Místnost znenadání vzplála jasným světlem, aby o několik vteřin později mohla upadnout do naprosté tmy, protkané pouze mdlou září LCD obrazovky. Vzápětí černý prostor vyplnil hřmot dunících bubnů. Ideální atmosféra.

Dívka vzhlédla k hlubinám sametově černé oblohy. V dáli byly stále sotva patrné tonoucí prameny blankytu, proti kterým se na obzoru rýsovala temná mračna. Snad to stihne včas…

Z konečků dlouhých přírodních loken, které od jejího příchodu domů nestačily uschnout, jí na záda dopadaly kapičky studené vody. Kromě tlumených tónů nebeské ukolébavky se v místnosti ozýval jen zvuk spěšného ťukání prstů do klávesnice.

Zablesklo se. Po frekventované silnici projíždělo jedno auto za druhým. Vysoké lampy vrhaly na zem rozeklané stíny. Přidala do kroku. Míjela nocležníka na lavičce autobusové zastávky, se zeleným signálem přeběhla šedou tepnu a zaplula do úplně jiného světa.

Prudce se zvedla od stolu, několika rychlými kroky přešla místnost a doslova se vrhla k zavřenému oknu. Víc. Slyšet, vidět, cítit! Víc!

Scházela z kopce tichou ulicí, z jedné strany ohraničenou kamennou hradbou ústředního hřbitova, z druhé listnatým lesem. Zvolnila tempo a vychutnávala si pohled na scenérii, který se jí odtud naskytl. Nad městem se blýskalo. Všude kolem dusivá oblaka. Dunění, pod kterým by se otřásla zem. A nikde v dohledu ani noha, zato moc, až moc temných stínů…

Ve vteřině pokoj zaplavil studený vlhký vzduch. Deštivá píseň byla nyní slyšet ostřeji. Nechala na tvář dopadnout několik chladivých kapek, než se znovu usadila na židli, aby se opět pustila do psaní.

V levé ruce pevně svírala zavírací nůž. Maličká zbraň by byla pro smích dokonce jí samotné, ale…Rty se jí zkřivily do nepatrného úšklebku. Aspoň nějaká páka, kterou by mohla přesvědčit potencionálního úchyla, že latexový poklad uvnitř malého sáčku je žádoucí. Nehodlá si nechat na zbytek života připevnit k noze kouli v podobě nechtěného fracka nebo HIV. Ke zbytku byla ochotna svolit dobrovolně. Proč z toho dělat boj. Stejně by byl zbytečný…Nakonec by ji ještě zavřeli za vraždu nebo ublížení na zdraví.

V jejím chování bylo cosi naléhavého. Jako by se bála, že jí slova utečou zpod prstů, než je stihne navždy spoutat v řetězech jejich vlastního významu. Že nestihne lapit pocity poletující v sytém večerním éteru. Že ta bouřka zmizí stejně rychle, jako se přiřítila.

Ráda se bála. Milovala ten pocit. Dřív se jím přímo opíjela. Horory a mystéria byly její denní chléb. Nesnášela se za svou zvolna rostoucí lhostejnost, za svou za živa požírající netečnost. Na zem dopadly první těžké kapky. Stále častější záblesky vykreslovaly v jasných obrysech kamenné kříže, vyčnívající nad mohutnou zdí. Vítr hladil. Les šuměl. Ne, teď by se opravdu nezlobila za nějakého toho upíra, démona, zlého ducha…

Přes cestu jí přeběhla kočka. Žel, jen mourovatá.

Slabý vánek laskal lehoučké záclony. Odněkud se vzduchem do pokoje probíjel jekot sirény. Tak brzo? Tak blízko? Kolik stromů asi padne, kolik domů uhoří…

Netrvalo dlouho a spustil se hustý déšť. Sprintovala z kopce již ve značně obydleném úseku. V promokajícím batohu cinkaly klíče, zurčela minerálka. Proběhla kolem otevřených dveří veselím žijící hospody a ukryla se pod nedalekým stromem. A proč vlastně? Už dlouho se neprošla v tak ukázkové bouřce. Nač spěchat? Snězte mě! Rozpárejte! Pozři mě, temnoto!

Jako v hypnóze tkvěla pohledem na černém kurzoru, problikávajícím na bílém pozadí. Najednou jí to připadalo tak pusté, hladové, bezvýrazné. Živly za okny setrvávaly v neustávajícím běsnění. Prásk.

Labužnicky se prošla liduprázdným parkem. Poslední metry k panelovému domu, kde bydlela, urazila doslova vycházkovým tempem. Po tváři jí stékaly příjemně chladivé pramínky a na své cestě se mísily s potem onoho letního dne. Jazykem obkroužila vyprahlé rty a ochutnala několik slaných dešťových slz. Začala z batohu štrachat klíče. Rolnička na kroužku se roztančila a zazvonila, zámek zarachotil. Odemkla vchodové dveře a vešla, načež se prostor chodby okamžitě zaplnil světlem žárovky s pohybovým čidlem. Naposledy se ve dveřích otočila a vyslala do noci téměř prosebný pohled. Takže vážně nic? Zklamaně schovala nůž do kapsy a dveře zavřela, čímž vystavěla neprostupnou definitivní hradbu mezi sebou a apokalyptickým chřtánem tam venku. Otočila se do chodby a v půli kroku ztuhla.

Necelé tři metry od ní zastoupila cestu mohutná postava. Zírala na ni. Jako černá nehybná socha, které nebyla schopna vidět do tváře, a přesto byl její pohled hmatatelný. Cosi, zjevivše se odnikud a z ničeho. Sevřelo se jí hrdlo a zrázu ucítila na zádech vlastní studený pot.

"Ale jak…?"

Tma. Náhlá, absolutní, všepohlcující tma, která ze světa a jejího vědomí v okamžiku vytěsnila veškeré světlo a tlačila její doširoka otevřené oči zpět do důlků. Tichá postava najednou citelně vyplňovala celý prostor svou přítomností; stala se tichem. Srdce jí vynechalo jeden úder, načež se rozbušilo ve zběsilém tempu. Nebyla schopna určit, zda hukot v její hlavě způsobila krev tepající ve spáncích nebo tlumené burácení hromu. Ten pohled. Očekávání. Nejistota a…strach?

Ha. Haha. Hahahahaha. Výtečně…

Probudila jí zima. Okno zůstalo přes noc otevřené. Bouřka byla dávno pryč a odnesla si s sebou i všechno teplo srpnových dní. Nejasně si uvědomila, že usnula s hlavou na stole. Její první pohled patřil svítící obrazovce. Dopsala to? Se spokojeným úsměvem svůj výtvor znovu přečetla. Chvilkové múzy by se neměly plýtvat přehlížením. I když jsou posly děsu. Zaklapla notebook a zapnula televizi. Přesně v čas, aby stihla poslední ranní zprávy.

Fotka dívky; 18 let; 171 cm; štíhlá postava; dlouhé hnědé vlasy. Pohřešuje se. Okolnosti zmizení: neznámé. Předchozího večera se nevrátila domů…