Aliens: The deluxe edition (James Horner)


Úvod

Film Aliens, u nás známý pod názvem Vetřelci, je v pořadí druhým dílem v dosavadní čtyřdílné sérii o kultuře vesmírných monster, majících kyselinu místo krve a používajících lidská těla jako hostitele pro své zárodky, jejímž jediným rovnocenným soupeřem je kapitánka Ripleyová. Byl natočen v roce 1986 Jamesem Cameronem, už tehdy proslulým díky prvnímu Terminátorovi. Hudební podobu snímku má na svědomí James Horner, který v tom stejném roce stihl zkomponovat hudbu pro dalších 5 filmů! Jak se mu podařilo navázat na vysoce hodnocený soundtrack prvního dílu, jehož autorem je Jerry Goldsmith?

Pojďme se blíže podívat na soundtrack, který vyšel u Varese Sarabande Records v roce 2001 jako remasterovaná, z původního soundtracku na 75 minut (o zbývající skladby a bonusy) rozšířená edice, kterou nahrál Horner s London Symphony Orchestra a vytvořil tak dílo, které vydavatelství označilo za apokalyptické.

Rozbor

Temný nádech je zřetelný od prvopočátku. Již úvodní hučení dává tušit příchod brnkání na citlivou nervovou strunu. Nejprve se střídají pasáže letmých seznámení s hrůzou a prázdna s vojenským bubnováním v pozadí. Následuje hlavní houslový motiv. Je klidnější, o to ale depresivnější. Nahrazuje jej neznámo v nájezdech lehké hrůzy, kombinované jednak s již známým bubnování, jednak s cvrnkáním. Celé to končí do ztracena. Odtud se nevinně rozjíždí „Bad Dreams“, jejíž název je však později pro zvukovou stopu výstižný.

Třetí skladba lehce připomene téma z Predátora. Pokračuje v klasickém Aliens duchu. Odráží nekonečnost vesmírného prostoru, kde se sem tam něco pohne a vysvitne, aby mohla vyvrcholit v návalu nečekané hrůzy. Počáteční hrdinství čtvrté skladby ji přebije, ale pouze na chvíli, neboť pokračuje v beznaději nad neprostupnou mlhou.

První hrdinská vsuvka, plnější zvuk a veselejši motiv je znát až v páté „Combat Drop“. Dosavadní atmosféru otáčí o 180°. K tomu od poloviny zrychluje a je tu klasická akce, kterou ovšem Horner nezapomněl mixnout lehkým náznakem blížící se pohromy a znatelnou gradací. O to tvrdší je dopad při náhlém ústupu a návratu k neznámu s více či méně delšími náznaky mrazení. Z filmovým prozkoumáváním komplexu smyčce zrychlují, ladění se prohlubuje, tóny se protahují a dálky, z nichž se ozývá jakési klepání a vrzání, se zdají být ještě větší. Ve chvíli, kdy začínají zvuky nudit, přidává se ze samého začátku známé hučení a nálety obav jsou zřetelnější, ba dokonce razantnější.

Skladba „Newt“ je jistým přechodem. Od ní již míhání děsivých zvuků nedoprovází „klidné“ hučení, nýbrž rozhodně napínavější stálá hra strun, stále stejná, nicméně doplněná další rovinou dle potřeby kolísajících houslových partů. Blížící se akce a neštěstí jsou zřejmé. Náhle vše ztichne. A je to tady. Nepřipravený posluchač doslova poskočí při úleku, který mu drsný a nemilosrdný vstup vetřelců na scénu způsobí. Do toho Ripleyová sedne za volant a výsledkem je napínavý, akční, přesto výhradně hororový 4minutový moment spojující tolik zvuků, že posluchač není schopen všechny na první seznámení zachytit. „Ripley´s Rescue“ je jednoznačně jedním z vrcholů alba.

Horner však nehodlá v právě započatém trendu výrazněji polevit a drtí nás hned v další skladbě, kde to sice chvílemi na nic zvláštního nevypadá, ale od chvíle, kdy se z názvu avizovaný Facehugger objeví, jdou pochybnosti a klid stranou. Skladbu charakterizuje nejdramatičtější (a řádně působivý) motiv celých vetřelců.

Následující, nejdelší, v pořadí osmá „Futile escape“ nabízí oddech. Samozřejmě jen v relativním smyslu. Už po třech minutách se opakuje akcí nabytý útěk před hrůzou jako v „RR“. Zde do hry vstupují nové prvky a variace, mnohdy vyhánějící emoce ještě výše. Aby ne, když se směřuje pomalu ale jistě (v tomto případě svižně) do finále. K tomu ta nervy drásající melodie a drsný konec… prostě lahůdka.

Čistá hrůza číhá ve čtrnácté „Newt is taken“. Cesta Ripleyové k její záchraně je doprovázena melodií, jež připomíná libovolný film s komiksovým hrdinou, nejlépe Batmanem. Obavy ze skluzu a poklesu kvality však rozhodně na místě nejsou. Do celku to sedí a výborně kontrastuje s následující „The Queen“, která svojí neobyčejnou temnotou zarazí.

Ale to již přilétá Bishop a startuje tak rušnou eskapádu, po níž následuje masivní, dramaticky gradující moment, který v sobě uzavírá a ničí veškerou hrůzu, které byl posluchač (ve filmu divák) až doposud nemilosrdně vystaven. Líbezná píšťalka doprovází nutně krásný konec.

Bác! Šok. Královna je zpět a rozehrává bitvu plnou napětí. Skutečný konec přichází až záhy, kdy je za motivu jakoby ve větru vířících houslí (charakteristického pro Hornerovo veledílo Krull) a lesních rohů vytvořena skoro pohádková iluze štěstí. Celek pak završuje melodie z první skladby. O konci vzbuzujícím nejistotu nepochybujte.

Dílo zde ve své surové filmové podobě končí. Následuje pět bonusových skladeb, většinou v alternativním provedení. Působivé je „RR“ pouze v perkusním provedení.

Hodnocení díla může být problematické. Vzhledem k prvnímu dílu je o něco slabší, ale je třeba si uvědomit, že oba filmy jsou trošku o něčem jiném. Zatímco Goldsmith umocňoval hrůzu z vetřelce ve stísněné kosmické lodi, Horner měl za úkol doprovodit spíše akční kousek. Hrůzné prvky a lehké mrazení do něj však zapracoval, takže výsledkem je ucelená struktura, která střídá temnější obavy s akčním nářezem, nikoli přehnaným, navrch okrášlená nevšedními gradacemi. Odráží nádech nekonečně hlubokého vesmíru a rozlehlé cizí planety. Chvílemi může nudit, je-li posluchač netrpělivějšího charakteru. Možné slabší části však vyrovnávají ty silné, velmi silné.

Dostupnost

Tento soundtrack lze dnes naštěstí stále bez problémů sehnat, i když se jeho cena samozřejmě už dostala do vyšších čísel. Pochopitelně, sklady nebudou plné věčně.

Seznam skladeb

  1. Main Title (5:13)
  2. Bad Dreams (1:22)
  3. Dark Discovery/Newt’s Horror (2:07)
  4. LV-426 (2:03)
  5. Combat Drop (3:29)
  6. The Complex (1:34)
  7. Atmosphere Station (3:11)
  8. Med. Lab. (2:04)
  9. Newt (1:14)
  10. Sub-Level 3 (6:36)
  11. Ripley’s Rescue (3:19)
  12. FaceHuggers (4:24)
  13. Futile Escape (8:29)
  14. Newt is Taken (2:04)
  15. Going After Newt (3:18)
  16. The Queen (1:45)
  17. Bishop’s Countdown (2:31)
  18. Queen to Bishop (2:31)
  19. Resolution and Hyperspace (6:27)
  20. Bad Dreams (alternate) (1:23)
  21. Ripley’s Rescue (percussion only) (3:20)
  22. LV-426 (alternate edit – film version) (1:13)
  23. Combat Drop (percussion only) (3:24)
  24. Hyperspace (alternate ending) (2:08)
Hodnocení10
Hornerovo dítě dýchá svým vlastním životem a mysl posluchače účinně bombarduje i bez obrazu. Dávám 100%, protože své hodnocení 95% zaokrouhluji nahoru.
100%

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Prasoid 23 února 2008 v 19:45

    Panečku. Tak jsem zjistil, že 1 skladba na soundtracku jako takovém chybí. Pamatujete scénu, kdy Ripleyová s Newt čekají na konci na výtah a v patách je jim královna? Tak skladbu k této scéně byste na Hornerově soundtracku hledali marně. Je to totiž výpůjčka z Goldsmithova prvního Aliena a na jeho soundtracku byste ji našli pod názvem “The Recovery”.

Nový komentář