Requiem pro zradu


Oheň v krbu plápolal. Polínka prskavě naříkala a rozhazovala kolem sebe žhavé uhlíky. Staré špalky nacházely v kratičkém okamžiku svůj smysl bytí. Vůně z pálícího se dřeva dychtivě linula se celou místností, za okny bouřila sněhová vánice a teplo sálající z ohně rosilo vymrzlé okenice. Konejšivý klid a mír vsáklo se do podvědomí osob sdílejících tuhle místnost. V celém domě bylo ticho. Služebnictvo dostalo volno a Sir Baker očekával zbývající dva hosty do svého domu. Dlouhý tmavě zelený župan se zlatým vyšíváním halil celé jeho staré tělo a hlavu bez jediného vlásku kryl malý čepec. Šero nemilosrdně zvýraznilo a podtrhlo jeho propadlé oči a dlouhé, hluboké vrásky ve tváři. Spodní ret byl svěšen téměř až na bradu a odhaloval zuby, zažloutlé a opotřebované věkem. Bez jediného mrknutí zíral na zář v krbu. Skrze sklíčko dívalo se na svět oko unavené, lhostejné. Okulár drželo přimhouření, které výrazu v obličeji dávalo dojem znechucenosti. Problikávající plameny vzhlížely se ve skle a přinášely lesk pochmurné tváři starce. Tenký řetízek vedený z obroučky táhl se podél jeho líce a chvěl se do rytmu dechu. Křeslo jej do sebe vtahovalo a opěrka vyčnívala vysoko nad jeho hlavu. Nohy svěšené sotva dosáhly na hrubě tkaný koberec. Komíhavé osvětlení házelo stín za pět křesel rozestavěných okolo ohniště. Pět křesel a přesto jen tři lidé.

Celá místnost vzbuzovala respekt. Každá věc nesla sebou věky dávno minulé. Snad největší uznání vyvolávala obsáhlá knihovna zabudovaná ve stěně. Černé ebenové dřevo neslo tíhu knih statečně a hrdě. I starý klavír z dob, kdy byl sir Baker malý chlapec, stálo uprostřed místnosti, tak jak pyšně stojí strašák v poli. Vzbuzovalo elán a lehkost, vznášelo se nad parketami a toužilo po vyloudění tónu ze svých útrob. Ale značná známka prachu na rudém santalovém dřevě říkala opak. Nebyl nikdo, kdo by se odvážil sáhnout na klávesy vznešeného nástroje a rozeznít jeho dar domem.

Za okny zasvištěl vichr. Sir Baker se v doprovodu obou hostů prudce otočil směrem k oknu. Zírat na něj pozbývalo smyslu. Nebyla šance, že by skrze orosení a husté sněžení mohli venku cokoli spatřit. Bylo to spíše gesto nedočkavosti. Nemohl začít čtenářský dýchánek, dokud nebyli všichni na svých místech. Netrpělivé podupávání jednoho z účastněných donutilo sira Bakera zapálit si doutník. Nedokázal dál nečinně sedět. Právě odbila sedmá večerní, když se nad jeho hlavou vznesl šedavý oblak. Slyšet bylo jen spokojené pomlaskávání a vyfukování voňavého oblaka z jeho úst. Ožužlával obvod srulovaného tabákového listu a zanedlouho vyloudil další čoud. Pohrával si z mléčně hustým obláčkem dýmu u rtů, než jej jedním lehkým fouknutím odehnal do prostoru. Čvaňák se nořil do jeho povislých rtů jako by tam vždy neodmyslitelně patřil. Odsunul jej do pravého koutku a zručně se napil ze sklenice Whiskey. Ostatní jej následovali. Poháry všech byly brzy prázdné a tak už jen seděli, hleděli do ohniště a čekali. 

Konečně se za okny ozvalo dusání koní. Hluk bryčky přehlušil zpěv ohně. Klepadlo zabušilo třemi ráznými ranami na vrata. Jeden z hostů se vyšvihl z křesla a uvedl zbývající dva návštěvníky do domu. Přicházeli ke svým křeslům a přinášeli sebou mráz. Sir Baker nevstával a nechal si potřást pravicí v sedě. Bryčka opouštěla panství a nesla si zbytky ozvěn kopyt sebou do mrazivého večera.

Všichni již seděli na svých místech a ohřívali se u krbu. Křesla byla konečně všechna zabrána, ale ve tvářích bylo znát napětí, nikdo netušil, proč byly tak urgentně přizváni k účasti dnešního setkání. Nezdálo se, že by v tom mělo být pouhé předčítání z knih a vyprávění příběhů. Dokonce ani naplnění sklenic zlatavou tekutinou je nechávalo v nejistotě a i přes teplo v pokoji by se raději vydali zpět ke svým domovům.

Doutník byl konečně uhašen a poslední kapky alkoholu dopity. Čekalo se, až pán domu pronese první řeč. Zdál se velmi neklidný a zamyšlený. Přemítal o vhodnosti slov, se kterými by co nejlépe vystihl vážnost situace. Nakonec vyslovil svou úvodní větu.

„Gentlemani, vítám vás ve svém domě. Dnes se však nejedná jen o pouhý pravidelný čtenářský kroužek, jak už jste si ráčili všimnout. Rád bych vám sdělil velmi závažnou událost, která proběhne právě tady a v tento večer.“

Odmlčel se a opět hledal vhodná slovní spojení. Téma zdálo se až příliš choulostivé pro něj samého, než aby jej uspěchal. Potřeboval chvíli na rozmyšlenou, přičemž očekávání ostatních pánů jen rapidně rostlo.

„Jsem stár. Již za krátký čas opustím jak vás, tak i veškerý svůj majetek, statky i celé panství, které stalo se mi domovem na krátkých 30 let. Byly to roky naprostého luxusu ale i strádání. Neměl jsem rodinu, jen vás. Stali jste se mi průvodci mého stařeckého dožití. Proto jsem se rozhodl, že rovným dílem rozdělím veškerý svůj majetek na vás čtyři. Stále se těšíte z mládí a zdraví, proto vám mé bohatství přijde k užitku.“

Ukazováčkem a palcem si šetrně sundal sklíčko u oka a kapesníčkem jej začal leštit. Nikdo neřekl jediné slovo.

„Pánové, za krátkou chvíli přijde notář a sepíše se mnou závět, přičemž vy se podepíšete jako svědci ať je celá ta věc vyřízena. Můj majetek je cenný a právě kvůli velmi zvláštním a nelehkým okolnostem, které mě k němu přivedly, nechci, aby po mé smrti propadl státu, ale připadlo vám, mým přátelům.“

Okulár si opět šikovně nasadil k oku.

„Doufám, že chápete. Nyní se již věnujme četbě, ať nepromarníme čas před příchodem pana notáře. Pro dnešek jsem si pro vás připravil pár lidových básní.“

Hlasité přednášení vneslo pohodu do srdcí. Bizardní neklid ustal. Už tu byly jen teplé plameny ohně a dynamicky rozfázovaný přednes sira Bakera. Básně to byly bez autora a dojem v nich vzbuzovalo mysterium. Cítili se začleněni do děje a ztotožňovali se s hrdiny, jakoby jejich vlastní autobiografie. Líbila se jim tahle idylka. Pohodlně usazení v křeslech naslouchaly slovům svého hostitele a čas jim příjemně plynul.

Náhle je vyrušilo krátké, rázné bouchnutí na okenici. Mírné leknutí donutilo otočit hlavy směrem k oknu a přerušit báseň. Opět bylo nemožné cokoli za sklem spatřit, ale pak se ozvalo totožné zaklepnutí klepadlem na vrata. Stejná síla stejná četnost. Pouze jediná rána.

„Á pan notář“ Pronesl sir Baker, stále měl tón recitace v hrdle.

Jeden z hostů se tedy ochotně zvedl a šel uvést vykonavatele poslední vůle do domu. Po chvíli pouštěl do pokoje osobu v tmavě šedém plášti, jehož vrh měl stále přehozený přes hlavu. Chvíli postával, dívaje se přes stín, vrhající do jeho tváře na obyvatele pokoje. Pohnul se. Přistupoval a poslední zbytky vloček vlhly skrze jeho svršek. Mohl se těšit z pohledu všech. Zírali na něj s nepochopením a fascinací zároveň. Zastavil se těsně před majitelem domu, zkřížil nohy a prohnul se. Zdvořilá úklona donutila Bakera přikývnout a lehce tím opětovat jeho zdvořilost. Následně si nový člen spolku sundal plášť a přítomní mohli spatřit tvář mladého, svěžího muže. Blond vlasy měl lehce uhlazeny na levou stranu hlavy a čerstvě rašící knírek zdobil jeho nos. Baker na něj zamžoural, přidržel si sklíčko u oka a začal pociťovat rozpaky z tohohle mladíka, který mu byl tak pekelně povědomí.

„Odpusťte mi mou nezdvořilost pánové, dovolte, abych se vám představil. Mé jméno je Terry. Omluvte mou troufalost a nechte mne spočinout v blízkosti krbu a přistavte něco k sezení. Značně mne pobolívají záda.“

Střídavě se podíval do očí všech, ale neshledal se s odpovědí. Pán domu na něj nepřestával zírat, jméno mu probleskávalo v hlavě a snažil se jej začlenit do stářím chatrných vzpomínek.

Řeč váženého úředníka zněla neprofesionálně, ale i tak se dočkal vřelého přijetí a byl začleněn do křeslového půlkruhu u krbu.

„Děkuji vám pánové, jste laskavi. Dejte mi načas, potřebuji vydechnout.“ Pronesl Terry, pokulhávaje ke kusu nábytku. Přidržel se opěradla a přes grimasu bolesti si pomalu sedal. Ulehčující oddechnutí při dosednutí paradoxně vyvolalo hromadné ulehčení všech. Soucítili s jeho bolem a dopřáli mu odpočinek.

„Nerad vás vyrušuji od současné činnosti, prosím, nenechte se prozatím rušit a pokračujte.“

„Ale co má vůle pane?“ Zeptal se konečně Sir Baker netrpělivě a podrážděně. Nelíbilo se mu pohodlí, které si mladík udělal.

„I na to dojde, pane, nemějte obavy.“ Pronesl Terry, přičemž mu nepřirozeně popadly ramena dolů a hrudník se podivně vtlačil do těla. Zachroptěl a při silném nádechu se znovu nafoukl na původní velikost. Nikdo u něj tuhle změnu proporcí nezaznamenal, proto si Sir Baker jen poupravil okulár, protřel si udivením čelo, vyzdvihl knihu blíže k očím a opětovně rytmicky přednesl dalších pár veršů.

Přednášel a přitom nepřestával myslet na mladého elegána, který přišel k němu do domu a který až příliš silně zapáchal něčím, co mu nedávalo klid. Ta tvář, to jméno, ten hlas, to vystupování. Byl si jistý, že ho odněkud zná, ale nevěděl odkud. Snad syn některého vlastníka sousedního statku, uvažoval. Zdánlivé vysvětlení ho uklidnilo a opět se ponořil do děje milostné balady. Nebyl příliš nadšen, ale aby neporušil etiku, raději mlčel a nepříjemnou blízkost mladíka toleroval. Dočetl smutný konec balady, zrovna když mu hlas ovládal nezdravý chrapot, při kterém už jen ztěžka oddechoval. Cítil se vyčerpaný a podával knihu muži po své pravici. Ten se jí chopil a chystal se k dalšímu přednesu, když v tom se ozval známý Terryho hlas.

„Promiňte mi mou troufalost, mistře, ale ta báseň, zdála se velice zajímavá. Nikdy se poezie dosyta nenabažím. Nemohu uvěřit, s jakým zanícením jste ji podal. Je mi známo, že právě takový lidé v sobě skrývají vášeň a spontánnost. Věřím, že i vy rád děláte věci velice důkladně, se zaujetím a náhle.“

Poznámka muže v těsném šedivém obleku pozbyla vtipu a setkala se s nepochopením všech posluchačů. Sir Baker svraštil čelo a cítil se velmi zmateně. Snažil se porozumět opovážlivým slovům mladíka. Terry však pokračoval.

 „Není mi jasné, proč zrovna takový lidé, plni citu a něžnosti, mohou kolikrát učinit věci nelidské a zákeřné. Ve Vás se ale zajisté pletu, není, liž pravda?“ Podivná otázka v Siru Bakerovi probudila vlnu děsivých vzpomínek. Nemohl uvěřit, jakou sílu mladík měl v pouhých slovech a jak se přesně trefoval do jeho svědomí. Již to bylo dávno, co se dopustil toho nejtěžšího hříchu. Věděl o něm jen on sám. Avšak muka, která tehdy přivodil jiné osobě, měla jeho samého přivést k současnému, neskutečnému bohatství. Nesměl na sobě dát nic znát. Mladík zajisté nemohl tušit, co se před třiceti lety odehrálo. Zcela určitě nebyl ani na světě. Jenže ty jeho oči. Probodávali jej skrznaskrz. Poprvé za celé ty dlouhé roky se bál prozrazení. Znervózněl a na zátylku ho začal svírat vlastní strach. Tak dlouho vše tajil a teď přišla tahle osoba a převrátila mu celý svět naruby.

Zatím co se Sir Baker utápěl ve vlastních výčitkách, tak se Terry začal podivně klátit. Chvíli byl v předklonu, až se mu brada dotýkala kolen a v zápětí se prohnul tak, až mu hlava padla dozadu. Klepal se u toho a zdálo se, že prožívá silnou bolest. Pánové jej starostlivě obstoupili a účastně se vyptávali na jeho zdravotní stav, přičemž jej nabádali ke krátkému lehnutí na lůžko. Nezdálo se, že by Terry stál o pozornost a odvětil.

„To jsou jen ty má záda. Občas mívám bolesti. V tuhle roční dobu bývají nejsilnější, ale není důvod k obavám. Za nedlouho odezní.“

Pán domu seděl v křesle a utrpení mladíka mu dělalo nevysvětlitelnou radost. Doufal že bolest mu nedovolí dále vést řeči o jeho nitru. Jenže za nedlouho se Terry v křesle vzpřímil jako dřív, dal si ruce na kolena, zíral před sebe a nedal na sobě znát sebemenší dávku bolu. Pouze se silně chvěl. Pánové se opět usadili na svá místa a tiše nechápali co se to děje. Mladík se choval čím dál podivněji. Baker se zamyslel hlouběji nad slovy, které při křečích pronesl. Bolest jej podle jeho slov trýznila jen v tuhle roční dobu. Byla jeho věta jen pouze náhodná, nebo narážka? Pokud nebyla, jak si vysvětlit tuhle shodu, věděl, že před lety se vše stalo zrovna v takovou sychravou, zimní noc. Nikde nikdo tehdy nebyl. Jak mohlo být proklatě možné, že všechny souvislosti tak dokonale seděly. Neovládl zvědavost a otázal se.

„Pane, co jste vlastně zač? je má poslední vůle vůbec důvodem vaší návštěvy? Pokud ne, musím vás požádat, abyste opustil mé panství.“ Obával se odpovědi, přede všemi bylo nebezpečné takhle mluvit, ale musel to udělat. Snažil se přitom vypadat a znít co nejpřísněji a nejodhodlaněji. Terry se na něj točil, třesot těla mu úplně rozhodil pěšinku na hlavě a prameny světlých vlasů se mihotaly kolem jeho očí. Civělo na něj jen bělmo, bulvy se snažily převrátit do hlavy a z úst mu odkapávala napěněná slina. Odpověděl.

„Mé celé jméno je Terence Gat ty sketo. Znáš mě lépe než kdokoliv jiný. A jestli je tvá závět důvodem mé návštěvy? To si piš, že je!“ Silně se zasmál. Nikdo v místnosti ani nehlesl a trnuli zděšením. Terry pokračoval.

„Myslel sis, že náš společný majetek odkážeš těmhle sráčům?“ Opět se zasmál a rozhodil pažemi, přičemž v rychlosti ukázal na každého v pokoji. Dojem z uhlazeného mladíka se nadobro vytratil. Baker seděl s ústy dokořán, srdce mu bušilo a hrůza přesáhla míru, jakou může zdraví rozum unést. Terry se zvedl a přistoupil ke svému protivníkovi. Zachytil se jeho opěradel a nahl se přímo k jeho obličeji. 

„Přišel jsem si vzít, co mi patří! Přišel jsem si pro tebe parťáku! Slyším tvé srdce, cítím tvůj dech. Tlukot se utišuje a dech zkracuje. Děsíš se mne, vím to. Už brzy to přijde a zemřeš. Budu se dívat na tvou smrt stejně, jak jses ty díval na moji. Ale chci ti to ulehčit, složil jsem ti báseň. Bude se krásně vyjímat při tvém skonu.“ Opět se narovnal, spustil ruce podél těla, zavřel oči a počal se koncentrovat na přednes. Baker mezitím stále seděl s otevřenými ústy a ani nehlesl, obličej mu začínal nezdravě blednout a nádechy postrádali pravidelnost. Terry začal.

Úkol náš byl prostý, zcizit, utéct, skrýt

Vidina peněz zaslepila tě však, bohatější chtěl jsi být

Cena za vraždu uspokojí

 Přepych zdrojem zapomnění

Větší část podílu, to za to stojí

Odměnou bylo by velké jmění

Oči milosrdné

Avšak, ruka tvá je jistá

Srdce v hrudi záhy chřadne

Věděls, co se chystá

Temnota v ulicích má svůj hřích

Hvězdy staly se mi svědky

Stál jsi rozpolcený ve svých lžích

Paže natažená s ničivými následky

Vzduchu hvizd!

Rána zazněla, očí střet pozbyla

Smrt v kovové dávce, do zad se vpravila

Nezřel jsem co se děje včas

Kdo řekl ti, zastav se a tas

Vzal jsi život člověku, vzal jsi život mě

Stál jsem ti vždy po boku, nastavoval rámě

Větší utrpení nežli být postřelen

Je bolest v duši, zrada přítelem

Lup náš společný, v útrobách saka tvého se noří

Proklínám Tě! Duše tvá jistě v pekle shoří!

Kontroluji zásobník – leč prázdný jest

Papírek ošumělý tedy dávám ti nevděky,

Lepší než pomstít se, vědět, že spát ti nedá navěky

Než uslyšíš poslední můj vzdech

Začteš se, mráz ti půjde po zádech

Vzkazem projevuji poslední snahu

(„Děkuji,… Antone Bakere,…můj příteli, můj vrahu!“)

 

Nastalo hrobové ticho. V křesle sedělo tělo starce bez tepu. Hrůza a děs napadly jeho nitro k smrti vedoucí intenzitě. Veškerý majetek si rozebrali lapkové a lupiči. Takhle skončil ubohý Bakerův život.

Sdílejte článek

  1. Anonym 1 února 2012 v 23:50

    Konec této velmi dobré povídky (která se snaží bohužel vypadat až příliš profesionálně – to ale pominu, jelikož se máš ještě co učit)mě připadá, jako klasický špatný závěr skoro každé knížky, co jsem četla od Stephena Kinga. Naprosto nedomyšlený a špatný. Nicméně jsem si tuhle povídku přečetla s chutí a musím říct, že jsem se vůbec nenudila, jak tady kolega či kolegině Barika. Právě naopak! Myslím, že máš v sobě velký potenciál, ale chtělo by to ještě hodně, hodně zapracovat. Ale já věřím, že to půjde a pokud budeš pokračovat i nadále tak dobře, velmi ráda si od tebe přečtu další povídky. Časem třeba i knihu..Ještě jedna rada. Nepřemýšlej tolik nad tím, co píšeš a nesnaž se, aby to za každou cenu znělo odborně a profesionálně. Netlač na to. Slovní zásobu očividně máš, tak napiš z prvu to, co máš v hlavě a až pak to změň, ale až potom, co budeš mít napsaných tak pět stran. Aby to neztratilo to kouzlo. Jinak se mi povídka vážně líbila. T-UP

  2. Hulmiho Ukolen 22 ledna 2012 v 00:19

    Souhlasím s barikou/barikem, ale téma je to dobré. Ta báseň byla povedená, ale ten konec? Terry odrecituje a najednou je sir mrtvý, lapkové si rozeberou majetek, a to je vše? Je to zklamání. A když byl sir Baker bohatý – už jen to, že byl sir(!) – neměl na služebnictvo, aby mu otevírali hosté?
    Škoda těch chyb, povídka by byla mnohem lepší…

  3. barika 13 prosince 2011 v 15:24

    Příběh by byl dobrý, ale jsou v něm vážné stylistické nedostatky a pravopisné chyby. Zdá se mi to až moc přehnané, ze všech sil se snažíš vyprávět bohatou, až knižní formou, ale jde vidět, že nad každou větou až moc přemýšlíš a donekonečna ji nastavuješ, aby vyzněla ještě lépe, jenomže tím se to spíš horší. Taky tam máš pár logických chyb. Trochu jsem se u toho nudila, taky mě zarazila ta náhlá změna tónu – sketo, parťáku? To mi přijde přímo v rozporu s celkovým stylem celé povídky. Trošku nad tím popřemýšlej. Ale myslím, že s menšími (nebo většími) úpravami by se to mohlo jevit mnohem lépe. Základ je dobrý, chce to vyladit detaily.

Nový komentář