Predators (John Debney)

| 1 října, 2012 v 23:58

4403

Úvod

Po dvou mizerných AvP (2004 a 2007) dostal Robert Rodriguez konečně zelenou – mohl se pustit do volného pokračování legendárního Predátora, jehož je fanouškem. Snímek pojmenoval jednoduše Predators (2010) a producentsky ho zaštítil. Režie se ujal Nimród Antal, hlavní roli ztvárnil Adrien Brody. Jak se vám tato pocta původnímu dílu líbila, nechám na vás, ohlasy jsou ale rozhodně lepší než u výše zmíněných crossoverů . Hudbu zajistil John Debney, který podobně jako film kráčel ve stopách originálu. Soundtrack k poslednímu vesmírnému honu vydalo La La Land Records po premiéře filmu.

Rozbor a hodnocení

Předně bych rád ocenil a ověnčil práci Alana Silvestriho. To, co vytvořil v roce 1987, se nedá nazvat jinak než jako majstrštyk. Soundtrack k původnímu Predátorovi je zkrátka úchvatná záležitost, jedná z mála kompozicí, která má natolik specifické prvky, že se vám jednotka majora Dutche v rozpáleném pralese vybaví už po pár okamžicích. Zkrátka nadčasová věc. A Debney měl povolení z ní čerpat. Jak toho využil?

John Debney je skladatelem velice plodným. Za posledních deset let složil hudbu ke čtyřicítce filmů všemožných žánrů a kvalit. Rozhodně nepatří mezi elitu, kterou si pro své účely hýčkají velcí režiséři. Spíš evokuje podobně pracovitého Marca Beltramiho, který si rovněž nevybírá. Za nejlepší Debneyho dílo je všeobecně považována kompozice k dobrodružnému Cutthroat Island (Ostrov hrdlořezů, 1995).

Soundtrack tedy jede ve stopách hlavních motivů z původní partitury, ale nejedná se samozřejmě o doslovnou kopii. Tu a tam se najde nějaká ta Debneyho vlastní omáčka (třeba “Hound Attack”), tu „nevlastní“ doplňuje o drajvy, rozšiřuje o gradace a dělá tak z výsledného díla velkolepější poslech. Na druhou stranu se tím trochu ztrácí onen Silvestriho dokonalý minimalismus a moderní pojetí občas trochu škodí.

Na „oldschoolovou“ kostru je v některých momentech totiž našroubována elektronika tvořící roztodivné efekty nebo třeba elektrické kytary. Nepůsobí to moc dobře. Je ale také jasné, že tohle je střet staromilce a moderny a skloubit jej do vydařeného mixu je nesnadné. Více to bude vadit ctitelům klasiky než těm, kteří s tímto dílem vstoupí do Predátoří mytologie poprvé. To je také důvod, proč je hodnocení tak obtížné. My jsme už zkrátka tohle jednou slyšeli.

Pocit zbytečnosti však nepřekryje sílu hudby, z níž kompozice čerpá. Opět si lze užít „tichý děs“, nervózní prostředí džungle a atmosféru strachu. Bohužel zhruba po půlce už jsou náboje tak trochu vystřílené, protože 70 minut je zkrátka moc a zas až tak velkou zásobu nápadů při variování Debney nemá. Tady se sluší připomenout práci Bryana Tylera, který ve druhém AvP pracoval s větším prostorem a naopak svou hudbu pouze doplňoval o některé známé prvky z mytologie vesmírných monster.

Seznam skladeb