Síla snů, část 2.


Michael se nervózně ohlížel kolem sebe. Byla tu jen ta postel a on v ní. Za okny spatřil déšť. Kapky vody stékaly po tom skle jako opuštěné malé duše. Proč jen takové depresivní myšlenky? Na budíku byly čtyři hodiny a deset minut. „Zase o pět minut delší, co to má sakra znamenat?!“ Pravil Michael rozhořčeně. „Kašlu dneska na divadlo, musím k psychiatrovi.“ Ačkoliv byl Michael paličatý, sám od sebe si vnutil myšlenku o návštěvě psychiatra. Vždyť to jsou jen sny, to je absurdní. Nic zvláštního jistě neznamenají.

Michael zavolal Billymu a oznámil mu, ať na něj dnes nečeká. Hned poté se objednal u psychiatra. Doktorka O’Brianová byla známa po celé Británii jako nejlepší psycholožka. Bylo jí šest a padesát, její věk a dobré výsledky svědčili o určité praxi a zkušenostech. Toho dne se Michael nechal objednat na dvě hodiny odpoledne.

„Ťuk ťuk.“ Dveře se otevřely a v nich stála sympatická paní s příjemným hlasem, který říkal: „Pan Freeman? Dobrý den, pojďte dál.“

„Tak co vás trápí, pane Freemane?“

„Víte, ze včerejška na dnešek se mi už po šesté zdál ten samý sen a pokaždé, co jsem tenhle sen měl, tak byl o pět minut delší a já tomu vážně nerozumím.“

„Aha. No víte pane Freemane, sen může znamenat hodně, nebo taky nemusí znamenat vůbec nic. To, že máte již po šesté ten samý sen je způsobeno něčím ve vaší hlavě. Je to vaše mysl, kdo za to může, rozumíte? Povězte mi, co v tom snu vidíte.“

„No, pokaždé to začíná stejně. Já jsem ve své kanceláří a něco mě táhne ven na chodbu. Tak tam jdu a tou chodbou vždycky dojdu do maskérny. Tam se podívám do zrcadla a místo svého obličeje spatřím lebku, pak se sklo začne rozbíjet. Pak přistoupím ke sprchovému koutu a v něm stojí nahá dívka. Ona je bledá, jakoby byla mrtvá. Ze začátku stála a vůbec se nehýbala, postupem času se však začala trochu hýbat a dokonce si začala pozpěvovat nějakou melodii. Potom z maskérny jdu do zákulisí, kde je opona. Ta opona mi něco říká, připomíná mi něco, ale nevím co. Za ní pak dojdu na jeviště a koukám se do hlediště. Nikde nikdo není, pak ale najednou jedna židle vzlétne. Z ničeho nic, chvíli jen tak poletuje a pak se vrhne přímo na mě. A já se nemůžu hýbat. Prostě stojím až do mě ta židle udeří a sešle mě k zemi. Pak to samé udělají všechny ostatní židle. Ačkoliv potom ležím v kaluži krve, bez problému vstanu. Cítím bolest, ale…nevím jak to vysvětlit, prostě mě to bolí, ale tak nějak ne, rozumíte? Pak si všimnu, že tam jedna židle zůstala a na ní někdo seděl. Pak jsem se vzbudil.“

„Aha. A takhle se vám to zdá všech šest dní?“

„Ne, každou noc se ten sen prodlužuje a nějak rozšiřuje. Dějou se věci i na místech, které jsem viděl už před tím a které se dřív neděly. Jako s tou dívkou ve sprše.“

„Hmm. No, pane Freemane, já vám můžu jenom poradit. Berte to tak, že to není nic víc než pouhý sen a fakt, že se z něj budíte pokaždé o pět minut pozdějí, jestli jsem to tedy správně pochopila, je jen pohopouhá náhoda. Vážně. Ovšem také se stává, že někdo má sen, který nějak předurčuje událost, která se má teprve stát. Je to možné, ale to je taková fantastická teorie a já jsem realista a myslím, že vy také. Takže ještě jednou vám říkám, je to pouhý sen, berte to tak. I kdyby se vám měl dnes zdát znovu a bude zase delší, nedělejte si z toho hlavu.“

„Asi máte pravdu. Je to jenom sen. Dobře, tak vám děkuji, budu teď platit?“

„No, vzhledem k tomu, že jsem vám v podstatě žádnou terapii nedala a byl jste zde nějakých deset minut, necháme to tak, ale kdyby jste chtěl přijít i příště, tak to už nebudu tak hodná.“ Doktorka se zasmála a z jejího smíchu Michael vycítil lehkou ironii.

„Dobře, děkuji za váš čas, nashledanou.“

Michaelovi zvoní telefon. Volá mu Billy: „Halo, Billy? Ne, už jsem u ní skončil, jestli ještě čekáš, tak tam zůstaň, za takovou půl hoďku tam budu. Jo, dobře, čau.“ Po telefonátu se Michael vydal rovnou do divadla. Před ním již čekal Billy. „Čau, tak co ti tam řekli?“

„Ále, utěšovala takovýma kecama jako že si nemám dělat hlavu, že to jsou jenom blbé sny, které nemusí nic znamenat. Ovšem upozornila na fakt, že něco to znamenat může. Že někdy člověk má sen předvídající budoucnost. To je šílená blbost co?“

„To teda jo, jdeme dovnitř?“

„Jasně, začnem pracovat na tom příběhu.“

Michael s Billym brzy došli až do jeho kanceláře. Sedli si naproti sobě a Billy k sobě přisunul psací stroj. Začali se dohadovat, uvažovali, jak tomu dát grády, na konec se ale rozhodli, že nejdříve sepíšou seznam herců, pak teprve domyslí příběh a potom sepíšou scénář.

„Ty, jaký dáme jméno tomu detektivovi?“

„No, třeba…detektiv Black.“

„Fajn, a co další postavy?

„No, bude tam svůdná brunetka, jménem Anette. Budou tam ti dva tajemní muži, se kterými nás Anette pozdějí seznámí. Budou se jmenovat David a Thomas. Pak tam bude nadřízený toho detektiva, bude se jmenovat…Richard White. No a to stačí. Pak asi tři další postavy, které nám zahrajou náhodné oběti vraha, ti nebudou mít větší význam.“

„Jasně. SEZNAM POSTAV: detektiv Black, Anette, Thomas, David, Richard White, tři oběti. Fajn, tak to budeme schánět jenom osm herců, to bude v pohodě. Tak, teďka k tomu příběhu.“

„Hmm. Řádí maskovaný vrah. Pátrá po něm detektiv. Seznámí se s Anette. Ta ho po týdnu nezájmu pozve na setkání. Další dvě postavy. Bratři Anette. Black někoho Anette připomínal už když se seznámili. Po sexu ho poznala. Proto se mu týden vyhýbala. No jasně! Tenhle Black bude schyzofrenik. Bude to detektiv, ale zároveň to bude ten vrah! A, Anette se jednou stane svědkem jedné vraždy, při níž si Black zapomene masku, takže ho uvidí. Po nějakém čase na něj narazí v baru. Někoho jí připomíná. Po sexu se jí všechno vybaví, tak rychle vypadne. Pak s bratry naplánují pomstu, protože tenhle vrah má na svědomí jejich rodiče. Ti si jednou vyrazili spolu do restaurace a na cestě zpátky se stali jeho obětmi. Jenže ona neví, že je to schyzofrenik. Ani jí to ale nezajímá. Její bratři mají za úkol tohohle Blacka zabít. Aby si Anette opět získala jeho důvěru, tak se s ním znovu vyspí. To ale Black zrovna chytne jeho odvrácenou stranu. Když podle plánu mají bratří ve dvě hodiny ráno vpadnout do pokoje a Blacka zabít, on zabije je. Za kalhotama si totiž schoval pořádně velkou kudlu, proti které ten malej kapesní nožíček, co u sebe měl Thomas, nic moc nezmohl. Anette se vzbudila, našla své bratry mrtvé a odhodlala se pomstít. A tak si Blacka vyhledala, když zrovna byl ve svém hodném Já, a začala na něj střílet. Pistoli mu ukradla, když spolu naposled spali. Nechal si ji tam. Black prosí o život, nechápe, co jí to popadlo. Ona ale na vysvětlování neměla nervy, tak ho střelila do břicha, na což Black zareagoval smrtí. Ale jen tak na oko. Právě se v něm probralo jeho vražedné Já, a při té vší agresi Anette zabije a dá se na útěk. Tak, a někdy v téhle fázi by to mohlo skončit.“

„Ty vole, ty ses teda pěkně odvázal. To bude trhák nejvyššího kalibru. Ovšem herce budeme muset hledat asi někde na ulici, chci říct, že ani jeden z nás s tímhle nemá kdo ví jaké zkušenosti.“

„To jo no. A kdo se postará o kulisy?“

„To nech na mě, mám pár známých. No a herce nalákáme vyhláškama o konkurzu. Však ono příjde ještě dost lidí, my jen vybereme.“

Zdálo se to jako skvělý plán, který nemohl selhat. Michaelovi se tahle kariéra ředitele divadla začala zamlouvat, našel v sobě literárního ducha a vymýšlení příběhu ho neuvěřitelně bavilo. Asi přece jenom něco chytl po svém otci. Oscar totiž sám některé hry psal. Miloval své divadlo, byl to celý jeho život. Dnešek byl pro Michaela velmi vydařený, ovšem pak přišla noc.

…Svým pohledem rozbil zrcadlo na kousíčky. Byl to ale vážně jeho pohled, nebo snad stojí něco za zrcadlem? Nějaká tajemná síla? Dívka ve sprše si opět pozpěvovala jemu dobře známou melodii, znělo to jako ta píseň, která se již dávno stala jeho srdcovou záležitostní. Byla ta píseň Michael. Dívka se začala pomalu otáčet, aby konečně odhalila to hrůzné tajemství, které on neměl nikdy znát. Ovšem než to stihla, jeho zrak byl upoután tou krvavě rudou oponou, která byla kotvou jedné vzpomínky, ovšem celá jeho mysl byla jako otevřené moře, jen těžko mohl najít jedinou vzpomínku. Za oponou ho napadli židle. Z kaluže krve vstal bez jakýchkoliv problémů. Jeho bolest byla úkrutná, ovšem tak nějak snesitelná. Až příliš snesitelná. Kdo jen to sedí tam nahoře, v tom stínu a mlze? V tom tichu? Ten někdo se pomalu zvedá, aby i jeho židle Michaela napadla. Tohle byla ta nejsilnější rána, která mu byla udělena. Co jen se to děje? Když se otočil, ten někdo již u něj stál, ovšem do obličeje mu neviděl. Místo tváře pouze stín. Ani hlásky nevydal nikdo z nich. Ovšem oba se nacházeli na zakrváceném jevišti a vdáli, daleko za hledištěm stála řada postav.

„Huh!“ Již je to sedmá noc s tím samým snem. Pokaždé se však odhalují nové skutečnosti. Co jen se mu snaží říct? A kdo vůbec?

Michael si vzpomněl na slova doktorky O’Brianové a pustil to všechno z hlavy. Pak si uvědomil, že tyhle sny má od té doby, co je oficiálním vlastníkem toho divadla. První noc po tom dni, kdy mu oficiálně svěřili divadlo na starost. To bylo poprvé. „No jistě, proto mám takovéhle noční můry. To blbý divadlo. Za pár dní ty sny skončí, aspoň teda doufám.“ Michael zauvažoval a šel vykonat jeho ranní rutinu.

Billy již zase čekal před divadlem. Jakmile Michael došel, Billy mu ukázal vyhlášky toho konkurzu. Billy měl jistý grafický talent a uměl pracovat s nějakými těmi programy, a tak za poslední večer udělal jednu podobu vyhlášky a pak ji vytiskl a už jen kopíroval. „Hele Michaele, říkál jsem si, že bych to dneska mohl vyvěsit.“

„Jasně, proč ne. Čím dřív, tím líp. Ale taky musíme dopsat scénář.“

„No jasně, to se všechno stihne, neměj obavy. Já jdu, zkus zapracovat na tom scénáři, do tří jsem u tebe.“

„Dobře tak hodně štěstí a nenech se zajet autem.“ Řekl Michael s lehce sarkastickým pžízvukem v hlase.

Michael se usadil za stůl a začal psát scénář. Ten už byl rozepsaný, Billy udělal většinu práce. Ovšem Michael vymyslel celý příběh a děj, takže na tom měl svou zásluhu. Michaelovi prsty psaly samy od sebe. Nepřestal ani na vteřinu psát, ani jednou si neodskočil na záchod. Než se Billy vrátil, stihl celý scénář dopsat. „No to je super, o starost míň!“ řekl radostně Billy.

Ještě ten den přišla první uchazečka na konkurz. Michael ji okamžitě přijal pro roli Anette. Hodila se na to perfektně. Jmenovala se Denise Atkinson a bylo ji teprve 21 let. A byla pořádně odvázaná. Když ji řekli, co bude muset dělat, byla na to spíše hodně natěšená, než že by se toho bála. Pravděpodobně se ji honilo hlavou, že ukáže tělo tolika lidem a bude konečně obdivována. Za ten den už nikdo jiný nepřišel.

…Pozpěvovala si píseň jménem Michael, která jemu byla velice dobře známa. Otáčela se však stále příliš pomalu na to, aby mohla odhalit své tajemství. Co jen mu ta opona připomínala? Zakrývá snad jeho černou mysl? Nebo mysl někoho jiného? Nevyhnul se útoků židlí, ani setkání s tajemnou postavou. Co jen měla znamenat ta řada v dáli, která byla tak těžko vidět? Proč na něj všichni ukazovali? Ukazují na něj, nebo snad na temného rytíře nad ním? Najedou ho uchopil a jediným tahem silné paže zvedl na nohy. Jeho tvář byla stále zahalena stínem, takže nemohl určit, kdo nebo co to je. On sám se ovšem cítil jako budoucí oběť kata, a ten někdo měl být jeho kat. A ona budoucnost měla přijít až nebezpečně rychle. Najednou se pod nimi začala třást zem. To ovšem není zemětřesení.

„Proboha!“ Michael byl ze svých snů pomalu na prášky. Již po osmé, ten samý sen. „Tohle fakt přesahuje všechno, to kurva není normální! Co se mi to do hajzlu děje v halvě!“ Michael pomalu ale jistě začal upadat do deprese. Ovšem setkání s Billym a novými lidmi, kteří přišli na konkurz mu mělo spravit náladu.

„Vy se jmenujete jak, pane?“

„Jake Silver.“

„Miku, ten se perfektně hodí na detektiva Blacka, nemyslíš?“ tiše pošeptal Billy.

„No já nevím, já si Blacka představuju méně drsnýho, spíš takovýho, do koho bych nikdy neřekl, že by to mohl být vrah, rozumíš.“

„Jasně, chápu. Tak by to mohl být Thomas nebo David.“

„No jistě, tohle bude David. Davida jsem si představoval jako tetovanýho velkýho blonďáka. Um, pane Silvere, příjmáme vás.“

„Jo? To je supr, jako fakt super, mockrát vám děkuju a kdy se mám vrátit?“

„Všechny informace vám všem zdělíme na konci.“

„A vy jste kdo?“

„Kyle Grant.“

„Nevinná tvářička… Prosím vás, pane Grante, mohl by jste mi ukázat, jak byste se tvářil, kdyby jste byl hodně rozzlobený? Ne ne, tak jinak. Jak by jste se tvářil, kdyby jste právě někoho zabil a bylo vám to úplně jedno? To je ten výraz, který hledáme!“

„Takže vás příjmáme. Zatím se běžte posadit.“

„No fajn, tak to nám chybí už jenom jedna role a tři další lidi. Prosím, další.“

„Dobrý den, já se jmenuji Simon Ock.“

„Divný jméno, ale to je jedno. Mě se zdá, že se moc nehodí na Thomase.“

„Tak to bude jeden z těch tří.“

„Um, pane Ocku, příjmáme vás, ale jenom na malinkou roli, avšak budete v seznamu herců, to se nebojte.“

„A..a… co teda budu hrát?“

„No, vy budete oběť vraha. Další prosím.“

„Já jsem Carol Elvenová.“

„Fajn, příjmáme vás jako oběť dobře? Další.“

„Vaše jméno?“

„Martin Cheese.“

„Hele, ten mi příjde dost dobře padnoucí pro roli Thomase.“

„Mě taky. Pane Cheese, bereme vás jako obět.“

„A vy, vás taky bereme jako oběť. Takže, všem děkuju za účast konkurzu, je fajn, že to vyšlo takhle přesně, zítra v deset hodin poledne je první zkouška, tak tu buďte všichni. Nashledanou.“

Michael a Billy našli všechny role pro svoji hru, což oba patřičně potěšilo. Ze samotného vyčerpání Michael usnul už v metru na cestě domů.

Sdílejte článek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář