Libreto Karen Tateové, 3. díl


       Ten signál Lucifer okamžitě zaregistroval. Miloval ho. Jedno dlouhé, pak druhé, o něco kratší zapískání na píšťalku, kterou dostal Derek od Stevena Williamse, indiánského hromotluka s popás dlouhými, šedivými vlasy, který v bleděmodrých džínsech a košili ze stejného materiálu vždycky tak zvláštně voněl po bylinkách. Chodíval celé dlouhé míle po lesích v okolí (na sever ke Stowe, na jih až k Montpelieru) a říkalo se o něm, že se domluví se zvířaty, nebo, že dokáže léčit i jedovatou škumpou.

     Lucifer vztyčil uši. Slyšel kovové cinkání obojku a vítr už k jeho čenichu přinášel pach nejlepšího přítele.

     Derek se rozběhl.

     Lucifer – jeho vlčák – se předními tlapkami opíral o pletivo kotce, radostně štěkající Derekovi na uvítanou.

     Chlapec chvíli zápasil se zámkem na vratech kotce, ale jakmile se mu jej podařilo zdolat tou zdravou levou rukou, vystřelil pes jako tryskáč, oběhl několik malých rychlých koleček kolem Dereka, aby jej nakonec povalil svojí váhou na zem, olizuje mu tvář jako projev té nejvyšší psí úcty.

     Ti dva dokázali být stoprocentně šťastní pouze spolu. Jejich vzájemná láska a porozumění jim přikládaly léčivé obklady na bolesti minulosti. Bolest znali oba víc než důvěrně. Lucifer od svého prvního pána, který se po nekonečných dnech bití, týrání a šílených rozkazů, rozhodl toho prašivýho čokla, kterýho mu byl čert dlužnej, uvázat k ceduli Městečko dobrých lidí, kolem které projížděl, hledaje štěstí v nových hernách, odkud ho kvůli podvodům při pokeru zatím nevyhodili. Derek znal bolest z časů se svojí matkou, která našla Boha v Chrámu světla.

     „Lucifere, no tááák, vždyť mě celýho rozmačkáš.“ Derek se zvedl ze země a opucoval si seschlou trávu z šatů. Pár zažloutlých stonků přistálo na psím kožichu. Když mu je vyndával, nezapomněl Lucifera podrbat za ušima přesně tak, jak to psi zbožňují. Vlčák otevřel tlamu dokořán, zívl a nechal jazyk viset ven přes svoje tesáky. Teplo Derekova doteku jej hřálo štěstím.

     Chlapec poodstoupil od psa o dva kroky dozadu. Pomalu pozvedl levačku a napřímil ukazováček. „Seď! Čekej!“ Přikazoval vlídný tón Derekova hlasu. Lucifer se olízl a poslechl. Derek začal znovu couvat. „Myslím, že tu pro tebe něco mám,“ podotkl šibalsky. „A je to… je to…“ Derek se rozběhl směrem k větvi, která upadla ze suchého dubu na zahradě. „…Něco, co miluješ. Hahá!“

     V tu chvíli Lucifer prudce vyrazil kupředu. Několika mohutnými skoky Dereka dohnal a už poskakoval pod větví v jeho natažené ruce. „Vem si ho! Vem si ho! Do toho šampióne!“ vykřikl chlapec. Vlčákovy čelisti plné zubů zacvakaly vždy těsně pod větví. Pes se nechal celkem dvakrát podvést, to když Derek předstíral daleký hod, aniž by větev pustil z ruky, ale nakonec přeci jen dostal svůj aport. Teď už by ho nepustil ze své tlamy ani za deset psích konzerv plných masa… ačkoliv…  Inu, bude ho bránit, ohryzávat, hlídat si jej, a kdyby mu jej chtěl Derek vzít (aniž by zavelel „Fuj!“), bude vrčet a klátit čumákem ze strany na stranu – zkrátka pevně držet v tlamě.

     Poté konečně vyrazili k lesu.

-2-

     Projít všechna jejich oblíbená místa jim obvykle trvalo tak hodinku a půl, ale toho rána se rozhodli toulat.

     Včera večer šel Derek spát dříve, než ostatní chovanci v Home. Paní Websterová, společně s hrstkou děvčat, sestavila menu pro halloweenový večírek už ve čtvrtek odpoledne. V pátek se vyráběly kostýmy a masky, a den po té proběhly v dětském domově ve Steep Meadows zbylé organizační práce. Stoly v jídelně se srazily k sobě pod dlouhou stěnou bez oken. Okna propouštěla světlo do jídelny protilehlou částí, kde na jejich skla lepil Anthony Mills vybarvené papírové dýně, neboť byl nejvyšší z chlapců a dosáhl tudíž až do esteticky přijatelné výše. Jose Fernandez spolu s Markem Richardsonem snášeli po schodech části stereo soupravy i se zesilovačem a krabicí starých vinylových LP desek. Frank Sinatra, Elvis, John Lennon, Jefferson Airplane, Eagles, Doors, Blue Öyster Cult, ale i Duran Duran, Village People, Billy Idol nebo Chris De Burgh. Samé vykopávky. Diskžokejem byl jednohlasně zvolen Rick Wong, který marně v krabici hledal Marilyna Mansona či Dog Eat Dog.

     Derek se předvečírkového zmatku nezúčastnil. To, co musel, vykonal nanejvýš pečlivě, ale zároveň bleskově, aby mohl co nejdříve za Luciferem. Celou sobotní noc probděl výrobou výzdoby pro Luciferův kotec. Musel být nanejvýš opatrný. Nechtěl vzbudit pozornost noční vychovatelky Deb. Ještě odpoledne si z víka staré papírové krabice od bot udělal paletu s barvami (jeden koláč s barvou hezky vedle druhého), namíchal speciální odstíny a překontroloval stav tužek, pastelek, štětců i lepidla. Tvářil se při tom nesmírně vážně, jako vojenský generál na inspekci tajné základny někde v Novém Mexiku. Po večerce v deset zhasl lampičku nad postelí a chvíli oknem pozoroval jasnou oblohu, posetou myriádami hvězd. Měl ten pohled rád. Kdyby snad musel někomu vysvětlit proč, řekl by nejspíš, že ho uklidňoval; celá noc – její tichý majestát – jej ve skutečnosti fascinovala. Byl to čas, kdy ustane veškerý denní shon. Tehdy nemusí dělat vůbec nic z toho, co si sám nenaplánuje. Lidé spí. Svět jako by ustrnul a čas si zavelí stop!  Proč jen se v té noční oáze klidu nedá žít věčně?

     Kolem půlnoci zaskřípaly před domovem brzdy dodávky Eddieho Parkse. Derek počítal s tím, že Eddie přijede z města o něco později. Tak v jednu, ve dvě, jako obvykle.

     Dole pod okny zarachotil klíč v zámku.

     Deb vyběhla ven pouze v džínsech a v tričku. Bylo to takové to tričko na aerobik, takže jí od ramen dolů zakrývalo pouze horní část zad, lopatky a Eddiho milované poprsí vepředu. I Z výšky patra poznal Derek, že se Deb třese zimou. Od úst jim vycházela pára. Dnes tedy nebude žádné dlouhé líbání před autem Parksova autodílna. Jen kratičké obětí a rychlý vpád do domu.

     Našlapovali tiše jako víly z pohádek, tak lehounce, že byl Derek donucený pootevřenými dveřmi zjistit, kdy za sebou zavřou dveře místnosti pro noční směnu. Pak už bude mít až do rána klid.

     Stalo se.

     Vidět to tak Anthony nebo Jose! Nikdo by nedokázal tyhle dva pochechtávající se šmíráky odtrhnout od klíčové dírky dveří, za nimiž Eddie Parks sundával z těla Deborah McNallyové nejprve ono krátké sportovní tričko, a pak, konečky prstů laskaje její ztopořené bradavky, a pomalým kroužením teplého jazyka po nahém bříšku i džínsy s kalhotkami, odhaluje svým očím tmavý trojúhelník prstýnků v roztouženém klíně, zvlhlém vzrušením a očekáváním.

     Derek si z pokrývky na posteli vyrobil improvizovaný stan. Střed podepřel dřevěnou tyčí ze staré okenní rolety, kterou našel na půdě, kam si chodíval číst své knížky: Ostrov pokladů, Encyklopedie paleontologie nebo Dvacet tisíc mil pod mořem. Nahlas je předčítal Luciferovi. Pes při tom obyčejně usnul. Rychle nanosil všechny potřebné věci pod pokrývku a z pod postele vytáhl starou vojenskou baterku. Její světlo bohatě vystačilo ve tmě stanu.

     Ráno poté měl Lucifer svůj kotec vyzdobený obrázky i papírovými plastikami halloweenových duchů, dinosaurů a příšer z filmů. Deb a Eddie se přišli podívat. Kotec byl až na Derekovy výtvory prázdný, poněvadž Lucifer si právě pochutnával na speciální halloweenové snídani v kanceláři paní Websterové. Derek i po probdělé noci zářil radostí. Rozhazoval rukama (pravačkou poněkud toporně) a každičký z těch svých výtvorů dokázal okomentovat,

     (Tohle je Tyranosaurus rex. Žil v druhohorách a byl strašně moc silnej. Koukněte sem! Ne, ne – SEM! To je Vlčí muž, Frankenstein a Dracula. A tady je -)

     jako by byl úplně normální, běžný, tuctový desetiletý kluk.

     Ale právě tohle Derek Wilcox nebyl.

     Dříve, než jej sociální pracovníci přeřadili sem – do ústavu Home ve Steep Meadows, strávil celé roky po psychiatrických léčebnách a nervových sanatoriích několika států Nové Anglie. Nemluvil, jen mlčel a děsil se všech náhlých a ostrých zvuků v okolí. Připomínal vyděšené zvířátko, které má trauma z petard a ohňostroje na čtvrtého července. Velmi často se obracel tváří do rohů místností, nebo se otáčel čelem ke stěnám. Seděl, pokyvoval se a hodiny vytrvale něco žvatlal nebo plakal. Existují videonahrávky (jedna leží ve videoarchívu dětského oddělení ústavu pro duševně choré v massachusettském Arkhamu, další vlastní nervová klinika v Trinity), na kterých se malý chlapec najednou, jako by poslechl něčí příkaz otočí a rozpráví s fiktivními postavami. Záhadou zůstává, proč to samé dělali někteří další pacienti ve stejný čas na dospělém oddělení. Když se Derek poprvé ocitl v ústavní péči (bylo mu pouhých šest let),  byl drasticky podvíživený, s tělíčkem posetým modřinami, krvácejícími jizvami a šrámy. Odborníci přes dětskou psychiatrii se jednohlasně shodli v tom, že tohle dítě donutí mluvit jenom zázrak.

     A ten přišel.

     Měl čtyři tlapky (levou zadní za sebou táhl jako přejetou), vychrtlé tělo, chlupy v kožichu slepené krví a párek hnědých psích očí, naplněných smutkem, bolestí a trýzní. Na obojku se tomu nešťastnému štěněti houpala psí známka se jménem Lucifer.

-3-

     Štěstí narodit se z lásky se Dereku Wilcoxovi vyhlo obloukem. Jeho matka – servírka v Richmond Inn a zároveň utěšitelka chlapských žalů na parkovišti před barem –, bydlela spolu se svým synem v chatrném přívěsu asi půl míle od Steep Meadows, směrem k populačně šestitisícové Trinity. Přívěs byl nepohodlný a také hodně malý. Když pršelo, zatékalo do něj dírami ve střeše, pobité vlnitým plechem. Grace svoje dítě – toho malýho zmetka – nenáviděla od jeho narození. Vlastně ho neměla ráda už od té doby, kdy jí narostlo břicho a on se v něm hýbal a kopal. Bylo jí tenkrát čerstvých dvacet let. Nesměla si oficiálně v baru ani přihnout piva, ale nosit v sobě toho parazita, to jo! Toužila se rozletět. Vypadnout z tohohle proklatého zapadákova v lesích někam hodně daleko. Na jihozápad. Do Kalifornie (stát se slavnou herečkou) nebo do Nevady (tancovat v Las Vegas v nějaké velké show). Co na tom, že nic z toho neuměla…

     Ještě pár směn v Richmond Inn. Nechám ještě pár chlapů ať si sáhnou, ať si praští. Pak budu mít trochu peněz na cestu. Bože můj, Kalifornie! Prý tam nikdy neprší. S tímhle obličejem a s touhle výbavou se tam holka neztratíš.

     Jenže těhotenský test říkal: problém, Grace! Doktor Fleming těhotenství potvrdil.

     Do hajzlu, musel mě zbouchnout ten malej plešatej chlápek, co říkal, že je učitelem angličtiny na střední v Trinity. Ale co. Nevadí. Možná je to tak lepší. Ve dvou se to lépe táhne.

     Ve dvou se to táhlo příšerně. Grace uvízla po krk v dluzích, které si věřitelé vybírali na jejím těle. Kalifornie byla tak daleko.

     Zvládla by s to stopem, kdybys ovšem nemusela jíst, pít a spát. Nejlepší by bylo nechat tohle uřvaný děcko děckem a zamávat na nějakýho fešnýho samaritána ve sporťáku… Nač doprdele myslíš? Vždyť musíš jít vydělávat prachy, abyste tady voba nepošli. Už zas doprdele řve! Kurva, už zas! Planeta Země volá Grace: vrať se na zem holka. Stejně to byl vždycky jenom sen. Takovej ten neškodnej sen, co drží lidi nad vodou. Mary-Ann Petersonová říkala, že tam stejně prší.

     Grace nedokázala Derekovi upřít žádnou z útrap, které potkají nechtěné děcko. Stejně jako to dělali její rodiče s ní doma na farmě v Kansasu, dokud se jedné noci nevyplížila ven a neutekla s Ritchiem Warwickem do Montpelieru, kde Ritchieho zbalili poldové za loupežné přepadení. Nebylo jí ani šesnáct let. Živila se drobnými krádežemi a prostitucí. Kradla v obchodních domech nebo dragstorech. Věci si strkala pod kradenou uniformu zdravotnice, takže vypadala jako těhotná sestřička, která navzdory svému stavu stále pracuje. Stopovala u silnice a nechávala se chlápky dovézt pár set metrů na lesní odbočku. Jeden z nich – Marty Jackman, majitel baru Richmond Inn v Meadows –, jí po souloži nabídl džob. S radostí přijala – práci i starý přívěs pod Central Hillem, kde Martyho starou tetu Abigail nedávno ranila mrtvice. Nikdo se po Grace nesháněl. Dokonce ani otec, který si rád sáhl pod noční košili, ani matka, která se k tomu všemu obracela zády, pokud jí za její „čubčí chování“ neuštědřila pár facek. Tahle tyranie bývá – jak už to tak chodí – většinou dědičná. Jako třeba cukrovka nebo pleš.

     V noci z 6. na 7. prosinec roku 1993 strávily chatrný přívěs na louce pod Central Hillem plameny požáru. V hlášení velitele zásahu steapmeadowských hasičů stálo: Neopatrná manipulace s elektrickou spirálou na vytápění. Derek při tom utrpěl celou řadu závažných popálenin třetího stupně. Dvacet procent jeho dětského tělíčka pokryla žárem zkrabatělá kůže. Část hrudníku (v lékařské zprávě stálo thorax), levou tvář těsně pod okem, kolem nosu a koutkem úst.

     Grace tehdy nebyla doma. Svlékala se za mizerných pár babek na kulečníkovém stole v Richmond Inn. Pak docela namol vykouřila úplně zadarmo penis jednomu fešnýmu řidiči cisterny, který ji nakonec vyhodil polonahou do prosincové noci, to když mu začala z přemíry alkoholu zvracet přímo v kabině náklaďáku.

     Wilcoxovi přišli o všechno. A Derek, ten ještě o něco navíc.

     Úřady tehdy neprojevily o zjevný případ zanedbávání péče o dítě a týrání dítěte žádný zájem. Kde není žalobce… Tak mohla Derekova noční můra v klidu pokračovat dál.

     Ty vánoce po požáru se pod Central Hillem objevili zvláštní lidé. Grace a Derek našli útočiště v přívěsu u Mary-Ann Petersonové, odkud Grace ty zvláštní lidi často pozorovala oknem, ze kterého musela stále utírat páru rukávem od oranžového vytahaného svetru Mary-Ann. Zvláštní lidé se neukazovali dole v údolí, kde stály přívěsy. Bydleli výš na kopci, v domě Barriemora Hogga. Poslední z Hoggů byl deset let po smrti. Nenašel se nikdo z příbuzných, kdo by na dům uplatnil dědické nároky. Lidé si šuškali něco o dceři posledního Hogga, kteou drží v suterénu ústavu pro duševně choré v nedaleké Trinity, ale v Meadows se nikdy neukázal žádný právník, který by někoho takového zastupoval. O dům s pozemkem nikdo neprojevil zájem. Bylo to místo místních strašidelných legend. Dům s nechvalně proslulou historií, jaké se občas najdou v každém státě. Tiše si chátral ve věčné mlze na vrcholu kopce Central Hill, kam meadowští nechodí. Zkusilo to pár teenagerů, když hledali osamělé místo na popíjení piva a kouření marihuany. Z nějakého důvodu se začali raději scházet ve staré Mauryho pile, nebo parkovat svá auta (jako generace před nimi) nahoře na Mount Arbor, odkud jsou vidět světla z Meadows jako na dlani. Rodiče dětí z městečka dobrých lidí vybírají pro své ratolesti ložnice tak, aby neměly výhled na Central Hill, a staří domorodci si při pohledu na vysoký oblý kopec s vrcholem stále v mlhách jen odplivnou, pokřižují a mumlaje nějaké kletby a nadávky si dál hledí své cesty.  Tak zůstal Hoggův dům opuštěný. Tedy až do zimy roku 1993, kdy z Boží vůle dorazilo stádo Pastýře z Chrámu Světla.

     Kdy a za jakých okolností se Grace Wilcoxová seznámila s vietnamským veteránem Budem Steinem (známým ze složek FBI spíše pod přezdívkou Noe) se dodnes přesně neví.  Noe stál včele bizarní náboženské sekty Chrám Světla, která bývala mobilní takřka po celém území Spojených Státu, s bezpečnostními složkami v patách.

     Grace Noeho milovala. Vlastně to bylo poprvé, kdy něco podobného cítila. Byl tolik okouzlující, tak vyjímečný – Posel Boží. Řekla mu o tom, jak se toužila rozletět, o svých kalifornsko-nevadských snech, o Derekovi a špatném svědomí z toho všeho, co se jí v životě přihodilo. Svěřila se mu s tím, jak často myslí na smrt, tedy na sebevraždu. Ve tvářích se jí objevily ďolíčky a zasněný úsměv, když mu vyprávěla o zamlženém okně v přívěsu Mary-Ann. A on narozdíl od ostatních chlapů naslouchal. Pak ji začal postupně zasvěcovat do nebeských mystérií.

     Já potkal Jehovu, našeho Pastýře, v Deltě Mekong, Grace. Den poté, kdy mého nejlepšího přítele Jasona Tompkina roztrhala nášlapná mina, jsem to koupil  i já. Byl jsem nějaký čas v komatu. Na nemocničním lůžku v Saigonu jsem pocítil Boží lásku, sestro. To ON mi daroval schopnost s ním hovořit, ale také poznat, jaký je člověk uvnitř, v srdci. Nebe Grace, nebe je pestrobarevnou paletou jiných odstínů, než tenhle černý svět Satana kolem nás. V pravém světle existují mnohem jemnější vibrace, než jsou hrubé a nízké záchvěvy pozemského pekla. Barva tvojí aury, tvojí svatozáře sestřičko, je stejná, jako barva oblohy ve světě božích emanací. A tvé vibrace mají frekvenci cesty deseti nejmocnějších archandělů. Nemůžeš se divit, že jsi nešťastná v tomto hrubém světě. Jsi jako motýl ve vysoké peci, Grace.

     Teď to konečně všechno do sebe zapadlo, jako sestavený hlavolam, jako posbírané střípky roztroušené mozaiky. Někde za prahem tohoto bezvýznamného a hrubě hmotného života je pro ni připravený docela jiný svět. Noe říkal, že byla poslána zpět na zem díky těžkému karmickému dluhu z minulého života. Bývala prý krásnou princeznou v nádherné zemi kdesi v Orientu. Oblékala si skvostné šaty, šité zlatými nitěmi a vykládané drahými kameny. Do svého paláce ze slonoviny vystupovala po živých schodech z těl svých otroků klečících na čtyřech, a spávala v damašském hedvábí, na posteli s nebesy. Jednoho dne vyrazila se svou početnou družinou do města Bagdád na velkolepou hostinu, pořádanou krásným arabským princem, o jehož přízeň velmi stála. Na cestě pouští potkala žíznivého žebráka, který tuze naříkal, žádaje doušek vody. Kývnutím ruky jej pozvala ke svým nosítkům. Žebrák ožehlý sluncem před ní s pláčem poklekl, ale zlomyslná princezna Grace Wilcoxová mu podala k pití ocet s pepřem, a nohou s náramky a prsteny jej odkopla do žhavého písku, kde zemřel pomalou a strašnou smrtí žízní.  Ten žebrák byl Noe. Lidé z minulých životů se potkávají, aby mohli napravit svoje křivdy, říkával Posel Boží. Tu spáchanou princeznou Grace jí už dávno odpustil. Naopak. Spolu dokáží smýt své hříchy a v posmrtném ráji se společně vrátí do slonovinového paláce.

     Grace se odstěhovala z přívěsu Mary-Ann Petersonové do domu Barriemora Hogga, přesněji do pozemského Chrámu Světla. Nejprve plakala. Plakala kvůli svému zpackanému životu, plakala kvůli žebrákovi, kterého odkopla, plakala štěstím. S každou slzou stékající z jejích očí z ní opadávaly tuny bláta. Oholila si vlasy, jako všichni divní lidé, nyní již bratři a sestry. Strhla ze sebe šaty z hrubé juty a s tichou radostí přijímala Noeho rány důtkami. Bolest tě očistí, sestro! Bolest povznáší k Bohu!

     A Derek?

     Koncem léta roku 1995 provedli zvláštní agenti Federálního úřadu pro vyšetřování razii v domě na Centrall Hill. Zatčeno bylo šest a dvacet členů sekty, včetně Buda Steina a jedné z jeho četných milenek Grace Wilcoxové, která musela být díky sebezohavujícím zraněním převezena do Saint Croix Hospital v Trinity.

      Šestiletý Derek byl nalezen omámený LSD, přivázaný tlustým lodním lanem k jednomu z nosníkových trámů Hoggova sklepa. Byl docela nahý. Na nohách mu zasychaly vlastní exkrementy. Po těle měl rozmazanou krev a bláto. Nemělo cenu počítat rány, odkud ta krev vytékala. Zpřeráženou pravačku mu kdosi upevnil do primitivní dlahy. Právě Derek Wilcox, spolu s devítiletou holčičkou Christine, byli jediní z pěti dětí, které přežily chrám božských emanací – Chrám Světla. Christine Willetová bude po celý svůj život slepá.

-4-

     Kdyby onoho svěžího novoanglického rána někdo usedl na lavičku vedle mola u jezera Bear Lake v místech, která stále ještě spadala pod pozemek Home, spatřil by daleko nad protilehlým břehem chlapce a vlčáka loudat se pěšinou, vyšlapanou podél zrušené trati, po které se ještě v padesátých letech sváželo železnicí zboží z Mauryho pily.

     Derek vytáhl z kapsy své bundy čokoládovou tyčinku Mars, rozbalil jí a s chutí se zakousl. Sladká čokoláda mu umazala koutky úst a nalepila se na jeho zuby. Špičku tyčinky schoval pro Lucifera, který ji později v letu zachytil čelistmi. Námraza ho studila do sametových bříšek na tlapkách.

     Tehdy to ucítil. Bylo to něco, co jeho psí smysly doposud nepoznaly. Jakási podivná atmosféra, vznášející se v rozvalinách staré Mauryho pily. Tichounce zakňučel.

     Derek si všiml Luciferova neklidu. „Copak je?“ zeptal se, jako by mu snad mohl vlčák odpovědět. Pes vzpřímil uši a dvakrát vyštěkl s pohledem upřeným na rozvaliny.

     Oba se rozeběhli tím směrem. Lucifer si vybojoval náskok.

     Na zahradě ohraničené místy povaleným plotem stál rozebraný vrak bleděmodré dodávky značky Volkswagen na čtyřech podstavcích z cihel.  Vedle vypáčených plechových vrat do tovární haly – spojené s budovou bývalých kanceláří nízkou chodbou ve tvaru písmene L – se povalovalo v brázdách rozryté hlíny množství starých kabelů, rezavých lešenářských trubek a vlhkých trámů.

     Lucifer zmizel v útrobách rozvaliny. Derek jej následoval asi půl minuty poté.

     Uvnitř to páchlo zatuchlinou a přímo čpělo vlhkostí hniloby. Škvírami mezi neohoblovanými trámy, prkny a igelitem v oknech, sem sotva pronikaly paprsky světla. Derek zakopl o prázdnou láhev od Jima Beama, která se začala hlučně otáčet kolem své osy. Vyděsilo ho to, až sebou prudce trhl. Všude po stěnách byly jen zažloutlé mapy vlhka. Zpřetrhané vedení elektroinstalace trčelo ze zdí jako tykadla mrtvého hmyzu. Oválné větráky vysoko u stropu zanesly roky špíny a jejich žebroví ucpal skoro tekutý nahnědlý maz, na který se lepily pavučiny. Derekovy podrážky bot chroupaly po střepech na podlaze. Dostal strach, aby se Lucifer nezranil a neodnesl si z tohohle pomníku opuštěnosti nějakou ošklivou infekci, a tak zavolal svého psa jménem. „Lucifere! Lucifere, k noze! Tak kdepak jsi?!“

     Z tmavé a velké haly před ním se ozvalo hluboké zaštěkání, pak druhé a další, které psí hrdlo proměnilo v dlouhé vytí.

     Najednou se Derekovi zdálo, že stěny kolem začínají ožívat – že šeptají. Slabý větřík jej obklíčil vůní čajových růží, až se Derekovi zatočila hlava. Ta vůně přicházela z bývalé hlavní haly výroby, kde před chvílí

     (Počkat, jak je to vlastně dlouho?)

     štěkal Lucifer.

     Někdy, když byl Derek v úzkých, tak poslouchal. Tak tomu říkal. Naučil se poslouchat ve strašidelném sklepě Hoggova domu – ve staré zaprášené a zatuchlé rakvi, do které ho Noe zavřel za trest, protože si nedokázal vzpomenout, že Adamovi bylo Devět set třicet let, když umřel. Noe své ovečky rád zkoušel Jak tak Derek ležel v dřevěné truhle pro mrtvoly, strašně se bál, že umře i on a sedmi let už se nikdy nedožije. Bál se, že se nikdy nepodívá do školy, kde by se naučil číst, psát, počítat a odříkávat věrnost vlajce. Rakev byla plná černočerné tmy, ale Derek v ní najednou začal rozpoznávat hnusné, šklebící se příšery, smějící se krákoravým smíchem, jak tak poletovaly kolem jeho hlavy. Přísahám oddanost vlajce Spojených států amerických a také republice – snažil se vzpomenout na přísahu, kterou už se nikdy celou nenaučí, protože umře jako Adam nebo Martha Bellamyová – třídenní děvčátko, které Noe hodil do staré studny na zahradě. Noemovi se zdálo, že skrze Marthu mluví démoni – hodně věcí se mu zdálo, když pil.Oberu ti maso od kostí, sliboval jeden z těch poletujících strašáků, průsvitný a bledý, se žlutýma očima a ústy plnými ostrých zubů. Nahoře v domě se hlasy modlily k Ježíšovi a Bohu – Otci. Derek nemohl dýchat. Dusil se, plakal, křičel a močil si do vlastních kalhot. Obrazy příšer se změnily v obrazy lidí tam nahoře. Viděl, jak nahá Grace – máma – klečí uprostřed kruhu modlících se postav, oblečených v hábity z hrubé pytloviny. Noe jí do kůže na předloktí vypaloval posvátné značky. Derek cítil zápach škvařícího se masa. Cítil máminu bolest, ale spolu s ní cítil i Noeho divnou radost. Nebyla to radost, která by Noeho rozesmála nebo rozskákala. Derekovy pomočené kalhoty se u poklopce vyboulily. Od toho otřesného okamžiku slyšel.

     Paní Websterová a někdy i Deb poznaly, že Derek poslouchá. Říkaly pak, že je jim nevolno. Někdy jim tekla krev z nosu. Tak s tím přestal.

     Ať se nyní snažil sebevíc, neslyšel nic. Vlastně ani nemohl nic slyšet. Byl opilý vůní čajových růží.

     Překročil červotočivý práh haly a pomaličku vešel. To, co spatřil, překračovalo v dětských očích hranice všech hrůz.

     Černý stín se k němu přiblížil zezadu. Jak tak plul halou, v puklinách rozpraskaného betonu na podlaze usychala tráva. Derek ucítil studené, jako ryba vlhké ruce, které se mu zabořily do mozku skrze lebku. Kraniální kost pro ně byla jen škraloupem v míse s pudingem. Otevřel ústa dokořán. S očima obrácenýma v sloup se třásl jako pod proudem a křičel. Z úst mu vyhrkly sliny.

     Lucifer se krčil na druhé straně haly. Cítil podvod a cítil smrt. Sklopil uši a tiše kňučel. V hnědých očích se mu objevily bílé měsíčky bělma.

     Póry v pokožce si stín oblékl Derekovo tělo. Dětské rty, vykrojené ve spáleném obličeji, zašeptaly jediné slovo: jméno Karen.

-5-

     Derek se zapotácel. Pod nohama mu zašustilo seschlé podzimní listí, které sem vítr nafoukal děravou střechou. V koláči světla ze stropu té děravé střechy vypadal jako opilý komik ze špatného podniku.

     Lucifer vzpřímil uši a zaštěkal.

Sdílejte článek

  1. Isaac 3 února 2011 v 18:16

     Kdybych nepočítal předešlé a nadcházející povídky jako jeden vytříbený celek, hodnotil bych právě tento jako mírně kolísající v tom, co jsem cítil zezečátku. Ale vskutku bylo dodrženo to, co mi bylo perlou pro můj zrak. Krátký děj, vše do puntíku výborně prokresleno (neobjeví se zde už překombinované fráze) se nemalou dávkou naturalismu…

Nový komentář