Přece neexistují


Stejně jako jindy jsem toho osudného večera seděla na verandě naší chaloupky a vnímala okolní tmu všemi smysly, jejíž bezedné ticho rušilo jen neustálé bubnování mých prstů do klávesnice. Svůj noťásek jsem si brala kamkoliv jsem jela, abych mohla psát když mě něco napadne – a taky že těch nápadů nebylo málo.

Když jsem tenkrát psala svou novou povídku o upírech, bylo mi šestnáct – a tolik mi je pořád. Už.. kolik, Constantine? Ach, ano -teprve dvanáct let. Dlouhých, předlouhých roků, a další nekonečno jich mne ještě čeká. Protože jsem byla naivní jak blondýnka. Vlastně… byla jsem blondýnka, ale odté doby už mám vlasy černé jako noc. Napořád. Vypadám trošku jako emo – což se mi strašně příčí. Když jsem žila, milovala jsem duhové barvy. Jenže oni je nemůžou vystát.. a moje oči taky ne. Démoni noci jsou zkrátka démoni noci a patří k nim jen černá. Černá – a čistě bílá kůže. Jako ve starém filmu.

Tenkrát, když mi ještě bilo srdce, hrozně jsem i přála být upírkou. Říkala jsem si, že bych byla “hodná” a nezabíjela lidi. Že bych mohla žít navěky a shromažďovat peníze a jednou si konečně koupit toho vysněného sporťáka. Chtěla jsem potkat upíra.

Moje sny, tužby se nikdy nevyplnily, s výjimkou toho, že mi vydali dvě knížky. Ale potom mě zastihl noční návštěvník. A já poznala, jaké je to být jednou z nich. Můj sen se splnil.

Drazí, upozorňuji vás, není mi co závidět.

Kdybych mohla tu noc vymazat ze svého života, udělala bych to a ještě královsky zaplatila. Jenže to už nejde. Neumím vrátit čas.

Klidně bych byla mentál, sklerotik, a já nevím co ještě… ale ne upír. Ne to co jsem.

Toho píšu, abych vám sdělila svůj příběh. Je to poselství – i když jsem zlá, temná bytost, nechci, aby se to stalo dalším snílkům, kteří nemají o světě nočních tvorů ani páru.

Stačí pamatovat jen na jedno – nikdy se nepleťte do cesty upírům.

Takže, když jsem oné listopadové noci psala novou povídku, moji rodiče i se starší sestrou byly dole ve vesnici na zábavě. Já s nimi jet nemohla, protože mi dopoledne bylo špatně a máma se bála, aby se mi to nevrátilo. Kupodivu jsem se ani moc nevztekala; ráda jsem bývala na hájence sama a vychutnávala klidnou noc. Protože se mi nechtělo zůstávat uvnitř, vytáhla jsem ze skříně kožich a uvelebila se na křesle, na klín si položila notebook a dala se do psaní.

Líčila jsem upíry jako tvory, kteří snesou denní světlo, ale když na ně posvítí, jejich duhovky změní barvu na duhovou. Nic jako povídačky s česnekem jsem tam nezařadila; podle mě to byly výmysly. Zrovna když jsem se dostávala k části, kde Warren málem v opuštěné uličce uloví zmatenou Crystal*, ovšem když se do ní zakousne, nevypije krev nýbrž jakousi podivnou modrou tekutinu, když jsem zaslechla kroky na naší štěrkové cestičce. Bylo to kousíček ode mne.

“Mami? Už jste zpátky?”

Žádná odpověď. Přejel mi mráz po zádech. Kdo by se v tuhle noční hodinu mohl vydat k naší chaloupce? Vždyť byla čtyři kilometry od vesnice, schovaná v lese.

Už jsem nestihla vymyslet víc.

Něco – nebo někdo – mě chytil za rameno.

Byla bych zaječela, ale ty ledová ruka mi ucpala ústa. Nějaký instinkt mi říkal, že už je pozdě na cokoliv. Takže jsem se s ním neprala a ztuhla jako socha.Útočník sundal ruku z mé pusy a já roztřeseně vydechla. Potom jsem se podívala, kdo to vlastně je, co se děje.

Před mým křeslem stál muž v černém, vysoký, hubený, s černými krátkými vlasy a stejně zbarveným oblečením. Nedíval se na mě, sledoval monitorek notebooku. A pak můj milovaný noťásek prostě zmizel. Co se stalo mi došlo, až když jsem uslyšela vzdálený zvuk tříštícího se materiálu.

“K-k-k-kdo j-j-s-jst-ste?” koktala jsem, příliš vyděšená, než abych se zmohla na plynulou řeč. Po tom, co udělal s mým notebookem ve mně vzklíčilo strašlivé podezřené, vymykající se normálu.

Přece neexistují.

“Jmenuji se Constantine.”

Hlas měl ledový, stejně jako vzhled. Ledový.. a jakýsi umrlčí.

Přece neexistují.

“Co tady chcete?” Dokázala jsem promluvit bez zakoktání. Nejspíš proto, že jsem si odmítala připustit, co se stalo.. stane.

“Tebe. Tvoje knížky. Tvůj chtíč.” Oči mu zaplály, když říkal poslední větu a já se doopravdy zděsila. To nač jsem myslela nebylo reálné, ačkoli jsem tomu věnovala spoustu let přemýšlení.

Ale jeho oči mluvily za vše. Ty tmavé, ale přesto krvavě rudé oči.

Přece neexistují.

“Nebudeme to protahovat,” řekl a chytil mě pod krkem. “Moji druzi tě touží poznat, Carley.”

“Jak znáte moje jméno?”

“Na tom nezáleží.”

“Zabijete mě?”

“V podstatě ano,” zazubil se a já hrůzou zkameněla. To nemohla být pravda.

Oni.. existují.

Tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla pustil můj krk a zakousl se mi do tepny. S krví ze mě odtékal život a brzy jsem ztratila vědomí, takže nevím co se dělo.

Ale když jsem se probudila, byla jsem hladová. A taková už jsem navěky.

Noční démon toužící po krvi lidí. Démon, co zabíjí bez slitování.

Protože my city nemáme.

 

Sdílejte článek

18 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Pavel 16 srpna 2009 v 17:26

    Ten koment co jsem napsal, měl být tak trochu černej hůmor, konec konců jsem o řádek níže napsal, to co si o tomhle výtvoru myslím. Co se týče toho, že může kritizovat jen ten, kdo umí psát je sice pravda, ale kdyby se tohle pravidlo mělo dodržovat, tak si myslím, že by mohl kritizovat akorát tak Ondrej nebo Eraserhead. Je to těžký…

  2. dejv 13 srpna 2009 v 08:35

     Smoulinka: Taktéž bych tě rád opravil v tom, že tohle není blog. Zároveň bych rád podotkl, že kritiku může skutečně psát každý a nejen ten, kdo umí “dost dobře psát”. Já jsem například jen prostý fanda hororu a zde jsem zatím nic nepublikoval, no a třeba pan Srašák sice publikuje, ale do dobrého psaní to má stále hodně daleko. Tím bych rád vzkázal i jeho směrem – vzhledem k opravdu nízké kvalitě tvých povídek by bylo namístě ve svých kritikách alespoň trochu ubrat na pejorativním výrazivu. V opačném případě to pak vyznívá spíš tragikomicky

  3. Smoulinka 10 srpna 2009 v 21:28

    myslela jsem ze tohle je blog kde si radi date dobrou a pratelskou radu ale jak vidim,nekteri z vas si mysli ze jen protoze umi dost dobre psat muzou tady kazdemu vulgarne podat svoji kritiku.Asi jsem se ve vas zmylila.Jsem mozna jenom mala holka co psat neumi ,ale kdyz se nekdo snazi mohli by jste to aspon trochu hezky ocenit . diky

  4. lordkaramel 7 srpna 2009 v 18:29

     Sám jsem dnes uploadoval svou první povídku, tak na mé hodnocení moc nedej.

    “Zrovna když jsem se dostávala k části, kde Warren málem v opuštěné
    uličce uloví zmatenou Crystal*, ovšem když se do ní zakousne, nevypije
    krev nýbrž jakousi podivnou modrou tekutinu, když jsem zaslechla kroky
    na naší štěrkové cestičce.”

    Tohle souvětí není zrovna moc dobré.

    Fascinace upíry z toho jen čiší, nicméně ti musím vytknout skoky, jakými přestupuješ mezi myšlenkami. Rozmanitá slovní zásoba poukazuje na fakt, že nejspíše čteš moc ráda, to je jenom dobře. Nepochybně máš talent, který je třeba náležitě rozvinout a né zatlouct, jak některé komentáře chtějí. Vůbec nevadí, že se to někomu nelíbí, však nikoho nenutíš to číst.

    Přečti si pár svých oblíbených knich ještě jednou a všímej si, jak jsou napsány. Hlavně se dívej na stavbu souvětí.

    To je vše

  5. Akul 4 srpna 2009 v 15:26

    4 dejv: mas pravdu je to popis, ale to bych taky mohl napsat: Jsem vlkodlak, mam velke zuby a drapy. A kdyz sviti mesicek mam vic ochlupeni nez jindy a taky mam vetsi chut na masicko.?? Tak to ne. To je nesmysl, pac jestli teda chtela divcina psat popis, mela si vybrat postavu nejakeho upira (kdyz se ji upiri libi [me se taky libi a co jako]) a popsat tu postavu a pak ji pridat na horror.cz. A nemusela z toho zbytecne delat velmi spatnou povidku.

  6. dejv 3 srpna 2009 v 11:44

     Já bych byl v té kritice shovívavější. Jasné, že povídka není žádný skvost a prakticky se jedná jen o popis, nicméně uchopený z jiné strany a s citem pro věc. Vůbec bych řekl, že tato povídka vychází spíše z pocitů a ty také hrály rozhodující roli při jejím psaní, tudíž ani netřeba hledat zápletku. Dalo by se to brát jako start k něčemu, co ještě musí vyzrát, což při věku 12 let (pokud je totožný s hrdinkou povídky) prostě tak je. Pokud je má domněnka ohledně věku pravdivá, pak bych naopak přehlédl drobné chybky a vyzdvihl fakt, že pisatelka má cit pro větnou i slohovou stavbu i pro pravopis a i to je důležitá věc, kterou zde na těchto stránkách mnoho pisatelů (i z řad kritiků, bohužel) ve vlastních dílech (ač originálnějších) důsledně, až tragikomicky, pomíjí. A to je potom utrpení číst. Takže, abych se vrátil k této povídce – ne, že by mě nějak uchvátila, ale cítím z ní určitou vyrovnanost ve stylu psaní a rozhodně bych toho, být na místě pisatelky, nenechával. Akurát by bylo dobré předem se rozmyslet, na jaký trh s tou vlastní kůží příště půjdeš.

  7. Eraserhead 2 srpna 2009 v 05:00

     No, upíří téma opravdu není můj šálek kávy, protože si myslím, že to dneska je už tak vycucané téma, že z toho zpravidla vyjde něco jako toto.  Ta povídka není až tak špatná proto, jak je napsaná, ale proto o čem pojednává. To je prostě nezáživná nuda. Koho zajímá, jak se někdo stal upírem? Notabene, když je to popsáno skoro jako návštěva strýčka a tetičky? Co je na tom tak zajímavého, čtivého, nebo nedej Strašáku strašidelného? Vždyť každý ví, jak vznikaj upíři, je to v každé upírské povídce a příběhu, proč teda zakládat nový příběh pouze a jen na tom, jak se někdo stal upírem, tady teda upírkou? Navíc, když to nejdůležitější prozradíš hned na začátku? Dočetl jsem to do konce z jednoho jediného důvodu – přečetl jsem si totiž nejdříve komentáře a chtěl jsem zjistit, jestli klukům něco neuniklo.

    Takže, pominu-li téma a obsah povídky, forma zase tak špatná není. I ty zdrobněliny (noťáček je fakt hustej, asi ho zařadím do své slovní zásoby) tam podle mě sedí, páč vytvářejí charahterovou vlastnost. (I když teda představa, že kdybych byl upírem, toužil bych po nějakém bouráku je fakt humorná). Líbí se mi tvá větná skladba, nejsou to osekané výstřely toho nejnutnějšího, co dohromady slepí děj. Některé části/věty jsou docela povedené. Jenže jen tohle povídku neudělá, ta musí mít i zápletku, rozvíjející se děj… Myslím si, že ještě dokážeš napsat něco zajímavého a rád si to i přečtu. Jen trochu více přemýšlej o obsahu. Tohle je (a to myslím naprosto bez urážky!!!!) tak do BRAVA k pobavení přesně těch, o kterých píšeš v povídce – dvanáctiletých EMO.

  8. Akul 1 srpna 2009 v 22:09

    chtelas tvrdou kritiku, mas ji mit:
    uz nepis, proste prestan ublizovat takovejma kravina lidem s aspom minimalni predstavivosti, protoze to co jsi ted napsala se rovna memu popisu vareni spaget z 5. tridy
    Zacalo to nadpisem na hlavni strance, kde jsi prozradila, ze jde o upiry. Potom to pokracuje prvnim odstavcem, kde shrnujes vse nutne i nepotrebne.
    Ano kdo by nekdy nechtel byt upirem, ale tvym upirem??…to bych si radsi probodl srce kulem, usekl si hlavu a jeste se spalil. Nejakej emo upir co to je za picovinu.
    Dal je to takova zmatlanina, ze sem to chtel v puli prestat cist, ale potom bych ti nemohl napsat tak peknej komentar prece.
    Ted se z toho treba poser bo rizni.
    P.S.:Doufam, ze uz od tebe nebudu nikdy nic cist!

  9. Pavel 1 srpna 2009 v 20:37

    Tak tohle je ta největší sračka vytažená ze dna tý nejhlubší žumpy, kam se splachují přesně takovéhle kurevské výkaly, jenž se pyšní názvem hororová povídka. Nestačím se divit, jak může nějaká vypatlaná hlava sesmolit takový zmetky a ještě to prezentovat jako věc, ze které bych se měl strachy pokálet. Ještě k tomu když si plete upíra s ještě víc přihlouplou pičovinou jako je nějaký Emo! Co to kurva je? Kde jsi to do prdele viděla? Pokud by jsi měla zájem přečíst si kvalitní četbu s obdobnou tematikou zkus otevřít nějakou knihu od Kulhánka a teprve potom se můžeš pokusit vytvořit něco, coby stálo mým očím za pozornost! Ale z tohodle paskvilu mi je skutečně na blití…

    Doufám, že ti tato tvrdá kritika pomůže otevřít oči a přečíst si ten brak, co jsi vymyslela.

    A teď vážně, mě osobně se to kupodivu líbilo, příběh i pokus o vytvoření gotik atmošky, která se sice úplně nepovedla, ale já osobně mám podobný věci rád, takže vezmu v potaz, že je tohle první pokus a popřeji ti hodně úspěchů do dalšího psaní.

Nový komentář