Pod sluncem

Na lesní mýtinu dopadaly zlaté paprsky, částečně nakrájené silným oparem. Hustý kapradinový podrost stál v pozoru a vděčně sál teplý sluneční příděl. Mýtinu obklopovaly mohutné smrky a cedry. Také stromy jako kdyby povyrostly vstříc teplému větříku. Příjemný západní vánek, který sem proudil až od Pacifiku, tu byl vítaným hostem. Rostliny dychtivě napínaly větve a úponky, aby mu zapěly posvátnou šumivou ódu – a také prosbu, aby se další rok opět vrátil a zachránil je od mrazivých vichrů kanadské zimy.

Někde v dáli zazpívala volavka. Odpovědělo jí hejno potáplic.

Přidaly se červenky.                                                     

Potom i sojky a krkavci.

Takhle však nevypadala běžná komunikace. Byl to řetězec varovných signálů. Všichni ptáci, doposud skrytí v korunách zelených domovů, vzlétli jako na povel. Svá hnízda nechali na stromech i s mláďaty.

Ptáčata vystrašeně pískala.

Rostliny rozpačitě mlčely.

Najednou se vítr zvedl, jako kdyby do lesa vztekle foukl duch Skalistých hor. Všechny stromy se zakymácely pohybem opilých obrů. Kapradiny se divoce roztřásly, když na ně začaly dopadat utržené šišky. Rostliny bezmocně křičely, ale nikdo je neslyšel, protože mýtinou se teď rozléhal hukot obrovského rotoru. Osamocené lístky a jehličky vyskočily do vzduchu a prchaly do bezpečí. Ptáčata zakvílela hrůzou, protože spatřila gigantickou černou mouchu…

Na mýtině přistávala malá helikoptéra.

Pilot nechal stroj viset asi půl metru ve vzduchu. Dal pasažérům pokyn, aby urychleně. seskočili.

Z vrtulníku sestoupil podsaditý muž, těsně za ním opatrně slezla mladá žena.

Muž zamával na pilota, pilot vztyčil palec.

Helikoptéra se znovu dala do pohybu a za pár vteřin byla pryč. Rostliny se upokojily, jejich utržené částečky volně klesly k zemi jako vločky sněhu.

Muž se rozhlédl po mýtině a usmál se odhodlaným, vzrušeným šklebem. Měl na sobě prvotřídní oblek za tisíc dolarů a luxusní kravatu na jedno použití. Na rameni křečovitě svíral loveckou karabinu.

Mladá žena se také rozhlédla. Z její tváře ani na okamžik nezmizelo znechucení. Podpatky černých bot od Versaceho se smýkaly v mokré lesní půdě. Kratičké šatičky utrpěly první morkou skvrnku od bezohledného podrostu. Hladké nohy schytaly škrábanec, velké poprsí se nadýmalo vztekem.

„Říkals, že tady máš vilu!" zaječela, zatímco se snažila ochránit miniaturní kabelku před hrůzu nahánějícími šlahouny velké kapradiny.

Muž se nenamáhal odpovědět. Shodil ze svých zad velký batoh a vytáhl z něj dvoje holínky. Přezul se. Boty z krokodýlí kůže nechal napospas rostlinám. Druhý pár holínek mrštil po mladé ženě.

„Nazuj si je," poručil.

„To si děláš srandu?"

Kdesi v dálce zapěla potáplice. Žena se tak lekla, že neúmyslně napodobila baletní skok. Jen taktak udržela rovnováhu.

„Co je tohle za debilní fór?!" pištěla.

 Muž mezitím kontroloval obsah batohu, který shodil ze zad: polní láhev, mobil, vysílačka, mapa (kdyby něco), světlomet, kompas, náboje, signální pistole, energetické tyčinky, špičkový GPS přijímač.

Vytáhl přístroj a chvíli zkoumal data na displeji. Pak se krátce zadíval na oblohu a znovu na přístroj. Jeho oči zazářily vzrušením.

„Tak slyšíš?! Říkal jsi, že tady máš vilu a pořádáš skvělej večírek! A místo toho mě přitáhneš do téhle hnusné pustiny! Co to má doprdele znamenat?!"

Otočil se k ní.

„Nazuj si ty holínky."

„To tady mám nechat tohle?!" zvedla nohu, aby mu ukázala své perfektní lodičky. V další vteřině se převrátila dozadu a žuchla zadkem do rozmočené půdy. „POMOZ MI, KSAKRU!"

„Drž hubu."

„Co si to -"

Zmlkla. Umlčela ji vidina mizících bot a šperků.

Muž si přehodil batoh přes druhé rameno, připíchl zrak na displej GPS navigace a vykročil směrem do lesa. Žena za jeho zády se sbírala ze země a tiše prskala jednu kletbu za druhou. Popadla holínky, ale neobula si je. Kolébala se za mužem, jako kdyby chodila po oblázcích.

Došli až pod obrovské koruny stromů, kam se sluneční světlo neodvážilo. Muž překročil malý nenápadný potok a zastavil se. Ignoroval vzteklé breptání za zády. Dychtivě zíral do nekonečného lesa, který se táhl vzhůru po strmém svahu.

Vylovil z vnitřní kapsy velkou roztrženou obálku. Na ní bylo velkým červeným písmem naškrábáno: OTEVÍRAT O SAMOTĚ.

Vylovil z ní papír a přelétl očima text:

Richarde,

Pořád si myslím, že to není dobrej nápad. Tyhle legendy jsou naprostý nesmysly, ale ty seš jako posedlej. Tajně doufám, že se do toho nepustíš. Lesy v Britské Kolumbii nejsou Central Park. Pochybuju, že tě pár lovů a honů připraví na všechno, co tě tam může čekat. Proč sis jenom nedal říct a musel ses tam vypravit sám? Určitě by se našel nejeden žoldák, kterýmu by pořádnej šek zavřel hubu. Pokud se přesto rozhodneš do té blázniviny jít, tady najdeš všechny instrukce, co jsme pro tebe nasbírali…  Bůh s tebou.

Muž se ušklíbl. Tohle poslouchal a četl už tisíckrát. O nic větší důvod se tím zabývat právě teď, když kostky letí vstříc plátnu.

 Vypravil se nahoru do svahu. Šlo to těžko. Zemi pokrývala hustá vrstva uhnilého jehličí a mokrý svah trpěl častými sesuvy. Jen vysocí obři hrdě postávali, jako kdyby je nikdy nic nedokázalo zlomit. Od jejich kmenů se odrážel zpěv ptáků, kteří se už vrátili do svých hnízd. Ale všichni teď bedlivě pozorovali lidský pár, šplhající nahoru. Žena už zase nadávala. Podpatky jejích lodiček se každou chvíli zasekly v lesní zemině.

V osm ráno máš ve Vancouveru připravenej vrtulník. Ten tě přepraví do Kamloops, kde bude čekat druhej. Oba piloti jsou dobře zaplacení, a důvěryhodní. Až dorazíš na místo, musíš počítat se zpožděním minimálně tří hodin, než se vrtulník vrátí a natankuje. Zařídil jsem ti stroj s co nejdelším doletem, ale Mt. Dimsdale je přesto na hranici zóny bezpečnýho návratu. Pokud bude foukat silnej vítr, což je ve Skalistých horách častý asi jako vraždy v Detroitu, pilot nedoletí zpátky. Modlím se, aby sis to na poslední chvíli rozmyslel. Modlím se…

Muž se po chvíli opřel o tlustý kmen borovice a zůstal stát. Hledal kousek volné oblohy, aby oživil GPS přijímač. Nové údaje však nenaskočily.

„Ksakru," utrousil.

Žena jej konečně dohnala. Zahodila holínky ke stromu a začala si třít soláriem hýčkané nohy. K lýtku měla přilepený mokrý trs zeleně.

„Tos přehnal!" obořila se na muže. „Mám toho dost! Chci pryč!"

„Ještě chvíli řvi a najdou si nás vlci."

„COŽE?"

Jeho tvrdý pohled ji zmrazil na místě. Veškerá její zloba se vytratila a zůstal po ní nejupřímnější výraz za posledních několik let: strach.

Muž znovu zkontroloval instrukce.

Podle satelitních snímků se místo, který hledáš, nachází na souřadnicích 53° 59´ SŠ a 120° 41´ VD. Je to pár kilometrů západně od Mt. Dimsdale, kterou určitě uvidíš, jakmile vystoupíš do východního svahu. Ke správným souřadnicím se dostaneš podle množství uhynulé vegetace. Zase ti musím připomenout, za jakým nesmyslem se ženeš. Na tohle místo se  indiáni nikdy nevypravili. I ta tvoje legenda musela vzniknout hodně daleko od Mt. Dimsdale. V téhle lokalitě nikdo nikdy nežil. Osobně to vidím na nějakou anomálii v půdě…

Vydali se dál do nekonečného svahu. Žena sebrala holínky, ale ještě nenašla ponížení si obout ty dvě gumové odpornosti. Takže při každém kroku zaúpěla bolestí. Ptáci se vždycky rozesmáli té nepovedené módní přehlídce.

„Hnus!" cedila mezi mnohokrát upravovanými zuby. „Hnus…"

Muž netrpělivě svíral karabinu a každou chvíli se rozhlížel, jako kdyby měl strach, že ho za dalším stromem někdo zastřelí.

Stromy neřídly, právě naopak. Perleťová obloha prosvítala skrz koruny v podobě maličkých diamantů. Šperk kanadské přírody, který oba návštěvníci nenáviděli. Obzvláště žena, a to si jinak na šperky potrpěla.

Šlapali výš a výš. Nebýt svahu, mohli by klidně chodit dokola. Z mužova výrazu se už dávno vytratilo vzrušení. Jeho netrpělivost čpěla do klidného lesa. Rostliny ho obklopovaly a hrozily mu každou větví. Jen ať se opováží narušit zdejší harmonii!

Muž se bleskově zastavil.

„Stůj!" zašeptal, ale ona se stejně lekla. Zaječela a žuchla do kluzkého bláta protkaného jehličím.

„Kurva," zašeptal mnohem tišeji. Kdyby nesvíral karabinu a nezatínal zuby, určitě by tu husu praštil.

„Co je? Co j-j-" štkala.

„Sklapni."

Poslechla ho. Ruce se jí třásly strachy, ale už nevydala ani hlásku. On stál, ona klečela, oba naprosto bez hnutí. Pak to zaslechli. Někde před nimi se něco hýbalo za oponou keřů.

Muž poklekl, jak se to naučil na těch několika loveckých výletech. Co nejtišeji natáhl karabinu a mhouřil oči do zeleného ostrůvku na hnědém svahu.

Pak to zvíře vykročilo přímo k nim.

Žena zakvičela, muž si oddechl.

Osamocený karibu na ně chvíli zíral, a pak utekl do bludiště smrků a modřínů. Během pár vteřin byl pryč.

Muž zajistil karabinu a štěkl na svůj doprovod: „Seber se a jdeme! A ještě jednou zařvi a odprásknu rovnou tebe."

„Já nikam nejdu," zakňučela.

„Oukej," pokrčil rameny a vydal se dál, s karabinou a batohem na zádech. Za chůze vytáhl GPSku a hleděl do ní.

Žena chvíli pozorovala, jak se od ní vzdaluje. Slzami naředěná řasenka jí znamenitě přebarvovala tvář. Vzlykla a v tu ránu klopýtala za ním. Holínky už měla na nohou, svých lodiček se však nevzdala. Tiskla je k sobě, jako kdyby na světě nebylo cennějších věcí.

Plahočili se dál, pomaleji, než bylo v plánu. Muž vztekle kontroloval hodinky a nedůvěřivě obracel oči k obloze, kde začínaly převládat zářivé odstíny brzkého soumraku – žlutá, bílá a modrá v té svinsky pomíjivé kombinaci barev. Uplynula už více než hodina. Vrtulník už určitě přistál v Kamloops. Co nevidět odstartuje zpátky. A nezastihne ho, protože uvízne v tomhle posraným lese…

„Hoď sebou!"

 Blížili se k vrcholu kopce. Stromy konečně řídly, vepředu pomrkávalo světlo tmavnoucí oblohy. Muž si prohlížel stromy a pátral po jakýchkoli známkách nemoci. Připadalo mu, že několik modřínů hýří nezdravými barvami. Také podrost už byl posetý oranžovými fleky… blížili se.

Naděje nabila muže novou energií. Měl šílenou žízeň, ale na polní láhev ani nepomyslel. Zapíchl zrak na blízký horizont a uháněl kupředu, jako kdyby ho nic v široširém vesmíru nemohlo zastavit. Proplétal se mezi nemocnými stromy, prodíral se narezlými rostlinami a jeho srdce šílelo vzrušením…

Až budeš na místě, měj se obzvláště na pozoru. Ta tvoje „jeskyně" je až úplně dole. Je pravděpodobný, že těla rostlin tam za ty stovky let udělaly solidní bažinu. Opovaž se v tom svinstvu utopit…

A pak vystoupil na samotný vrchol kopce a ocitl se na přímém slunci. Když pohlédl dolů, ztuhl úžasem. Za okamžik se vyškrábala nahoru také žena. To, co viděla, na ni zapůsobilo úplně stejně.

Pod nimi se rozprostírala obrovská strž. Ve žlutooranžových barvách zapadajícího slunce připomínala uměleckou představu cizí planety. Žádné místo v Britské Kolumbii se nepodobalo tomuto hrozivému přírodnímu úkazu. Svahy Skalistých hor se táhly od severu k jihu a svíraly mezi sebou hrozivé tajemství. Nekonečné údolí plné rostlinných mrtvol.

Pár minut oba stáli, neschopni jediného pohybu ani slova. Zachvátil je intenzivní, panický strach. Horský vítr jim do nosů přinášel nasládlý zápach rozkladu – nejen rostlin, ale i zvířat. Muž by to nikdy nepřiznal, ale v tom okamžiku měl chuť zapomenout na všechny tajné sny a prchat co nejdále od té rokle smrti.

„To ticho…" zašeptal muž. Všiml si, že jeho silikonový přívěsek téměř omdlel. Ušklíbl se; ne aby dal najevo svou lhostejnost, ale aby zamaskoval, že má sám v kalhotách naděláno.

Pak se to v něm zlomilo. Posedlost opět zajiskřila v očích.

„Jdeme," zavelel. A v další chvíli se už plahočil dolů, hnědým, kluzkým pohřebištěm kanadské flory.

„Nejdu – " pípla žena. Stála na vrcholu svahu a šílenýma očima hleděla vstříc rokli.

Muž se vydrápal zpátky nahoru. Než se žena vzpamatovala, stáhl ji dolů. Zastavila se o kus níže v mrtvole starého smrku. Lodičky jí vypadly z rukou a rozkutálely se kolem. Teď už nenadávala. Zalykala se hysterickým pláčem.

„Na tohle nemám čas!" zařval muž a sundal karabinu ze zad. Namířil ji na Miss Universe a poručil, aby kurva okamžitě vstala.

Poslechla. Ale stále v ní přežívalo něco původního, neodbytného; něco, co stále považovalo své boty za důležitou věc.

„Půjdeš přede mnou!" usykl. „Pořád dolů. Jeden krok stranou a ustřelím ti palici."

A tak šla, vzlykaje, s lodičkami stále v náručí, jako kdyby představovaly magickou ochranu před hněvem toho, kdo je zaplatil.

Teď pro změnu klesali, do temnějších hlubin mrtvé strže. Prodírali se hnědými listy, překračovali větve stromů, naposled vztyčené v zoufalé prosbě o milost. Díkybohu za holínky, díky nimž bylo vůbec možné projít tou přírodní nekropolí. Zato oblečení vypadalo jako po vypuknutí třetí světové války. Šatičky, které měla žena na sobě, jako kdyby držely na těle pouze silou studu. Bohužel, laciná povídačka s vilou a večírkem by nemusela zafungovat, kdyby si skutečně vzali vhodné oblečení. A helikoptéra musela být co nejlehčí…

Zpátky už poletí sám.

Ať už jeho plán vyjde, nebo ne.

Zakašlal pod dalším útokem mrtvolného zápachu. Na okamžik si byl jistý, že se prostě pozvrací. Pak vytáhl GPS navigaci a zkontroloval jejich polohu. Ano! Už jsou blízko!

Připusťme tedy, že máš pravdu. Připusťme, že na té podělané legendě něco bude. Pokud v té hnijící díře něco žije, nebo spíš NĚKDO, tak je možný už úplně všechno. Budeš potřebovat lidskou oběť, Richarde. Ale to víš líp než já. Studoval jsi tu legendu dýl než kdokoliv jinej. Koho si tam přivedeš, není moje věc a nechci to vědět. Je mi to fuk. Pamatuj ale na jedno: I když najdeš jenom veverčí hovna, ta osoba už nesmí mluvit. Pokud ti bude k ničemu, musíš ji zabít sám.

Žena stále vzlykala, ale poslušně postupovala dál přes náhrobky pařezů. Slunce právě dospělo těsně nad hřebeny Skalistých hor. Mount Dimsdale na východě vypadala jako gigantická zářící pyramida. Celé údolí naopak děsivě rychle tmavlo. Oranžová se měnila v hnědou, zelená v černou. Musejí sebou hodit. Až bude tma, nikdo je tu nenajde… tedy: jeho tu nikdo nenajde. Ji už nikdo hledat nebude.

Přepadl ho náhlý záchvat paniky. Zoufale zabořil ruku do batohu. Signální pistole tam pořád byla.

Ach, ježíšikriste.

Koncentroval se.

Sestupovali dál, na samotné dno strže. Pod nohama jim křupaly pozůstatky nešťastných dřevin. Každý krok se rozléhal pustinou jako zlověstný šepot. Nezpívali tu žádní ptáci, nikde opodál netekla bystřina. Jako kdyby se skutečně nořili hlouběji a hlouběji do prokletého světa…

Někde vepředu něco žbluňklo. Žena vykřikla.

Muž si pospíšil a zjistil, že budoucí oběť stojí po kolena v rašelině. Konečně byli na dně.

„Výborně," zašeptal a vytáhl GPSku. Zjistil, že sestoupili o něco severněji, než bylo v plánu. Ale ne o moc. Od cíle je dělilo asi sto metrů.

„Hni sebou!" zachrchlal, vzrušený jako nikdy předtím.

Opatrně se brodili k jihu – žena rezignovaně, muž odhodlaně. Zelená barva už jim dávno dala sbohem. Všechno bylo hnědé, mrtvé, ale nikoli spálené, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vypadalo to, jako by půda z rostlin nemilosrdně vysávala život. Ale kam? A proč?

Cítil, že to ví. A místo stromů tu rostly jeho naděje. Neodlepil oči od displeje navigace a jeho srdce stále zrychlovalo. V tom zlověstném tichu byl slyšet jeho zběsilý tlukot.

Padesát metrů.

Dvacet.

DESET!

Začal se zuřivě rozhlížet kolem. S každou další vteřinou čím dál více panikařil. Jestli byly ty souřadnice mylné… jestli se někdo z těch poskoků spletl…

A pak, když slunce naposled zbarvilo oblohu do ohnivé, spatřil, co hledal. A skoro vykřikl. Nadšením, očekáváním, úlevou:

Asi deset metrů nad bažinou zela jakási díra ve svahu. Muž si nejprve pomyslel, že jde o jeskyni, ale při bedlivějším pohledu zjistil, že jsou to dveře. Bývalé dveře chatrče, která už dávno zapadla hlínou. Sesuvy půdy udělaly ze shnilého domu téměř neviditelnou stavbu. Ale díra zůstala. Jeho díra!

„Stůj."

Žena se roztřeseně ohlédla. Teprve potom si všimla, na co se upíná jeho hladový pohled. Její zakňučení bylo v tu chvíli více zvířecí než lidské.

„Co – co chceš dělat?" pípla.

Ale on už nemusel říkat nic. Ty dvě posedlé oči odpověděly za něj. V nastupujícím šeru vypadaly jako dvě hvězdy zkázy. Hvězdy před zhroucením. Hvězdy, které se brzy promění v černé díry.

Už nedokázal promluvit. Všechnu tělesnou energii využíval ke krocení srdce. Bylo by zatraceně nefér, kdyby ho teď přepadl další infarkt…

Se smrtelnou vážností se podíval na ženu.

Hlaveň pušky se zakývala směrem k díře.

Žena to pochopila lépe, než pochopit chtěla. Z očí se jí valily laviny upřímnosti.

Dvě vteřiny stála a klepala se; nedokázala udělat krok. Muž odjistil zbraň. Také tomuto rozuměla. Její IQ jako kdyby stouplo o třicet bodů. Ale teď už bylo pozdě. Stála tady, polonahá a zmatená, po kolena v odporné rašelině… a hleděla na strašlivého muže a ještě strašlivější díru. Neměla po něm ty boty chtít… tohle bylo jiné kafe než felace pod kancelářským stolem. V tomhle chodit neuměla.

„Prosím."

To žabí kuňknutí byl její poslední vzdor. Pak už jen kráčela vstříc té houstnoucí temnotě. Pusté, zasypané chatrče se bála mnohem více než zbraně za zády.

Kráčel metr za ní; hlaveň pušky ji tlačila do žeber. Na krku cítila jeho rychlý, funivý dech. Alespoň tohle nebylo nic nového; jen ta hlaveň se změnila…

Když oba stáli dva metry od vchodu, muž sklopil zbraň a vytáhl z batohu světlomet. Pak si hodil pušku na záda, uchopil ženu za předloktí a vlekl ji dovnitř. Díra se zvětšovala jako široká tlama nějakého monstra a byl z ní cítit právě takový pach. Žena se začala zmítat, ale neměla sílu křičet. Už se dávno pomočila strachy, ale přesto nedokázala odtrhnout oči od té příšerné díry. Každou chvíli je měla spolknout… už skoro stáli na prahu.

„Kisuk kiyukyit." promluvil muž.

Žena vykulila oči a zalil ji ledový pot. On na někoho promluvil! Takže tu někdo –

Ale už se nestihla dostatečně vyděsit. Temnota se rozestoupila, protože muž rozsvítil. Těsně předtím, než světlo ozářilo shnilý vnitřek stavení, si uvědomila, že za nic na světě nechce vidět, co – žije? – uvnitř. Těsně předtím, než to skutečně uviděla, se modlila ke všem bohům, na které si vzpomněla…

Stalo se to rychle.

Tak rychle, že za třicet vteřin už ani nevěděla, proč se hystericky plácá v rašelině, řvoucí a šílená hrůzou; a proč muž dělá přesně totéž o dvacet metrů dál, pomatený a ječící jako malé zaostalé děcko. Ale v těch několika smrtelných křečích rozumu, těsně než přišel konec, jí to na pár vteřin došlo. Pochopila, co vlastně vysálo všechny okolní rostliny; co proměnilo údolí v mrtvou bažinu… protože to zahlédla v záblesku svítilny, když to vyběhlo přímo na ně, s rozevřenou náručí a příšerným bezzubým šklebem. A snad… možná… to skutečně prosilo o pomoc.

Hvězdy vesele pomrkávaly na chladnou krajinu, jako kdyby žehnaly nejen kanadským lesům, ale i jejich tajemstvím. Dnešní noc byla nádherná. Tichá, svatá. Svatá obzvláště, tedy alespoň pro vlky.

Osamělý samec vlka kanadského, který se procházel po břehu bažiny, měl dnes naopak velmi mizernou noc. Plahočil se mrtvou strží, se staženým ocasem a proti své vůli. Smečka, kterou před několika dny ztratil, se nažrala dosyta. On, smutný vyhnanec, našel jen luxusní dámskou lodičku. Páchla stejně jako dnešní vlčí hostina, ale k jídlu rozhodně nebyla.

Hlad jej přivedl až sem, do místa zapovězeného i pro ty největší dravce. Jeho naděje najít čerstvou zdechlinu byly mizivé, obzvláště tady a teď – v údolí a uprostřed léta. Ve strži se všechno odehrávalo podle jiných pravidel. Teritorium nikoho, bašta hamižné smrti…

Upustil oslintanou lodičku a rozběhl se dál, protože zachytil novou stopu. Tahle byla jiná, silnější.

Bohužel, daleko se nedostal. Zastavil se asi dvacet metrů od obdélníkové díry v bahnitém svahu. Nalezl silný bod v pachové stopě – začichal ke kousku papíru. Byl nasáklý vůní lidského potu. Krev však vlka zajímala víc. A krev tu nebyla. A stopa se ztrácela v rašelině…

Vlk měl v úmyslu prozkoumat okolí, ale jakmile udělal krok, rychle si to rozmyslel. V temnotě díry se něco pohnulo. Dravec zavětřil, ale cítil pořád stejný, neidentifikovatelný puch; zaostřil, ale nic neviděl; nasměroval uši… a uslyšel to. Chraptivý až hvízdavý dech něčeho starého… děsivě starého.

Vlk ztratil zájem o mršiny a okamžitě vzal nohy na ramena. Upaloval, co mu běhy stačily, protože také pochopil, že se právě setkal s největším predátorem této končiny. Kdyby byl schopen z papíru vyčíst více než mužský pot, přišel by tomu všemu na kloub…

Na potrhaném papíře stálo:

 …hodně štěstí, Richarde. Hlavně se vrať a nedělej si moc velký naděje. Seš už moc starej, abys věřil pohádce, jak jedna indiánka získala nesmrtelnost.