Kočičí drápky


Isabella otevřela oči, do kterých jí ihned začalo proudit sluneční světlo. Pomalu vstala, protáhla se jako kočka a – lehla si na zem. Každé ráno totiž dělala kočičí cviky na protahování, jelikož měla poněkud zkřivenou páteř; od doby, kdy jí to ale doktor doporučil, uplynulo mnoho času a s Isabellou to již bylo mnohem lepší. Začala prohýbat páteř a dolní polovinu těla, tu horní naopak zvedala. Oči upírala do stropu a cítila, jak se jí páteř narovnává. Takto zůstala asi patnáct sekund, než se pořádně nahrbila a protáhla si i prsty, jako to dělají kočky, až na to, že ty vytahují drápky. Pak oba dva cviky pětkrát zopakovala, takže když vstala, měla krásně narovnaná záda a zpevněné tělo.

     Otevřela dveře svého pokoje a zjistila, že v kuchyni se už svítí. Maminka jí popřála dobré ráno a pohladila ji po krásných, sametových vlasech ořechové barvy. Isabella se usadila a zeptala se: "Co bude dnes k snídani?" "Lívance," usmála se maminka a otočila se zpět ke kuchyňské lince. "A proč?" podivila se Isabella. Lívance totiž neměli už dobré dva roky, čehož nesmírně litovala. "Dnes je významný den," ozvala se maminka, zamířila k lednici, otevřela dvířka a hledala mléko. "Dnes má přece tvoje Clea koťata!"

     Isabelle vypadla z ruky lžička, kterou si míchala čaj. "Cože?" zeptala se nevěřícně. "Ona – ona už má koťátka?" Chvíli jen strnule zírala na usmívajícího se otce, než na matku vychrlila celou lavinu otázek: "A kolik jich je? Jsou v pořádku? Není Clea…"

     "Jen počkej," tišila ji maminka a nalévala si čaj do vlastního, pěkně malovaného hrníčku, který dostala od svého manžela. "Jsou tři, dva chlapečci a jedna holčička. Jsou úplně zdravá, a maminka jakbysmet. Můžeš jim dát jména, jestli chceš, a taky se na ně můžeš jít po snídani podívat…" "Po snídani?" opakovala Isabella a vůbec si nevšímala, že jí ze lžičky kape čaj na stůl. "Vždyť po snídani musím běžet do školy…" "Dnes ti přece odpadá první hodina, ty hlupáčku," zasmála se maminka a vrátila se ke kuchyňské lince.

     Isabella tomu pořád nemohla uvěřit – její milovaná Clea konečně měla koťata! A přitom je měla mít až příští týden… Clea však nebyla ten typ kočky, která ráda čeká; čím dřív dostala mléko, tím byla klidnější, a čím dřív se jelo na výlet, tím méně pak vřískala v autě, protože jí tam bylo nepohodlno. Byla to nádherná, svalnatá černá krátkosrstá kočka s velice hebkou srstí, která se většinou pohybovala tak, že se plížila; odjakživa totiž milovala boj a rvačky. Její území zřejmě vedlo až k sousedovic domu a na druhou stranu se táhlo až k přehradě, jelikož jakmile jeden oškubaný zrzavý kocour, který vypadal, že je to bitvami ošlehaný bojovník, vstoupil za plot Isabellina domu, Clea se na něj s šíleným vřeštěním vrhla, chvíli se divoce váleli po zemi a za minutu už zrzoun utíkal s kňučením pryč. Clea ještě hodnou chvíli syčela a prskala, bez jediného škrábance a s vytasenými drápy.

     Nikomu jinému než velice pohlednému kočičímu mládenci, který měl stejně ohnivou povahu jako ona, nedovolila, aby s ní počal potomstvo; hodně kocourů se už o to pokusilo, ale nakonec byli rádi, když uháněli z jejího území s několika silnými škrábanci a kousanci. A nyní – nyní měla koťata! Stane se z ní starostlivá matka? Bude laskavá a něžná? Vymění svou bojovnou povahu za klidnou? Takové otázky si Isabella kladla, když do sebe v rychlosti nacpala čtyři lívance s jahodovou marmeládou, vypila čaj tak horlivě, že se jí trocha vylila na rukáv, a bleskurychle se převlékla do džínů, černého trička, do ponožek s kočičí tlapkou a do chlupatých pantoflí, které vypadaly jako růžová ovečka.

     Rychle spěchala do sklepa, kde podle všeho ležela Cleina koťata. Ve sklepě bylo chladněji než venku a bylo tam příjemně. Na vysokých policích ležela sopusta zavařovacích sklenic s nejrůznějšími obsahy, od třešní až po jablečné kompoty.

     Jindy by si Isabella uloupila něco z těchto zásob, což v poslední době dělala poměrně často, teď ale měla větší starosti. Proběhla kolem beden z jablky, z nichž některá byla shnilá, kolem rajčas, která vypadala, že tam jsou už kolik let, i kolem jahod, ze kterých se naopak linula lahodná vůně – a pak ji uviděla!

     Clea tam ležela na dece, krásná, půvabná a panovačná jako vždy, a jazykem láskyplně lízala jedno ze svých tří mláďat. "No ne – ta jsou nádherná!" vyhrkla Isabella a přistoupila k ní. "Jaká jim ale dám jména…?" Clea se na ni přísně podívala, jako kdyby si myslela, že když Isabella nemůže vymyslet jména, pak je to zbytečná ztráta. "Neboj, já něco vymyslím… Nějaké jméno, které se ti podobá…" přemýšlela usilovně Isabella. "Už to mám – kočičí holčička se bude jmenovat Cleopatra," usmála se. Clea se natáhla a olízla jí ruku.

     "Ale co ti dva druzí? Hm…" Isabellu však nenapadalo žádné mužské jméno, které by se podobalo jménu Clea, a tak se rozhodla, že jim dá jméno, které znamená nebo je spojováno s kočkou. "Jeden z nich bude Felis," ukázala na jedno z koťátek, která hledala mléko a batolila se po dece. "A ten druhý bude… Silvestr. Podle felis silvestris, chápeš?" obrátila se ke Clee. Ta slastně zavřela oči – a pak udělala něco, co Isabella nečekala. Pokývala hlavou a pohledem jasně Isabelle říkala, že s tím souhlasí.

     Pak se opět sklonila ke svým koťatům a dovolila jim, aby se napila z jejích struků. Isabella nevěděla, jak dlouho tam seděla; pořád s Cleou mluvila, jak si myslí, že budou koťátka vypadat, až vyrostou, jestli budou po mamince nebo po tatínkovi a podobné věci; nakonec se podívala na hodinky, prohlásila, že už musí jít do školy, rozloučila se s rodinkou a utíkala si ke dveřím pro věci, které si tam odložila.

     Ten den jí málem ujel autobus, avšak Isabella byla ráda, že musí na zastávku utíkat; stále vychutnávala pocit, že až se vrátí, zase si bude povídat s Cleou a tak to půjde celý víkend.

     Ve škole všechno probíhalo až podivně hladce – byl krásný slunečný pátek a počasí jako by přálo Isabelliným dobrým známkám – hned druhou hodinu při češtině se rozdávaly testy, které psali předevčírem. Isabella ze samého strachu málem zapomněla na Cleu a její koťata, když jí na lavici přistála velká linkovaná A4 – písmem dolů. Když ji však Isabella otočila, nesmírně se zaradovala. Neměla tam ani jednu chybu, dole bylo připsáno velkým červeným písmem "výborně" a paní učitelka Isabelle sdělila, že byla nejlepší z celého ročníku a že ji velice potěšila. Celou hodinu si pak opravovali test a Isabella, která nic opravovat nemusela, se jen šťastně šklebila na svou nejlepší kamarádku Lisu, která dostala trojku a nevěřícně se ptala, dokud ji paní učitelka nenapomenula: "Ale jak jsi to udělala?"

     Další hodina hudební výchovy dopadla také dobře – Isabella odcházela s jedničkou za zpěv písničky Óda na radost a ještě druhou jedničkou za doprovod na klavír. Čtvrtá a pátá hodina výtvarné výchovy přinesla Isabelle další jedničku za přenádherné vyobrazení kočky s koťaty, který by Isabella za obyčejného dne namalovat tak dobře zkrátka neuměla, a k obrovskému nadšení všech žáků se zjistilo, že šestá a sedmá hodina fyziky a přírodopisu odpadá, protože pan učitel měl nehodu. Naštěstí to nebylo nic vážného, a vrcholem zázraků bylo, že nebyl zadán žádný domácí úkol.

     Isabella letěla domů celá rozpálená, ani si neodložila tašku, když spěchala do sklepa, a vrhla se přímo na Cleu, která před ní polekaně ucouvla. "Cleo! Jsem tak rád, že tě zase vidím…" vychrlila na ni Isabella a jemně ji pohladila po hlavě. Pak si dala aktovku za několik beden s jablky, která byla opravdu k nakousnutí a Isabella si jedno vzala, otřela o tričko a zakousla se do něj. "Mohu si pohladit jedno z tvých koťátek?" Clea se na ni laskavě podívala – a opět tak podivně přikývla. Isabella však byla tak šťastná, že to nepovažovala za nijak podivné.

     Jakmile však Isabella vztáhla ruku po Felisovi, ozvala se ohlušující rána. Aktovka, která se nakláněla dopředu, způsobila, že až doteď naprosto klidné bedny s jablky se s třeskotem řítily přímo na Cleu a její koťata! Isabella strašně zavřeštěla a vrhla se pryč, stejně jako vyděšená a šokovaná Clea – ale koťata, slabá a ubohá, zůstala ležet na dece, a poslední, co ucítila, byla těžká bedna s jablky, která se na ně zřítila…

     Isabella nepotřebovala vidět, co se stalo. S hlasitými, přerývanými vzlyky se vrhla přímo do kuchyně a tam se opravdu silně rozbrečela. "Co se stalo, Isabello?" zeptala se vyděšeně maminka a odstoupila od sporáku. "Já… jsem byla u Cley… Po-položila jsem si aktovku za bedny… A ony vůbec ne-nevypadaly, že by to udělaly, jenom – jenom tam klidně stály a – a najednou se – se zřítily přímo na koťát-koťátka," neovladatelně vzlykala Isabella a zakrývala si oči. "Proboha!" polekala se maminka. "Jenom se uklidni, ty za to nemůžeš, měli jsme ty bedny něčím zajistit, nevypadaly moc bezpečně…"

     "Půjdu se podívat, jestli se třeba nezachránila," navrhl tatínek, vyskočil ze židle a spěchal do sklepa. Maminka zatím přidržovala Isabellu, která se stále ještě třásla. Za chviličku byl tatínek zpět.

     "Je mi líto," prohlásil vážně. "Koťátka prakticky hned umřela. Spadlo toho na ně moc… Alespoň netrpěla." přistoupil ke Clee a řekl: "Hlavně si za to nedávej vinu, ty bedny spadly už několikrát a stačilo, že jsme se na ně přimáčkli. Prostě je to naše vina… A Clea to už snad nějak přežije…" "Clea!" vykřikla náhle Isabella a rázem přestala vzlykat. "Clea! Musím ji uklidnit… Musím ji najít…" "Nech ji samotnou, pro ni je to největší rána…" začal tatínek, ale Isabella už vyskočila a spěchala do sklepa. Nesmí dopustit, aby Clea žalem zemřela, musí se jí omluvit…

     Našla ji, jak strká tlapkou do malých, mrtvých tělíček a zoufale mňouká. "Já – já se ti strašně moc omlouvám, Cleo," zadrmolila Isabella. "Promiň… Já jsem to opravdu nechtěla, prosím, odpusť mi…" Clea se na ni však podívala – a co bylo opravdu divné, v očích se jí leskly téměř lidské slzy. Vypadalo to opravdu tak dojemně, že se Isabella málem rozbrečela znovu – náhle k ní však Clea přiskočila a hrozivě zaprskala, čímž jasně dávala najevo: "Zmiz a už nikdy mi nechoď na oči!"

     Isabella polekaně ucouvla a když se Clea začala bojovně přikrčovat, raději vyběhla po schodech nahoru zpět do kuchyně. "Nechce se ke mně vůbec přiblížit," řekla smutně a znovu si sedla. "Víš co? Běž si lehnout a zkus na to zapomenout," navrhla jí maminka. "Prostě se s tím časem srovnáš. My zatím dojdeme pro ta koťátka a uděláme jim pěkné rozloučení, nesmíme je tam přece nechat…"

     Isabella znovu vzlykla, běžela ke svému pokoji, zabouchla dveře tak hlasitě, jak jen to šlo, a svalila se na postel. Nemohla na to zapomenout… Ten moment, kdy na koťátka padala obrovská, těžká bedna… I jejich němá prosba, kterou nikdy neslyšela… A zoufalý výkřik matky, která je počala a tak rychle o ně přišla…

     Vzlykala a neovladatelně se třásla, dokud neupadla do znepokojivých snů o smrti koťátek a jejich děsuplného nářku, který vydávaly ze svých malých, ještě neozubených tlamiček…

     Několik dnů nato ještě pořád vzlykala a nikdy se neusmála. Pomalu přestávala jíst a pít, neustále se snažila se s Cleou usmířit, ta však nedovolila, aby se k ní jen přiblížila. Jakmile se o to Isabella pokusila, Clea se bojovně nahrbila, syčela tak nebezpečně, až připomínala kobru, a sekala před sebou tlapou tak zuřivě, div nerozdrásala vzduch před sebou.

     Maminka a tatínek se Isabellu už ani nepokoušeli uklidnit, když to už kolikrát zkusili a nikdy to nezabralo; doufali prostě, že na to časem Isabella zapomene.

     Clea se navíc začala podivným způsobem ztrácet, nikdy ji ani neviděli, jak pije z misky mléko. Nevěděli, kam odchází, a také se ji snažili hledat, Clea však nyní byla mistryní stínů. Nejhorší to bylo v noci, když vyděšená a sklíčená Isabella slyšela, jak do tmy zní zoufalé volání jejích rodičů.

     Clea se však ukazovala jen ráno, celou noc byla pryč a co bylo nejpodivnější, začala se nějak podivně přeměňovat. Byla teď větší, robustnější a silnější, její zuby byly delší a špičatější, její oči ostřejší než dýka, v silných tlapách číhaly zahnuté drápy podobné dračím a ocas se stal bičem. Viděli ji však jen z dálky, když kráčela po plotě a mňoukala a kvičela doztracena, jako osamělý vlk, který hledá svou smečku.

     I s Isabelliným prospěchem se to teď hodně zhoršilo. Ne že by snad dostávala špatné známky, ale často přicházela do školy pozdě, smutná a zasmušilá, s nikým nemluvila, ani se nehlásila a nemávala rukou jako obvykle. Jen mlčky hleděla na tabuli jako na černé zrcadlo věčnosti, opisovala si poznámky a z neustálého učení se jí dělaly kruhy pod očima a měla je podlité krví.

     Vypadala teď opravdu nemocně; byla vyhublá, její tvář se nápadně podobala lebce až na to, že měla vlasy; ty teď však nebyly nádherně hustými a hebkými, jen jí zplihle visely kolem tváří jako závoj zemřelého při pohřbu. Dokonce musela začít brát pilulky pro uklidnění, jelikož podléhala silným záchvatům hysterie v nichž zaznívalo obrovské zoufalství a smutek. neustále se zavírala ve svém pokoji a modlila se, aby jí Clea konečně odpustila, aby se jen necítila tak strašlivě osamělá… Ani to však Cleu nepřesvědčilo; zůstávala tajemná a nepřístupná jako mlha nad lesem.

     A pak – pak se to jednoho dne stalo. Isabella sotva otevřela oči a pohlédla ke dveřím. Stála v nich Clea. Isabella se v hloubi duše nepatrně zatetelila radostí a nervozitou – je snad možné, že jí Clea konečně odpustí a všechno bude zase jako dřív? Budou spolu mluvit, soplečně se smát a radovat, budou si hrát na babu nebo na schovávanou?… Ne. Ve Cleiných očích se jasně zračila nenávist a zlost.

     A pak se Clea rozběhla, vyskočila jako levhart, skočila přímo na Isabellu a začala ji drásat a kousat, bít ji, až byla strašně vřeštící Isabella úplně zkrvavená, snažila se ji odstrčit, ale kočičí máma neměla slitování, drásala a bodala ji dál, chtěla, aby nerozvážná panička zaplatila za svou nešikovnost, za to, že se jí pokoušela omluvit, za to, že jí zavraždila, ano, chladnokrevně zavraždila její koťata…

     Náhle někdo rozrazil dveře a ocitl se v nich tatínek. Rychle k běsnící kočce přiskočil, popadl ji za kůži na krku a rychle ji odnášel pryč; musel si při tom dát pozor, aby ho nepodrápala také. Maminka, která mezitím starostlivě přiběhla, se rychle snažila otřít Isabelle z tváře krev, která se jí všude valila proudem. Všude měla jizvy, některé velice hluboké, ale všechny otevřené; mohla být ráda, že nepřišla o oči.

     "Jenom to vydrž, hned ti na to něco dám," utěšovala ji maminka smutně, jak se dívala na obličej, který vypadal téměř jako sešitý. Isabella cítila obrovskou bolest, věděla ale, že si to zaslouží, dokonce to Clee nijak nevyčítala… Po chvíli se vrátil tatínek. "Zavřel jsem tu kočku do bedny," oznámil. "Půjde do útulku a basta, zvíře jedno divoké. Něco takového už tu trpět nebudu!" A s rozčileným výrazem odešel.

     Isabella neměla sílu, aby mu odporovala, jen se tiše zeptala: "Opravdu musí jít Clea do útulku?" "Ano, to určitě," řekla tiše maminka a stále jí omývala mokrým kapesníkem krev. "Jen se podívej, co ti udělala… Už nikdy nechci u nás doma žádnou kočku vidět!"

     A tak Clea odešla do útulku. Jizvy se Isabelle ani trochu nehojily, zmizela z nich jedině krev, a tak musela dál kráčet po temných chodbách školy, kde se k ní teď všichni báli přiblížit, dokonce si z ní i utahovali. Isabella však věděla, že to byl trest za její nepozornost a hloupost; přesto se jí však chtělo plakat, když se viděla v zrcadle; vypadala teď asi ze čtvrtiny jako Freddy Krueger, až na to, že nebyla muž. Stále však cítila zodpovědnost za smrt koťátek a i nadále vypadala jako smrtka…

     Jednoho dne, když odcházela ze školy domů, spatřila tatínka mrtvých koťátek – nádherného mourovatého kocoura jménem Mauris. "Ahoj," pozdravila ho smutně. Kocour se náhle zastavil a upřeně se na ni zadíval. "Je mi strašně líto, že už nejsi tatínkem," pokračovala nepřítomně Isabella. Vzápětí spatřila, že se mu v nádherných žlutých očích také třpytí slzy, ani mu to však nevyčítala. Nedíval se na ni však nenávistně, jeho pohled naopak říkal: "Já vím, že za to nemůžeš." Byl to smířený výraz, který nevypadal nijak děsivě; jakmile však Isabella chtěla říct něco dalšího, spatřila něco strašného.

     Viděla Cleu, jak se k ní řítí šílenou rychlostí! Strašně se polekala. To přece nemůže být pravda, to ne! Svlékla si aktovku a hodila ji po Clee, aby ji zastavila, tu to však zjevně ještě víc rozběsnilo. Vyhnula se aktovce a nezadržitelně se blížila se strašným výrazem ve zlostí zkřiveném obličeji. Isabella věděla, že je konec, a dala se na zběsilý úprk. Těsně za sebou slyšela nedočkavý dech, dech lačnící po krvi a hlavně po pomstě…

     Chtěla hned běžet do kuchyně, avšak Clea ji předběhla a zablokovala jí cestu. Zlostně zaprskala a vycenila zuby a drápy jako opravdová dračice. Isabella se rozhlížela a zjistila, že jediná cesta vede do sklepa… Jak ale běžela po schodech, podklouzla jí noha a ona spadla přímo na tvrdou zem. Absolutně na to nedbala, potlučená se hnala dál, i když věděla, že tu není už žádná jiná úniková cesta… Možná se jí ale podaří nějak se otočit, vyhnout se Clee a utíkat zpět.

     Ohlédla se, aby zjistila, jestli ji Clea ještě pronásleduje. Ta už však byla dávno pod schody, uháněla těsně za ní a Isabella utíkala dál, co jí nohy stačily… Náhle však ucítila, že na něčem balancuje. Uklouzla totiž po jednom z jablek, která rodiče ještě do bedny nevrátili – a jela po něm dál a dál, přímo k hoře beden s těžkými hruškami…

     Věděla, co ji čeká, dřív, než se to opravdu stalo. Ztěžka a v plné rychlosti do beden narazila a ty se se strašným třeskotem zřítily, na ni i na Cleu, které ještě Isabella stačila odečíst z tváře vítězoslavný výraz… A bedny vykonaly své. V momentě byla Isabella mrtvá, s úlevou, že se konečně zbavila své pronásledovatelky, která ještě umírala, naopak s úlevou, že konečně pomstila svá drahá mláďata, že dopadla vraha na místě činu. Absolutně jí nezáleželo na tom, že přitom musela položit život; konečně se se svými koťaty zase shledá… Tyto pocity však cítila jen zlomek vteřiny.

 

     Když rodiče rychle seběhli do sklepa, aby se podívali, co způsobilo ten hluk, tatínek strašně vykřikl a maminka omdlela. Pod bednou tam ležela v krvi a s kostmi na prach rozdrcenými jejich dcera, v obličeji měla výraz smrtelné hrůzy a zděšení. Oči, ve kterých měla skutečně strašný výraz, měla otevřené dokořán. Blízko u ní leželo stvoření, které jí nedalo pokoj a přivedlo ji až do hrobu stejným způsobem, jakým Isabella zabila jeho koťata, tím způsobem, kterým si přála, aby trpěla. I Clea měla oči otevřené, měla v nich ale výraz, který víc než jasně říkal: "Do hrobu, vražedkyně."

Sdílejte článek

Nový komentář