Někdy je lepší nevidět


Tramp Šiška už byl posledním z dřívější party, která před lety pravidelně vyrážela starou lokálkou pryč ze začouzené civilizace. Někteří kamarádi zemřeli, jiné rozfoukal po celém světě vítr života. A protože se nenaskytla vhodná družka, holdující celtovině, jehličí a rumu, jezdil Šiška víkend co víkend do zeleného sám.
Stejně tomu bylo i v pátek třetího září. Nasedl do starého vagónku, nechal si orazit jízdenku, a pak už jen seděl a upíral oči skrz sklo. Bylo otázkou, zda vnímal co vlastně vidí, neboť za jízdy mu hlavou táhly vzpomínky na starou partu.
Vláček zahoukal a vyrazil ze Zadíkova. To byla zastávka, plně odpovídající svému názvu bez písmene í. Pár sešlých chalup, jeden brutálně nevkusně zrenovovaný statek s luxusním bourákem před vraty, a jinak vůbec nic. Hořce pokýval hlavou, a myšlenky mu opět ulétly ke vzpomínkám, když vtom se zarazil. Vláček zrovna projížděl kolem údolíčka, které tak důvěrně znal. Jenže moment! Kde byl hřbitov?
Mimoděk si v hlavě zrekapituloval trať: Zadíkov, zatáčka, lesík, hřbitůvek, lesík, údolíčko. Zadíkov si pamatoval, teď jedou kolem údolíčka. Ale ten hřbitov? Vůbec neměl dojem, že by kolem něj jeli! No hm, mávl nad tím rukou. Zamyslel jsem se. A znovu vyvolal v hlavě vzpomínky na dny, které už nikdy takové nebudou.
*
Dva dny v zeleném utekly jako rum z placatky, kterou Šiška poctivě vezl v báglu zpět do civilizace. Nastoupil do vláčku o tři zastávky dál až v Pískovnách, kam se během trampu zatoulal. Jako vždy, koupil jízdenku, upřel pohled z okna a… už to známe.
Vlastně ne. Tentokrát ne.
Údolíčko, zacinkalo Šiškovi znenadání v hlavě. Jojo, pousmál se. Údolíčko, lesík, hřbitůvek, lesík, zatáčka a Zadíkov. Znal tu trať lépe než svoje boty. Jenže vzápětí milý Šiška šokovaně otevřel ústa a namáčkl nos na okenní sklo, protože po lesíku se za oknem objevil… Zadíkov!
Šokovaně vyskočil, stáhl sklo, vyklonil se ven a upřel pohled za vláček, jako by mohl minulost přivolat zpátky. To přece není možné! Kde je hřbitov?!
Zmateně se zase posadil. Všiml si, že ho panička, chovající na klíně nějakou čivavu, divně sleduje.
„Můžete prosím zavřít to okno?!“ řekla.
„Jo, jo, jasně…“ Zavřel. „Promiňte, paní, jezdíváte tu často?“
„Proč vás to zajímá?“ Neměla zrovna příjemný hlas.
„Mám dojem, že s tou tratí není něco v pořádku…“ přiznal.
Stařík, sedící zády k nim, se zvědavě otočil. „Copak, mladý muži? Co by nemělo být v pořádku?“
Šiška, ač sám již pětapadesátník, nad oslovením v duchu mávl rukou. „Vy tu jezdíte často?“ zeptal se místo toho.
„Často? Chlapče, já tu jezdím odjakživa,“ pousmál se děda.
„A nechybí vám hřbitůvek?“ řekl číhavě. „Přece za údolíčkem je lesík, pak hřbitůvek, zase lesík a pak Zadíkov. Nebo ne?“
Děda pokýval hlavou. „Jo. To je správně. A co jako?“
Šiška mávl rukou k oknu. „Neviděl jsem hřbitůvek. Z údolíčka jsme dojeli rovnou do Zadíkova!“
„Nevšiml jsem si,“ zavrtěl děda hlavou.
„Raději se s ním nebavte,“ upozornila dáma dědu. „Trampové jsou věčně ožralí, mají okno a kvůli slovu by byli schopni se i porvat. Podívejte se na ten nůž co má na opasku, jde z něj strach.“
„S nikým se rvát nechci, vážená paní,“ podotkl Šiška podmra­čeně, a na slovo „vážená“ dal správný důraz. „A vaše imper­tinence si laskavě vstrčte do vlastní kabelky.“
„Tak vy mi naznačujete, že jsem tlustá?!“ zaječela dáma a čivava se zuřivě rozštěkala.
Šiška jen mávl rukou. To nemělo cenu. Sedl si a znovu upřel pohled z okna. Hřbitůvek zatracenej!
*
Během týdne mu to stále vrtalo v hlavě. Je fakt, že placatku dopil ve chvíli, kdy vláček přijížděl na polní stanici. Je fakt, že toho přes ty dva dny moc nenaspal – navzdory září byly obě noci nečekaně chladné. Možná mu v kritické chvíli pozornost znovu utekla do vzpomínek, nebo mu to prostě vypadlo z paměti…?
Ale dával jsem přece dobrý pozor, přesvědčoval sám sebe. Údolíčko, lesík, hřbitůvek, lesík, Zadíkov. Na hřbitov člověk nezapomene, tím spíš že tam zamlada skládal bobříka odvahy.
Zapnul tu prachmizernou věc zvanou notebook, našel mapu a tahal jí myší podél trati. No však to tu je, ubezpečoval se. Značka tu sice není, ale přesně v tomhle úseku musí být. Přepnul na ortofoto, ale hřbitov byl zarostlý a nedalo se spolehlivě poznat, jestli pod těmi stromy je nebo není.
Třeba tam fakt není, začal Šiška pochybovat sám nad sebou. Znal případy, kdy si lidé díky nepatrné trombóze, která zasáhla mozek aniž si to uvědomili, nedokázali vybavit některé věci, nebo naopak byli přesvědčeni o něčem, co vůbec nebyla pravda. Ti, které to postihlo víc, se nezřídka ocitli v podivném světě, který mixoval realitu a fantazii v nejneuvěřitelnějším poměru.
Potkalo i mě něco takového? No, věk bych na to už měl…!
Seděl doma a pokoušel se vzpomínat na kdeco a přistihnout vlastní paměť při omylu. Ale nevypadalo to.
Jak se blížil pátek, byl čím dál nervóznější. To snad není pravda, divil se sám sobě. Taková hloupost, a jak to člověka vyvede z míry! No bóže, tak i kdyby tam hřbitůvek nebyl, mám se snad zbláznit? Prostě jsem si to třeba spletl s nějakým z nespočtu jiných výletů. Ale pod těmito úvahami naprosto přesně věděl, že se nemýlí. Stejně jako se ruka nikdy nesplete při vázání škoťáku, hřbitůvek tam prostě musí být. Musí!
Hluboce zaváhal nad plackou rumu, když ji v pátek dával do báglu. Možná bych neměl… Ale co! Tentokrát si dám důkladný pozor, uvidím hřbitůvek a pak si dám pořádného loka na oslavu toho, že je svět v pořádku.
Ale na nádražíčku bylo něco divně.
Šiška nedokázal říci co, ale něco se dělo. Určitě také znáte ten znepokojivý pocit, že je něco špatně, ale zaboha nemůžete přijít na to, co. Žmoulal jízdenku v dlani a klouzal očima po nádražíčku. Všechno bylo tak, jak to už léta znal, ale přesto… přesto!
Vážně mi už začíná mi hrabat? pomyslel si, a úplně mimoděk se dotykem dlaně přesvědčil, že má na opasku svůj nůž. Pak si uvědomil co dělá. To snad nejsem vůbec já! Rozmrzele zavrčel a šel si sednout do vláčku. Zeptám se průvodčího, řekl si.
Jenže do vagónku vešel nějaký mladý kluk.
„Prosímvás,“ obrátil se na něj Šiška když mu razítkoval jízdenku, „víte jak je za Zadíkovem ten starý hřbitov?“
Kluk se zamyslel a pokrčil rameny. „Lituji, pane. Já tu mám brigádu a ještě to moc neznám. To je zastávka?“ a začal listovat v jízdním řádu.
„Ne, není,“ mávl rukou Šiška. Ach jo.
Vláček drkotal po kolejích a Šiška seděl jak na trní. Tentokrát už si bude naprosto jist! Nic jeho pozornost nerozptýlí!
Jako na potvoru se mu zdálo, že čekají v Zadíkově strašně dlouho. Konečně mašinka zahoukala a vláček se dal do pohybu! Tak, a teď! Šiška seděl u okénka jak přikovaný. Pomalu vjeli do lesíka. Stromy defilovaly před Šiškovýma očima přesně v pořadí, jak si je pamatoval. Ještě kousek… vagón sebou náhle silně trhnul, div že si Šiška nerozbil nos o sklo. Hrome! Vagónkem zazněly polekané výkřiky. Podíval se, jestli někomu nespadlo na hlavu zavazadlo, a hned se otočil k oknu.
Lesík. Jasně, správně. A teď…
Údolíčko!
Šiška zalapal po dechu a vyskočil. „Viděli jste to?!“ vykřikl. „Kde je hřbitov?“
Oči cestujících se na něj udiveně otočily.
„No přece hřbitov za Zadíkovem! Mezi těmi lesíky!“
Nikdo sice nereagoval, ale ozval se někdo jiný: houkačka mašinky. Vagónek sebou znovu trhl a vlak začal usilovně zpoma­lovat.
„Co se to děje?“ podíval se na mladého průvodčího, který probíhal vagónkem do služebního oddílu.
„Nevím. Počkejte…“ přitiskl vysílačku k uchu. „Jo. Jo. Jasně. Rozumím,“ odpovídal do přístroje. Otočil se do vagónu.
„Na trati něco je. Musíme se vrátit a dáme zprávu drážním telefonem.“
„Vrátit do Zadíkova?“ podivil se Šiška.
„Ne tak docela,“ připustil mladý průvodčí divným tónem.
Ale Šiška to moc neřešil. „Ale, vlastně, tím lépe. Prosím vás, pojďte se dívat se mnou. Údolíčko je před námi, že? Takže teď budeme couvat skrz lesík, a pak přijde hřbitůvek. Přece nejsem blázen!“
Lidé se na něj dívali všelijak. Pobaveně, váhavě, nedůvěřivě ale i nepříjemně, jako kdyby za zdržení mohl on. Vláček mezitím začal couvat.
Lesík, upřel Šiška znovu oči z okna. Teď couváme hodně pomalu. Není možné ho přehlédnout! Není!
Stromky ubíhaly opačným směrem. Ještě kousek… ještě…
„Je tu!“ zvolal Šiška pln uspokojení, když v trávě zahlédl první omšelý kříž. Nejsem blázen! Jasně že tu je, vždycky tu byl! Všechno je v pořádku!
Jenže koutkem oka zaznamenal ve vagónku nějaký pohyb. Pootočil hlavu – a krve by se v něm nedořezal! Všichni cestující stáli, a s nataženýma rukama se k němu pomalu přibližovali. Což o to; ale z rukávů jim trčely kostlivé pařáty!
Šiška mimoděk zařval děsem.
„Neměl sis… neměl sis toho všímat!“ mumlaly temné hlasy, a pod lidskými tvářemi cestujících počaly víc a víc prosvítat vyceněné lebky.
„Neměl sis toho všímat! Teď tu musíš zůstat s námi!“ slyšel hlas mladého průvodčího, který v tu chvíli už ale nebyl ani mladý, ani průvodčí. A ve chvíli, kdy přijížděli ke starému hřbitovu pod stromy, Šiška v naprostém zoufalství pocítil, jak vlak znovu zastavuje…
***

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář