Vítejte v Afterlife


Sedm pitomých let. Tak dlouho jsem pracoval v jednom malém špinavém obchůdku na kraji města, kam stejně většinou nikdo nechodil nakupovat. Celý dny jsem drhl tu starou kachlíčkovanou podlahu, aby se leskla tak, jako za starých časů, ale stejně to vlastně bylo zbytečný, protože špína byla po těch letech úplně zažraná dovnitř. Abych k vám byl upřímný, práce mě nikdy moc nebrala. Moje maminka se mnou nikdy moc nesouhlasila, většinu času trávila na cestách, nejspíš o mě ani neměla zájem. Vzpomínám si, jak jsme se tehdy pohádali; nerad si to přiznávám, ale asi měla pravdu. Tvrdila, že nemám žádnou budoucnost – svatá pravda, bůh ti žehnej mami. Seděli jsme na zahradě a začínalo pršet. Zdálo se mi, že maminka brečí, ale v tom dešti jsem si nemohl být jistý. Dodnes mě zajímá, jak to ve skutečnosti bylo, myslím teda, jestli brečela nebo ne. Je to už ale strašně dávno.

Asi vás teď napadlo, proč tohle všechno vlastně vykládám. Sám ani nevím. Můj život byl obyčejný, plný zklamání a bolesti – to je fakt. Nikdo se o mě nezajímal, kamarády jsem měl jen někdy, když jsem měl štěstí, ale jinak nic. Jediné, co pro mě alespoň trochu něco znamenalo, byl právě ten odporný a zatuchlý obchod, který jsem stejně v hloubi duše nenáviděl. V mém životě se nestalo celkem nic zajímavého, nic, až na ten zvláštní a nečekaný den, který mi všechno vzal.

Bylo to někdy k večeru. Ležel jsem ve vaně a díval se do malého černého okýnka naproti sobě. V koupelně mám jen jedno okno, za kterým rostou nějaké vysoké stromy – sám ani nevím co jsou zač, takové věci mě nikdy popravdě moc nezajímaly. Ležel jsem v horký vaně jako sardinka v konzervě a únavou se mi zavíraly oči. Vedle v obýváku mi hrála televize, ozývaly se tam jakési zvláštní skřehotavé zvuky z nějaké pěvecké soutěže. Chvíli jsem jen tak hloupě civěl před sebe, ale pak, když jsem usnul, bylo všechno navždy pryč.

Otevřel jsem oči a všechno kolem mě bylo rozmazané a divné. Myslel jsem si, že se mi něco zdá. Stál jsem uprostřed jakési tajemné šedivé chodby a přede mnou někdo stál. Obličej ani vzhled toho člověka jsem nedokázal rozpoznat. Stál přímo naproti mně, byl temný a chladný, pohlcoval veškerou tmu do sebe a já měl strach. Ukázal mi, že ho mám následovat a pak se začal vzdalovat. Chodba, která byla přede mnou se zdála být úzká a zdánlivě nekonečná.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se tiše, ale můj hlas zazněl úplně jinak, než by měl. Vyděsil jsem se jako malé dítě a snažil jsem se promluvit znovu, abych se ujistil, že se mi to jen zdálo. Nezdálo. Můj hlas zněl zcela určitě jinak, než kdysi. Temný muž se zastavil a černou vlnící se ruku položil na stěnu po své pravici. Šedivá stěna zmizela a změnila se v jedno dlouhé zrcadlo.

Vykřikl jsem hrůzou, když jsem pohlédl na svůj vlastní odraz v zrcadle. Oči, ústa, nos a uši – to všechno bylo pryč. Moje hlava byla malá, kulatá a beztvará, podobná vyschlé křížale. Tři otvory uprostřed obličeje byly jakousi chabou náhradou za oční důlky a ústa. Vykřikl jsem znovu a zděsil jsem se, když se i obraz v zrcadle hýbal přesně tak, jako já.

„Co jste mi to udělali! Co jste mi to k čertu udělali!“ vykřikl jsem.

Pokusil jsem se srazit temného muže k zemi, nezáleželo mi už na ničem. Vrhl jsem se rovnou proti němu, ale nestalo se vůbec nic; temný muž se jen rozplynul jako oblak kouře a já zůstal zase sám.

„Vítejte v Afterlife,“ zaznělo mi v hlavě. Bylo to k zbláznění, věděl jsem, že mi někdo vstoupil přímo do mozku.

Zrcadlo se znovu změnilo a tentokrát mi ukázalo sérii barevných a pohyblivých obrázků, ve kterých jsem rozeznal útržky ze svého života. Malý chlapec, který se učil jezdit na kole jsem byl já, stejně tak jsem dokázal rozeznat i spoustu dalších klíčových momentů své bídné existence. Pomalu jsem procházel chodbou dál a dál, kde už jsem byl starší. Na kratičkou chvíli jsem se zastavil, když jsem našel okamžik své hádky s matkou. Jak dlouho už jsem ji neviděl? Už si ani nevzpomínám.

Pokračoval jsem dál. Obrazy se pořád měnily, jako když vám někdo naschvál přepíná televizní programy. Nakonec jsem se dostal i k místu, kde pro mě všechno skončilo. Sledoval jsem sám sebe, jak ležím ve vaně, malé černé okénko bylo pořád otevřené. Vedle v obýváku hrála ta příšerná melodie a já jsem zavřel oči, abych si odpočinul. A pak jsem to uviděl -uviděl jsem něco, z čeho se mi chtělo zvracet. To, co se odehrálo potom, bylo tak příšerné, až mi z toho zamrazilo v zádech. V koupelně se najednou objevila právě moje matka – chvíli sledovala moje bezvládné tělo, ale pak něco lhostejně hodila do vany a do vzduchu vyletěla stovka žhavých jisker. Voda doslova seškvařila mou kůži a pak všechno potemnělo.

„Ona mě zabila!“ zašeptal jsem si v duchu. „Proč? Proč to udělala?“

„Vždyť tě nenáviděla ty budižkničemu!“ ozvalo se znovu uvnitř mé hlavy. Někdo byl na chodbě se mnou a toulal se v mých myšlenkách. Chtěl jsem ten hlas dostat ven z hlavy, ale nešlo to.

„Kde to vlastně jsem!“ zakřičel jsem zoufale.

„V posmrtném životě přece,“ ozvalo se odněkud.

„Co po mě chcete?“

„Ty sám musíš vědět, co chceš.“

„Cože?“

„Chodba, kterou jsi právě prošel byla jen upomínkou na tvůj předchozí život. Všechny nejsilnější momenty, které jsi kdy prožil, se tady dnes zobrazily. Je pouze na tobě, jestli se chceš vrátit zpět a žít jiný život, nebo ne.“

„Ale co když nechci?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem.

„Pak zůstaneš tady s námi a připojíš se k ostatním, jako jsem já.“

„A kdo vlastně jsi?“

Chodbou se rozezněl tichý smích. „Opravdu na tom tolik záleží?“

Mlčel jsem.

„Jaké je tvé rozhodnutí?“

„Chci žít,“ řekl jsem. „pokusím se žít jinak, než předtím.“

„Dobrá!“ usmál se ten hlas v mé hlavě a pak se znovu vše navždy rozplynulo.

Sdílejte článek

Nový komentář