Život, nebo smrt?


Achjo, Vánoce, povzdychla jsem si zasněně. Dneska. Představovala jsem si teplou polévku, přívětivou rodinu a spousta dárečků. Co bych za to dala. Pro jiné je to samozřejmost, ale pro mne ne. Nikdy jsem nic takového nezažila. Mohla jsem si pouze číst pár příběhů z časopisů jako dívka, nebo bravo girl, které jsem párkrát objevila na smetišti, a schovala si je. Pročítám si je pořád. Ohnuté rohy a pach, který se právě při otevření časopisu vylinul ven mi připomněl, že mám doma zase práci. Nerada jsem se vrátila do reality. Táta zase přijde z práce opilý a zbije mě. Další modřiny, ale nejen to. Povzdychla jsem si a šla ven shánět něco k jídlu. Byla zima a já jsem ani neměla pořádnou bundu. Sněžilo. Mráz se mi ledově převalil přes obličej a roztřásl mě. Divím se že ještě žiju ..no, spíš přežívám.

Prošla kolem mě nějáká dámička asi v mém věku s vysokými podpatky a ohrnula nad tou „sockou“ před sebou nos. Jak já nemám ráda tyhle lidi. Myslí si, co jsem zač. Říkají si, že jsem okraj společnosti. Teď už venku ani nikdo nechodil. Nedivím se, jsou přece vánoce. A jestli něco neudělám, umrznu tady. Ach. Teď jsem klečela na zemi a úpěnlivě, z celého srdce jsem prosila, modlila se, ani nevím, za co.

„Umřu-li, než přijde ráno, vezmi mě k sobě, svatá panno“!

„Umřu-li, než přijde ráno, vezmi mě k sobě, svatá panno“!

„Umřu-li, než přijde ráno, vezmi mě k sobě, svatá panno“!

Ukolébavka, kterou jsem si pro sebe šeptala byla tichá, jako zvonky šveholící v nedalekém kostele. Na víc mi nezbyl hlas. Nebo to byla halucinace?! Nic podobného jsem nikdy neviděla.

Dívala jsem se do nebes a viděla baculaté andělíčky s dětskými tvářičkami, co se na mě usmívali. Jejich smích byl jako stříbrný zvoneček. Zvali mě dál. A já chtěla, třeba jen nakouknout, ohřát si obličej o zlatou záři vycházející z mračen. Byla nadosah. Zbortila jsem se do sněhu, jako domeček z karet. Měla jsem nohy tak zmrzlé, že jsem si byla jistá, že stát už nedokážu. Padla jsem nazad. Bezmocně jsem ležela na kupce ledového sněhu, zuby divoce drkotajíc o sebe, přála jsem si jediné. Konec.

Najednou mě přepadla další halucinace.

Velice krásná paní, s bílými saténovými šaty, které při každém pohybu zašustěly. Z hlavy jí zářilo slabě nažloutlé světlo. Scházela ke mně.

Pak jsem uviděla černou siluetu, která prošla kolem. Z posledních sil jsem na ni zoufale zavolala. Ona se však nesla dál. Plula jako vítr s kapucí na hlavě barvy krve. Náhle jsem si všimla krkavců kolem ní.

Nakonec mi hlava tvrdě padla na ledový sníh a já věděla, že přišlo, co jsem si přála. Smrt. Sebrala jsem všechnu sílu a přinutila bubliny na jazyku, aby se proměnily v šepot. Díky, vydechla jsem…

Sdílejte článek

16 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Allegor 6 prosince 2010 v 20:13

     Mrzí mě, že to tady pořád někdo nepochopil, i když jsem výslovně psal, že fakt nepovažuji autorku za druhého Jamese Joyce. Ale dobře, ještě jednou. Příklady z dějin umění, jejich také nejsem kdovíjaký znalec, se týkaly jednoho zde prezentovaného názoru o tom, jaká slovní spojení se smějí používat a jaká ne, a jak je třeba dodržovat slohové struktury ze základní školy, protože psát se musí v rámci určitých pravidel, a jak “ševelící zvonky” nebo “zpívající plameny” jsou absolutní kraviny, které může napsat jen idiot.

  2. voodoo 6 prosince 2010 v 19:03

    Jedno se ti Lucy musí nechat. Tvá povídka rozvířila debatu, z níž některé reakce zabírají pomalu více místa než tvůj text. Gratulace.

    Každopádně doufám, že se těma několika z nás nenecháš odradit. Každý musíme nějak vyrůst a učit se, a věřím, že většina výtek ke tvému psaní není zaměřena k tomu, abys s tím přestala. To, že tady najdeš daleko horší povídky (a některé “nejnadupanější” už tu ani nejsou) je pravda.

    Allegore, chápu tvůj postoj, ale upřímně si myslím, že tvá argumentace s kvalitou této povídky je malinko přehnaná. Kdyby autorka celý text koncipovala řekněme jako dadaistickou hříčku, neměl bych proti tvým slovům sebemenších námitek. Ale snad to někdy pochopím, přece jenom historie umění není můj obor.  Nicméně si nemyslím, že bys měl Lucy děsit srovnáváním s průkopníky určitých uměleckých směrů. Mě by z toho teda kleplo

  3. Skypper 6 prosince 2010 v 09:38

    Pro mně je tady největším problémem ten výběr tématu a od toho i vývoj děje. Na internetu jsou snad tisíce povídek s tématem “jsem nešťastná, chci zemřít, už to přichází, to je ale krása” a už když vidím nadpis “Život nebo smrt?” začínám skřípat zuby.
    Pokud má další taková povídka čtenáře zaujmout, musí být zatraceně originální a dobře napsaná, jinak se z ní jednoduše stane jen další z mnoha. Pro mne osobně tento žánr není ani hororem, ale už jsem se tak nějak smířil s faktem, že hodně lidí to vidí jinak.

    K povídce samotné: Jsem šťastný, že má na prvotinu (nelžeš-li nám) obstojnou strukturu, nejsou v ní do očí bijící pravopisné chyby a děj je vyprávěn odněkud někam. I mně to naplňuje optimismem vzhledem k tvému dalšímu psaní. Jen bych uvítal jiné téma

  4. Allegor 5 prosince 2010 v 23:04

     Ale tak to se samozřejmě neblýská, to taky snad nikdo netvrdí. Tvrdím, že v porovnání s tím, čeho jsou tady kvanta, tzn. absolutně nezáživně převyprávěné variace na různé urban legends “brácha mýho kámoše slyšel ve škole”, tohle nese aspoň nějaké znaky práce s jazykem a pokus vystihnout atmosféru, což se daří jen částečně. Děvčátko se sirkami z toho sice brečí na sto honů, ale, upřímně, vás fakt baví číst si znova a znova o chlápkovi, co jednoho večera potkal maniakálního zloducha, a pak…

    S vyjímkou Sheldona, který z toho umí udělat dobrou černou komedii, to je nuda, nuda, nuda.

  5. see-sawandrew 5 prosince 2010 v 17:36

     Tak já taky přihodím svoji trošku do mlýna… nikdo neříká, že nelze použít originální slovní spojení, metaforu, personifikaci a bůhvícoještě, POKUD to dodá textu význam a čtenářovi to pomůže utvořit představu situace. V tom případě se text stane i pěkně estetický, a dobře se čte. Jenže je potřeba znát míru, se kterou to používat, aby tyhle prvky nepůsobily samo´čelně. To samý děj – nikdo tu netvrdí, že lyrické povídky jsou špatné – pokud v sobě mají dobré popisy a splní účel, proč ne. Tahle povídka mi ale svojí lyrikou a výazovými prostředky nedala vůbec nic – krom toho, obsah je strašný klišé, omílaný stále dokola, a s hororem to také nic společného nemá. Ve srovnání s tolika povídkami o smrti, které už jsem přečetl, se tahle nijak neblýská. Takže za mě ne…

  6. Allegor 5 prosince 2010 v 17:19

     Dovolím si připomenout, že jsem se původně toliko zastal textu v tom smyslu, že nese určitou kvalitu a patří tady pořád k nadprůměru (což, při vší úctě k těch čtyřista něco povídkám tady, není zas taková pochvala). Odpovědí mi byl nejapný žvást o tom, kterak je třeba dodržovat slohové konvence bla bla bla, a kterak “zpívající plameny” jsou nesmyslné spolení, pročež jsem si vzpomněl na Micińského: “…Plamen Boží letící s výkřikem v dál…”

  7. Pavel 5 prosince 2010 v 12:27

    Chtě nechtě, i já se musím přidat na onu temnou stránku názorů. Rozhodně si netroufám tvrdit, že tohle patří mezi to lepší. V žádném případě, ale nikomu nebudu jeho názor vyvracet. Takže proti gustu žádný dišputát a pokud se můžu tak nějak zapojit do vaší svérazné debaty, hoši.. Není to na druhou stránku celkem zbytečný? Vždyť tohle přeci není profesionální sotěž, kde spolu soupeří King a Poe. Je třeba brát tohle všechno s nadhledem. Nezlob te se, ale vaše výměny názorů mě v tomto případě příjde značně směšná… ale jen tak dál. Povídka mi k srdci nepřirostla, ale to ani Charles Bukowski jehož tvorba mi přišla stupidní a neshledal jsem v ni nic světoborného a někomu se to i tak líbilo… Holt každej čeká na to svoje a pokud se mu to v povídce nedostane, je zklamanej a pak se tady rozpoutá filozofická válka. Nechápu. Jen tak dál chlapci a tobě Lucy přeju hodně štěstí…

  8. Allegor 5 prosince 2010 v 02:57

     No, rád si přečtu nějaký tvůj výtvor, víš. Jinak nevím jak ty, ale já jsem doopravdy vychodil základní školu, dokonce i střední školu a dokonce dělám vysokou školu, a všimni si podstatného rozdílu mezi námi dvěma: Já nepíšu, že jsi debil, protože se ti povídka nelíbila. Ale když už jsi tak pěkně rozjel ty osobní invektivy, tak si dovolím připomenout, že přesně tytéž tvé argumenty (je třeba dodržovat určitá pravidla, používat konvenční spojení atp) vzdášeli v literatuře proti surrealistům, v malbě proti kubistům, v hudbě třeba proti klasickému jazzu (ale například Hindemithovi), a to jsme na začátku 20. století. I dneska se občas najde někdo, kdo tvrdí, že Picasso byl patlal, protože namaloval ženu ve vertikální poloze, kterak leží s překříženýma nohama, což je přeci hovadina, a dokonce i že Virginia Woolf byla nána, protože psala o kopci, z něhož lze přehlédnout dvaatřicet anglických hrabství, a takový kopec se v Anglii nenalézá, což ví i malé dítě.

    Možná, kdyby sis skutečně dal tu práci a taky si něco nastudoval (nejen povídky se spádným a záživným dějem), zjistil bys, že idea dekonstruovat v umění realitu a skládat její elementární prvky do bizarních forem je tady minimálně sto let. Ale možná se budeš smát, proč líta Salvadorovi Dalímu ten vláček někde ve vzduchu, co já vím.

    Tím neříkám, že autorka bude druhý James Joyce, k tomu jí pořád ještě “něco” chybí, ale s naprosto ledovým klidem si dovolím říct  tobě, že jsi omezený blbeček, kterému patrně nedochází, že stanovisko, z něhož se snaží bránit “konvenční umění”, zastávaly davy lidí už v meziválečném období, a byť stále nejsou Zapomenuti (a je to tak dobře), dá se říci, že svůj boj o potlačení těch rouhavých slintů naštěstí prohráli, podobně jako i po nějakých osmi staletích stále řvou někteří filozofové po nutnosti zachování substančních forem, a proklínají Rembrandta za jeho urážlivý šerosvit.

    Ale tys možná teď vychodil devátou třídu základní školy, tak ti to nechám, no.

  9. Zapomenutý 5 prosince 2010 v 00:40

     Allegor: Musíš být veskrze zlem prolezlý člověk, když se snažíš Lucy nalhávat, že to co dělá může být z určitého úhlu pohledu správně. U slovních spojení, se nehledí na kvalitu, v případě že je ono slovní spojení nesmyslné….zde jsou to třeba ševelící zvony – příště to mohou být zpívající plameny, podle kukající veverky a nebo stopující hřbitovy. Stále stejně originální a stále stejně špatně a komicky nesmyslně.

    Dále se tu snažíš někomu namluvit, že to co je slohově zažité je špatné – nikoli, člověk má využívat kreativně jazykové prostředky, ale vždy se musí udržet v mezích určitých pravidel…třeba těch co se naučil na základní škole. Když mu bude chybět kreativita, maximálně bude vypadat jako někdo kdo neumí psát povídky a vychodil 9. třídu základní školy. Takto to vypadá že autorka v 9. třídě nikdy nebyla.

    Děj snad ani nemá cenu zmiňovat zde tvůj ubohý demagogický rádoby rebelantský nesmysl dovršuje extrému. Naštěstí se k tomu že tě těžko někdo bude brát vážně odsuzuješ sám když říkáš, že lidé chtějí přitažlivý a spádný děj – ano chtějí, protože jinak je dílo nepřitažlivé a nemá spád. Někteří lidé chtějí chutné jídlo, 10 procentům o chuť možná nejde, ale to neznamená že chtějí jídlo bez chuti.

  10. Allegor 5 prosince 2010 v 00:04

     Určitě jedna z těch lepších povídek tady. Chtělo by to sice udržet formu jazyka a nestřídat zajímavé asociace (šveholení zvonků: Dobré) s banálními vyjádřeními typu “najednou mě přepadla další halucinace”, ale celkově to má jistou atmosféru a dokonce i emocionální náboj, což tady u 90% povídek naprosto chybí. Nejhorší, co se může autorovi stát, je, když čtenáři po přečtení jeho výtvoru poznamenají cosi jako “ale tak ušlo”. A vždycky je stokrát lepší psát hodně netypická slovní spojení, nad kterými se 80% lidí otřese odporem a těch dvaceti procentům se to zalíbí, než popsat něco naprosto fádními, znuděnými a nudícími souvětími, což tady bývá folklórem (viz povídka “Svobodná volba”), popř. použít struktury, které halekají až za kopec, že se je autor naučil při hodině slohu v deváté třídě základní školy.

    A pokud jde o absenci děje: To není špatně, znovu: 90% lidí děj strašně moc chce a potřebuje, pročež šiky autorů neustále plodí celá návrší tvorby s přitažlivým a spádným dějem.

  11. voodoo 4 prosince 2010 v 17:21

    Ach jo! Jedno musím uznat, opravdu jsem se hodně pobavil. Některé pasáže tvého výtvor ve mě vyvolávaly záchvaty smíchu. Promiň, ale tady bylo špatně snad úplně všechno. Od slohu, přes navazování vět až po naprosté lapsy v podobě takových vychytávek, jakým bylo tvé šveholení zvonků z nedalekého kostela.  Já se několikrát ztratil a to při délce tohoto textu nedává smysl!

       Tvoje povídka (???) měla nejspíš hrát na city, dívka z nuzného prostředí prochází ulicemi a na konci zemře. Špatně! Nic, žádná odezva, bylo mi to jedno. Ale hlavně neztrácej kuráž, ono se to možná časem podá. Snad.

  12. Zapomenutý 4 prosince 2010 v 11:06

     Ať beru ohledy jakékoli, nenašel sem nic pozitivního, co bych ti k tomuto dílku mohl sdělit – snad kromě samotného faktu že se snažíš psát (i zde je v tomto případě velký otazník, zda-li se opravdu jedná o něco dobrého). Povídka sebou nenese žádný příběh, jedná se pouze o velice stručný popis životní situace nějaké sociálně slabší dívky, která si přeje zemřít a také se jí to v posledním odstavci povede. Celé to působí poměrně kýčovitě (buclatí andělíčci, smrtka v černorudé kápi) a tak nějak dětsky nevypsaně – neznám nic co by spolehlivěji sebralo povídce punc vážnosti, než zmínka o časopise bravo girl. Ke slohu jen to, že to taktéž jako samotný obsah působí nevypsaně – často píšeš slova ve špatných tvarech, jednotlivé popisy jsou nezajímavé a čtenáři to nepřinese nic z čeho by se mohl radovat.

Nový komentář