Virus


Virus

Pomalu jsem si rozpustila své tmavě hnědé vlasy a navlékla si úzkou černou sukýnku na své vypracované tělo. Rudé tílko se k této sukni a dlouhým černým kozačkám až ke kolenu velice hodilo. Připadala jsem si jak nejkrásnější žena pod sluncem, ale v reálném životě ne.

Jako vždy jsem v devět hodin večer nastupovala na vedlejší silnici v Shikagu, kam většinou zabloudí pár opilých či nepozorných řidičů. Tuto cestu jsem pečlivě hlídala a někdy i riskovala život, abych řidiče vůbec zastavila.

Můj klapot kozaček se mi jevil jako ozvěna ve velikém prostoru, ale já byla jen na cestě v lese. Někdy jsem si taky připadala největší šlapkou pod sluncem. Já jen střežila vjezd do naší firmy. Naše firma nesla v této době velice známý název "eXpert". Vyráběli jsme ty největší technické vymoženosti, ale tentokrát jsme se přesunuli k něčemu jinému. K jednomu prášku, z kterého se jen pomocí ohřívání vytvoří potrava, kterou můžete sníst místo svého uvařeného jídla. Dali jsme tomu i nové motto.

"Hlavní chod za pár vteřin."

Procházela jsem se po krajnici vozovky a dívám se na blížící se světla auta. Chvíli tam stojím a zkoumám, jaké auto by to mohlo být. Stoupla jsem si více doprostřed a vztyčila prst jako na stopování. Auto se zastavilo a světla zhasla. Přešla jsem k otevírajícímu se okýnku u řidiče a trochu se sklonila.

"Dobrý den, tohle je slepá silnice," usmála jsem se na cizího muže.

"O-omlouvám se," řekl opileckým hlasem a škytl.

"To nic," usmála jsem se a uhnula autu z cesty, aby se mohl otočit. Pomalu se otáčel a i já se divila, že je toho řízení ještě schopen.

Zbytek noci proběhl jako vždy, v klidu. V devět hodin ráno jsem nastoupila svou denní šichtu a zkoumala poslední dodělávky prášku, ze kterého se vyrábí potrava. Nakonec přišel zase večer a já byla utahaná do morku kostí. Čas na kontrolu prášku. Tohle byla ta nejdůležitější a nejrizikovější práce v tomto oboru.

Vždy s námi pracovali dva mladíci, kteří byli v tomto ohledu zdatnější a opatrnější. Teď nastoupili další dva, celkem pohlední kluci.

"Nazdárek," usmála jsem se na ně a podívala se na svou černou sukni. Nemohla jsem si ji stihnout sundat a převléknout se do něčeho pohodlnějšího. Takže přehoz bílého kabátku nevadilo ani mně ani mým mistrům.

"Leono, měla by sis pospíšit. Nasaď si ten dýchací přístroj, zapni si kabát a vezmi si tyhle rukavice," usmál se mistr a podal mi přístroj s rukavicemi. Vše jsem si rychle nandala a podívala se na toho nervózního chlapce. Byl velmi bledý a jeho ruce se klepaly.

"Mistře, neměli bychom ho nechat jít pryč? Najdeme náhradu," sáhla jsem na mistra.

"Ne. Musí se naučit všemu čelit!" usmál se odhodlaně mistr a podíval se na toho hocha.

"Kolik mu je?" zeptal se mistr znovu.

"O nic míň než mě. Minimálně 18," bleskově jsem odpověděla. Tipovala jsem ho na tento věk. Opravdu nemůže být o hodně mladší než já. Mně samotné bylo 19 a s touto prací jsem byla spokojená. Žila jsem sama. Rodiče mi umřeli a příbuzné jsem neměla. Plat byl dost vysoký na to, abych si mohla pořídit obrovskou vilu, která mi byla stejně k ničemu. Pracovala jsem vkuse 24 hodin denně. Dostáváme i týden placené dovolené, když jsme už pořádně vyčerpaní. Ta cena mi za to stála.

"Jak se jmenuješ?" probudil mě z mého zamyšlení mistr. Mistr mluvil k tomu bledému chlapci.

"O-Oliver," řekl slabě chlapec.

"Dobře. Olivere, zvládneš to?" usmál se mistr na Olivera. "Když tak ti tu kamarád…" ukázal na chlapce vedle.

"Cody," usmál se chlapec vedle. Byl o dost vyšší a také určitě i starší a hezčí.

"Tak začneme," řekl po chvilce mistr a dal pokyn Codymu, aby otevřel trezor. Trvalo chvíli, než ten složitý řetězec zámků odemkl. Otevřel tlusté pancířové dveře a vešel dovnitř. Za ním šel jeho kamarád, Oliver. Oliver vzal do ruky skleněnou krabičku se stříbrným práškem uvnitř, který byl chráněný jedním jedem, který fungoval jako kyselina.

Tento jed je výtažkem z novodobého stromu Kabom. Získá se jen za pomoci neskutečného tepla. Ještě většího, než je sama láva. Prášek byl uložen v menší skleněné krabičce pod velkou vrstvou toho jedu.

Oliver opatrně otevřel krabičku a ukázal na Codyho, aby vyndal prášek v menší krabičce, pod vrstvou jedu.

Cody vzal ocelové tyčky a začal pomalu pronikat skrz vrstvu průhledného jedu, který tam byl kvůli tomu, aby prášek neunikl. Byl to takový izolátor.

Oliverovi se strašně klepaly ruce a já chtěla honem převzít krabičku, ale mistrova ruka mě zastavila.

"Zvládnou to!" zatáhl mě zpět na své předešlé místo.

"Myslím si, že Oliver za chvíli bude mít křeče. Je až moc napjatý!" sykla jsem na mistra, ale jeho pevný stisk na mé paži nepovoloval.

Oliver najednou škobrtl, naklonil se dopředu a pak zase dozadu. Mezitím ocelové tyčky vyjely z krabičky a cákly na Oliverovy rukavice. Rychle vyjekl a rukavice si sundal, ale bylo až moc pozdě. Kyselina začala rozežírat jeho ruce. Pomalu odstraňovala jeho pokožku a rozežírala vrchní vrstvu masové kůžičky.

Cody rychle zareagoval a společně s mistrem ho dovedli k umyvadlu, kde mu začali tu kyselinu vymývat z kůže. Kyselina se stále nedávala na ústup. Za doprovodu Oliverova jekotu z bolesti stále kyselina postupovala hlouběji a hlouběji do jeho kůže.

Stála jsem tam jak přimražená a sledovala ten masakr. Mistrovi málem kápla kapalina i na jeho rukavici, ale včas uhnul. I Cody už musel jít od svého parťáka pryč. Nakonec jsem přinutila mé nohy, aby se pohnuly a já vyrazila ze dveří. Tam mě ale zastavily ruce zdravotníka a hned za ním běžela další řada stejných lidí.

Nahromadili se okolo Olivera. Codyho i mistra odstrčili od něho a začali tam něco provádět. Uslyšela jsem pískot nějakého přístroje a Oliverův řev. Toho chlapce mi bylo líto a já přidávala vinu mistrovi, že něco takového i přes všechno to varování dopustil.

Lehla jsem si na zem a dívala se mezerami na Olivera. Lékaři vzali malou kudlu a začali mu odřezávat ruku. Pak se jeden z lékařů zapotácel a vrazil kudlu druhému do oka. Ostatní lékaři se také zapotáceli a obličejem spadli do Oliverovi napůl rozřezané a rozežrané ruky. Všem se začal rozežírat obličej, ale jim to zřejmě bylo jedno. Leželi v bezvědomí.

V bezvědomí jsem nebyla já, náš mistr, Cody a ani Oliver. Bylo mi ho líto, pro něj by bylo lepší, kdyby byl v bezvědomí, než aby prožíval bolest, která mu pulzuje z ruky. Jeho nařízlá ruka se začala hýbat a já uviděla ty kosti potřísněné krví, jak se napnuly.

"Olivere, ne!" zaprosila jsem a sklonila se k němu.

"Bolí to," zaškemral.

"Já vím," pohladila jsem ho po tváři. Kyselina v jeho ruce teď postupovala daleko rychleji než předtím. Nářez tomu očividně velice pomohl.

Teď na jeho ruce nebylo nic jiného, než krev, žíly a samotné kosti. Jen jeho kosti to nerozežralo, tedy myslela jsem si to. Kyselina najednou začala rozžírat celou jeho paži a já od něj musela uskočit. Ta kyselina začala prskat! Oliver zařval ještě víc a jeho řev se mísil i s řevy ostatních. Mistr se také zapotácel a spadl k zemi, až teď jsem si všimla toho bílého oblaku ve vzduchu, který právě odcházel z mistrovy malé čokoládové tyčinky z jeho náprsní kapsy.

"Hoď mi veškeré jídlo, které u sebe máš! Zabíjí to nositele a dostává se to do každého jídla. Honem zataras klimatizaci a uzavři dveře. Hoď mi to jídlo, dělej!" zařvala jsem na Codyho a hned mi hodil obložený chleba.

Přeběhla jsem k Oliverovi a jídlo položila vedle něho.

"Už tě to nebude dál trápit," podívala jsem se na jeho rozežranou ruku. Pod kostmi a opuchlou kůží, které se pomalu už také vytratila, byla obrovská louže krve. Krev byla všude. Na mých šatech. Lékaři okolo měli rozežrané obličeje. Už víčka zavřená neměli. Jejich oči byly napůl rozežrané. Obličej bez jediné kůže. Jen krev, kosti a rozežrané vnitřnosti.

"Dělej!" poznal, co chci udělat a dala mu chleba na jeho hruď. Bílý oblak prášku pomalu přešel k němu a vsákl se do chleba. Oliver zahekal a pak byl bez dechu. Jeho ruka byla stále ožírána tou kyselinou, ale už aspoň nemusel trpět.

Mezi tím Cody stihl zavřít dveře a zatarasit všechny klimatizace. Musel ale obětovat svůj plášť. Nechtěla jsem přijít o tak šikovného kluka, jako je on. Rychle jsem ze sebe svlékla bílý kabát a hodila ho Codymu.

"Proč to děláš?" zanadával a hodil mi ho zpět.

"Prosím!" smutně jsem se na něj podívala a pak jsem ukázala na mrtvá a napůl ožraná těla okolo.

Po delší chvíle váhavostí si vzal kabát zpět a oblékl si ho.

Rychle jsem vzala ruku jednoho z lékařů. Chytla pomocí té ruky ocelové tyčky, které jsem vytáhla z té krabičky se zbylým práškem a vzala chléb do ruky. Lékař sebou škubl a pak zase byl v klidu. Zřejmě bylo jeho tělo už podruhé otrávené.

Chléb jsem pomocí tyček hodila do trezoru a Cody ho rychle uzavřel, když oblak bílého prášku vlétl za chlebem.

Udýchaně jsme se svezli na zem a má ruka se dotkla kaluže krve. Začala jsem pomalu vzlykat.

Cody ke mně přišel a pomalu mi začal otírat ruku od krve. Bylo toho na mě moc. Vidět v jeden den rozervané tváře, samou krev a už jen cítit její zápach!

Pomalu jsem si sedla a bez rozmýšlení jsem hodila hlavou na Codyho hruď. Byla jsem příliš unavená, než abych šla zjistit všechno okolo. Jedno jsme však měli jisté. Nebezpečí pominulo.

Pomalu jsem usínala. Cody mě opatrně kolébal na své hrudi a utěšoval mě. Pořád se ze mě draly vzlyky.

Rychle mě ze spánku probudil pronikavý jekot. Cody mě budil a zároveň táhl pryč od hromady mrtvol. Rychle jsem se probrala a podívala se na kupu lékařů i s Oliverem, jak se probírají a masochisticky tváří. Vydávali divný zvuk. Vrčení.

Konečně jsem se vzchopila a pomohla Codymu, abychom se dostali co nejdál od těch oživlých mrtvol. Jejich obličej byl zase vcelku, ale znetvořený. Bulvy byly bez očí. Rty natrhlé. Oliver měl svou ruku zase zpět. Všichni byli velice bledí. Pak najednou jeden zařval a jejich páteře se začaly zohýbat. Jejich ruce se lámaly. Všechno se dělo samo od sebe. Mrtvoly padly k zemi a pak bylo po všem.

Otočila jsem se zády k mrtvolám a objala Codyho.

"Děkuju," vzlykala jsem. "Děkuju…" opakovala jsem stále dokola.

"To bude v pořádku," utěšoval mě Cody a hladil po hlavě a zádech.

Pak mě zase vyrušil přidušený jekot mrtvol. Otočila jsem se k nim a z nich tentokrát skákali hnusné malé potvory s osmi nohami. Jejich tělo bylo popálené. Oči byli červené a z jejich tlamy čouhali velké tesáky.

Ani jsem si nevšimla, že byl Cody pryč. Uslyšela jsem otevření dveří a podívala se na Codyho. Cody pro mě rychle zaběhl, chytl za ruku a utíkal se mnou ke dveřím.

Vystrašeně jsem vyjekla. Na Codyho se sesypaly ty příšery. Začaly ho ožírat. Jeho ruku na mě hodily a já nemohla nic dělat. Teď, když jsem se konečně zamilovala, to skončí právě takhle. Dveře jsem zase zavřela. Nechtěla jsem, aby se to dostalo ven. Stačí, když tady umřu s nimi. Potichu jsem se vkradla do zadní části místnosti a zahrabala v krabici. Byla jsem stále ve střehu a pokoušela jsem se nevnímat Codyho řev, který pomalu zanikal.

Našla jsem, co jsem chtěla. Zašmátrala jsem hlouběji a i druhá věc byla nalezena. Vyndala jsem dva granáty a oba naráz odjistila.

"Chcípněte," procedila jsem skrz zuby a granáty za pár vteřin vybuchly. Tak končí válka v jedné místnosti. Co by se stalo, kdyby se tyhle stvůry dostaly ven? Mezi lidi? Já už to nezjistím, ale možná někdo jiní ano.

Sdílejte článek

  1. Eraserhead 14 dubna 2009 v 10:49

    No, pominu to, že je to přesně ten
    typ zápletky, kterou moc nemusím a které je
    dneska ve filmech plno. Ale budiž, to je docela v pohodě, každej preferujeme něco jiného. Povídka
    má dobrej začátek (první odstavec je docela
    elektrizující he, he), v podstatě až do té
    doby, než se všechno posere a nastane onen zápletkový
    problém, to docela jde a nedostatky bych viděl tak akorát
    ve špatném a drhnoucím slovosledu, útržkovitosti
    a částečné heslovitosti, což jsou ale věci, které
    se časem a opakováním vypilují samy. Od
    okamžiku, kdy dojde k neštěstí to jde ale dost razantně z
    kopce. Podobné zápletky je třeba důkladně promýšlet,
    při psaní si udělat spoustu poznámek, z nichž se pak
    bude vycházet, aby nedocházelo k nepřesnostem a přesně
    těm nelogičnostem, které vypichujeme u filmů (a kterých
    je v povídce, hlavně tý druhý půlce, dost).
    Taky asi by bylo třeba si o podobné problematice zjistit pár
    informací, či si vytvořit svou vlastní „legendu“,
    ale tak, aby to bylo alespoň částečně uvěřitelné
    a reálné, aby to mělo hlavu a patu. Tohle takové
    opravdu není. Je zde spousta nelogičností, jedna věta
    popírá druhou. To co zmíníš v jedné
    větě, se o pár vět dál stává
    nepravdou, protože to tam zcela změníš. Mám na mysli
    hlavně ty rozežírané ruce (jednou z nich zbudou už
    jen kosti a žíly – když už jsme u toho, nedokážu
    si představit nic, co by rozežralo všechno, kromě kostí a
    žil – pak tam zase zázrakem je krev, maso a zbytky kůže).
    Celá tahle sekvence (od počátku rozežírání
    až do konce) mi připadá strašně nepromyšlená a
    nedomyšlená, takhle dohromady prostě nefunguje, protože
    jsem si celou dobu u každé druhé věty říkal,
    jak je to možné? Jak k tomu došlo? Další klasickej
    problém je, že ten konec je strašně rychlej a přesto právě
    na něm celá ta povídka stojí, to je to, co je
    na té povídce zajímavé a proč vlastně
    byla napsána. Takže rada: příště to více
    promyslet, sepsat si chronologicky základní okamžiky,
    momenty a technické záležitosti (hlavně ty
    vypilovat). Dvě obrovské chyby povídky: 1) „Obličej
    bez jediné kůže“ – on má obličej více
    vrstev kůže? Samozřejmě vím, jak je to myšleno, ale je to
    prostě blbě vyjádřeno. Přitom tam stačí přidat
    jen jedno slůvko a to bez jediné STOPY kůže. 2) „Bulvy
    byly bez očí“ – bulvy JSOU oči. Je to jako napsat prst byl
    bez prstu. V té druhé půli mi chybí spousta
    věcí, které by bylo dobré trochu více
    vysvětlit, popsat a objasnit – hlavně ten samotný prášek,
    vůbec jsem např. nepochopil proč a z jakého důvodu ho
    neutralizuje jídlo (zde obložený chleba) a už vůbec
    mi není jasné, co tam dělali ty příšerky –
    z čeho vznikly, proč vznikly, jsou snad součástí
    toho prášku? No, vadí mi i umístění té
    povídky (proč mají všichni tendenci dávat
    hrdinům cizí jména a situovat je nejlépe do
    USA? Tady u té povídky jsem tak měl dost problém
    se do těch hrdinů vcítit a nějak se k nim přiblížit,
    byli pro mě dost cizí), ale to je čiště můj subjektivní
    dojem, kterej na kvality povídky nemá žádněj
    vliv. A ten love moment tam působí vyloženě odpudivě,
    nehledě na to, že tam je dost neopodstatněně a zbytečně, ten
    tam vůbec nemusel být. Ta povídka není zcela
    špatná, má dobrou kostru, dost dobrý počáteční
    úvod, je dobře stupňovaná, jen není moc dobře
    napsaná a abych tak řekl, není nijak vymazlená,
    žádné stopy po hře se slovy, významy a tak.

Nový komentář