Režie: Mick Garris
Rok výroby: 2005
Délka: 58 min
Země: USA

Hrají:
Henry Thomas … (Jamie)
Matt Frewe r… (Wally)
Stacy Grant … (Vanessa)
Jake D. Smith … (Booth)
Katharine Horsman … (Sue)
…a další

Během několika dní hibernace po zhlédnutí čtvrtého dílu MOH jsem si dokonce ani neuvědomoval, že s Jenifer tato série hororových příběhů zdaleka nekončí a do finiše první řady chybí ještě dalších devět dílů. Když jsem se znovu vrátil do normálu a rozhodl se dívat a epizodu číslo pět, mé očekávání bylo obrovské. O to víc mě Mick Garris praštil kladivem, když jsem se usadil k jeho výtvoru pyšnícím se názvem Chocolate. Nebudu se Mickovi posmívat, že si slovo Horror v názvu série spletl se slovem Humour. Vždyť se jen snažil ukázat něco svého. Pravdou bohužel je, že režisér skvělé adaptace Kingova Osvícení se touto šedesát minut trvající čokoládovou nudou dopustil značného poklesu úrovně celé série.

Začínáme od nuly společně s časem stopáže. Jako vždy si samozřejmě vychutnáme nádhernou znělku, která dokáže vždy navnadit tu správnou atmosféru. Ti, kteří takové půlminutové zbytečnosti přetáčí a vrhají se rovnou do tmy, ztrácí už teď, neboť nejděsivější z celé epizody je právě tradiční úvodník. Co také chcete najít strašidelného na roztomilé postavičce Jamieho (v roli mého jinak oblíbeného herce Henryho Thomase), který pracuje v potravinářské laboratoři spolu s neúspěšným rockovým muzikantem živícím se hamburgery? Na(ne)štěstí tahle práce nijak nesouvisí s hlavní dějovou linií. Vše se točí kolem osamělého a rozvedeného Jamieho, který strádá a vede nudný stereotypní život. A když už se mu podaří sbalit hezkou holku, či dokonce ji dostat do postele, vždy se něco zvrtne. Ne však v obvyklém slova smyslu. Jamie totiž mívá velice zvláštní stavy, kdy padne do podivného transu a snad vidí, slyší a cítí to stejné, co někdo jiný. Během těchto pocitů se však ocitá absolutně mimo realitu a to mu způsobuje mnoho společenských i soukromých nepříjemností. Přichází o možnost poznat nové lidi a dokonce začíná ztrácet přátele. Příčinu tohoto nadání si zatím neuvědomuje, ale když se v jeho vidinách čím dál častěji objevují útržky ze života krásné plavovlásky, umíní si, že jde o nějaké zvláštní znamení. Že je dívka ve vážném nebezpečí, potřebuje ho a snad jej i miluje. Podivná spojitost brzy přerůstá v platonickou lásku, následně v posedlost. Zbývá už jen onu slečnu najít a sdělit jí radostnou zprávu, že dokáže vidět jejíma očima vše, co právě dělá. Ach ta láska…

Troufám si tvrdit, že místy by tato epizoda klidně mohla konkurovat seriálům pro mladé dívky. Nějakého strachu by se zde člověk nedořezal ani Hewittovou pilou. Jistých náznaků bychom si mohli všimnout během první poloviny, kdy se náš hrdina teprve seznamuje se svým prokletím. Přiznávám, že jednou jedinkrát jsem se dokonce lekl, což mi do příběhu vneslo sice kapičku horůrku, ale romantické sluníčko (nebo spíše červený veleobr) ji ihned vysušilo a poslední iluze o hororovém zážitku zahnalo do kouta, kde se skrčily a tiše plakaly. O něco větší šanci by měl alespoň humorný dojem z okamžiku, kdy Jamieho přepadla vidina, že s ním souloží jiný muž, což je pro většinu heterosexuálních chlapů zřejmě děsivější horor než cokoliv jiného, ale příběhová linie by takovou srandu nepřipustila. Je až s podivem, že se celá epizoda snaží linout ve vážném a především procítěném duchu, když obsahuje scénu, kdy si Jamie sedne ke stolu, zapálí si svíčky, nalije dvě sklenice šampaňského (i když je u stolu sám) a prostřednictvím své schopnosti si vychutnává pocit, kdy jeho vysněná láska masturbuje ve vaně.

Celý průšvih ještě umocňuje (alespoň podle mě) občasná nelogičnost v chování postav a prkenné herecké výkony, které v souvislosti se stejně prkenným scénářem ani jiné být nemohly. Garris to zkrátka nezvládl a místo poctivého hororu natočil nepoctivou romanci s několika lepšími scénami. Bohužel si tento výtvor nezaslouží více než dvacet procent, a to za náznak sexuálního humoru a poté skvělého hodu kuchyňským nožem, ale nač dále chválit hodinový snímek, jehož jediný skutečně skvělý moment trvá dvě vteřiny? Na druhou stranu: nemyslím, že je úplné fér za tohle házet po Garrisovi shnilé pomeranče.