Oči plné hladu


Asi osmiletý chlapec se nimral v napůl syrovém mase, které „vařila“ jeho o dva roky starší sestra. Rodiče byly už nějakou dobu pryč, a on se obával, že se nevrátí. otec odešel před týdnem lovit a když se dva dny nevracel, matka ho šla hledat. Možná je roztrhala zvířata, možná vojáci, kterých je teď všude plno. Občas okolo domu padl nějaký ten výstřel a dítěti se honily hlavou Věci…Obrazy toho co asi dělají vojáci (nebo zvířata) jeho rodičům. Udělalo se mu zle, což zapříčinilo, že celý svůj oběd vrátil.

„Sakra,“ zašeptal a utekl do svého pokoje, jako by si myslel, že ho to zachrání.                                            Sestra někam zmizela. V poslední době takhle mizí často… Není divu, řekl si, i já bych vypadnul z týhle smradlavý, plesnivý chatrče. To by ale znamenalo, že mě zajmou nebo na místě odstřelí. Rozhodl se tedy sestru najít. „Dům“ nebyl moc rozsáhlý, prohledávání zabralo sotva deset minut. Zbývala poslední místnost. Tahle místnost jim fungovala jako…lednice…lepší slova pro to nemám. Když nebude tam…tak utekla do lesa. Pomalu otvíral vrzající dveře. Pak uviděl to dílo zkázy.

Za dveřmi viseli jeho rodiče pověšení na háky jako prasata. Otec byl ohlodán do kosti a nezbývalo na něm skoro žádné maso. Z obou bylo odřezáno spousty tkáně a z jejich břich jež již nic nepokrývalo vysely střeva. Jejich žaludky se bezvládně pohupovaly.

Chlapec se díval nemohouc popadnout dech. Začal křičet. Avšak jeho křik umlkl v dávivém zvuku. Chtělo se mu blít, ale nemohl…neměl co. Zíral na těla a z úst mu odkapávala žluč. Bože, co jsem to udělal, poletovalo u hlavou. Došlo mu, že jeho obědy…večeře…byli oni. Za sebou zaslechl kroky a trhl s sebou. Ohlédl se. Stála tam jeho sestra s rukama za zády.

„Tys to věděla?“ zeptal se jako by mu to ještě nedocházelo.

„Chtěli udělat to samé nám,“ odpověděla prostě.

,,To by neudělali!“ vzkřikl.

,,Vojáci vylovili všechna zvířata. Jediný zdroj jídla je to…co je v domě. V noci jsem otce podřízla a udělala z toho sebevraždu, vypadalo to, že by raději zemřel, než aby zabil nás. Ráno ho našla matka a uklidila ho sem, pak nám řekla, že odešel lovit.  Po několika dnech se na mne ale začala divně dívat. Bylo mi jasné, že musí zmizet. Zabila jsem ji stejně jako otce. Nedokážeš si představit jak bylo těžké jí sem dostat. A teď…“

Švihla rukou kterou měla za zády. Do krku jejího bratra zajel nůž a chlapec začal vydávat chrčivé zvuky a skácel se dozadu, přičemž srazil otcovo tělo, které se naň zřítilo. Jeho sestra se k němu vrhla a s triumfálním výrazem v obličeji mu hlavu opižlala z krku Hlava ještě otevřela oči. To jako by jí probudilo, a se znechuceným výrazem ji odhodila. Pak se rozhlédla kde je a začala křičet, to se však změnilo ve smích…smích sadistického dítěte.

O několik dní později nalezli vojáci v lese chatrč. Když otevřeli dveře nalezli na podlaze lidskou tkáň a krev. Postupovali domem, když zaslechli zvuk. Došli k místu ze kterého vycházel a nalezli otevřené dveře za kterými na třech tělech klečela desetiletá…zrůda. Ústa zamazaná krví a v ruce ohlodanou nohu…ve značném stádiu rozkladu. Jeden z nich k ní přistoupil blíže, ale jen tak tak se stihl vyhnout hozenému noži. Druhý vytáhl vlastní zbraň a vypálil jí kulku do čela. Těsně před tím, než dopadla na zem, objevil se jí ve tváři sadistický úšklebek. Dům byl spálen i s mrtvou rodinou. No co…jsou to jenom lidé.

Sdílejte článek

  1. Allegor 1 února 2010 v 11:29

    Scéna, která by mohla sloužit jako ilustrace k popisu válkou zcela zbídačené společnosti nebo třeba současného Haiti po zemětřesení, bohužel naprosto selhává jako leitmotiv a ze zoufale kratičké povídky se stává bezduché líčení brutality pro brutalitu. Má se to asi tak, jako kdybych postavil hudební skladbu na přechodovém motivu.

  2. Pavel 30 ledna 2010 v 15:25

    Nic proti přílišný brutalitě, ale tady ji je celkem dost na malé ploše, jestli mi rozumíš, prostě kdyby to bývalo mělo alespoň nějaký příběh, stačilo by třeba deset až patnáct stránek, je to přeci jen povídka, tak by to mohlo vypadat možná líp, protože pokud čtu povídku, kde se v jednom kuse lidem usekávají hlavy a já vlastně vůbec nevím, co je to za lidi? Kde se tam vzali? Kde se asi příběh odehrává? Proč ty lidi vraždějí? A jak to asi dopadne? Tak je to prostě nezáživný, byť máš cit pro zvrácenost, jak už tady bylo řečeno, je to úplně k ničemu, když to nedokážeš zasadit do příběhu.  Zkus příště vymyslet příběh, postavy, popisy prostředí a čas od času to prolož tou svojí brutalitou, aby čtenář neusnul a bude to good.

  3. PETRS 30 ledna 2010 v 15:06

    Z tohohle díla mám opravdu velice smíšené pocity. To snad není ani povídka. Rozhodně by to chtělo rozepsat. No a kdybych už něco podobného napsal, rozhodně bych to nezveřejňoval. Za takovéto dílo bych se asi trochu i styděl. Ale piš dál. Rozhodně doufám, že jsem tě od psaní neodradil. Napsat dobrou povídku je těžké a potřebuje to hodně, ale setsakramentsky hodně práce.

  4. Sheldon 30 ledna 2010 v 14:46

    No asi takhle, je ti 15 let a v tvém věku jsem psal podobné příběhy, ale tehdy jsem si to psal pro sebe a občas dal přečíst pár kamarádům a zasmáli jsme se tomu. U této povídky jsem se pobavil hodně, naprosto mě fascinuje tvoje neuvěřitelná zvrácenost, kterou tam vždycky nějak protlačíš. Jinak k samotné povídce, bohužel nic moc. Pravopisné chyby, ignorace interpunkce a smysl to taky příliš nedává. Všiml jsem si, že píšeš zajímavé popisy, chtělo by to však se více rozepsat. Ale určitě piš dál a ono to přijde! 

Nový komentář