Nightmare on Elm Street II (Chris Young)


Úvod

Druhý díl Nočním můry v Elm Street s názvem Freddy´s revenge (1985) bývá často označován za velmi slabý, ne-li dokonce za nejslabší. Hlavním hrdinou je mladý podivín Jesse, jehož rodina se nastěhuje do domu po Nancy. Zbytek už není třeba dodávat. Jakkoli se údajně filmová podoba druhého dílu nepovedla, je třeba zdůraznit, že po hudební stránce zaznamenal druhý díl vzestup, a to přímo raketový. Aby ne, když se skladatelem stal Christopher Young.

Rozbor

Co se stane, když se Young pustí do hororu? Vznikne obvykle nevšední temnota s děsivými vsuvkami. A to i zde. Už samotný začátek nenechá nikoho na pochybách. Znalci Younga pak určitě rozpoznají rukopis svého oblíbence již po několika vteřinách.

Úvodnímu motivu vévodí táhlé smyčce, jež působivě mění svoji polohu. Dodávají ústřední trumpetové melodii nádech dramatického stupňování a jistou míru nepříjemného duševního chvění. O momenty překvapení se stará rytmika, která v sobě spojuje množství zvukových efektů. Tyto pak přechází do druhé skladby, jež je pouhou směsí zvuků bez zřetelnější melodie. To však neznamená, že negraduje, právě naopak. Děs Noční můry vás tu plně objímá takřka po celou dobu, natož v do výšin vyhnaném konci. Jestliže je Young považován za skladatele, jenž dokáže vyděsit, tato skladba je toho typickou ukázkou. Abych nezdržoval, nebudu toto Youngovo umění dále již připomínat. Vězte, že ve větší či menší míře jej využil i ve zbytku díla.

Třetí „Furnace flare up” je vystavěná na melodii. Na neveselém houslovém a basovém pozadí střídavě graduje a zase klesá. Samozřejmě je doprovázena celou řadou zpestřujících elementů. Jejich ještě větší množství vyplňuje polovinu následující skladby, tu druhou tvoří odkaz na úvodní melodii.

Od páté kompozice jsou ke zvukům do pozadí přidávány hlasy. V tomto konkrétním případě připomínají volání delfínů, či snad ostré sténání. Od poloviny se znatelně potemňuje a v působení na oblast neprobádaných končin lidské mysli přitvrzuje. Hned následující „Jump rope” v propojení obou prvků, tj. v neprostupné a nervy drásající temnotě a použití hlasů, pokračuje. Pro změnu však využívá dětské říkanky.

Sedmá skladba je již tradičně plná pomalé temnoty, jež se střídá s razantním klepáním, vrzáním, cinkáním a podobným artiklem. V závěru Young úplně otáčí. Nastupuje smyčcová gradace nevídaných rozměrů. Jako by do dosavadního dění vůbec neměla zapadnout, nebo naopak, jako by zde veškeré dosavadní napětí vrcholilo. Částečná změna směru je patrná i v další skladbě „Dream heat”. Místo (ne)melodické temnoty přichází vzdálené hučení z podzemí. Ozvěna přechází v další skladbě od houslí a pekelných bubnů do ztracena.

„Kill For me” začíná na posluchače nejprve naléhat houslovým partem. Pokračuje ukolébavkou, dále pěkným snem, který však cosi začíná rušit. Jsou to zvuky klepání, naléhající trumpeta či lesní roh ze začátku díla a střídavě gradující melodie, k níž mají co říci i ty housle. Ke konci přichází lehounce chaotická směs a rázný konec. Což předznamenává blížící se závěr. Třetí skladba od konce v sobě míchá všemožné dosavadní ingredience, od všeho něco, ale především „delfíní vzdechy” a velmi naléhavé smyčce. Předposlední kousek sází jednak na roztodivné zvuky, včetně zvonku a basy, jednak samozřejmě na temnotu. A protože jsme v podstatě ve finále, je jasné, že žádné slitování Young s posluchačem nemá. Ani v samotném závěru, přinášejícím šokující nárazy a tklivé smyčce v řádné gradaci a následním doznívání, s jehož vyprcháním dílo končí.

Hodnocení

Co dodat k tomu, co již bylo řečeno v prvním odstavci oddílu Rozbor? Snad jen několik málo formalit.

Zatímco Bernstein se v případě prvního dílu soustředil na užití elektroniky, Young zůstal věrný orchestrům. A výrazně mu to prospělo. Snad se právě proto vyhnul problému nesoudržnosti, jenž je charakteristický pro hudbu první Nočním můry.

Co se nepovedlo Bernsteinovi, to Young zvládl s přehledem. Nemyslím teď obsahovou stránku obou jejich děl, nýbrž tu formální. Young dokázal udržet jednotnou atmosféru a spojil všechny skladby do celku, jenž není nikterak rozeklaný. Drží ve všech svých částech naprosto dokonale. Je-li někde slabší místo, což se zde hledá opravdu těžko, pak jej spolehlivě udrží zbytek konceptu. Jeho dílo je tedy daleko poslouchatelnější a stravitelnější, než soundtrack k první Noční můře.

Dalším nepřehlédnutelným kladem Youngova počinu je jednoznačně schopnost zapůsobit na emoce. Nenajdete tu ani jedno jediné místečko pro světlejší okamžik. Jste neustále bombardováni temnotou a děsem. Střídavá gradace mnohých skladeb vás jakoby unáší na vlně snovosti. Ale nenechejte se oklamat. Tyto sny odpovídají názvu svého filmu. Čirá hrůza a propocené peřiny z vidin odporného vraha. Toto z hudby přímo dýchá.

Young se rovněž vyhnul omílání jednoho tématu. Místo opakování motivů se zaměřil spíše na několik melodií a poté na utváření temné a děsivé atmosféry pomocí různých zvuků. Tyto nepůsobí rušivě ani roztahaně, protože je v pevný celek spojuje určité pozadí, ať už je jím houslové sténání, či jakési podzemní hučení.

Dostupnost

V dnešní době to s dostáním tohoto titulu trochu vázne. Nicméně je stále k dispozici starý náklad Varése sarabande, na němž je zároveň první i druhý díl. Cena je standardní.

Seznam skladeb

  1. Main Title (02:30)
  2. …And Leave the Driving to Us (02:00)
  3. Furnace Flare-Up (02:14)
  4. Kissing Freddy on the Catwalk (03:18)
  5. Chest-Burster (03:50)
  6. Jump Rope (01:42)
  7. Fire Bird (03:12)
  8. Dream Heat (01:10)
  9. Necromancer’s Spell (02:27)
  10. “Kill for Me” (02:38)
  11. Sports Attack/Threatening Angela (02:35)
  12. Freed of Her (01:38)
  13. Snake-in-the-Class (00:50)

Celkový čas: 30:04 minut

Hodnocení9
Zápory díla? Žádné, snad jen krátká minutáž, čítající pouhou půlhodinu. A proč ne 100%? Inu, i když je NoES 2 famózní, přece jen to není Youngův Hellraiser. Freddyho pomsta je dílo nad míru povedené, k jeho smůle je ale Zplozenec pekla povedený přímo nad míru únosnosti. V kladném smyslu slova.
90%

Sdílejte článek

Nový komentář