Pád do temnoty


Angie se náhle probudila jakoby ze špatného snu a zděšeně zírala před sebe do neprostupné tmy. Všude kolem panovalo vlhko a nepříjemný chlad, který dával vědět, že se nejspíše nenáchází ve svém pokoji přikrytá provoněným načechraným povlečením. Její mozek horečně pracoval….odpoledne si šla zatrénovat jako každý víkend na kole do hor…ano jistě, to musí být ono. Poslední co si z událostí předchozích pamatovala byl pád do hluboké a úzké skalní štěrbiny. Musí tedy být v nějaké jeskyni, asi se praštila do hlavy a omdlela. Vlasy slepené zaschlou krví a měsíc prosvítající malým otvorem u stropu této skalní krypty jí dal zapravdu. Musela zde takto ležet několik hodin protože tato nehoda se jí stala v pravé poledne a nyní už je nejspíš hluboká noc. Z přemýšlení jí vytrhl zvláštní šramot a hlubké dýchání z tušeného druhého konce jeskyně. Mohl by to být medvěd pomyslela si s úlekem, ovšem situace následující ji vystrašila mnohem víc.

Do tmy zazněl neznámý skřípavý a šeptavý hlas:

"Vítám tě v pekle, opačném pólu tvého ráje."
Angie: "Haló, kdo jste, pomzte mi, prosím vás…"
"Děvče, ó ubohé děvče, můžeš mi říkat třeba Přítel, ano, to je to správné slovo – nemohu ti pomoci."
Angie: "Tak co mi chcete, jděte pryč, co tu děláte…?" vzlykot se hlasitě rozléhal celou jeskyní.
Přítel: "Chci to co mi patří, chci svoji pomstu, chci zpátky vše, co ste mým lidem kdysi vzali. Mám pro tebe špatnou zprávu Angie – dnes zemřeš" tvor skrývající se kdesi mimo kužel měsíčního světla se hrdelně zasmál."
Angie: "Ale proč mi chcete ublíži, proč, nic sem vám neudělala, nech mě napokoji ty zrůdo.."
Přítel: "Zrůdo?"

Hluboké vrčení rozčíslo tichou atmosféru jeskyně jako prásknutí bičem. Další a další hrubé hlasy se přidávali v jeden děsuplný chrčivý chorál.

Přítel: "My nejsme zrůdy…to ty, vy, vy a vaše dokonalost. Odstrčit nás na okraj společnosti. Zabíjet nás jen protože jsme jiní. Toto hluboké podzemí bylo naší jedinou šancí, šancí žít. A ty máš ještě tu drzost nazývat mě zrůdou…ne, nemám tvojí hezkou tvář, ale tvá duše je mnohem zkaženější. Pojďte přátelé, naplňte své žaludky a jednou, jednou až budeme dost silní….dostaneme zpátky to co je naše a znovu pohlédnéme na vycházející slunce."

Angie popodla zapalovač co nahmatala v kapse a škrtla s ním. Místnost v tu samou chvíli naplnil řev, řev tisícovky lidí, nebo alespoň toho co z nich zbylo. Vyhublá zmrzačená těla, chybějící údy, zkřivené tváře – panoptikum těch nejhorších lidských zrůd. Nejhorší byl ovšem pohled do jejich hladových, nenávistných očí. Společnost je odvrhla a každý z nich si teď šel pro svůj kousek zpátky….vrčeli, prskali, dávno zapomněli lidskou řeč. Až na jednoho. Na vysokém skalním výstupku seděl Přítel. Jako jediný nejevil žádnou známku postižení, dokud Angie nezahlédla jeho oči. Byl slepý, slepý k těm hrůzám okolo, ale přesto plakal. Ona už se však nikdy nedozví, zda-li v něm přebýval ještě kousek lidského srdce, nebo zda-li plakal štěstím nad dokonanou pomstou.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Skypper 13 listopadu 2009 v 12:51

    Jé, on tady má Strašák taky svoje povídky? Tak teď už chápu některé sebeschazující příspěvky u povídek jiných.
    Já teda příběh ze začátku taky nechápal, než mi došlo, že na začátku textu není “Anglie” ale “Angie”
    Žádný veledílo to teda není, ale slovní zásobu máš (což už všichni ale dávno víme) a myšlenka taky nebyla úplně špatná. Třeba mě ukamenujte, ale mně se to docela i líblo.

Nový komentář