Syndrom (1. část)


V autě sice panovalo těžké dusno jako v dlouho nevětraném skleníku, ale dívka s touhou otevřít okénko, aby dovnitř vpustila trochu čerstvého vzduchu, prozatím odhodlaně bojovala. Do kapoty automobilu dunivě narážely kapky a odehrávaly jakousi kakofonii směsi zvuků letní přeháňky. Dívka obrátila oči v sloup a v mžiku stáhla zamlžené okénko u spolujezdce, vyklonila z něj hlavu a nechala do plic proudit kyslík osvěžený vlahým letním deštěm. Levou rukou instinktivně sáhla na autorádiový ovladač hlasitosti, který mrštně otočila doprava. Radiová stanice zrovna vyhrávala píseň You are so beautiful od Joe Cockera. Rozhlédla se kolem sebe. Stála na poloprázdném parkovišti u malého obchodního domu, kterých jsou podél amerických dálnic tisíce. Možná desetitisíce. Začala dumat nad tím, jestli se vůbec při takovém počtu dokážou jejich provozovatelé uživit při jejich velmi omezeném sortimentu zboží. Tedy jen do té chvíle, než se prosklené dveře obchodu, ovládané na fotobuňku, otevřely.

Do téměř nerušné ulice vkročil podsaditý muž ve středních letech a s hustým plnovousem. V rukou držel papírovou nákupní tašku a usmíval se. Jeho úsměv směřoval k u krajnice stojícímu modrému cadillacu. Záhy mu úsměv zamrzl. Dívka pochopila, že to bude kvůli staženému okénku, okamžitě ho tedy vytočila zpět do původní polohy. Muž, aniž by jakkoli reagoval na stále sílící průtrž mračen, zvolna připochodoval k dveřím řidiče, otevřel je a s tlumeným žuchnutím se usadil. „Jsi blázen. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by chtěl dobrovolně zmoknout," řekl fousáč nabroušeným tónem. Odpovědi se nedočkal, ale on ani žádnou nečekal, protože téměř okamžitě pokračoval. „Tak co, pojedeme?" zeptal se dívky, která teď své triko s našitým nápisem „Save the whales" měla deštěm místy provlhlé. Jenom přikývla. Nákup muž hodil na zadní sedadlo a vsunul klíčky do zapalování. Po krátkém zaburácení motor naskočil.

„Díky moc, že jsi pro mě dojel," ozvala se teď dívka za celou dobu poprvé. „Opravdu jsem ráda, že už dnes přespím doma a nemusím se trmácet zítra autobusem, na těch kolejních kavalcích je to neuvěřitelně nepohodlné." „To je v pořádku, stejně jsem jel kolem. Mawerick. Joe Mawerick. Znáš ho přece," vyhrkl muž, když viděl jak se dívka tváří nechápavě. „Ten starý blázen, co bydlí o blok dál." Dívka přikývla ve smyslu: Ano, vlastně ho znám, ale vůbec mě to nezajímá. „No, tak ten," pokračoval dál fousáč, „mi sehnal přes svého synovce nějaký dobrý kšeft, tak jsem se s ním byl blíže seznámit, nabídl mi neuvěřitelně výhodnou smlouvu. Oficiální večeře, dvě hodiny nudného podlézání, je mi ze sebe špatně. Ale zase ne tolik, jako mám rád šustění bankovek. Ale jsem rád, že už jedu zpět. Ty tři dny byly pro mě utrpením, obzvlášť, když ji teď…" Do té doby nevnímající dívka znovu ožila a skočila muži do řeči: „A co…" „Bude tam na nás čekat," oplatil jí muž stejnou mincí, který zřejmě vytušil, co má dívka na mysli.

Asi minutu jeli zcela potichu, jen motor tiše předl a horizont ubíhal splašeným tempem. Slunce se opět dralo skrze mraky a jeho paprsky šimraly dívku na bledém obličeji „Nebojíš se, že by…nějak…? Je tam sama…" vykoktala ze sebe dívka. „Ne!" odpověděl razantním hlasem nepřipouštějícím žádné diskuze muž. „Bude v pořádku, je v pořádku! Prý už ano." „Tak…snad.," povzdechla si dívka a sesunula se o trochu níže na svém sedadle, které si už stačila sklopit do přívětivějšího úhlu pro její záda. Stočila se v něm do klubíčka, rukama si podložila hlavu, zavřela oči a usnula. Zdál se jí nějaký pohádkový sen o dobru a zlu, kde dobro samozřejmě vždy vyhraje. Kéž by se z toho snu neprobudila, bylo by to pro ní lepší. Bylo by to milosrdnější.

Vyklepala z tuby na svou dlaň hned tři světle modré pilulky. Tubu pohodila na blízký stůl, zvrátila hlavu dozadu a obsah dlaně do sebe vyklopila. Přešla svižným krokem k vodovodu. Cestou křivila ústa, jak jí tablety hořkly na jazyku. Ve dřezu, válející se hromada nádobí, svědčila o tom, že mezi ty nedůkladnější a nejpořádnější hospodyňky patřit nebude. Ve spodu té všehochuti ležely napálené kastroly od vajec a mletého masa, na nich talíře s řádně zaschlými lasagnemi a jako vrchol díla a pomyslná třešnička na dortu se na talířích vyjímaly kečupem přilepené šálky od kávy. Okolo poházené příbory tomu dodávaly už jen takový futurističtější vzhled. Toto veledílo však přehlédla, lehce otočila kohoutkem a ruku vložila pod ústí baterie. Oběma dlaněmi si nabrala chladné vody, přiložila si je k ústům a když ji jimi začala chlemtat jako pes, stékala po bradě a odkapávala na zem. Kohoutek uzavřela a odešla do obývacího pokoje. Ztěžka dosedla na pohovku a obličej ukryla v dlaních.

Upocené a slehlé vlasy jí spočívaly na ramenou a držely tvar jako napomádované. Ale pomáda byla zřejmě to poslední, na co teď myslela. Opět vzhlédla, aby si narovnala krk, který jí už začal tuhnout. Klasický maloměšťácký obývací pokoj v jednom malém americkém městě, kterých v Maine byly tisíce – Castle Rock. Pokoj byl poměrně malý, ale vešlo se sem vše, co zabezpečí průměrně americké rodině spokojený rodinný život, který jim americká vláda velkoryse nalinkuje. Tmavý koberec s perskými vzory koupený ve výprodeji v jednom z menších obchůdků v sousedství, obludně kýčovité a těžké květinové závěsy visely na masivních oknech a vypadaly jako dva členové security, kteří jsou pověřeni chránit určený objekt – v tomto případě okna. Na zdi bylo připevněno velké, něco přes metr vysoké zaprášené zrcadlo, které by určitě potřebovalo naleštit. V jeho levém horním rohu, přímo do skla, byl vyrytý jakýsi nápis: „Per Altior Legatio". „No co", říkal Sophiin muž, když zrcadlo přinesl z nějakého obchodu s levným použitým haraburdím, „za tu směšnou cenu – 6 dolarů – tam klidně může být hned několikrát vyryto „Spojené státy smrdí" a ještě k tomu v azbuce." Sám se svému vtipu také zasmál.

Dále se v pokoji nacházel bytelný konferenční stůl, na kterém leželo malé rádio s digitálním zobrazováním času sloužící jako zdroj laciné zábavy tak typickou pro probíhající polovinu sedmdesátých let, roztržená obálka s úředně vyhlížejícím psaním a kolem něj rozestavěná dvě křesla a jedna pohovka, která se právě prohýbala pod Sophiinou zadnicí. Sophiina rodina televizi neměla. „Zase takoví boháči nejsme", odpovídal vždy její manžel na dotaz, proč by nemohli koupit alespoň jednu z těch lacinějších z letního výprodeje, „máš dítě, to tě zabaví více než nějaká problikávající bedna a navíc se prý po civění na ní hloupne…ne ale že by ti to ještě mohlo nějak ublížit ", dodával, to ale jen šeptem tak, aby ho Sophie neslyšela.

Ano, Sophie měla dítě. Dceru Anette. Ale teď byla ve studentských letech a většinu času trávila na kolejích, domů se vracela jen občas, také proto Sophie manželovy argumenty, proč nemít ten svítící krám, považovala za hlouposti. Hádat se s ním však nechtěla. O rodinu se staral, dceru miloval, obracet každý cent několikrát v dlaních nikdy nemuseli , tak proč se zbytečně hádat a riskovat jejich vztah. Opět ze stolu zvedla dopis a přečetla si ho snad už popáté. Když došla až na konec, přejela očima dopis hned zčerstva ještě jednou a doufala, že teď bude obsah jiný. Snad se předtím několikrát za sebou překoukla nebo několikrát za sebou si jeho obsah špatně vyložila nebo snad měla halucinace. Ano, halucinace. Kéž jsem měla halucinace sakra. Bohužel ani jedno z jejich přání se nesplnilo, sněhově bílý papír jí zklamal i pošesté.

Zvenčí probleskovalo oknem ranní slunce. Před chvílí ještě silně pršelo, ale teď bylo jasno a doopravdy horko. Z mokré silnice stoupala pára. Děti si před okny Sophiina domu hrály nějakou prapodivnou hru a nedělaly u toho tolik povyku, že Sophie bleskurychle vyskočila zpět na nohy, vyřítila se k oknu a rozrazila okenice:"Proč nejste ve škole!" zakřičela z plných plic. Děti se ihned instinktivně stáhli dále od domu. „Dnes je přeci sobota," zadrmolil hnědovlasý klučina, nejodvážnější z nich. „VYPADNĚTE!," bylo zřejmě Sophii americký školský systém putna. Když viděla, jak se děti rozutekly na všechny strany, u srdce jí zahřál pocit zadostiučinění. Okna opět přibouchla, na malý okamžik si užívala ten slastný pocit ticha. Propadlé oční důlky a svěšené koutky ale nenasvědčovaly tomu, že by si ho užívala i nadále.

Při cupitavé chůzi zpět k pohovce(jediné jistotě v tomto světe, pomyslela si) zakopla o přednožku jednoho z ušáků. Svalila se na zem, kde ležela rozpláclá jako ropucha na kameni užívající si teplých paprsků slunce a nejevila sebemenší chuť vstát. Čelem se opírala o koberec a nasávala jeho zatuchlý pach do plic, ruce složené vedle tváře. Začala se chvět, slzy jí stékaly z očí a ihned se vsakovaly do kobercových vláken. Trup jí nadskakoval v pravidelných vzlycích, které se kombinovaly se s občasným vzdycháním vyjadřujícím pouhou marnost. Pevně zatínala své dlouhé pěstěné nehty, na které bývala vždy jaksepatří hrdá, do kobercového vlasu, až jí bříška pod nehty začala bělat. Zakřičela bolestí. Nehet ukazováčku pravé ruky si zalomila až do masa. Za stálého pláče si ránu opláchla a stáhla čistým obvazem. „Jak jsem jí to mohla udělat? Měla jsem se nechat raději podvázat. Matka mě měla utopit jako kotě, abych tohle nemohla…", šeptala mezi jednotlivými vzlyky. „JSEM BESTIE," rozkřičela se Sophie na svůj odraz v koupelnovém zrcadle, „AŤ CHCÍPNU!" V tu chvíli na pohovce v obývacím pokoji stále ležel otevřený dopis, který tohle všechno způsobil. Na pohled nevinný tuctový dopis, který obrátil Sophii život naruby:

 

Vážený pane, paní Herbertovi,
S politováním Vám oznamujeme, že výsledky testů z minulého týdně, které u nás podstoupila Vaše Dcera se ukázaly být pozitivní. Nádor v mozku Vaší dcery je tedy zhoubný. Prosíme, abyste brzy navštívili naší ordinaci, abychom mohli udělat několik testů a zároveň se dohodnout na dalším společném postupu v řešení této vážné životní komplikace.

S pozdravem

Kurt Jackson
St. Ann Hospital, Portland

 

Sophie se položila zpět na svůj divan, hlavu si podložila polštářem. Byla to jediná věc, kterou v tomto okamžiku mohla dělat. Při pokusu jen o malý krůček by jí nohy zradily a opět by skončila na chladné zemi. Svíral se jí žaludek ve strachu, jak bude Anette reagovat, až jí tuhle zprávu chtě nechtě bude muset dnes odpoledne sdělit. Až jí řekne: Máš rakovinu, asi brzy natáhneš brka. Bude jí nenávidět? Ne, to snad ne. Přeci jenom jsem její matka. „ALE, CO NA TOM, ŽE JSEM JEJÍ MATKA, KDYŽ JSEM JÍ POSRALA ŽIVOT!," rozkřičela se teď Sophie skutečně nahlas na celou místnost, až jí notně dlouho pískalo v uších. Normálně by přijela až zítra, ale Clark jí autem přiveze již dnes. Proboha ani ten zatracený den k dobru nemám, abych něco vymyslela. Znovu se rozvzlykala.

Když umíral Anettin dědeček, otec Sophie, tehdy pětiletá Anette se slzami v očích se své matky zeptala: „Proč musí každý někdy umřít?" Sophie jí na to odpověděla:"Víš Anette, umírají jen šťastní a spokojení lidé, kteří život prožili naplno a již nic nového nemůžou zažít." Tehdy byla Anette šťastná, že v nejbližší době neumře, protože si ještě nikdy nestačila pohrát s Magical baby, panenkou, která uměla pít i čůrat a svůj život tak nenaplnila. Při vzpomínce na tuto událost se Sophii opět zvlhčily teď již téměř suché tváře nově řinoucími se slzami. Volné triko, které kvůli pohodlí Sophie doma nosila, se jí teď lepilo na trupu pokrytém slizkým potem, čelo se jí rosilo, oči jí pálily. Je tady odporné vedro. Clark asi musí znovu opravit tu hroznou klimatizaci.

Teplota se skutečně zvyšovala. Sophie s obtížemi nadechovala a vydechovala těžký prašný vzduch. Navlhlé zrudlé ruce neustále podvědomě otírala o okraje pohovky. Kapesníkem si sušila čelo a přesto, že vypadal jako vymáčený ve vodě, nevěnovala teplotní změně zvláštní pozornost. Ve vzduchu byla cítit síra. Znala ten pach. Ihned si vzpomněla na svého profesora chemie na základní škole – pana Kasseyho. „Sophie Brownová, na kolíček ihned zapomeňte, pro zvládnutí tohoto předmětu s ním musíte být v naprostém souznění a tím, že si ucpáváte nosní dírky před pachy chemikálií, tomu moc nepomůžete." Ten odporný pach síry a vlastně i školních let zároveň sílil. Pálil v nosních dírkách jako sůl v ráně a Sophie se konečně rozhodla vzhlédnout. Instinkt jí ihned nasměroval pohled přímo k zrcadlu, protože se jí zdálo, že odtud je závan pachu nejsilnější. Nejdříve nespatřila vůbec nic, na druhý pohled se přibližně v polovině výšky zrcadla zjevila malá levitující koule tvořená z rudě zářící hmoty…

 

Konec 1. části

Sdílejte článek

Nový komentář