Celým jménem Timothy William Burton se narodil 25. 8. 1958 v kalifornském městě Burbanku Jean a Billovi Burtonovým. Své dětství prožil v říši fantazie, našel zalíbení v malování a sledování sci-fi a fantasy filmů. Obzvláště si oblíbil horory studia Hammer, japonskou Godzillu a herce Vincenta Price. V roce 1971, tedy ve svých třinácti letech vytvořil svůj první krátký animovaný snímek The Island of Doctor Agor.

ZAČÁTKY…

Po dokončení střední školy, kterou spíše jen proplouval, nastoupil ke studiu animace postav na California Institute of Arts. To ho v roce 1979 přivedlo do náruče studia Disney, kde spolupracoval na několika animovaných filmech (mj. The Fox and the Hound, 1981). Práce tam mu ale připadala poněkud monotóní a málo kreativní, naštěstí mu však studio umožnilo věnovat se i vlastním projektům.

Z jeho počátků stojí za pozornost především šestiminutový animovaný Vincent (1982), kde se Burtonovi splnil i jeho velký sen – hlas snímku propůjčil jeho velký idol Vincent Price. Pak s živými herci v roce 1984 natočil opět krátkometrážní snímek Frankenweenie a jak už název napovídá, skládal jím poctu filmu Frankenstein z roku 1931. Oba tyto snímky svou temnější stylizací studiu příliš nevoněly, byly na hony vzdáleny veselosti a jekési prosluněnosti jejich filmů. Naštěstí měl už Burton řadu příznivců a začal konečně přitahovat pozornost filmového průmyslu.

FILMOGRAFIE…

První velkou příležitost dostal filmem Pee – weeho velké dobrodružství (Pee – wee´s Big Adventure, 1985). Příběh Pee – wee Hermana, který se vydává napříč Spojenými státy najít své ukradené kolo, si diváky získal svým ujetým humorem a Burtonovi zajistil statut režiséra, jež i při menším rozpočtu dokáže natočit komerční hit.

Tuto pozici nadobro potvrdil svým dalším filmem, hororovou komedií Beetlejuice (1988). V něm si tragicky zemřelý manželský pár (Alec Baldwin, Geena Davis) najmou potrhlého bioexorcistu (skvělý Michael Keaton), aby z jejich domu vypudil nové majitele. Původně měl hrát snímek na poněkud vážnější strunu, ale skvělé komediální výstupy Michaela Keatona přiměly Burtona od tohoto záměru upustit. Beetlejuice opět zabodoval a pro nadcházející snímek už producenti svěřili Burtonovi větší balík peněz.

Vznik Batmana (1989) provázely problémy a to hlavně kvůli obsazení hlavní role. Režisérem prosazovaný Michael Keaton se příliš nezamlouval jak studiu tak i fanouškovské základně původního komiksu. Navíc vznikaly obavy, že Burtonova výrazná stilizace udělá z filmu frašku. Tyto spory vedly až k rapidnímu poklesu akcií studia Warner, ale Burtonovi se nakonec podařilo prosadit si svou a Batman zaznamenal jak obrovský kasovní úspěch, tak i pozitivní ohlasy u diváků a kritiků.

Následovala nádherně stilizovaná romantika Stříhoruký Edward (Edward Scissorhands, 1990), kde začala režisérova dlouholetá spolupráce s hercem Johnnym Deepem. Navíc je to také jedno z posledních hereckých vystoupení Vincenta Price a to v roli Edwardova stvořitele. Příběh o chlapci s nůžkami místo rukou svým způsobem odráží Burtonovo dětství a patří k jeho nejosobitějším a nejoblíbenějším dílům. Někteří s mírnou nadsázkou označují film za Burtonovu autobiografii a režisér sám to nikdy nevyvracel.

K dalšímu pokračování Batmana se původně vracet nechtěl, ale nakonec uvolil pod podmínkou, že získá absolutní kontrolu při natáčení. Film Batman se vrací (Batman Returns, 1992) naplno ukázal režisérův smysl pro stylizaci, a i když právě ta stála za ne zrovna nadšeným přijetím z řad fanoušků i kritiků, film přesto vidělal, ovšem ne už v takovém měřítku jako první díl. Další díl s názvem Batman navždy byl už svěřen do rukou jiného režiséra (Joel Schumacher), protože producenti usoudili, že Batman se vrací je až příliš temný, a chtěli se zaměřit na mladší publikum.

Následoval daleko intimnější a menší film Ed Wood (1994), který skládal hold nejhoršímu režisérovi všech dob v odzbrojujícím hereckém podání Johnnyho Deepa. Ve filmu se také objeví dřívější představitel hororových monster Béla Lugosi, který si i odnesl oscarové ocenění za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Film je překvapivě civilní a laskavý a bývá hodnocen jako jedeno z nejlepších Burtonových děl.

O dva roky později spatřila světlo světa sci-fi komedie Mars útočí! (Mars Attacks!, 1996), vzhlížící ke sci-fi béčkům padesátých let. Na Zemi zas jednou zaútočí mimozemšťané s cílem jí celou ovládnout. Klasické schéma známé už z pera H. G. Wellse a snad už stokrát přetavené do nejrůznějších podob, je v tomto filmu posunuto na parodickou úroveň s místy dost černým humorem. Film s plejádou hereckých hvězd (mj. Jack Nicholson, Glen Closse, Michael J. Fox, Danny DeVito, Natalie Portman,…) ale americké publikum příliš nenadchl, většího ohlasu se mu dostalo až v žámoří.

U hororové Ospalé díry (Speepy Hollow, 1999) se režisér opět sešel s Johnnym Deppem. Svěřil mu roli konstábla Ichaboda Cranea, mladého průkopnického vyšetřovatele, který příjíždí do malého městečka s poetickým názvem Ospalá díra vyřešit sérii vražd spáchaných podle všeho přízrakem bezhlavého jezdce. Film odkazuje na staré horory společnosti Hammer a čerpá z literární předlohy Washingtona Irvinga Legenda o Ospalé díře. Po předešlých dvou filmech, které kasovně příliš nezabodovaly, byl Burton opět na vrcholu.

V roce 2000 přišel se sérií šesti animovaných hříček pod názvem The World of Stainboy, kde hlavní hrdina v rodném Burbanku řeší různé detektivní případy.

Hned v následujícím projektu se ale nadobro vzdal svého charakteristického rukopisu. Planeta opic (Planet of the Apes, 2001) není remakem dnes již kultovní klasiky z roku 1968, ale adaptací původního románu. I přes protichůdné ohlasy film komerčně uspěl a zvažovalo se i pokračování. S ním už ale nechtěl mít Burton co do činění.

Přesvědčit publikum o tom, že není jen vizuálním mágem, ale i schopným vypravěčem, se pokusil filmem Velká ryba (Big Fish, 2003) a povedlo se. Příběh o otci, jež svému odcizisevšímu synovi vyprávý kouzelné historky z jeho dětství, je přímo nabitý vypravěčskou energií, kouzelný a dojemný zároveň.

Spíše na děstké publikum orientovaný Karlík a továrna na čokoládu (Charlie and the Chocolate Factory, 2005) je adaptací knihy Roalda Dahla. Ten původně po adaptaci z roku 1971, kterou nesnášel, s prodejem práv otálel, ale nakonec přeci jenom svolil. I tato přeslazená podívaná se silným morálním poselstvím není úplně oprostěna od temnějších tónů a černého humoru typických pro Burtonova díla.

Animovaná Mrtvá nevěsta Tima Burtona(Corpse Bride, 2005) byla jakousi odpovědí na snímek Noční můra před Vánoci, o němž si mnozí mysleli, že jej Burton režíroval. Pravdou je, že režie se tenkrát ujal Burtonův spolužák Henry Selick a Burton kromě produkce a scénáře jen dohlížel. Někteří ale paradoxně Noční můru označují za „nejburtonovštější“ film. Mrtvá nevěsta sice nedosahuje jeho kvalit a to zejména v hudebních číslech, o než se v obou případech postaral Burtonův dvorní skladatel Danny Elfman, ale i přesto se jedná o skvělou podívanou a opět další spoluprácí s Johnnym Depem, který namluvil jednu z hlavních postav. Sám Burton označuje práci na animovaných snímcích za bližší jeho srdci. Fascinace loutkami, jejich hmatatelností mu dokazují, že filmy točí hlavně pro radost.

Hororový muzikál Sweeney Todd : Ďábelský holič z Fleet Street (Sweeney Todd: The Demon Barbet of Fleet Street, 2007) se v jednom ohledu oproti předchozím dílům malinko liší. Tím aspektem je pojetí hlavního hrdiny Sweeneho Todda (opět v podání Johnnyho Deepa). Zatímco hlavní hrdinové jeho předešlých filmů byli povětšinou více či méně střeštění sympaťáci, Sweeney Todd je postavou daleko temnější a dvojznačnější. Na jednu stranu na svém holičském křesle podřezává nevinné oběti, na stranu druhou to všechno dělá jen z pomsty. Burton se poprvé pustil do čistokrevného muzikálu a o obsazení hlavní role měl už předem jasno, aniž by věděl, jestli Deep složité pěvecké party zvládne. Podařilo se a z filmu se stal po zásluze hit.

Zatím posledním Burtonovým filmem je hravá Alenka v říši divů (Alice in Wonderland, 2010), mírně upravená adaptace knihy Lewise Carrolla. Vizuálně opět úchvatná podívaná vznikla pod záštitou studia Disney a jako taková nijak výrazněji nevybočuje z jeho běžné produkce. Jedná se především o pohádkový příběh, v němž je Burtonův typický rukopis potlačen na únosnou míru. Řada jeho skalních příznivců pak měla pocit, že filmu něco chybí.

Johnny Deep v roli Kloboučníka opět ukázal, že mu role vyšinutých podivínů sedí jako ulité. Vedle něj zazářila Helena Bonham Carter v roli Srdcové královny a překvapila i Anne Hathaway v zábavně afektované roli Bílé královny.

PLÁNY DO BUDOUCNA…
V budoucnu se připravuje remake jeho díla Frankenweenie (asi 2012) a seriál Dark Shadows, na němž bude opět spolupracovat s Johnnym Deepem. Nicméně tento seriál je zatím kvůli vytížení obou pánů odsunut. Mluví se i o filmové verzi pohádky o Maleficent, což je protivnice u nás známé Šípkové Růženky.

OSOBNÍ ŽIVOT…
Dnes žije Tim Burton v Londýně. Ve svém rodném městě si připadal jako cizinec ve vlastní zemi a život v britské metropoli mu připadá jednosuše pohodlnější. Dva roky byl ženatý s němkou Lenou Gieske, od ní pak odešel k modelce a herečce Lise Marii, která se objevila i v několika jeho filmech (např. Ed Wood, Mars útočí!). Při natáční Planety opic se dal dohromady s herečkou Helenou Bonham Carter, s níž žije dodnes a mají spolu dvě děti, syna Billy Raye (jeho kmotrem je Johnny Deep) a dceru Nell. Helena se od Planety opic zatím objevila (či namluvila postavu) v každém Burtnově filmu.

Zdroje: IMDb.com, cs.wikipedia.org, Fdb.cz, CSFD.cz, tisk