Svět se proměnil v hady


   Karel Zelený šel z práce domů. Byla to cesta velmi strastiplná, protože každý jednotlivý krok, každé položení podrážky na chodník, ho stálo nesmírné úsilí. Karel kráčel k zastávce tramvaje, jeho smysly přitom byly otupeny něčím, co si nedokázal vysvětlit, protože možná ve skutečnosti ani nevěděl, že jsou otupeny. Postupoval kupředu pomalu, ale ne proto, že by chtěl jít rozvážně, ale proto, že jeho nohy těžkly na každém dalším kroku, hlava ho bolela jako střep a on se snažil za chůze vyrovnávat se všemi svými problémy.


   Na přechodu se musel zastavit, asi desetkrát se rozhlédnout do obou stran, aby měl jistotu, že nejedou žádná auta. Když si řekl, že tu jistotu má a silnice je prázdná, dal se do těžkopádné chůze přes přechod. A najednou se objevilo jedno auto přímo vedle něj. Vyvstalo tam odnikud. Karel by uvěřil i tomu, že se tam prostě najednou zhmotnělo nebo spadlo z nebe. Nadmíru vytočený řidič musel prudce šlápnout na brzdu, aby Karla nezajel jako toulavou kočku. Bylo to jen o fous.

   ,,Kam čumíš, ty idiote?!“ nezapomněl ten řidič křiknout z okénka, ve tváři rudý jako krocan. ,,Příště se kolem sebe pořádně podívej, než mi skočíš pod auto, ožralče jeden tupej!“

   Karel na něj ani neotočil hlavu a i samotný fakt, že o vlásek unikl zranění a možná i smrti, ho nechával bez zájmu. Dokonce mu bylo jedno i to, že ho řidič nazval tupým ožralcem, ačkoli věděl, že v krvi nemá ani kapku alkoholu. Bylo by mu jedno, kdyby ho řidič nazval čímkoli. Bylo by mu možná jedno i to, kdyby ho přejel, to Karel ale sám dost dobře nevěděl. Jediná jistá skutečnost byla, že když se po pár vteřinách dostal na druhou stranu silnice k tramvajové zastávce, tak už si Karel nepamatoval ani na řidiče, ani na jeho nadávky.

   Úplně všechno, ten naštvaný řidič i ta zastávka, jež byla stejně skutečná a hmotná jako všechno ostatní, Karlovi připadalo jako nějaký otisk věcí z jiné planety a tak to nevnímal. Nevnímal nic kromě tlukotu vlastního srdce, který byl zběsilý a nepravidelný, jako kdyby měl Karel vážnou horečku, při které člověk nemůže myslet na nic jiného. Ostatní mu bylo jedno a nezáleželo na tom, jestli ten otisk, ten stín stínu, má tvar auta na přechodu, tramvajové cedule nebo budovy radnice. I kdyby přímo před ním najednou přistálo UFO a oslovilo ho jménem, Karel by šel dál beze změny výrazu ve tváři, bez sebemenšího zájmu.

   Teď se ale Karel k zájmu přemohl a podíval se na ceduli s odjezdy tramvají. Zjistil tam, že další tramvaj jede za čtyři minuty, ale to mu vůbec v ničem nepomohlo. Za boha si nedokázal vytvořit představu, jak dlouho to je. Přehled o čase byl jednou z věcí, o kterých dávno zapomněl, že kdysi existovaly v jeho životě. Teď si dokázal uvědomit jenom to, že bude čekat na tramvaj, ale nevěděl, jestli chvíli nebo věčnost, vteřiny nebo týdny či měsíce. To nedokázal rozeznat, protože věčnost byla zase jenom věčnost a relativita pojetí času v nemocném mozku byla důsledkem bizarních představ o tom, jaká je realita a jak dlouho trvají čtyři minuty.

   Tramvaj přijela a Karel by nebyl schopen říci, jak dlouho na zastávce stál. My bezpečně víme, že tam stál čtyři minuty, protože bylo těsně po dopravní špičce a tramvaj se nikde nezpozdila. Ale Karel by na otázku jak dlouho tam stál, odpověděl nejspíš: ,,Nevím, asi pár hodin.“ A někomu jinému, kdo by se ho zeptal o pár vteřin později na to samé by řekl: ,,Nejsem si vůbec jistý, ale odhadoval bych to tak na dva dny. Neptejte se mě na podrobnosti.“

   Ve světlých okamžicích svého vědomí (takových moc nebylo) si Karel říkal, že by se měl nechat léčit. Párkrát se k tomuto kroku dokonce i odhodlal. Hledal na internetu telefonní čísla ústavů, které by mu mohly pomoct, párkrát dokonce už měl sluchátko v ruce a jedou i vytočil číslo. Jenomže jakmile se ozval strojeně příjemný hlas sestřičky, který zněl jako z nahrávacího zařízení, Karlovi se neovladatelně roztřásly ruce a telefon zavěsil. Nemohl uvěřit tomu, že už se dostal takhle daleko a při zvuku ženského hlasu na druhém konci spojení si navíc vzpomněl na svou manželku.

   Ach ano, Zina, jeho milovaná žena. Zabila by ho, kdyby to udělal, to věděl bezpečně. Ona neuznávala tyhle věci, co se s ním tak dlouho dobu děly, říkala mu, že si to všechno jenom namlouvá a že tím ,,problémem“ trpí z nedostatku práce. Když na něj přišly stavy hluboké nepřítomnosti a zádumčivosti, dala mu do ruky rýč a nařídila mu, aby poryl zahradu. Karel nemohl tehdy rýč ani zvednout, bolest v celém těle, která vždy provázela jeho chorobné stavy, z něj vyčerpala veškerou sílu. Zhroutil se na zem, rýč mu vypadl z rukou a prudce ho uhodil do ramene a on v naprosté agónii (ale ne z té rány rýčem, tu ani nepocítil) zarýval prsty rukou do země. Snažil se přemoct sám sebe. Překonat tu hroznou bolest v žaludku a v končetinách, vyhnat ji pryč ze svého těla. Ale především se chtěl zbavit té nesnesitelné bolesti v hlavě. Mozek, jakoby měl totiž v jednom ohni, jakoby mu v lebce pulzoval a bolestivě narážel na lebeční kosti. Někdy měl takový pocit po celém těle. Tehdy cítil, že nevydrží moc dlouho pobyt ve svém vlastním těle a ve své vlastní hlavě a možná si najde nějakou cestu, jak by tento pobyt ukončil. Pokaždé, když se k tomu už odhodlal (dokonce měl už napsaný i dopis na rozloučenou pro svou manželku), přišla mírná úleva a on se rozhodl bojovat se svým osudem dál. V takových momentech si uvědomoval, že nechce odejít z tohohle světa. Že chce lpět na svém životě, jakkoli byl jeho život nesnesitelný.

   Každopádně, po tom incidentu s rýčem se jeho manželka hrozně rozzuřila a přestala mu vařit jeho oblíbená jídla (jako kdyby Karla zajímalo, co jí, už dávno mu to bylo úplně jedno, protože nic nemělo pražádnou chuť). Celou věčnost na něj křičela, že tohle všechno je jeho vina, že si za ty své problémy může sám a že je kvůli tomu méněcenný, neschopný a k ničemu se nehodí. A Karel věřil, že má žena pravdu. Opravdu věřil tomu, že si za to může sám, protože je neschopný. Narodil se na tenhle svět jako méněcenný a to se projevilo teď. Jeho nemoc je trest za jeho nepoužitelnost v životě a znamenala slabost, jak mu pokaždé vyčítala Zina. Normálnímu plnohodnotnému člověku by se to nikdy nestalo, normálnímu ne.

   Jaký je to ale asi pocit, když se cítíte tak, jak se cítil Karel a někdo vám pořád vtlouká do hlavy, že je to jen vaše vina. Karel trpěl představou, že je slabý a že proto bude na tomhle světě zatracen. Je slabý a nemůže s tím nic dělat, slabí přece v přírodě nikdy nepřežijí.

   ,,Svět je těch, kteří dokážou potlačit svoje slabosti a mohou se uživit v tomhle životě. Život je o tom přežít v dnešní společnosti, to by mělo být cílem každého,“ říkala vždycky Zina. ,,A každým dnem se může situace změnit. Svět je zlé a nebezpečné místo a člověk musí být ustavičně na pozoru. Štěstí a bohatství není pro nás, obyčejné lidi, je jen pro pár vyvolených, kteří si pod sebe nakradou. My ostatní budeme za pár let žrát trávu, protože oni nás o všechno oberou. A láska, které mají všichni ti pokrytci plnou hubu, vůbec neexistuje. Protože nikdo doopravdy nepoznal, co to vlastně je.“

   A Karel věděl, že zanedlouho zemře a nemůže s tím vůbec nic udělat. Nesnesl takový odporný svět, o kterém mu ustavičně vykládala jeho žena (bezmezně věřil, že jeho žena má pravdu, přece by mu nelhala). A jeho stavy se přece neslučovaly s tím, co je nutné pro přežití na tomhle světě, kde všichni jenom kradou. Věděl, že zemře a nemůže to nijak odvrátit. Věděl, že už pomalu umírá a odhadoval délku svého života ještě tak na dva týdny. A potom konec. Blažené prázdno. Ale také neznámé prázdno a to byl trochu problém.

   Jednou se ale stalo něco, co nemohla popírat ani jeho žena. Karel byl v té době ve stavu, kdy nevěděl, jak se jmenuje, ani kde vlastně je. Jak se jmenuje tahle planeta, na níž jsem se dočasně usídlil? Jsou skutečné ty stěny okolo mě, ta okna, ty stromy venku – jsou skutečné? Nejsou to jen průhledné stíny, kterými lidská ruka projde, aniž by se jich dotkla? Ale Karla to nezajímalo. Jediné, co dokázal dělat, bylo ležet v posteli a myslet na vlastní smrt, která mohla nastat třeba hned toho dne večer nebo druhého dne ráno po snídani.

   Pak se ale najednou ocitl venku před domem. Jak se tam dostal, to vůbec nevěděl, protože se na nic nepamatoval. Prostě najednou stál na úzké silnici vedoucí okolo jeho domu.

   Kolem jeho domu vedla nerovná asfaltová cesta plná puklin a děr. Byla to slepá cesta, jezdili po ní s auty jen obyvatelé domů v jejich ulici. Karel stál poblíže jedné pukliny v asfaltu a potom spatřil něco, co ho dokonce dokázalo vyburcovat z jeho chronické netečnosti.

   Puklina byla plná lidské krve.

   Rudá tekutina díru zaplňovala až po okraj a Karel na to s hrůzou zíral. Hutná tmavá krev se matně leskla ve slabém ranním slunci a Karlovi se zvedal žaludek a v jeho mozku zazněl jakýsi varovný signál. Tohle je konec, napovídal mu. Tohle je konec všeho, to je tvoje smrt.

  Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že i ostatní pukliny jsou naplněné krví. Všechny pukliny na silnici, kam až jeho oko dohlédlo. V Karlovi teď sváděla krutý boj jeho obvyklá netečnost, (která chtěla říct něco jako: ,,No a co? Tak je tam krev? Co mám jako dělat a cos tím mám já společného? Jdu si zas lehnout a je mi všechno jedno.“) se zděšeným zájmem (,,Proboha, to je krev! Krev na silnici, hrozně moc krve? Autonehoda? Někoho zabili? Co se tu proboha stalo?!“).

   Po vteřinovém boji (ano, tak rychle se to všechno odehrálo) se Karel rozhodl jednat. Vstal na nohy a s hlasitým křikem se rozběhl po celé ulici, aby zburcoval sousedy. Běžel a běžel, od domu k domu, zvonil na zvonky, pod okny svých sousedů bez ustání křičel: ,,Venku je krev! Strašně moc krve! Někoho tam zabili!“

   Zděšené obličeje mužů a žen, kteří na jeho volání zareagovali, vůbec nevnímal. Vydal všechnu svou energii na to, aby co nejvíce lidem oznámil, že venku na silnici je krev, a tak už nemohl prožívat nic dalšího.

   A skončil zase doma v posteli, ani nevěděl, jak se tam dostal. Z toho, co se stalo, pochopil jen to, že jeho manželka uklidňovala sousedy a snažila se zamluvit skandál, který Karel způsobil. Jenomže sousedi nemohli tak rychle zapomenout na to, co se stalo, na to to bylo až moc velké drama. Když vám někdo říká, že cesta je plná krve a vy se pak jdete podívat a zjistíte, že to, co na cestě je, jsou jen obyčejné kaluže, co si o tom člověku budete myslet? Určitě nic moc dobrého.

   Tenkrát si i samotná Zina musela připustit, že se děje něco hodně vážného a chtěla proti tomu nějaké zaručené opatření.

   ,,Musím toho magora zdržovat doma zamčeného, dokud ho to nepřejde. Však ono mu bude líp,“ řekla si pro sebe a tak to také udělala.

   A měla pravdu, Karlovi bylo líp. Alespoň relativně líp. Teď, když kráčel z práce domů, když vystoupil z tramvaje a chystal se malou alejí dojít až do ulice, kde ještě nedávno viděl kaluže krve, bylo mu opravdu o trochu líp. Aspoň kaluže krve už nikde neviděl.

   Vstoupil do parku nedaleko svého domu a procházel stezkou mezi stromy. Kromě něj tam nebyl nikdo, žádní náhodní kolemjdoucí ani žádné malé děti na jízdních kolech, které si tam občas chodily hrát s rodiči. Teď byl Karel v parku zcela sám.

   Jak tak kráčel mezi stromy, které skoro nevnímal, přemýšlel, jakou má šanci, aby se jeho život zlepšil. Nebo se vrátil do normálních kolejí, vždycky to mohl brát jinak. Každý den usínal velice pozdě, s obrovskou tíhou na hrudi a bolestí v hlavě takovou, že ji kolikrát ani nedokázal snést. Ráno poté se probouzel se stejným závažím na svém nepatrném já a v duchu si počítal chyby, kterých se za svůj mizerný život dopustil. Počítal je, přemýšlel o nich a řadil je do imaginárních zásuvek svého nitra, jako kdyby to byly svazky knih, které sám napsal a potřeboval je někam uskladnit. Jenomže teď se stalo, že měl těch knih přespříliš a zásuvky jeho nitra nebyly bezedné. Své myšlenky už tedy Karel neměl kam dávat a tak zůstávaly v jeho hlavě a nejspíš proto ho ta hlava tak bolela.

   Na své cestě přes park se začínal sám sebe ptát, co by se stalo, kdyby všechny ty tíživé myšlenky ze sebe vypustil. Nebo kdyby si jich prostě najednou nevšímal. Co by se mohlo stát? Co když vysype zásuvky a bude opět prázdný a nedotčený jako nově koupený list papíru, který se nedávno dostal z výroby? Nebyla by to úleva? Možná ano a možná, že by se tím vyřešilo všechno. I jeho žena by nejspíš byla ráda, kdyby to udělal.

   Oprostil se tedy v mysli od té strašlivé tíhy a stromy v parku se začaly vlnit ve větru, jako kdyby mu tím chtěly dát povzbuzení. Jakoby chtěly říct, že udělal dobrou věc, že teď už ho čeká jen obrovská úleva a obyčejný nádherný život. Stromy se vlnily, větve se houpaly, nejprve trochu jako dětské lavičky v mírném vánku, klidně a nevinně, ale potom se začaly zběsile kroutit, plazily se jako hadi v srdci amazonského pralesa.

   Hadi! Všude kolem něj! Stromy se proměnily v hady přímo Karlovi před očima a on zůstal stát mezi tím odporným klubkem plazů a strachy nebyl schopen pohnout prstem. Ach bože! Tohle bylo milionkrát horší než nějaká směšná krev v kalužích, která tam jenom byla. Jenom existovala (anebo možná ne), byla v těch prokletých kalužích a tenkrát ho vyděsila, ale pravda byla, že krev mu nemohla nic udělat a tihle hadi všude kolem něj ho mohli uštknout nebo v horším případě uškrtit.

   Bezmocně se díval kolem sebe a viděl obrovské hnusné krajty s lesklými tlustými těly, která se kroutila jako červi v misce. Viděl i zákeřné jedovaté zmije, obrovské anakondy, všechny druhy hadů, na které si vzpomněl. A všichni ti hadi (mohlo jich být na tisíce) se blížili směrem k němu a syčeli hlasitěji než několik velkých zaoceánských parníků dohromady. Kroutící se těla byla všude kolem něj.

   ,,Prosím, jen ať se mě nedotknou,“ žadonil Karel v duchu. To bylo to jediné, co ho zajímalo. ,,Jestli se mě dotknou, tak okamžitě zemřu.“

   Uvědomil si, že má fobii z hadů, ačkoli v životě nikdy předtím touto nemocí netrpěl. Marně přemýšlel, jak by se těch odporných zvířat zbavil. V nitru cítil takový panický strach, jaký v životě nepoznal. Každá vteřina byla delší než tisíc hodin. Každý zběsilý tep jeho srdce mu byl jako bolestivá rána do hrudi.

   ,,Tak se jich zbav, zbav se jich, ty idiote,“ ozval se mu někde vzadu v hlavě hlas, který se nápadně podobal hlasu jeho ženy. ,,Tak konečně ukaž, že jsi k něčemu, a skoncuj s nimi.“

   A Karel si vzpomněl, že odjakživa nosí v kapse malý ostrý nožík se zubatou čepelí. Měl ho u sebe pro všechny případy, nejspíš podvědomě očekával, že by se mu někdy mohlo stát něco, co se mu stalo právě dnes.

   Zašátral rukou do kapsy a snažil se přitom unikat před blížícími se hady. Když se mu podařilo nůž vytáhnout, nejbližší had už otevíral tlamu s dlouhými jedovými zuby a chystal se Karla zabít. Karel neváhal a třesoucí se rukou hadovi neobratně uřízl hlavu.

   Podivil se, jak to bylo složité. Had musel mít na místě, kde ho řízl průměr těla maximálně pět centimetrů a Karel mu tu hlavu musel řezat celou věčnost, než se mu podařilo přeseknout jeho kůži, obratle a tepny. Tepny? Ano, jeho krční tepny. Mnoho tepen. Jedna byla velikosti lidské aorty, a když ji přesekl, začaly se z ní řinout naprosté potoky krve. Krev tekla jako ze zahradní hadice, nemohl uvěřit, že v jednom hadovi je tolik krve.

   Karel si všiml, že hady najednou vidí neurčitě, jakoby se proměnili v nějaký obrys dýmu. Už nebyli podstatní. Díky bohu, řekl si Karel, stačilo zabít jednoho a ostatní zmizeli. Třeba se mezi nimi šíří strach jako nějaký dominový efekt. Zatraceně vhodný dominový efekt, Karlovi se doopravdy hodil.

   Začal zase vnímat své tělo a uvědomil si, že mu v klíně leží něco těžkého. Nevěděl, co to je ani, jak se to k němu dostalo a po pravdě řečeno ho to ani nezajímalo. Chtěl se dostat pryč z parku (nebo z deštěného pralesa, nebo kde to vlastně byl). Chtěl zalehnout do své postele a prospat se do dalšího neklidného rána, tak jako každý předchozí den.

   Chvílemi měl pocit, že v té posteli doopravdy je. Že leží na měkké matraci, v rukou má svůj oblíbený polštář a nic vážného se kolem něj neděje. Možná, že se vrátil v čase do nějaké bezpečnější doby a nic z toho, co zažil v deštném pralese, se ve skutečnosti nestalo. Byl v době předtím, než odešel nemocný z práce. Předtím, než se svět kolem něj najednou zatočil a proměnil se v hady.

   ,,Ať se stane cokoli, není to tvoje vina, takže neměj výčitky,“ ozval se Karlovi v zadu v hlavě nějaký falešně klidný hlas. Ten hlas se snažil přesvědčovat nejspíš sám sebe, že se vůbec nic nestalo, protože Karel začínal podvědomě tušit, že se stalo něco doopravdy hrozného. Něco, co změní život navždycky. Měl teď podobný pocit, jako tenkrát, když viděl krev v kalužích nebo když na něho stromy začaly mluvit. Jenomže teď už v tom nebyl jen ten prostý pocit. Teď v tom bylo něco mnohem víc, ale on přesně nedokázal říct co.

   Na pár vteřin se mu podařilo vrátit do skutečného světa a v tom krátké okamžiku před sebou uviděl svoje vlastní ruce. Byly od krve. Zcela ušpiněné od krve, od lokte až po samotné konečky prstů, jako kdyby je ponořil do lavoru s krví. Zvedl se mu žaludek. To nic, říkal si v duchu. To je z toho, jak jsi podřízl toho hnusného hada. Jeho odpornou slizkou šupinatou hlavu budeš mít určitě ještě v klíně, to byla ta těžká věc, kterou jsi cítil. Myslel sis, že je polštář nebo bůhví co, ale ve skutečnosti je to odporná hadí hlava, kterou jsi usekl v sebeobraně, když se svět okolo tebe proměnil v hady.

   Karel se podíval do klína, aby se přesvědčil o tom, co mu neustále říkal ten nepřesvědčivý hlas v jeho hlavě. Podíval se, a to, co viděl ho náhle a bezcitně vrátilo do reality.

   Nebyla to hadí hlava, to, co mu mrtvě leželo v klíně. To ani náhodou. Hlava to ale byla. Hlava, nehybná, oddělená od těla nepříliš povedeným řezem, ústa měla pootevřená jakoby v němém úžasu a oči vytřeštěné, jakoby doteď nevěděly, co se stalo. Byly to nadobro mrtvé oči, do kterých se lesk života už nikdy nevrátí. A byly to lidské oči, stejně tak lidské, jako všechno ostatní.

   Kousek od Karla ležel zbytek těla a u něj zakrvavený nůž.

   Takže to přece jen nebyli hadi.

   Ale když ne hadi, tak co teda?

   Těžko říct, ale Karel už teď v nic nedoufal. Zdálo se mu, že v dáli slyší nějakou sirénu. Buď přijela policie anebo je to možná křik nějakého papouška z deštného lesa. Obojí bylo stejně pravděpodobné.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář