Tíha hříchu


Nic nemá tak opojnou vůni a svůdný šum v poháru nežli víno. Téměř nemravné, chtivé, nedočkavé každého doušku. Dráždící, stupňující se natrpklá chuť. Vždy jen tvé a přitom ti nikdy nepatří. Pomíjivé, určené jen pro tento okamžik. Hněv unášený v proudu snění. Krvavě červené, nový život, nová šance. Tak nádherné a přitom nepochopené. Určené pouze pro MĚ!

Tak hezky to pro Jimmyho znělo, když si vychutnával svou neřest a odříkával rituální hymnu. Tentokrát to byl Cabernet Sauvignon. Jedinečná barva ve velké buclaté sklenici ho uhranula. Sledoval tu červeň skrze žárovku na stropě a topil se v té kráse. Protočil stopku mezi prsty a vytvořil nepatrný vír v tekutině a zbožně přivoněl. Sál tu vůni bohů a nemohl se odtrhnout. Takhle určitě voněly bájné Bakchantky, Nymfy a Múzy. Jistě nemravné, chtivé a nedočkavé každého doušku. Neovládl vzrušení z požitku a smočil rty v nápoji.

„Jsem Dionýsos, následujte mne děvy nezdárné. Pijte, radujte se. Jsem váš Bůh!“ Zvolal do prázdné místnosti a odložil druhou láhev vedle křesla. Pro dnešek toho měl dost. Hlava se mu motala a roztáčela místnost. Tyhle stavy mu byly dobře známé. Už léta si v nich liboval, ovšem ne v tak velké míře. Vždy dokázal svou vášeň krotit. Dnes ale neměl důvod si cokoli odpírat. Chtěl se opít a získat nevědomost, která by ulehčila jeho svědomí. Bál se toho, co věděl. Děsilo ho to. Diagnóza od lékařů byla ale jasná a nezvratná – jaterní cirhóza.

Oklepal se. Nemotorně vstal z křesla a zamířil do kuchyně. Chtěl novou láhev.  Verdikt byl pořád příliš skutečný, chtěl jej umlčet dalšími doušky toho skvostného moku. Malá vinotéka, vražená v rohu místnosti hned vedle jídelní lavice, byla ručně vyrobena z masivního, tmavého palisandrového dřeva. Svým lahvím dopřával luxusní pohodlí a nebál se utrácet majlant i za vybavení. Zásadně popíjel z křišťálových broušených sklenic a zátky vytahoval vývrtkou s platinovou rukojetí. Nejvzácnější lahve přechovával až naspodu celé vinotéky. Nikdy se mu nechtělo sehnout až dolů, tak byly tyhle výběrové, sběratelské kousky v bezpečí před jeho momentální nevyzpytatelností. Sáhnul po první, na kterou mu padl zrak, zaryl vývrtku do zátky, zatáhl, a po ulehčujícím zalupnutí se napil přímo z hrdla. Barbarsky, jak sám tomu rád říkal.

Víno pro něj byl celý jeho život. Neměl rodinu, ani přátele. Nic pro něj nebylo důležitější, nežli udržovat svou mysl v neustálém opojení. Bylo nemístné žádat ho, aby s tím přestal a dokonce ani doktoři jej nemohli přesvědčit o abstinenci. Všechna ta léta strávená v samotě nebyla nikdy žalostná. Společnost mu dělala jak buclatá sklenice, tak i vývrtka. Cítil se šťastný a naplněný. Neměl důvod vzdát se všeho, kvůli čemu doteď přežíval. Jenže proč se všechno mělo najednou zdát tak nepřátelské? Uchovávaly v sobě snad jed, který ho pomalu ničil? Mohl každý jeho doušek být zároveň poslední? Věděl, že na všechny tyhle otázky si umí odpovědět, ale nemohl se smířit s faktem, že jeho životní láska umí být tak zákeřná. Věděl, kam tím směřuje a bylo mu to jedno. Pokud má zemřít ať ho skolí jeho největší láska. Miloval svou závislost více než svůj život a opět popadl láhev a převrátil její obsah do sebe.

Rozbubnovalo se mu v uších, srdce tlouklo jak kostelní zvon. Celé jeho tělo se zkřivilo. Tupá bolest prostoupila celým jeho trupem a nakonec zůstala v centru působení. Držel se za břicho, tlačil si na něj a doufal, že tak muka povolí. Marně. Sesunul se z lavice a doplazil k telefonu. V hlavě se mu přehrál děsivý film z minulosti.

„Jestli budete v pití pokračovat Jimmy, odrovnáte si játra. Již začala tzv. degenerace projevující se v poruchách chování v důsledku napadání mozkových center, za nedlouho na to se dostaví i chronická malátnost. Měl byste podstoupit radikální dietu, což krom alkoholu znamená vyřadit ze svého jídelníčku všechna tučná a kořeněná jídla. Stejně jako vaše játra se z provozu vyřazují i nadledvinky a může dojít ke zduření a zánětu. Poté následuje chirurgický zákrok, kterému bychom rádi předešli. Byla by to v podstatě loterie, zda bude úspěšný, či ne, protože s tím úzce souvisí míra zdevastovanosti organismu, který čistil tělo od jedu jménem alkohol. Normální organismus to zvládne, opotřebovaný nemusí. Každá sklenička by mohla znamenat konec.“

Stačil zavolat záchranku, než upadl na zem do mrákot.

 

 

            Ležel v posteli a zíral do stropu. Pach dezinfekce jo obtěžoval od procitnutí. Auta z ulic osvěcovala místnost a pohybovala stíny. Anestézie stále kolovala v žilách a společně s rozdvojeným viděním se zdálo, že nábytek tančí po stěnách na podivnou hudbu z motorů vozidel. Nemohl dál spát, nemocniční lůžko ho nutilo mít myšlenky stále v pochodu. Proč jen to muselo zajít tak daleko.

Za dveřmi se ozval ruch a během chvilky do jeho pokoje vstoupil doktor. Přicházel k jeho lůžku pomalu a lehce jako vánek. Byl tichý, ani jeho kroky neměl možnost vnímat. Jimmy ho znal. Již dříve měl to potěšení se s ním setkat. Byl to ten samý člověk, který ho varoval a nabádal zanevřít na všechno pro co žil. Nenáviděl tu osobu, která ho přinutila přemýšlet o konci a která vyslovila pravdu o jeho chátrajících útrobách. Měl chuť se před ním provokativně napít z číše a vysmát se, že vyzrál nad smrtí a že stále má svůj život pod kontrolou. Snad by to i udělal, kdyby u sebe měl svou věrnou vinotéku, ale slova vyřčená z úst chlápka v bílém plášti ho uzemnila.

„Prodělal jste klinickou smrt. Buďte šťastný za to, že žijete a vyhněte se veškerému alkoholu. Buďte vděčný Bohu, že vás nechal žít. Byl to při mých lékařských zkušenostech zázrak a jako věřící si myslím, že alkohol je ten nejtěžší hřích. Vaše játra momentálně pracují na pouhých 20%. Dostal jste novou šanci, žijte uváženě. „

Vytratil se stejně tiše, jako když vstupoval. Z jeho slov šel mráz po zádech. Jimmy pochopil, že už svůj život neměl pevně v rukou, nýbrž se úplně rozpadl. Zadíval se na své ruce, zahýbal prsty a nemohl uvěřit, že ještě před pár hodinami byly nehybné, mrtvé. Štítil se sám sebe. Nebyl to sen, ani delirium. Všechno bylo tak opravdové. Nutně potřeboval doušek vody. Ústa měl vyprahlá. Chtěl si sednout a napít. Jenže pokus o tak jednoduchý úkon byl odepřen. Nedokázal zdolat váhu vlastních nohou. Zdálo se, že jsou odkrvená a musí jim dát čas. Také ztuhlá šíje byla až příliš krutá daň za dlouhý spánek. Ležel a nechal myšlenky plynout.

            Po třech dnech strávených na lůžku, se rozhodl požádat doktory o propuštění. Chtěl být doma. Na své lahve již nemyslel jako na nebezpečí, která by ho mohla svést k neřesti. Smířil se s faktem, že se nikdy nenapije a svou sbírku bude brát jen jako společnici. Začínal mít respekt před hrozbou, která si říkala 20%. Tahle cifra ho děsila víc, než samotný pocit, že již nikdy neokusí blahodárný mok. Lékaři propustku vybavili, ale k domovu jej museli přepravit na invalidním vozíku. Nechali jej v opatrovnictví pečovatelky, která za ním denně docházela. Zprvu mu pomáhala s oblékáním a zdálo se, že s váhou svých končetin má problém pouze on sám. Pro nikoho jiného se nejevily jako zátěž. Snad byl tak vysílený z nemoci, že se sebemenší pohyb, či dokonce chůze, jevila nemožná. Zřejmě nedílná součást choroby, uvažoval. Neměl v tom ale zcela jasno a proto si nechal půjčit zdravotnickou knihu a vyhledal jaterní cirhózu.

            Nedočetl se nic, co by jej vyvedlo z míry a co by nevěděl. Jediné co ho opravdu zaujalo, byly nejčastější komplikace při tomto typu onemocnění. Což byly především plicní záněty a selhání ledvin. Nepsalo se nic o možném zrodu částečného ochrnutí. Kdyby se potvrdilo i to, přísahal si, že vezme tu nejdražší láhev ze spodní řady a mocnými doušky se vším nadobro skoncuje. Ale byla zde naděje, že snad bude moci začít nový život.

 

 

            „Ano, správně Jimmy! Vedete si dobře a teď vás pustím a zkusíte to sám.“ I přes nedůvěru z vlastního těla, si nechal pustit obě paže a pokoušel se udržet balanc bez podpěry. Nohy ho stále neposlouchaly, jak by měly, ale byl to značný pokrok. Mohl se postavit a vydržet v pozoru.  Jenže teď nastal ten správný okamžik pokusit se pohnout pravou nohou dopředu. Věděl, že jakmile to udělá, spadne. Ale tak malé riziko hodlal podstoupit. Rukama hmatal do prostoru a snažil se držet rovnováhu. Vší silou vybočil tělo dopředu a za ním se šouravě posunula i noha. Neustál to a opravdu by upadl, nebýt pohotové opatrovnice. Byl zahrnut chválou a počin ho vyburcoval k dalšímu snažení.

Již do pár dnů se nejen sám postavil, ale mohl se vydat na krátkou procházku do parku za domem. Táhl obě končetiny za sebou jako by byly z olova. Šoural se jak zabořen v hustém medu. Vyčerpávalo ho to, ale štěstí z pohybu bylo silnější. Konečně se před ním objevila lavička. Sebral poslední zbytky síly a dostal se až k ní. Usednul a zmoženě oddechoval. Měl v plánu zde strávit celé odpoledne. Po měsíci vězení, se konečně cítil volný. Dokonce myšlenky na alkohol byly ty tam. Snad by měl zavolat svému lékaři a poděkovat za léčbu a pochlubit se svým pokrokem. Koneckonců to byl jediný člověk, který to s ním myslel upřímně. Chtěl, aby věděl, že je v pořádku a že se z toho dostal.

Stále seděl v parčíku a plíce si plnil čerstvým vzduchem. V dálce se k němu blížila osoba. Starší paní. Najednou měl nutkání tuhle dámu pozdravit a ztratit s ní pár slov. Nikdy za svůj život neměl chuť konverzovat a tohle byla vzácná chvíle. Bral to jako součást svého znovuzrození. Žena se stále přibližovala. Měla na sobě dlouhý kabát s obrovskou nevkusnou růží na rameni. Klobouk na její hlavě se jevil ošumělý a celkově nezapadal do nynější módy. Kráčela velice pozvolna. Měla svá léta a sám se divil, proč u sebe nemá berle. Zdálo se, že musí každou chvíli padnout vyčerpáním. Její tvář byla stále více zřetelná a nemohl si nevšimnout jejích zkroucených rtů. Snad měla bolesti, pomyslel. Dobelhala se až k němu k lavičce. Funěla a s úlevou si sedla hned vedle něj. Chvíli jen poslouchal, jak odfukuje, pak sebral všechnu odvahu a oslovil ji.

„Dobrý den“ Skvělý začátek konverzace, uznal. Otočila hlavu a věnovala mu pohled. Byl naprosto nezaujatý a nepřítomný. Ztělesňovala všechno, co si můžeme představit pod pojmem utrpení.

„Zdravím“ Odpověděla stroze.

„Nepotřebujete mou pomoc? Nebolí vás něco?“ Zeptal se starostlivě. Sám se udivil nad svou zdvořilostí.

„Ty sám potřebuješ pomoct.“ Řekla a snažila se zasmát. Vypadalo to spíše jako ten neďábelštější pokus o škleb. Lekl se a raději už nic neříkal. Chvíli bylo ticho.

„Ty to nechápeš, viď? Musíme si svá břímě odtáhnout samy. Jsi v tom nový a nic nevíš.“ Řekla, zírajíce do jeho očí. Načež se opatrně zvedala a přes bolestné zaúpění uvedla chodila zpět do chůze. Trvalo celou věčnost, než se vytratila z dohledu. Seděl jako přikovaný a snažil se strávit, co mu ta podivná ženština sdělila. 

Chystal se zpět k domovu. Slunce začalo zapadat a potřeboval se dostat k telefonu dříve, než bude tma. Rád by zavolal onomu doktorovi. Nemohl si vzpomenout na jeho jméno, ale lékařů s jeho zaměřením na místní klinice moc být nemohlo. Zapřel se o lavičku a se stejnou nemotorností, jako ta žena předtím, pomalu vstával. Zasténal. Ucítil, jak mu luplo v kyčli. Dostavila se nová bolest, již to nebyly pouze namožené svaly. I unavené klouby si začaly vybírat svou daň. Stál a ani se nehnul. Potřeboval čas. Rozmýšlel a zvažoval každý případný krok, než se opravdu dal do pohybu.

Došel ke vchodovým dveřím svého domu s útrpným skučením. Pot mu stékal po čele. Už jen poslední krok ho dělil od klíčové dírky. Odemknul a vstoupil do domu. Padl vyčerpáním. Ze strachu z opětovného použití invalidního vozíku, se znovu stavěl na nohy a přes neviditelnou hustotu kolem jeho nohou se štrachal k telefonu v kuchyni. Popadl jej a přemýšlel, zda zrovna nyní je vhodná doba mluvit o nějakém zlepšení. Každopádně, potřeboval slyšet něčí hlas. Nic by mu neudělalo větší radost, než hovořit s nějakým člověkem a onen doktor byl jediný kdo, přicházel v úvahu. Hned po prvním zacrnčení zvedla sluchátko žena na recepci.

„Klinika sv. Archeeho, mohu vám nějak pomoci?“

„Ano prosím, rád bych mluvil s doktorem přes ultrazvuková vyšetření.“

„Ano jistě pane, vydržte na telefonu, přepojím vás do ordinace.“ Slečna se zdála milá, ale doba jakou jí trvalo přepojení, byla až k nevydržení. Po sériích pípání se konečně ozval mužský hlas.

„Dr. Lindsley přejete si?“ Hlas měl hrubý a hluboký, rozhodně to nebyl ten příjemný tenor od jeho pravého doktora.

„Moc se omlouvám, ale zřejmě jsem chtěl mluvit s vaším kolegou. Zavolám později.“ Řekl Jimmy a už chtěl sluchátko položit, když v tom se ozvala odpověď.

„Já zde nemám kolegu, pane. Pokud máte nějaký problém, měl byste si promluvit se mnou.“ Lékař se však dočkal jen dlouhého zmateného ticha.

„Ale já jsem byl před měsícem léčen vaším kolegou, se kterým bych teď rád hovořil.“

„Nejspíš jste si musel splést odbornost jistého lékaře, protože již více jak měsíc vedu tohle oddělení já. Hned po tragické smrti Dr. Sheehana.“ Z toho bylo Jimmymu na omdlení. Ano! To bylo to jméno, na které si nemohl vzpomenout. Zalapal po dechu a neodpustil si poslední, zřejmě dost nemístnou otázku.

„Kdy zemřel a jak se to stalo?“ Zněl šokovaně.

„Promiňte, ale to vám nemohu sdělit. Jste snad jeho příbuzný?“

„Ano jsem“Zareagoval pohotově. Bylo znát, že Dr. Lindsley nevěří, ale po krátkém zaváhání odpověděl.

„Když je to tak, dobrá. Zemřel přesně před 6 týdny v úterý v noci při autonehodě. V zatáčce mu zkřížil cestu protijedoucí vůz.“

„Děkuji“ Odpověděl Jimmy, nezmohl se ani na rozloučení a sluchátko položil. Hlava mu třeštěla a ruce ztrácely cit. Snažil se neuvěřit tomu, co právě slyšel. Pokud si dobře vzpomíná tak záchvat a následnou operaci prodělal teprve před 5 týdny. Jenže kdo byl ten doktor, co za ním následující večer přišel na pokoj? Byl to vůbec Dr. Sheehan? Byl si jistý, že ano, jenže podle toho co se právě dozvěděl, to nemělo být možné. Zmateně těkal po místnosti a hledal záchytný bod. Proklatá informace ho užírala. Snažil se vzpomenout, o čem tehdy s doktorem mluvili. Prozatím byl ale příliš rozrušený, než aby po něčem pátral ve vzpomínkách. Poprvé měl chuť se pořádně napít, ale překonal to. Celý dům se najednou zdál těsný a bez vzduchu. Musel jít ven. Opět se vydal ze dveří a nechával zlověstné sluchátko zavěšené na zdi kuchyně.

            Nebyla jiná možnost, než jít opět do parku. Nejbližší lavička se nacházela tam a přes praskání v kloubech doufal, že dřív neupadne. Již byla tma a doprovod mu dělalo pouliční osvětlení. Nesnažil se nohy ani zvedat, nýbrž je za sebou táhl. Vypadal jako směšný lyžař. Došel až k cíly, usedl na to známé dřevo a zmoženě supěl. Vzduch byl čistý a příjemně chladil na prsou. Cítil se lépe a snažil se vnímat jen noční motýly, co sebou plácaly o lampu. Pleskot křídel jakoby ho konejšil. Díval se nad sebe a v kontrastu hvězd sledoval nebohá malá tělíčka snažící se prostoupit do zdroje světla. Snad ho zhypnotizovaly, neboť si nevšimnul ženy, co se blížila. Jakmile se lavička pod její váhou prohoupla lekl se, div neposkočil.

„Tak už jsme tu zase, co?“ Zeptala se úlisně a v očích jí plály plameny škodolibosti.

„Neznám vás a nechtě mě být“ Snažil se Jimmy bránit.

„Už jsi pochopil?“ Nedala se odbít. Strach ho ale nenechal odpovědět.

„Viděla jsem to na tobě od první chvíle. Jsi jeden z nás. Také to sebou vláčíš, že? Jak dlouho už sem patříš?“ Zeptala se a považovala svou otázku za naprosto obligátní a zcela běžnou. Nesmála se, vysela na něm očima a čekala na odpověď.

„Nevím, o čem to mluvíte. Kdo jste?“ Zeptal se.

„Na tom nesejde. Teď už nikdo. Jsem taková…bludička.“ Opověděla a rozřehtala se.

„Co bych sebou měl vláčet? Nerozumím.“ Doufal v racionální vysvětlení, které se mu ovšem nedostalo. Cítil se zaražený do rohu a nemohl se nijak bránit. Útěk byl zcela nemožný.

„Hříchy, můj milý zlatý. Tak jako JÁ. U tebe bych si ovšem tipla hazard, nebo něco podobného, je to tak?“ Otázala se a koketně mrkla. Přišlo mu to odporné. Neměl smysl pro humor a tohle se mu zdálo téměř zvrácené.

„Žvaníte hlouposti, dejte mi pokoj!“ Křikl. Žena se jen více uvelebila a zadívala do dálky.

„Také jsem zprvu nepochopila, stejně jako ty. Museli mi to vysvětlit, stejně jako tobě to teď vysvětlím já. Jsme zatracení odsouzenci a vyvrženci. Vláčíme po smrti své hříchy jako těžká břímě. Nikam nepatříme a plahočíme se v místech našeho skonu. Já se vláčím s lakomstvím, což jak vidím, nebude ten nejtěžší hřích.„ A projela si jej od hlavy až k patě. Snažil se utříbit myšlenky. Ikdyž mu to začalo dávat smysl, nechtěl podléhat takové absurdnosti.

„Jste blázen, já nejsem mrtví, vy nejste mrtvá a byl bych rád, kdybyste odešla!“ Podal poslední ráznou výzvu, načež se žena opravdu zvedla k odchodu. Naposledy se na něj otočila a řekla.

„Já mrtvá jsem, u tebe si teď nejsem zcela jistá, ale máš k nám blíže, než si myslíš!“ Odešla. Nechala ho samotného a plného zmatku. Děsil se pohnout. Zvýšil se mu tep a málem vykřikl hrůzou nad tím, co ho napadlo. Klinická smrt! Lékař! Teď tahle žena! Měl opravdu tu čest poznat život po smrti? Rozpomínal se, Dr. Sheehan mluvil o Bohu, vznášel se jako anděl a říkal, že jeho přežití byl zázrak a má být vděčný Bohu. Jako věřící byl jistě čistá duše, ale co ta žena? Nejspíš, duše proklatá. Stejně jako on. Ruce se mu zachvěly nad pomyšlením, kam teď patří on sám. Alkoholismus! To bylo to správné slovo, které ta dáma hledala. Chvilková smrt ho přenesla za hranice reálna a smyslu. Zvedl se a zlomeně kráčel zpět k domovu. Hrnul za sebou hlínu. Rýhy, které zanechával, byly čím dál hlubší. Ještě ten večer si zvolil tu nejluxusnější smrtelnou zbraň. Konečně popadl láhev úplně ze spodu, oprášil prach a vyprostil z hrdla přes sto let starou korkovou zátku. Po pár locích zela láhev prázdnotou. Klouby se již tíhou spojili v jednu ucelenou kost.

Sdílejte článek

  1. johNMadhead 28 srpna 2011 v 17:31

    Ahoj. Tak trochu jsem něco takového čekal, nicméně si myslím, že psát docela umíš. Jde vidět, že se nejedná o žádný první pokus, ale pracuješ na sobě. Osobně si myslím, že pro každého autora jde především o to, najít svůj styl, jazyk, kterým se bude vyjadřovat. V neposlední řadě musí být dobrý nápad. V horrorovém žánru to platí dvojnásob. Určitě pokračuj a nenech se nikým odradit. Autor by měl psát především pro sebe a je pouze na lidech zda si ho najdou (ale na tom zas tolik nezáleží).

  2. Sway 28 srpna 2011 v 11:38

    Moc oběma děkuji za uznání 🙂 Jinak co se týče závěru, tak si moc ráda pohrávám s dějem a celkovým dojmem z povídky. Nemám ráda, když je hned od začátku jasné jak to dopadne a proto si myslím, že je nejlepší nechat si rozuzlení a celkový šok na závěr 🙂 Snad se to teď povedlo   Rozhodně to není žádné poselství doktora ze záhrobí   Jinak celý začátek vznikl, hned jak jsem si nalila skleničku červeného

  3. násoska 28 srpna 2011 v 11:02

    tvá povídka se mi hodně líbila a dobře četla, jen sem tam mne nějaká větička zatáhla za ucho-ale to asi bude čistě můj problém  na začátku jsi velmi trefně vystihla vztah “luxusního” opilce k alkoholu a přirovnání “hněv v proudu snění”, to je pro víno naprosto přesné a když jsem se dostala k části, kdy se Jimmy dozvídá, že jeho doktor je mrtvý, musím přiznat, že mne napadlo-cože?to ta povídka bude o varování velectěného lékaře ze záhrobí?!! to snad ne.. -ale naštěstí jsem se hodně spletla, celé jsi to skvěle rozvedla a ten konec nemá chybu. Nevím, jestli to byl záměr, takhle si pohrát s očekáváním čtenáře, každopádně za tuto hravost tleskám

Nový komentář