Panák na zdi.
No řekněte, co hloupějšího může taková paneláková zeď hostit.
Padl mi do oka hned, jak jsem šel ráno do práce. Takové provokace si nejde nevšimnout.
Vandalské úlety podobného typu ve mně obvykle vyvolávají kritické opovržení, ale tenhle panák byl zvláštní. Bylo to jen torzo, načmárané křídou těsně nad zemí. Přes svou buranskou formu ho musel stvořit někdo, kdo měl jasnou výtvarnou ideu. Panák jako by se vzpíral rukama, dral se zpod země nahoru.
Běžný pracující nemá čas ani chuť něčím takovým se zabývat. Prošel jsem kolem a pustil ho z hlavy.
Když jsem se z práce vracel, byl tam stále. Ale přišel mi maličko jiný.
Jiný? Věnoval jsem mu druhý pohled. Hm. Asi ne. To má na svědomí odpolední světlo.
Jenže když jsem se na panáka podíval další ráno, už jsem se na světlo vymlouvat nemohl.
Povylezl. Zřetelně.
Zasmál jsem se. S virálními “uměleckými” projekty se v poslední době roztrhl pytel. Nepochybně jeden z nich, a až panák nakonec vyleze, objeví se na něm nějaké ekologické moudro nebo tak něco.
Zdravil jsem panáka úsměvem dvakrát denně, při cestě tam a odpoledne zase domů. Snažil se. Lezl výš a výš, už byl ze země po pás, pak po kolena, a nakonec se pevně rozkročil s chodidly na rozhraní trávníku a podezdívky.
“Ty hele, Jarouši,” řekla mi manželka, když si pouštěla Cestománii v bedně, “všiml sis, jak nám nějací hajzlíci čmárají po fasádě?”
“Myslíš toho panáka?”
Přikývla. “Dojdi ho smazat.”
“Proč, prosímtě?”
“No jsi domocní důvěrník, ne?”
“Mně nevadí,” opáčil jsem.
“Ale starému Kruchajdovi jo,” namítla nevrle. “Dneska mě zastavil a ptal se, jestli s tím jako hodláš něco dělat.”
Dopil jsem pivo. “No jo.”
Takže jsem vzal kýbl s vodou, rejžák a šel do kruté války s vandalismem. Pustil jsem se do panáka s vervou bojovníka svaté víry proti busurmanům. Urejžákoval jsem rameno a jednu paži, když v tom mě něco chytilo za rukáv. Cože?? On tu snad ze zdi trčí nějaký drát nebo co? Pootočil jsem ruku. Kraj rukávu byl skutečně zachycený přesně na zdi. Co ho drželo, nedokázal jsem zjistit. Nevrle jsem trhl rukou. Prasklo to a kousek látky zůstal utržený na zdi.
Ale do kelu a erebu! Zkusil jsem utržený kousek vydloubnout nehtem-
Au!
Co?! Z prstu mi stékala kapka krve. Co to tam sakra fix je?! Opřel jsem se dlaní o zeď a koukal na to zblízka. Vypadalo to, jako bych se rukávem ke zdi ve vteřině přilepil! To je kravina, zavrtěl jsem hlavou, a pak mě navzdory vcelku přijatelné okolní teplotě zamrazilo, protože mi něco drželo ruku, kterou jsem se opíral o zeď.
Člověku v takový okamžik proletí hlavou milion myšlenek. Počínaje “co to je za nelogickou blbost” přes “pozor skrytá kamera” až k “příšery z Cthulhu tě chytily, ty hlupáku”. Ne, nebyl jsem přilepený, prostě jsem měl dojem, jako bych měl dlaň v nějakém tuhnoucím kytu.
Instiktivně jsem zabral. Něco mi bránilo! Sancte profluvium! Napnul jsem svaly, sakra, že jich z tahání KEG sudů nemám zas tak moc málo! A najednou jsem stál dva kroky od zdi a třepal bolavou rukou. Byl jsem z toho venku! Uf!
Jsem snad blázen?! Zvedl jsem rejžák z trávy a opatrně jsem jím zamířil proti panákovi. Nic. Nic. Nic… a najednou mi ho něco surově vyrvalo z ruky. Rejžák se s mokrým mlasknutím přilepil na zeď jak přitažený nějakým magnetem! Uskočil jsem. Trapně obyčejný úklidový nástroj chvilku držel na zdi navzdory všem fyzikálním zákonům, pak se najednou uvolnil a spadl do trávy. Nevím proč mi to přišlo, jako kdyby někdo zjistil, že ukořistil bezcenný předmět, a štítivě ho odhodil.
Mimoděk jsem se rozhlédl, jestli se někdo nedívá jak se chovám jak blázen. Nikde nikdo. Aspoň že to.
Twl! Za kolik to mám, že tu tak šaškuju?! pravil jsem sám sobě. Nechal jsem to být a šel domů.
V chodbových dveřích jsem se málem srazil se starým Kruchajdou.
“Dobrý den, pane M!” vypálil hned. “Víte o tom panákovi, co nám tu kreslí nějací holomci na zed?”
“Dobrý den pane Kruchajdo,” odvětil jsem nevrle. “No, vím.”
“Měl byste ho smazat!” zašermoval mi nataženým ukazovákem před nosem. “Jste tu přece od toho, ne?”
Popadla mě zlost. “Podívejte, milý pane, pokud vám tak moc vadí, smažte si ho sám!” Odvrátil jsem se a vyrazil po schodech.
“A víte co?! Já to udělám!” ječel za mnou pobouřeně. No tak si to užij! pomyslel jsem si.
“Tak co?” podívala se na mě manželka doma, když jsem práskl dveřmi.
“Nic.” Popadl jsem cigára a šel si dát jednu na balkón, abych se uklidnil.
Škrtl jsem a zahájil další, už kdovíkolikátý díl mnohaletého seriálu o postupné devastaci vlastních plic.
Vtom dole klaply vchodové dveře. Naklonil jsem se. Ejhle! Kruchajda! Na rukou zelené gumové rukavice, třímal kartáč, kýbl se saponátem a tvářil se jako aztécký bůh pomsty.
To zas bude po baráku keců, že domovník není ani schopen postarat se o čmáranici na fasádě, táhlo mi hlavou. A to zas doma bude keců, že je po baráku plno keců…
No nic. Dokouřil jsem, pro jistotu jsem tentokrát nehodil vajgla dolů, když tam byl ten Kruchajda, a zalezl dovnitř.
Žena na mě upřela mlčenlivý tázavý pohled.
“Kruchajda to dělá,” pokrčil jsem rameny.
“Ježiš to zas bude keců! Tos to nemohl udělat sám?!” zopakovala mi mé předchozí myšlenky načuřeně.
Jen jsem mávl rukou.
Druhý den byl pátek. Nevím proč, nemohl jsem dospat. Vrtěl jsem se, až jsem vylezl, a vyrazil do práce o půl hodiny dřív. Můj první pohled patřil zdi.
Byl tam! Panák jak malovaný. Tedy, proč jak.
No to ses teda dědku moc nevytáhnul, pomyslel jsem si škodolibě na Kruchajdovu adresu. Jenže dnešní panák byl poněkud jiný než předtím. Mimoděk jsem popošel blíž. Ranní šeď teprve zvolna ustupovala rozbřesku, ale mé oči to viděly naprosto jasně.
Popadla mě hrůza, zcela neslučitelná s racionálně uvažujícím člověkem středního věku.
Možná za to mohl ten kýbl, kartáč a zelené rukavice, co se válely pod kresbou.
A možná za to mohl ten panák, protože vypadal hodně, ale fakt šíleně hodně podobně jako starý Kruchajda…
+ +
A to je všechno. Nikdo víc Kruchajdu neviděl, objevily se jen nějaké zvěsti, že se odstěhoval k sestře do Brazílie. No jasně. Panáka do čtvrt roku smyla povětrnost. Konec příběhu.
Takže, lidičkové, pokud už se rozhodnete čistit své fasády od graffiti, jděte do toho wapkou. Přece žijeme v době, které vládne racionální věda a technika, kde nemají jakékoli tajuplné hlouposti místo!