Rozpouštědlo


Jakmile jsem si byla jistá, že prášky na spaní, které jsem večer podstrčila mámě, působí, tiše jsem se vyhrabala z postele, popadla svoje věci na dnešní noc a vypálila z domu. Za keřem rostoucím před naším domem jsem se převlékla, i když to bylo skoro zbytečné; všude bylo liduprázdno. V upnutých riflích se nedalo chodit zrovna rychle, a tak jsem na sraz u zastávky autobusu došla až jako poslední.

"No konečně, už jsem se bála, že nedorazíš," přivítala mě moje nejlepší kamarádka a zároveň i organizátorka téhle noční akce.

"Promiň, bála jsem že ještě nespí," omlouvala jsem se.

"Tak vyrážíme?" popoháněla nás Marťa. "Seš si fakt jistá, že nás tam pustí?"

"Jasně," kývla Kája suveréně hlavou. "Za prvý mám vstupenky a za druhý už nám bylo patnáct."

"Ok, ok. Já jen abychom pak nebyly zklamané," hájila se Marťa, ale Kája nad ní jen mávla rukou a vyrazila do středu města. Vedla nás spletí uliček, až jsem se divila, že může být Brno takový labyrint. Foukal nepříjemný chladný vítr, který nám ještě ke všemu cuchal pečlivě připravené účesy, což nás dost štvalo ale nemohly jsme s tím nic dělat. Když už jsem si začala stěžovat že je zima, Kája se konečně zastavila u obyčejně vyhlížejících domovních dveří a zazvonila. Otevřel nám obrovský hromotluk celý v černém, kolem krku a na zápěstích mu chřestily mohutné stříbrné řetězy. "Co chcete?"

Kája mu před očima zamávala vstupenkami a mlčela. Vyškubl jí je, na chvilku se na jeho obličeji mihl škodolibý výraz a potom nám ustoupil z cesty. "Pojďte dál."

Měla jsem nepříjemný pocit, že nás tu nečeká nic dobrého, ale odevzdaně jsem šla do útrob domu. Všechny chodby byly vymalovány černě, občas na zdi visel nějaký ten obrázek. Jenže jaký – samé motivy smrti, mučících nástrojů a podobné. Naskočila mi husí kůže, ale když jsem se ohlédla, hromotluk zabíral celou chodbu. Došlo mi, že odtud není úniku.

Sakra,na co to myslíš! napomenula jsem se. Vždyť je to jen večírek, za pár hodin se zase vrátíme!

Jen aby, přel se druhý hlásek, ale já ho rychle zaplašila a šla za holkama. Nesmírně se mi ulevilo, když jsme došly ke dveřím, zpoza kterých se ozývalo něco mezi diskem a technem. Chlápek nás předešel – jak se kolem mě protáhl, ovál mě silný zápach potu a něčeho, co bych dokázala přirovnat snad jedině k hnilobě. Opět mě polil strach, ale nedala jsem to na sobě znát, nechtěla jsem, aby si holky myslely že jsem měkota. Starobyle vypadajícím klíčem odemkl těžké kovové dveře a vpustil nás dovnitř. Okamžitě nás obklopilo tlumené neonové světlo, cigaretový kouř a hučení hudby. Kája nás popadla za rukávy, z jedné strany mě, z druhé Marťu a vmísily jsme se do trsajícího davu.

Už si nepamatuju co všechno se dělo, alkohol vykonal své. Jediné, na co si dokonale ostře vzpomínám, byl ten hubený mladík. Ten podivín, který nám nabídl lákavě vypadající koktejly za poloviční cenu.

Zrovna jsme byly všechny tři u baru, když za námi přišel. "Děvčata, nedáte si drink?" zahlaholil a posadil se na vysokou barovou židličku. Mohlo mu něco okolo dvaceti a Marťa na něj hned začala dělat oči. Mě se moc nelíbil. Tedy byl celkem hezký, ale bylo na něm něco podivného, stejně jako na tom chlápkovi u dveří. I když nepáchl. "Jasně že si dáme!" zasvítily už poněkud podnapilé Káje oči. "Všechny tři!" Chtěla jsem protestovat, že už jsme toho vypily dost, ale nikdo mě nepustil ke slovu. Mladík si v baru zažádal o tři sklenice a nalil do nich vrchovatě zářivě oranžové tekutiny. "Dvě stovky, holky," řekl si nejdřív o peníze a potom nám předal pití. Marťa s Kájou se okamžitě napily, já chvíli váhala, ale pak jsem si přihnula také. Chutnalo to dobře, všechny starosti a tíseň jsem v momentě pustila z hlavy. Když jsem koktejl chvíli uskrkávala, skoro jsem se podivila jeho nasládlé chuti. Možná až příliš sladký, nakrčila jsem po pár dalších doušcích nos, ale nakonec jsem ho vypila až do dna. Holky už měly dopito dávno a netrpělivě podupávaly, že se jim na mě nechce čekat, takže jsem sklenici rychle postavila na bar a šla za nimi. Svět se zase ponořil do víru neonových světýlek a hudby…

"Tohle snad přestává všecko!" bouchla máma pěstí do stolu, až se sklenička od mléka zatřásla. Ten zvuk byl jako kdyby mě praštila palicí. Tohle bylo poprvé co jsem měla kocovinu, a řeknu vám, že mi není co závidět. Máma ale nerespektovala moje naříkavé kvílení a dál hubovala: "Jak si můžeš něco takového dovolit! Máš domácí vězení!! Do odvolání! A teď mazej do školy!"

Zděšeně jsem vypoulila oči. "Přece takhle nepůjdu do školy!"

"Ale půjdeš holčičko, aby sis to do příště zapamatovala," ušklíbla se máma, jak se mi zdálo značně ďábelsky, a vyhodila mě do koupelny. Co nejohleduplněji na svou bolavou hlavu jsem provedla ranní hygienu a oblékla se. Na snídani jsem neměla ani pomyšlení…

Loudala jsem se parkem a bylo mi divně. Zařekla jsem se, že tohle byla poslední noční akce, na kterou jsem kdy šla, ať si o mě holky myslí co chtějí. Hlava mi třeštila, když jsem zazvonila na Káju – vždycky jsme ráno chodily do školy spolu, ještě s Marťou, která ale bydlela o dva domy dál. "Prosím?" ozval se z mikrofonu její hlas. "Jsi to ty, Moni?"

"Jo," málem jsem zívla.

"Já už jdu," řekla Kája tiše a zavěsila. Uvědomila jsem si, jak přiškrceně.. bublavě její hlas zněl… Nejspíš jí taky není dvakrát dobře, usoudila jsem nakonec a trpělivě vyčkávala…

Jenže ona nešla. Uplynula jedna minuta, druhá, třetí.. Zamračeně jsem znova zazvonila, ale když se nikdo neozýval, vydala jsem se za Marťou. Tam mi neodpověděl už vůbec nikdo.

S nepříjemným mrazením v zádech jsem šla na autobusovou zastávku a snažila se vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu pro jejich chování. Kolem nebylo ani živáčka a na obloze se začaly tvořit těžké mraky.

Náhle mě něco bodlo v žaludku. Že bych dostala krámy? napadlo mě, ale vzápětí jsem tuto optimistickou myšlenku pustila z hlavy. S mým tělem se něco dělo. Něco sakra špatnýho.

V pravidelných intervalech se ta bodavá bolest začala ozývat a jak se mi zdálo, šířila se dál. Jako by mě něco požíralo zevnitř… velmi rychle. Už to nebylo jen bodání, teď mi připadalo, že mám prakticky celou dutinu břišní v jednom plameni… Chytila jsem se za břicho a předchozí bolest hlavy mi v porovnání s tímto přišla směšná…

Kdyby byla ještě Monika schopná přemýšlet, když jí zlovolná látka v jejím těle rozežrala mozek, nejspíš by si byla vzpomněla na toho mladíka z večírku…

Kolem autobusové zastávky projížděl vlak, a tak nikdo nemohl zaslechnout výkřik bolesti, který vydaly její napůl rozpuštěné hlasivky, než se roztekly docela. Slyšel ho jen hubený muž v nenápadném oblečení, schovaný za nedalekým domem. Sledoval ji, už od včerejší noci. Aby mohl pokračovat ve své hrůzné zábavě…aby mohl dalším a další podávat svůj vražedný nápoj z lidské rasy…

Vlak zmizel za mostem a okolí utichlo. Na střechu zastávky dosedla vrána a shlížela na nevině vyhlížející loužičku jasně oranžové tekutiny na chodníku…

Sdílejte článek

  1. see-sawandrew 11 srpna 2009 v 14:12

     docela zajimave – ve srovnani s predeslym vytvorem mnohem lepsi. Trošku mě mrzí, že jsi nezašla dál a nezpracovala jsi nejdříve smrt těch dvou dalších slepiček, které do sebe koktejl koply jako první. Snad příště 🙂 btw: ais mi to nikdo nevysvětlí, ale když (SPOILER) osoba, která ichformou vypráví, na konci zemře (KONEC SPOILERU), není psaní ichformou na místě, protože se konec stejně musí vrátit do klasického stylu, a to nepůsobí dobře, alespoň pro mě.

Nový komentář