Třídou se ozýval monotónní zvuk. "Ach jo, zase ta matika!" povzdechl si Tom. Vtom si všiml dlouhého copu spolužačky, sedící před ním. Slabě za něj zatahal.
"Co je?" sykla na něj Petra.
"Já jen… Všimla sis těch chlupů, co lezou učitelce ze silonek?"
"Cože? Fakt! To snad není možný." zasmála se dívka.
"Neruším vás, Thomasi Pettersone?" zeptala se výhružně paní Chopsondicková.
"Ne tak, jako já Vás, paní učitelko. Omlouvám se, už se to víckrát nestane." řekl Tom. Snažil se to říct co možná nejsuverénněji.

"Slyšel jsi o té záhadné vraždě? Prý se neví, jakým stylem byli manželé Soarsovi zabiti. Policie zatím netuší, jakým způsobem byli zabiti. Proslýchá se, že za to mohou tajemné síly. Je to prý velká záhada." rozpovídal se kamarád.
"Tomu nevěřím. Beztak to byl nějaký psychotik, který roupama nevěděl, co dělat. Všechny záhady jsou po určitém čase vyřešeny racionálním vysvětlením. Třeba záhada bermudského trojúhelníku. Nebo duchařina. Sešly se babky z vesnice a strašily se navzájem. Duchové prostě neexistují!"
"Seš jsi tím tak jistý? Podle mne existují věci mezi nebem a zemí." řekla podivná dívka v černém. Pod hustými haraními vlasy se vypínalo rovné čelo. Její tmavě modré oči zářily do dálky. Na přívěšku měla připevněného draka a pár vlastních zubů. Prý na ochranu před zlými silami.
"Chceš se vsadit?" zeptal se Tom.
"Klidně. Odvážíš se o půl noci na hřbitov?" zeptala se Marion.
"Není problém. Zítra ti řeknu, jak na něm bylo a kolik duchů jsem potkal." načež na ni mrknul a odešel do školního bufetu.

Mobil ho vzbudil v jedenáct hodin v noci. Podíval se na připravený batoh a srdce se mu roztlouklo vzrušením. Rychle se převlékl, vzal si to nejnutnější s sebou a potají se vykradl z domu. Cestu mu ozařoval měsíc, vítr si pohrával s korunami stromů a nočním tichem se rozléhalo krákání vran. Ke hřbitovu dorazil přibližně za dvacet minut. Potichu přelezl hřbitovní bránu a hurá do sázky.
Opatrně kráčel po vyšlapané cestičce. Svíčky na hrobech roztěkaně kmitaly. Najednou ho něco chytlo za rukáv. Trhl jím. Podrápalo ho to do krve. Prudce se otočil, aby zjistil, co to bylo. K jeho překvapení to byl jen trnitý keř. Ulevilo se mu. Pokračoval dál v cestě. Mělo to své vnitřní kouzlo. Všechny ty náhrobky, osvětlené červenými svíčkami, koruny stromů, houpající se v poryvu větru, hrobové ticho…
Vtom za ním zakrákala černá vrána.
"Tak to bylo fakt děsivý." pomyslel si v duchu a ušklíbl se. "Nechápu, proč mě tu Marion poslala."
Došel až k jednomu z nových náhrobků a posadil se na jeho okraj. Měsíční svit dopadal na nápisy a květiny. Tři rudé růže jakoby na něj volaly. Byly nádherné. Neodolal pokušení a vyndal je z vázy.
"Marion bude koukat, až jí to povím. Určitě mi vynadá a řekne o nějaké kletbě, která mě postihne." usmál jsem se.
Najednou vítr zaskučel a běsnil, okenní skla protějších domů drnčela a řinčela, vzduchem se rozléhalo zoufalé kvílení a úpení, jakoby tam nahoře, nějaké srdce pukalo a s šíleným nářkem se hnalo nad opuštěnými hroby.
Tom se zděsil, ale svůj úmysl nezměnil. Odnese květiny domů jako trofej.

Ve škole si počkal na přestávku, aby se Marion pochlubil.
"Představ si, na tom hřbitově jsem byl. Hemžilo se to tam duchama, ale ukradl jsem z hrobu tři růže. Tak co, jaká kletba mě postihne?" zeptal se provokativně.
"To snad nemyslíš vážně, žes ty květiny vzal! Patří jedné ženě, která před několika lety uhořela s dvěma dětmi v domě. Její muž je tam každý měsíc nosí. Jestli nechceš dopadnout špatne, měl bys je do tří dnů vrátit!"
"Jinak co? Stejně si je nechám." odkráčel hrdě.
První dva dny spokojeně uplynuly, ani zmínka o záhrobí. Třetí noc se Tom ve spánku převaloval z boku na bok. Najednou ho probudilo škrábání na sklo. Otočil se k oknu, ale neviděl nic kromě větví stromu, měsíční záře a pár havranů na stromě. Vtom zaburácel vítr, jakoby zaskučela nešťastná duše. Za oknem nebylo nic. Když se však podíval na podlahu, krve by se v něm nedořezal. Spatřil stín ruky, který se blížil k němu. Snažil se zachovat klid. Zavřel oči zhluboka dýchal. Vzal růže a podal je stínu. Najednou ho něco prudce chytilo za ruku a nemilosrdně ho táhlo k oknu. Ozval se zoufalý řev.
Ráno našli jeho mrtvolu venku pod oknem. Nedávalo však smysl, jakým způsobem zemřel. Okno bylo zavřené. Bylo jim ale jasné, že se musel hodně vyděsit. Oči měl otevřené široce dokořán…