Chvíli se válim na lednový zemi až po čase vstanu a dojdu domu si dát studenou sprchu. Jsem vůdči zimě docela imunní.

,To Vladimír, princezno!´ uslyšim pod tekoucí vodou. Je mi to jasný.

,,Ty se nezdáš!" řeknu a loknu si vody.

,To opravdu ne.´zahlásí on a já se po koupely odeberu spát.

,Dobrou noc!´

,,Dobrou." oplatim mu a chvíli si uživám pocity vzrušení ve mě. Slyšim ho vzdychat. Je úžasnej!

Znovu bloudim temnotou. Jsem sám a ona spí, ale nevadí mi to. Spánek je luxus, kterej je mi odepřen. Nemám právo spát. Chtěl bych znovu zažít to klinbání a upadání do spánku, ale zas tolik to neřešim. Mám svojí princeznu a když si tu tak bloudim myslim na ní. Nikdy bych jí to nepřiznal, ale miluju jí. Těšim se na ráno. Policie nás nebude ohrožovat, mám to promyšlený. Tak vstávej, zlato!

,,Ahoj." řeknu mu.

,Tak jak se spalo?´

,,Krásně! Děkuju za optání." lituju ho, že nemůže spát, ale určitě mu to nevadí.

Zrovna popíjíme, když ticho prolomim zvědavou otázkou: ,,Co bude až umřu?"

,To nevim!´ odpoví mi. ,Ještě sem to nazažil!´ zasměje se.

,,To věřim!" zasměju se já a oba se smějeme. Musíme bejt slyšet na celej barák, nebo spíš musim.

,,Magore!" uslyšim hulákaní ze spoda a bouchání koštětem do stropu.

,,No jo!" zařvu a pustim si televizi. Hodim nohy na stůl a dívám se na Pětku v pomeranči na dvojce. Ostrá hudba se mi zařezává do uší. Naučil se jí poslouchat, básničkář.

,Je čas jít!´

,,Mě se ale nechce!" ještě chvíli sleduju hudební pořad, potom vstanu, vezmu si bundu a zabouchnu dveře.

Procházim davem lidí a hladově se rozhlížim. V tom narazim do brejlatýho týpka s baťohem.

,,Promiň," usměju se. ,,Nevíš kolik je hodin?"

,,Přesně 13:13." řekne plaše a pak s klidem v hlase dodá: ,,To je špatný!" a zasměje se. Já se taky zasměju a vpiju se mu do očí. Cejtim v sobě jak sem se za tu dobu změnila.

,,Noo…nechceš jít na kafe?" zaptá se nesměle a já dodám: ,,Ale jedině ke mě." a vydáme se cestou k panelákům.

Doma Jirkovi naleju nejdřív skleničku červenýho vína, protože pít kafe mi přijde moc zdlouhavej proces. Napije se a já v ruce začnu svírat svojí starou dobrou kudlu. Pak se napiju i já.

,,To co sem mu udělala se mu ale vůbec nelíbí. Snaží se mě zešílet!" chytnu si spánky a 

promluvim k tomu ve mě. Neodpovídá jen do kola poslouchám Jirku.

,Měla by ses stydět ty čubko! Měla bys, měla bys, měla bys…´ neni k zastavení. Nakonec se mi přece jen podaří usnout. Druhej den si sednu k notebooku a začnu psát svojí povídku na nově vytvořenej blog: Obklopuje mě šero jako hvězdy na noční obloze, ale ty se tmě alespoň úspěšně brání. Sleduju…pokračuju a ruce mi po klávesnici samy jednou. Docela mi vyhládne, tak přelezu plot do sousedovo zahrady a ukradnu mu jednoho králíka. Nad umyvadlem ho zprovodim ze světa a dlouze se napiju. Sednu znovu k počítači a hypnoticky koukám na kabel. Jaký by to bylo asi ho kousat?

,Mrdá ti?´ promluví on po dlouhý době. Neni dvakrát přijemnej, protože měl asi co dělat s Jirkou aby ho zklidnil. Kouknu na počítač a všimnu si že mám jednu reakci na povídku co sem napsala.

,Prej by jí chtěl zveřejnit ve svojí knížce. Tak mu napiš!´

Začnu teda psát: Děkuju že ste si to vůbec přečet a ještě na mě přijdete s touhle nabídkou. No hodila by se Vám schůzka, pane Kulhánek?

Do pěti minut tam mám odpověď. A tak si zas vezmu bundu a dám se na cestu.

Obklopuje mě šero jako hvězdy na noční obloze, ale ty se tmě alespoň úspěšně braní. Sleduju bílou čáru pod sebou a směr cesty je jasnej jak ta hvězda. Hlava mi prudce škubne do prava a očima současně těknu do leva.

,Ty píčo přijde ti to fér? Že ty žiješ a já ne? Měla by ses stydět, měla bys, měla bys…´

V dálce se objeví světla sou dvě a přibližujou se neuvěřitelně rychle, jenže to už klečim na silnici a držim se za hlavu. Ucejtim prudkej náraz doprovázenej hlasitou ránou a skřípěním brzd. Dopadnu na tvrdou asfaltovou zem, ale necejtim bolest, kterou bych v danný situaci měla cejtit. Spíš je to úleva jako by se duše oddělovala od těla, ale stále s ním byla spojená. Zvlášní pocit ta lehkost. Uslyšim třísknutí dvěří a vyděšený kroky mladýho řidiče v kostkovaný košili s kšiltovkou.

,,Doprdele si v pohodě. Ježišmarjá co budu dělat, dyť sem v podmínce. Tak vstávej!" zatřese semnou a ve mě to škubne. Něco neni tak jak by mělo bejt.

Sednu si a prudce na něj otočim hlavu. Úlevnej pohled řidiče vystřídá zděšení, když se mu v oku zaleskne kudla. Bodnu ho do tepny a začnu sát.

,Hej co se to stalo?´řeknu já a on palcem zacpe ránu a začne se mi smát. On mě prachsprostě využil, řeknu si zděšeně, jenže to on už dávno pije. Pak si sedne za volant červený dodávky a podívá se do zpětnýho zrcátka: ,,Teď sme zmatek a šílenství my a přeneseme ho na kohokoli!" ďáblesky se zasměje a nastratuje motor. Ujíždí s mým tělem i duší do města a po cestě smete každýho kdo mu přijde do cesty. Tohle už ovšem přiláka pozornost místní policie a začnou ho honit. Nezvládne řízení a narazí do baráku vyletíme skrz přední sklo on jen udělá salto a odrazí se od baráku. Moje tělo je celý zkroucený a od krve. Policie zastavý a muži zákona se vyhrnou z aut a míří na nás pistolí.

,,Ruce nad hlavu!" zařve jeden z nich.

On se jen začne smát a zařve: ,,Kdo si hraje nezlobí!" vydá se směrem k tomu co mluvil jen jak mu to zohavený tělo dovolí. Dostaneme ránu do nohy. Svalí se na zem a začne se k němu plazit. To už policajt nevadrží a vystřílí do nás celej zásobník. Krev lítá na všechny strany a mě se chce hrozně spát. Nějak přestávám vnímat okolí. Usínáme oba.

Když se probudíme sme zavřený v malý rakvy a on buší pěstma do víka. Na celou věčnost spolu? Tak takhle to opravdu skončí?