Lesní maratón


„Jakou nejhorší věc jsi kdy udělal?“

„To ti neřeknu, ale budu ti vyprávět o nejhorší věci, která s mi kdy přihodila…

Nejstrašlivější věc…“

Peter Straub: Ghost Story

 

1

Rok 1969 byl v mnoha směrech výjimečný: Armstrong s Aldrinem přistáli na Měsíci, Nixon sice vystřídal Johnsona, ale vojáci i nevinní lidé dál umírali v nesmyslné válce ve Vietnamu, Led Zeppelin vydali své první dvě desky a dobyli Ameriku, Charles Manson a jeho Rodina vraždili v Los Angeles… a já jsem přestal běhat.

Jakožto profesor angličtiny, který spoustu času prosedí u opravování esejí na téma Jak jsem strávil prázdniny nebo Co pro mě znamená být Američanem, jsem tu a tam dostal potřebu protáhnout tělo, což bylo podepřeno i skutečností, že se mi pod košilí začínalo rýsovat břicho muže středního věku.

Přítomnost nedalekého lesa přímo vybízela k běhání, a tak jsem si téměř každé pozdní odpoledne oblékl tričko a šortky, nazul zánovní obutí světoznámé značky a vyrazil vstříc vyčerpávajícím kilometrům.

Hormony štěstí vyplavované do krve navozovaly libé pocity, mysl byla čistá a svěží jak voda z horské bystřiny a příjemná fyzická únava poté podporovala snadnější usínání. I přesto však přišel den, kdy se mi tohle všechno zajedlo.

 

 

2

Po pěšině, která byla mojí běžeckou trasou, jsem dobíhal k cestě vedoucí z lesa, v nohách svých obvyklých osm kilometrů, když jsem náhle zpozoroval toho muže.

„Hohó! Bravo, pane Tracy!“ zatleskal. „Jste rozený sportovec!“

Bylo mi divné, že ví, jak se jmenuji, ale vzápětí mě napadlo, že by to třeba mohl být otec některého z mých studentů.

„Děkuji. Známe se?“

Muž neurčitého věku byl oblečen celý v černém, tvář mu zdobil černý knír a bradka, démonický vzhled podtrhovalo i srostlé obočí a havraní vlasy.

„Jmenuji se Asrael,“ podal mi pravici.

Asrael? Opravdu řekl ‚Asrael‘?

„Eh, těší mě,“ stiskl jsem mu ruku. „Tracy – ale to už vlastně víte.“

„Ano, vím. Neproběhneme se, pane Tracy?“

„Víte, právě jsem se chystal k odchodu. Už jsem se dnes naběhal dost,“ odpověděl jsem a jen s velkým přemáháním jsem na tváři vykouzlil omluvný úsměv.

„Ale no tak! Takový atlet jako vy jistě ještě nějaký ten kilometr zvládne!“

„Nezlobte se, ale musím už opravdu jít. Mám ještě nějakou práci. Snad někdy příště…“

Přítomnost tohoto člověka mi byla víc než jen nepříjemná, a tak jsem se dal raději na odchod.

„Počkejte, počkejte, pane Tracy!“ ozval se za mnou. „Copak jsem vám dovolil odejít? Myslím, že si dnes ještě trochu zaběháte. A rád!“

„Ano? To by mě tedy zajímalo, co vás k tomuto přesvědčení vede!“

„Opravdu vás to zajímá?“ usmíval se ten muž a mezitím si pro něco sáhl pod černou bundu. Vytáhl automatickou pistoli a něžně ji pohladil.

„Proboha! Co to má znamenat?“ vykřikl jsem. „Co po mně chcete? Chcete peníze?“

„Peníze?“ podivil se. „Vím, že jste tady takříkajíc ‚jen tak‘ a že tedy u sebe žádné nemáte. A vůbec, k čemu by mi byly? Peníze jen kazí charakter. No nemám pravdu?“

„Tak co po mně sakra chcete?“ Jednání toho muže mě začínalo přivádět k nepříčetnosti.

„Chci jen, abyste ještě běhal. Nic víc,“ nepřestával se usmívat.

„Jste šílenec!“

„Ha, ha, ha! Ne, mýlíte se. Ale nezlobím se na vás.“

Ten člověk je evidentně blázen, pomyslel jsem si. Nejen, že si říká Asrael, ale ještě se ohání zbraní a chce, abych dál běhal!

„Takže, pane Tracy, přistoupíte na moji hru? Vlastně vám ani nic jiného nezbývá, protože když ne, pak…“

Zpoza keře, vzdáleného asi tak třicet metrů od nás, vyběhl zajíc. Asrael se bleskurychle otočil a prakticky bez míření trefil pelášícího zajíce jedinou ranou.

„Jak vidíte, umím s tou stříkačkou celkem dobře zacházet. A jistě vás nemusím přesvědčovat, že trefit člověka je mnohem snazší než trefit běžícího zajíce.“

V tom jsem s ním rozhodně souhlasil.

 

 

3

Přemýšlel jsem usilovně, až se mi dělaly puchýře na mozku, jak se z té šlamastyky dostat, ale nic mě nenapadalo. Obrat toho muže o zbraň bylo zhola nemožné, zvlášť když oproti mým sto dvaasedmdesáti centimetrům měřil přinejmenším dva metry a byl o dobrých dvacet kilo těžší.

„Máte pravdu, je to nemožné,“ řekl, jako by mi četl myšlenky.

„Tak co mám teda dělat? Kam mám kurva běžet?“ Už jsem ztrácel nervy.

„Pane Tracy, pane Tracy,“ povzdechl si, kroutíc při tom nevěřícně hlavou. „Nač ta silná slova? Člověk vašeho vzdělání to přece nemá zapotřebí.“

„Strčte si ty kecy do prdele!“

„Nezlobte mě, pane Tracy. Víte, nerad bych to použil,“ podíval se na automat ve své ruce. „Už jen z toho důvodu, že to dělá kravál, a to zvířátka tady v lese nemají ráda.“

„Jste blázen,“ řekl jsem.

Muž to nijak nekomentoval a raději mi začal dávat instrukce: „Takže pokud se nepletu, vaše obvyklá trasa měří bratru nějakých osm kilometrů. Je to tak?“

„Sedí,“ přikývnul jsem.

„Dobrá, chci tedy, abyste ji běžel pětkrát. Poběžíte čtyřicet kilometrů – bude to takový váš lesní maratón.“

„To přece nemůžu zvládnout!“ vyděsil jsem se.

„Pokud to dokážete,“ pokračoval, aniž by si povšiml mé poznámky, „nechám vás jít.“

Nevěřícně jsem na něj zíral, v očekávání, co si na mě ještě vymyslí.

„A pokud to nezvládnete…,“ odmlčel se, „pokud to nezvládnete, vezmu si váš život.“

„Počkejte, co chcete říct tím ‚vezmu si váš život‘?“

„Tak jak jsem řekl.“

„Ne, ne, moment! To mě prostě…“

„Pane Tracy!“ zarazil mě. „Neztrácejte čas a síly hloupými otázkami. Začíná se už smrákat a vy tady jistě nechcete běhat pozdě do noci.“

To jsem tedy rozhodně nechtěl. Plánoval jsem, že až budu mimo jeho dohled, pokusím se mu prostě utéct.

„Pojďte, vystartujete támhle od toho pařezu. A pamatujte, nepokoušejte se o nějaké podrazy! Budu tady na vás čekat, ale pokud byste se mě snažil přechytračit, našel bych vás zatraceně rychle. Věřím, že budete hrát fér!“

 

 

4

Došli jsme k trouchnivějícímu pařezu a muž se plácl dlaní do čela: „Jsem to ale hlupák! Zapomněl jsem vám říct, že až poběžíte, nesmíte ani jednou zastavit. Takže si dobře rozvrhněte síly!“

„Ale to přece nejde!“ namítl jsem. „Už teď jsem unavený! To přece nemůžu nikdy dokázat!“

„Pane Tracy, snad vás povzbudí, když vám řeknu, že ve vás věřím!“

Byl jsem celý zoufalý, ale jak se zdálo, jiná možnost tady nebyla.

„Hodně štěstí!“

Dal jsem se tedy do běhu a za zády jsem slyšel Asraelův ďábelský smích.

Běžel jsem o svůj život.

 

 

5

Běh mi zatím nečinil potíže, ale začínal jsem mít žízeň.

Uvažoval jsem, jak se toho zmetka zbavit. Napadlo mě, že až od něj budu nejdál, tedy v polovině svého okruhu, pokusím se utéct. Les přece jen není tak hluboký, a tak dřív nebo později se z něj dostanu.

Asi po dvaceti minutách jsem seběhnul ze stezky a zamířil si to skrz kopřivy a křoví směrem, který mě měl co nejrychleji vyvést ven. I kdyby to mělo nějakou dobu trvat, les byl dost velký na to, aby mě Asrael nenašel.

Nechápu, jak mohl vědět, že poběžím zrovna tudy, a jak se sem tak rychle dostal, každopádně vynořil se zpoza stromu přede mnou stejně nečekaně jak pětistovka z bečky chcánek.

„Vidím, pane Tracy, že jste poněkud zabloudil. Pojďte, dovedu vás zpět…“

V tu chvíli jsem se na něj vrhnul s tím, že se zmocním jeho zbraně. On však můj záměr ihned vystihl a vystřelil. Kulka mě jen lehce škrábla na předloktí.

„Nerad bych vás nějak vážně poranil, neřkuli zabil, ale nic podobného už v žádném případě nezkoušejte, protože pak bych to již byl nucen učinit. Teď se vraťte tam, kde máte být a pokračujte v běhu!“

 

 

6

Brzy jsem měl za sebou první kolo. Asrael stál na místě, kde můj maratón začal, a se založenýma rukama se mlčky usmíval.

Nohy mě zatím stále poslouchaly, měl jsem správný rytmus, přesto jsem se po chvíli zastavil a rozhodl se část okruhu odejít. Sice jsem pamatoval Asraelových slov, že se nemám zastavovat, ale tentokrát mě přece nenachytá.

Podruhé jsem se spálil.

„Pane Tracy, vy mě ještě stále neberete vážně?“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se a spatřil ho. V ruce držel plastový pohárek.

„Myslel jsem si, že by vám trocha vody přišla k duhu.“

V tom měl rozhodně pravdu. Ústa jsem měl sušší něž dětský zadeček v ultrasavých plenkách Pampers.

„Protože však neustále porušujete pravidla hry, nedostanete nic!“ Obrátil kelímek a veškerou vodu vylil na zem.

„A teď zpátky do běhu. Nechtějte, abych vás dvakrát pobízel!“

 

 

7

Měl jsem za sebou téměř třicet kilometrů. Dodnes nechápu, jak jsem něco takového mohl dokázat. Snad za to mohla má touha zvítězit nad tím parchantem.

Cítil jsem se mizerně. Někdo si nejspíš uspořádal slavnosti ohně uvnitř mých plic, které návdavkem kropil napalmovou sprchou při každém nádechu. Žízeň byla naprosto nesnesitelná a nohy, jakoby zalité v cementu, mě odmítaly nést. Neběžel jsem, to už dávno nešlo, nemohl jsem ani chodit. Šoural jsem se, jako bych právě prodělal obrnu. Všechno kolem mě bylo rozmazané a za sebou jsem slyšel výsměšný hlas toho katova holomka.

„Vzchopte se, pane Tracy! Už vám chybí jen kousek. Do toho!“

Bezmocně jsem se skácel k zemi.

 

 

8

Otevřel jsem oči a uvědomil si, že ležím v měkké posteli. Ba co víc, přímo nade mnou stála sličná dívčina a usmívala se na mě.

„Kde to jsem?“ nezmohl jsem se na nic nápaditějšího.

„Jste v nemocnici. Zdá se, že jste trochu přecenil své síly. Nebýt toho pána, který vás našel, kdoví, jak dlouho byste tam ležel a co by s vámi bylo… Dojdu pro pana doktora. Chtěl s vámi mluvit, jakmile se probudíte.“

Sestřička odešla a za okamžik vešel do místnosti doktor. Černé vlasy, knír a bradka, srostlé obočí – odkud jsem ho jen znal?

„Dobré jitro, pane Tracy. Jsem doktor Asrael. Jak se cítíte?“

Sdílejte článek

Nový komentář