Měsíční svit – 2. část


Lucy se vzbudila. Než se vzpamatovala, dívala se kolem sebe a zrak ji ulpěl na zbrani. Rychle si ji vzala a mířila do slunečních paprsků. Nikdo, kromě ní a dvou těl vedle ní na zemi, nebyl. Hrubě šťouchla do Adama. Ten se vzbudil a podíval se na Lucy, co po něm chce. Lucy strčila i do třetího a čekala na odpověď. Černovlasý chlapec se otočil a podíval se na ně. Rychle se odtáhl a hledal nějakou zbraň nebo něco tomu podobného, co by mohl použít na svou ochranu. Byl v šoku a tak tápal po místnosti pohledem. Nervózně sebou škubal. „Neboj se, nás se nemusíš bát, my jsme s tebou…Pomůžeme ti.“ Řekl odhodlaně, ale přesto mile Adam. Chlapec, nejspíš stejně starý jako oni, na ně pohlédl s nedůvěrou, ale už seděl klidně a poslouchal. Vypadal vyčerpaně a měl šrámy po celém obličeji. Lucy se k němu snažila přistoupit, ale odtáhl se. „Chceš pomoct? Jestli ne, řekni to rovnou!“ Vyjela po něm. Adam se na ni podíval, že tohle asi nebylo zrovna nejlepší a zkusil to znovu on. „Omluv ji, je sice hrozná jako všechny ženský,“ Lucy mu vrazila pohlavek, „Ale nech se od ní ošetřit.“ Nakonec povolil a stáhl si triko, protože na těle utrpěl nejvíc modřin a bodných ran. Když tohle oba spatřili, zhrozili se. „Panebože!“ Povzdechla si Lucy a dala se do práce.

„Jak jsi se sem dostal??“ Vyptával se Adam během ošetřování. „Na nic si nepamatuju…Asi jsem omdlel.“ Řekl celkem hrubým hlasem. „Byl jsem se svými přáteli na obvyklé obchůzce. Hledali jsme ty potvory, abychom je mohli alespoň z části pozabíjet. Ale najednou se jich tam objevilo nějak moc a my to nezvládli. Prostě jsme na ně nestačili…Začali jsme střílet, ale ani to moc nepomohlo. Už jsme neměli munici a tak nám nezbylo nic jiného než utéct. Poslední, co si pamatuju je, že mě od nich odtrhli a pak už nic…Jen tma.“ Lucy s Adamem už mysleli po těch dlouhých letech stejně, takže měli stejné otázky. „Takže je vás víc! To je skvělá zpráva!“ Vyhrkl Adam. „Bude ale těžší je najít. Kde že jste se schovávali?“ Zeptala se Lucy. „Ve východní části města.“ „To je úplně na druhém konci!“ Zakoktal Adam. „To je OK, tam se dostanem.“ Chtěla trochu povzbudit chlapce. Ale asi marně…“V tom případě budeme muset hledat pořád nějaký úkryt. Přes den top bude bezpečný, ale v noci.“ „Když říkám, že to zvládneme, tak to zvládneme!“ Skoro zařvala Lucy. Adam raději ztichl. „Jak ti tedy máme říkat?“ Zeptala se už klidná. „Jsem Ian…A vy jste?“ „Já jsem Lucy a tohle nemehlo je Adam.“ Adam ji sežehnul svým pohledem, ale Lucy se tomu jen smála. „Dobře…Děkuju za vaší pomoc a výborné ošetření!“ Lucy se na něj lehce usmála. „Tak můžem vyrazit, ne?“ Prohlásil do ticha Adam. „Dobře, tak to tu sbalíme.“ Odpověděla Lucy.

Zacky s Mattem se zrovna prodírali mezi střepy a vraky aut. Procházeli širokou ulicí. Slunce se už objevilo nad rozpadlými mrakodrapy. Přidali proto do kroku a nikde se nezastavovali. Měli sice ještě hodně času, ale nechtěli nic riskovat…Na večer si našli úkryt a celí udýchaní se svalili na zem. Za celou dobu cesty ne sebe ani jeden nepromluvili. Matt se chtěl nějak usmířit, ale omluva byla na Zackyho straně a on se o tom teď nechtěl bavit. Zacky měl stejné úmysly, ale jeho tvrdohlavost mu to nedovolila. Musel se ještě v klidu projít, než se úplně setmí a popřemýšlet o všem, co ho teď tížilo. Ještě chvíli ležel…Nechtělo se mu vstávat, ale nakonec se přemohl, zvedl se a pomalu odkráčel ven. „Zacku!“ Křikl na něj bratr. Zacky ho ignoroval. „Dávej na sebe pozor!“ Stihl na něj ještě křiknout. Zacky jen pohodil hlavou a šel dál.

Když vyšel ven podíval se na už skoro černou oblohu. Zadíval se na bílý měsíc. Jeho záře se linula po celém okolí. Osvětlovala všechno, co bývalo krásné. Z toho pohledu Zackyho úplně zamrazilo v zádech. Prošel kolem pár obchodů, nejspíše s oblečením a jinými podobnými věcmi. Výlohy byly vysklené a uvnitř bylo všechno vzhůru nohama…Jediné co se trochu zachovalo, byly temné místnosti, ve kterých bylo děsivé prázdno a ticho. Zacky měl v ruce zbraň…Připraven kdykoli zaútočit. Ale nemohl být pořád ve stresu, kdy zas na něj něco vyskočí. Musel si odpočinout. Sedl si na obrubník a prohlížel si auto, které stálo vedle něho. Ovládla ho mrazivá zima. Vítr se zvedl a s ním i všechny papíry, které byly poházené na zemi. Zacky se schoulil, aby se zahřál. Z té hrozné samoty mu bylo na nic! Chtěl řvát! Vyřvat svou bolest, aby se toho všeho zbavil…Ale chtěl raději cítit bolest, než cokoli jiného. Rozbrečel se. Plakal nad jeho ubohým životem. Slzy mu stékali po tváři. Jedna za druhou. Nemohl to prostě vydržet. Seděl tam, uprostřed noci. Ale nebyl sám. Za chvíli uslyšel kroky. Nevěnoval jim pozornost. A to byla možná velká chyba. Pomalé, šouravé kroky se k němu přibližovaly. Zacky zpozorněl až ve chvíli, když už se zase nesoustředil na nic jiného. Nechtěl teď nic dělat. Neměl na to náladu, ale oni se neptají, jestli už můžou jíst. Už slyšel i chraplavé zvuky. Najednou se ho zmocnila neuvěřitelná síla. Na obličeji se mu objevily vrásky hněvu. Odjistil zbraň a začal střílet. Těla postupně padaly na zem. Pořád se ale objevovali další. Zacky už byl unavený a tak se vydal na útěk s nadějí, že jim tentokrát uteče. Ale pravda je opak. Běžel podél temné ulice bez světel. Zatočil doleva a ohlédl se, jestli je už setřásl. Běželi stále za ním…Už byl hodně vyčerpaný a ani nevěděl kam se dostane. Přál si jenom zmizet. A najednou…Konec.

Sdílejte článek

Nový komentář