8. říjen 1949, New York, USA. Anglická herečka Elizabeth Inglis přivádí na svět holčičku, jejímž otcem je exprezident televizní společnosti NBC Sylvester Weaver. Rodné jméno Susan Alexandra Weaver jí ale dlouho nezůstane – ve 14 letech si totiž oblíbí hrdinku knihy Velký Gatsby (Sigourney Howard). V tomtéž věku se ale také trápí svým vzhledem (měří přes 170 cm, později 182), což dokonce vede k vyhledání lékařské péče.

Konec 60. a začátek 70. let je pro Sigourney dobou vzdělávání. Na známé univerzitě Stanford ukončuje coby bakalářka studium anglické literatury, na ještě slavnějším Yaleu se pak úspěšně věnuje dramatu. Jako většina hereček okusila nejdříve divadelní scénu. I přes vynikající studijní výsledky ji však i tady limitovala výrazná postava ve výběru rolí. Tehdy jistě netušila, že se díky tomu stane prototypem silné a odvážné ženy, kterých stříbrné plátno nevidělo mnoho.

“V mládí jsem měla těžké depky z toho, jak vypadám. Vytáhlé monstrum s pletí jako cár bílého papíru, velké oči a mrňavý nos.”

První filmový štěk si Sigourney Weaver dopřála v komedii Woodyho Allena Annie Hall (Annie Hallová, 1977). Jednalo se skutečně o miniroli bez jediné mluvené repliky – honorář o výši 30 USD mluví za vše. O rok později se objevuje v izraelském dramatu Madman – tamější zemi ostatně již předtím několikrát navštívila a údajně má i zčásti židovskou krev. Následující průlom v kariéře je (nejen) fanouškům hororů velmi dobře znám. Ridley Scott rozjíždí přípravy na svůj scifi horor a poté, co hlavní roli odmítne Jane Fonda i Faye Dunaway, uvolní se místečko pro Sigourney Weaver.

Alien (Vetřelec, 1979) se stal takřka okamžitě klasikou a postava Ellen Ripley se i díky třem dalším povedeným pokračováním nadobro stala jejím trvalým odkazem. Neznamenalo to však, že by ve své filmografii neměla jiné zajímavé tituly. V 80. letech ji vidíme po boku Mela Gibsona v dramatu Year of Living Dangerously, The (Rok nebezpečného života, 1982), v další kultovce Ghostbusters (Krotitelé duchů, 1984) a jeho stejně uctívaným sequelem Ghostbusters II (1989).

Mezitím se stihne i vdát. V létě 1984 řekla své „ano“ divadelnímu režisérovi Jamesi Simpsonovi, kterému o šest let později (bylo jí 41) porodila dceru Charlottu. Byly to doby největší slávy. Pro oscarovou nominace si Sigourney došla v Cameronově pokračování Aliens (Vetřelci, 1986)(!), v životopisném dramatu Gorillas in the Mist: The Story of Dian Fossey (Gorily v mlze, 1988), i vedle Harrisona Forda a Melanie Griffith ve Working Girl (Podnikavá dívka, 1988). Nejcennější soška jí v rukou ale nikdy neskončila – za druhý a třetí jmenovaný snímek vlastní alespoň Zlaté glóby.

„Chtěla jsem být novinářkou, tohle povolání je mi velice blízké. Dostáváte se k příběhům, které máte převyprávět – tak poctivě a vzrušivě, jak to svedete.“

9. dekádu otevřela Sigourney Weaver opětovnou spoluprací s Ridley Scottem – byla to role španělské královny v historickém 1492: Conquest of Paradise (1492: Dobytí ráje, 1992). Záhy opět bojuje proti vražedné čelisti v Alien 3 (Vetřelec 3, 1992) a jak známo, nechává si vyholit hlavu. Ve svých vzpomínkách s úsměvem vypravuje, že tím způsobila své malé dceři, která si s jejími vlasy ráda hrávala, drobný šok. S Ivanem Reitmanem (Krotitelé duchů) se opět setkává v romantické komedii Dave (1993), herecký talent prokáže i v koprodukčním díle Romana Polanskiho Death and the Maiden (Smrt a dívka, 1994).

V polovině 90. let se Sigourney Weaver nachází v našem hlavním městě. V Praze (mimochodem – moc se jí líbila) totiž vznikala hororově pojatá pohádka Snow White: A Tale of Terror (Sněhurka – Příběh hrůzy, 1997). Seznam slavných tvůrců, s nimiž měla čest tvořit, stihla rozšířit i o Anga Lee a drama Ice Storm, The (Ledová bouře, 1997). Každé zlaté časy ale jednou končí. Sigourney měla zanedlouho oslavit padesátiny – jako jistý vrchol kariéry lze tedy vnímat definitivní rozlučku s postavou Ellen Ripley v Alien: Resurrection (Vetřelec: Vzkříšení, 1997) a rekordní honorář – 11 milionů USD.

V novém tisíciletí počet kvalitních titulů klesá. Weaver se objevuje v povětšinou průměrných komediích a dramatech, často ve vedlejších rolích. Výjimkou není ani účinkování v televizních filmech a seriálech, občas dabuje. Zmínit ale rozhodně musím její poslední tři horory: Shyamalanovu Village, The (Vesnice, 2004), tajuplnou Cabin in the Woods, The (Chata v horách, 2010 – tady se jedná pouze o cameo) a doslova magická Red Lights (Červená světla, 2012).

Za velký comeback, jenž ji vrátil do popředí popularity, je Sigourney vděčná Jamesi Cameronovi (Vetřelci). Jeho vizionářské a trikově revoluční scifi Avatar (2009), v němž coby odhodlaná vědkyně chrání unikátní ekosystém, se stalo největším kasovním trhákem historie.

„Jim má úžasné oko na výběr herců, měla jsem strašnou radost, že se mnou ohledně Grace počítá od samého začátku. Ctí silné ženské charaktery.“

Sympatie si ale Sigourney Weaver nezískala jen hereckým umem – díky němuž prostřídala spektrum žánrů a postav, o nichž ostatní herečky pouze sní – ale i vesměs poklidným životem bez větších bulvárních afér. Navíc se po vzoru své životopisné hrdinky Dian Fossey (Gorily v mlze) angažuje v organizaci na ochranu přírody. Krom jazyka anglického ovládá i němčinu a francouzštinu. Navzdory svému věku nepřestává pracovat – v budoucnu se s ní na stříbrném plátně ještě určitě setkáme. Ale i kdyby se tak nestalo, o pozici jedné z nejvýraznějších žen kinematografie by přijít nemohla.