VIDINY, část druhá


Paul seděl na okraji vany a zadumaně hleděl do zdi.Poté vstal a z poličky nad umyvadlem si vzal dva aspiriny, které spolkl nasucho.Opláchl si obličej a podíval se na sebe do zrcadla.V levém víčku mu trochu cukalo, ale už byl zase v pořádku.Tahle noc mu dala opravdu zabrat.Věděl, že dnes již neusne a ani se o to nechtěl pokoušet – ta představa se mu hnusila.Přešel do obýváku a šátral po vypínači, nakonec se mu ho podařilo nalézt.Popošel pár kroků a s těžkým žuchnutím usedl do křesla u krbu.Zapálil si jednu camelku a prsty se mu třásly tak nehorázně, že musel zápalku podržet oběma rukama.Jedním mocným potáhnutím vtáhl kouř do plic, chvilku ho poté převaloval na jazyku a pak s úlevou vyfoukl.Přemýšlel jak zabít čas.Již za tři hodiny měl vstávat, čekala ho přeci ta zatracená cesta do Portlandu, kde bude muset s úsměvem na rtech předvádět nové výrobky společnosti McGee Company.Ale nemohl spát.Napadlo ho, že by se přeci mohl nějak vymluvit.Náhlá nevolnost, chřipka nebo zápal plic.Něco už vymyslí.Koneckonců mohl by to za něj vzít někdo jiný, třeba ten mladík Gibs.Ten přeci pojede jedině rád.Alespoň tenhle ulízaný blbeček bude mít konečně příležitost, jak se šéfovy zavrtat pořádně do řiti.Ano, to byl seriózní plán.Paul měl najednou ze sebe dobrý pocit.

 „Prask!!!“ Paul se lekl a najednou se ocitl ve tmě.Žárovka nad ním se rozletěla na kusy a horké částečky popadali na koberec.“A do prdele.To mi tak ještě scházelo“ zabručel.Poslepu došel do kuchyně a pokusil se otočit vypínačem.Nic.Zkusil to ještě jednou a opět nic.Vypínač cvakal naprázdno.“hm, takže pojistky jsou zas v háji“ Budu to muset jít zkontrolovat do sklepa“ Z horní police nad dřezem si vzal baterku, rozsvítil ji a přešel z kuchyně do chodby, kde byly dveře, jenž vedly do sklepa.Do sklepa nikdy nechodil rád.Ne, že by se ho bál, tak jako dřív, když byl ještě malý, ale nesnášel ten zatuchlý puch odložených a nepotřebných věcí.Pomalu otevíral těžké železné dveře a dobře si posvítil na první schod, který byl poměrně nízko pod úrovní prahu.

Člověk, který by to tu neznal by šlápl tak 30cm do prázdna a pak by se skutálel až dolů na hromadu uhlí.Pokud by si dříve nestrhl vaz.Dveře skřípěly a naříkaly, panty byly již dosti zarezlé.Udělal první krok a náhlý příval studeného vzduchu ho zamrazil a na těle mu naskákala husí kůže.Nejdříve se podivil, ale pak si uvědomil, že je vlastně jen ve slipech a litoval, že si nevzal alespoň bundu.Pomalu sestupoval po klesajících schodech.Byly dřevěné a prožrané červotoči.Praskaly jako buráky a ten zvuk se mu ani trochu nelíbil.Když byl dole, posvítil si okolo sebe.Sklep spal.Byl potemnělý a zaprášený, napravo od něj byla kopice uhlí a pár beden se starými hadry.Nějaké noviny staršího data s nimiž vždy zatápěl v kotli.Vedle beden byl opřen těžký mosazný krumpáč, který se leskl pod dopadem světla z baterky.Nalevo byly různě naházené a opřené druhy všelijakého nářadí a všemožného haraburdí nastřádaného během let.Všude okolo visely snad stoleté pavučiny a Paula napadlo, že by se nechtěl setkat s tím tvorem, který je všechny tak mistrně upletl.Musel to být snad nějaký praděd všech pavouků, pomyslel si Paul.Protože pavučiny byly opravdu obrovské a v tom sklepním tichu vlály jako nějaké kokardy dávno padlých vojáků.Nevěděl, že ten pavouk o kterém přemýšlel, majestátně sedí asi tak deset čísel nad ním na trámu jako paša.A pozoruje Paula svýma osmi očima, které byly červené a zářily do tmy jako žhavé uhlíky.Konečně vepředu byla rozvodní skříňka s pojistkami.Popošel dál a najednou to zaslechl.

Hi hi hi hi hi hi.Paule! Znělo to jako dětský škodolibý smích.

Najednou se zarazil.

„Haló, je tu někdo?“

Chvilku tak stál a naslouchal tichu.

„To je fuk, asi už blouzním, byl to asi jen vítr z ventilace“

Šel dál, když v tom jako by se o něj něco otřelo.Něco studeného a mrazivého.Vyděsil se a chvilku si nebyl jistý co vlastně cítil.Povšiml si, že teplota ve sklepě povážlivě poklesla.Kulky už měl scvrklé jako dva hopíky a byla mu zima.Pokračoval dále.Tu a tam zakopl o nějaký pohozený krám na zemi a s klením ho odkopl pryč.Byl již skoro u rozvodní skříně.Když v tom se za ním ozval mručivý hlas, který přecházel do kvílivých tónů jako meluzína.

„Mrrmmm Paule, cítíme tě Paule.“ Mrrmmm.

Cukl sebou, ale bál se otočit.Kdyby ho teď nějaká ruka chytla za rameno, věděl, že by zešílel.Ale nakonec se přeci jen otočil.Ohlédl se a udiveně zíral k hromadě uhlí, která jakoby najednou svítila.Nějaké bledé světlo, které prostupovalo vším, jakoby se vznášelo okolo hromady.Světlo se plazilo a rozlézalo, jako ranní mlha.A uprostřed všeho toho stály nějaké stínové postavy a mlčky ho pozorovaly.Chvilku na ně civěl jako u vytržení, omámen tím co vidí ve svém vlastním sklepě.Civěl do té chvíle než se postavy začaly pomalu sunout kupředu.

Ten dunivý chraplavý hlas se ozval znovu. „Mrrrmmm Paule, víš že kletba byla porušena.Mrrrmmm“

Paula už nebavily tyhle duchařské hrátky, teď naprosto jistě věděl, že se to opět vrátilo.Ale proč teď? Co po něm zase chtějí?

„Co tu chcete, v mým sklepu.Jaká zas kletba! Už na vás nejsem zvědavej, tyhle vaše pitomí triky mě už dávno nebaví! Chci jen nahodit tyhle zasraný pojistky a vy my to opět stěžujete!“

„- Víš Paule, my se tu tak někdy procházíme.“

Všiml si, že jedna z postav je vyšší než ty ostatní a drží v ruce tomahawk.Ostatní byly menší a ruce jim plandaly.

Sunuly se k němu.

„Paule, jeden z tvých příbuzných nás vzbudil ze spánku a je teď na tobě, abys to dal do pořádkul.Je to velmi důležité Paule.Mrrmmm“ Zamručel ten hlas.

„A když ne?“ Paul předem věděl, co mu ten hlas odpoví.Tomahawk v ruce se povážlivě zvedal.

Chvíli bylo ticho…

„Mrrrmmm, hmmmm.Pak zemřeššš“ Zasyčelo to na něho tak ostře z temnoty, až málem vyjekl.

Postava vykročila o něco rychleji, studený vzduch ve sklepě byl najednou obohacen ještě o něco jiného.Nějaká neurčitá vůně jakoby z lesa.Bylo v tom ještě něco jiného, jakoby zápach koní a starého střelného prachu.Ale to přece nebylo možné.

Paul byl náhle překvapen tím prudkým pohybem a nečekal také ani vteřinku a otevíral dveře skříňky s pojistkami.Nejlepší na tom všem bylo, že baterka náhle vypověděla službu.

„Krucinál! Co všechno se ještě stane, než ty zatracený pojistky nahodim?!“

Mrazivý vzduch už byl tak silný, že Paul se již úplně třásl.Znamenalo to jediné, ta stínová postava mu již téměř dýchala na záda.Cítil její mrtvolný dech na svých bedrech.

Paul nepřemýšlel, jen automaticky poslepu našmátral knoflík právě včas, protože za ním se ozvalo prudké: Sviiist!!!

A něco rozčíslo vzduch tak mocně až to ovanulo Paulovi vlasy a zčechralo do zajímavé podoby.

Stihl nahodit pojistku právě tak akorát, jinak by to možná skončilo jinak.A světlo ve sklepě se rozsvítilo.

 

Paul se otočil.Žárovka tiše zapraskala a zakývala se.Nikde nikdo, bylo zde prázdno.Jakoby nic, vrátil se opět ke schodišti a ještě jednou se naposled porozhlédl okolo, aby se ujistil zda třeba někdo nečíhá ukrytý pod schodištěm s tomahawkem , připraven odseknout mu kotník až bude stoupat nahoru.Po schodech vylétl jako blesk a dveře za sebou okamžitě zapráskl až to vypadalo, že se rozlomí.

 

„Tak ve sklepě už také není bezpečno.Jen čekám, kdy mi ta stará shnilá mrcha opravdu bude ležet pod postelí“

Přešel do kuchyně, musel si dát panáka.Když tam došel, vytáhl z baru netknutou láhev Jacka a nalil si pořádnou sklenku.Jedním mocným hltem to ze sebe spláchl.

Pak upustil sklenici a ta se rozmetala po podlaze na tisíc kousků.Pajdal pozadu, vrávoral a při tom porážel židle co mu stály v cestě, shodil také příborník a konvici na kafe.V očích měl pološílený výraz.Když už narazil do zdi a neměl kam ustupovat, sesunul se na zem a dal si hlavu mezi kolena a rozplakal se.

To co ho tolik vyděsilo byl krví načmáraný nápis na ledničce.

„Paule, uvažuj o tom, co jsem ti řekl.Budu přicházet zas a zas dokud se nedočkám odpovědi, Paule.Dobře si to rozmysli, protože můj tomahawk zabil už hodně lidí a to že jsem po smrti neznamená, že by nemohl zabíjet dál“

Na zemi leželo do kruhu vyskládaných několik orlích indiánských per.

Teď musel udělat jedinou věc.Přešel přes obývák do haly ke skříni.Otevřel ji a z nejvyšší přihrádky vyndal těžkou krabici.Odnesl si ji na postel a posadil se.Odklopil víko a vyndal svůj stříbrný Magnum pětačtyřicet.Z krabičky vytáhl šest nábojů a svůj kanón naládoval.Tato zbraň byla schopná udělat díru téměř do čehokoliv, ale nebyl si zas tak jistý, zda by tím byl schopen zabít astrální bytost.Nu co, určitý pocit bezpečí mu to dávalo.Protočil s potěšením bubínek a Magnum schoval pod polštář své postele.

 

Přemýšlel, že by někomu zavolal, ale nenapadal ho vůbec nikdo.O čem by se tak s někým mohl bavit? Ahoj Bucku, promiň že ti volám uprostřed noci, ale víš co.V mým sklepě hlomozí duchové, nezajdem na skleničku? Ne, fakt nejsem blázen Bucku.Jen mě ti bastardi pořádně dopálili, tak bych to nejradši šel zapít.Musím teď být setsakramentsky opatrný Bucku, proto spím s nabytým Magnumem pod polštářem.

Ne, to nepřipadalo v úvahu.Ani za nic, Buck byl sice jeho nejlepší kámoš, ale s tímhle se mu nikdy nesvěřil a také by to nikdy neudělal.Musel se s tím poprat sám.

Vydal se ke sklepním dveřím a zamkl je na dva západy, potom ještě zaklapl železnou závoru.Snad to bude stačit, pomyslel si.Víc dělat nemohl.Stále ale nechápal proč ho duch nějakého indiána žádal nebo spíš mu vyhrožoval, aby mu pomohl.Jaká kletba ksakru? A co ten jeho hrozivý tomahawk? Nedávalo mu to žádné souvislosti.

Až ho napadlo jediné.Tenkrát na farmě v těch zapeklitých lesích, kterých se tolik bál, přeci něco číhalo.Ano slýchával o starých pohřebištích, ale jakou by to mohlo mít spojitost s ním? Nehodlal ve svém domě trpět takové věci.

Duch přece řekl, že ještě přijde dokud se nedočká odpovědi.A Paul byl rozhodnutý, že na něj počká.

Cestu do Portlandu již naprosto vypustil, musel řešit důležitější věci než pitomé krafání na schůzích o tom zda se na příští rok bude vyrábět více čokoládových lupínků nebo více medových.

Bylo 2:05 ráno.A venku se strhl ukrutný liják.Schylovalo se na pořádnou bouřku.Paul zavřel raději všechny okenice.A jediné co si přál bylo -aby zase nevylítly pojistky.Při té představě mu bylo jaksi nevolno a potil se.Pomyšlení, že by musel opět sestoupit tam dolů do sklepa bylo příšerné.Co by ho tam tentokrát čekalo? Třeba by otevřel dveře a ta postava by mu stála tváři v tvář a chytila by ho kolem krku a přitáhla blíže k sobě, aby se mohl přímo dívat do jejích skelných, matných očí.

Mrrrmmm.Paule, tak jak si se rozhodl? Víš, že mi přece nikdy nespíme“

Vzal si naráz dva aspiriny, aby se uklidnil.Rozžvýkal je opět na sucho, jak již měl dlouho ve zvyku.Alespoň začnou rychleji působit.Natáhl se na postel, magnum ho sice trochu tlačil, ale připadal si teď o něco bezpečnější.Připadal si teď jako velký chlap.A Připadal si o něco klidnější.Na dnešní noc byl připraven.Ale člověk nikdy asi nemůže být dostatečně připravený, protože nikdy neví, co ho čeká.A na dnešní noc neměl Paul nikdy zapomenout.

 

KONEC DRUHÉ ČÁSTI….

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář

Nový komentář