Jména


Do Lipníku jsem se přistěhovala teprve před pár měsíci, ale mám pocit, jako bych tady strávila už půlku svého života. Jako by to bylo už čtvrt století, kdy jsem postávala před vchodem činžáku z první republiky, kouřila jednu Petru za druhou a sledovala stěhováky, jak se vláčejí s mým nábytkem do prvního patra. Na to, jak byl můj nový domov malý, bylo toho nábytku překvapivě hodně. Konferenční stolek se skleněnou deskou, která měla na okraji třícentimetrovou prasklinu, jak do něj Marcel drcnul při nějaké divoké hře a deska se svezla na dlaždice. Stalo se to asi měsíc po tom, co jsme ten stolek s Jirkou koupili v Möbelu. Tehdy jsem Marcela viděla poprvé vyděšeného, i když ho nikdo nikdy neseřezal, dokonce snad nedostal ani výchovnou facku nebo pohlavek. A přesto tam tehdy stál v obýváku, rychle dýchal a nohy se mu klepaly v očekávání trestu. Jirka ho tehdy jen chytil za zápěstí a plácnul přes zadek, a přešli jsme to mlčením. U nás se mlčelo často.

Stěhováci vynášeli botník, šatní skříň z Ikey, počítačový stolek. Ještě donedávna ten stolek rámoval můj svět skoro v každém směru. Přes den jsem za podobným seděla v práci, večer za tímhle v té práci pokračovala. Tisíce a tisíce písmen a znaků, ze kterých se skládá kód webové stránky. Nasázela jsem jich za tímhle stolkem do počítače požehnaně. Je to jednoduché, když víte, jak na to. Když si ty kódy zapamatujete. Vypadá to skoro jako kouzlo. Napíšete H1 a písmena na webové stránce jsou velká. Napíšete H5 a rázem se zmenší. Má to řád, má to pevně daný smysl. A to je přesně to, co jsem potřebovala po přestěhování sem, do Lipníku, do maloměsta uprostřed Moravy. Najít smysl v tichém světě, kde žijete uprostřed mlčení. Kde se na vás manžel usměje jen tehdy, když mu oznámíte, že jdete s kamarádkou na kafe, a dříve, než v jedenáct, se nevrátíte. Ve světě, kde malí kluci občas v zápalu hry svrhnou skleněnou desku ze stolu. Nebo se rozběhnou po hřišti, blbnou a smějou se, a nevědí, že je přitom něco sleduje. Něco jako podrážděný rotvajler bez košíku a bez vodítka a s páníčkem bůhvíkde.

Přesně si na sled událostí z toho dne nevzpomínám. Jirkovi to volala sousedka do práce, aby hned přijel, že se s klukem stalo něco moc ošklivýho a moje máma, která měla Marcela na starost, že se sesypala. Dozvěděla jsem se to poslední. Za Marcelem mě na JIPku v ostravské nemocnici Na Fifejdách nepustili. Už jsem ho nikdy víc neviděla. Podle pitevního protokolu měl tržnou ránu vzadu na krku, proraženou spodinu lebeční, a špičáky toho psího bastarda mu vyrvaly půlku tváře a prokously levé oko. Později jsem se někde dočetla, že jedině hyeny a rotvajleři jsou schopni vyvrátit čelisti až do úhlu 160 stupňů. Vsadila bych se, že při útoku na Marcela taková námaha nebyla nutná. Měl malinkou hlavu, panebože, byl celý tak strašně malinký! Malinký a slabý, bylo mu přece necelých šest let, prokrista. Ale stejně vydržel ještě skoro tři hodiny bojovat. Nikdo mi neřekl, co se během těch tří hodin dělo, a já jsem za to vděčná. Nikdo mi neřekl, že se Marcel třeba probral z bezvědomí, že možná chroptěl, že vyl, že rozhazoval rukama a snažil se mě volat. Ta racionální Lucka v mojí hlavě ví, že se nic takového nestalo, že to prostě není možné, doktoři ho udržovali v umělém spánku a jen sledovali, jak se mu šokem hroutí funkce životně důležitých orgánů, aby nakonec odpojili všechny přísavky a hadičky a šli mi na chodbu říct špatné zprávy. Ale ta pochybovačná Lucka, ta, která ví všechno líp a přesněji, ta mi šeptala…víš, že otevřel to jediné zbylé oko? Víš, že se nadechl a snažil se křičet, ale vycházelo z něj jenom kňučení zajíce, kterému ocelová past přerazila páteř? Protože hlasivky měl tvůj jediný syn roztahané po celém jícnu, věděla jsi to? Věděla jsi, že kopal pod dekou nožičkama, protože se jinak neuměl s tou šílenou bolestí vyrovnat, a jak si jinak ulevit?

Snažím se zacpat si uši, ale ten hlas se umlčet nedá, a pochybnosti se mi pořád převalují v hlavě jako kal v rozbité čističce vody.

Mámu pustili z nemocnice za deset dní. Měla na levém předloktí vykousnutý kus svalu, úplně jako řízek, věřili byste tomu? Nastavovala té bestii ruce, aby nedosáhla Marcelovi na hlavu, ale ta svině ji praštila předníma tlapama, drápama jí potrhala kůži na bicepsu a pak se ohnala tlamou…jednou jedinkrát. A když scvakla zuby, měla máma deset deka masa z předloktí na chodníku pod svýma nohama. Říkala mi později, jak se snažila neomdlít, a málem se jí to povedlo, ale potom…potom viděla, co ten pes provádí Marcelovi.

Když mi to vypráví, není vůbec schopná podívat se mi do očí, i když bych o to stála. Není to přece její chyba, dělala, co mohla.

„Opravdu?“ vysmívá se pochybovačná Lucka. „Vážně si to myslíš? Stála tam jak solnej sloup a držela se za ruku a tvůj syn se choulil na zemi, kde ho ta psí kurva skalpovala. Tvoje máma měla tu mrchu kopnout do mordy, vrazit jí prsty do očí, a ne se tam jen tak pobledlá motat, to měla udělat, jo!“

V takových okamžicích nenávidím pochybovačnou Lucku, nenávidím racionální Lucku, že ji nedokáže zastavit a ucpat jí hubu, a co je nejhorší, nenávidím mámu, protože…ten hlas je tak sugestivní, víte? A když se obě Lucky začnou překřikovat a ta racionální nakonec vyhraje, tak…nenávidím sebe.

Vydržela jsem se nesložit až do pohřbu. Během těch čtyř dnů mezi Marcelovou smrtí a okamžikem, kdy malá bílá rakvička zajížděla mezi rozhrnující se závěsy, jsem jednala jako robot. Všechny úkony jsem dělala mechanicky, najela jsem zkrátka na autopilota. Ale teprve, když se pozůstali shromáždili u nás v obýváku, když do sebe začali soukat chlebíčky z broušené místy, která stála na tom stole s nakřáplou deskou, něco se ve mně zlomilo. A bylo to tím pohledem na tu třícentimetrovou prasklinu, to vám řeknu. Došlo mi, že můj Marcel už nikdy žádný nábytek nepřekotí, nikdy nevyrazí sousedovi okno mičudou, nikdy ke mně nepřijde s rozbitým kolenem, abych se s ním pomazlila a ukonejšila ho. Jirka mi později říkal, že jsem jen trochu zbledla, a otočila jsem se kolem své osy jako krasobruslařka při nepovedené piruetě. Pak jsem sebou řízla na podlahu.

Další měsíc jsem strávila na neschopence. Chodil ke mně pan doktor Kysela z našeho třetího ostravského obvodu, předepsal mi sedativa a doporučil mi změnu.

„Jakou přesně změnu máte na mysli?“ zeptala jsem se ho. „Práci?“

„Jak dlouho jste vdaná…sedm let? Chodím za vámi třikrát týdně už skoro měsíc, a vašeho manžela jsem ještě neviděl.“

„On…má hodně práce. Víte, pracuje jako redaktor ve večerníku, a…no, nestíhají uzávěrky.“

„Možná byste měla změnit všechno,“ vstal ze židle a začal si oblékat bundu. „Přijdu se na vás podívat zase v pondělí.“

Změnit všechno. Kdykoliv se mě Jirka pokouší poslední měsíc pohladit – dělá to neohrabaně a ne moc často – ucuknu. Přitom po tom pohlazení tak toužím, panenanebi, jak strašně po něm toužím, ale na poslední chvíli uhnu hlavou a jeho ruka zůstane viset ve vzduchu. V duchu ho prosím, aby to zkusil ještě jednou, že podruhé to už neudělám, ale on se vždycky zvedne a beze slova odejde.

Zvedla jsem telefon a zavolala Karlovi, svému nadřízenému v naší IT firmě.

„Vítej zpátky,“ řekl mi.

„Já se nevracím, Karle,“ odpověděla jsem. „Volám ti, abych ti řekla, že končím.“

„A důvod?“

„Nechci se vracet do stejného prostředí, kde jsem byla, než –

tvýmu klukovi projely do mozku psí zuby, ozvala se pochybovačná Lucka

– se to Marcelkovi stalo.“

„Jestli jde jenom o tohle…podívej, rozšiřujeme působnost a kanceláře. Jak by se ti líbilo dělat na střední Moravě?“

„A kde tam?“

„V Lipníku…kousek od Přerova. Pracovala bys s Kamilou, tu přece znáš, vídáte se na celostátních poradách, a mám dojem, že si celkem hodně rozumíte.“

To byla pravda. S Kamilou jsem si rozuměla víc než s Magdou, moji sestrou. Kamila mi taky hodně poslední měsíc pomohla, byla snad jediná, koho jsem si opravdu pustila k tělu. Možná tohle bylo to, co rozhodlo, že to zkusím. Jirkovi jsem to oznámila při pozdní večeři. Vlastně – mazal si chleba paštikou, já jsem si už o tři hodiny dříve udělal vajíčko natvrdo, takže jakápak večeře.

„Hodláš se odstěhovat?“ zeptal se mě.

„Na nějakou dobu,“ odpověděla jsem trochu hlubším hlasem, než je u mě obvyklé, jako bych se podvědomě snažila dodat důvěryhodnost té nehorázné lži. Protože jsem byla rozhodnutá, že tohle bude natrvalo.

A za týden už jsem stála před tím lipnickým činžákem a kouřila Petru a stěhováci se potili pod nákladem mého nábytku. Típla jsem zbytek cigarety o odpadkový koš a šla obejít dům, abych viděla, jak vypadá zezadu. Byl tam chodníček, který vedl kolem klepadla na koberce k silnici, která se vlevo ostře zatáčela, a vpravo pokračovala rovně až ke vzdálené benzínové pumpě, jejíž značku jsem na tak velkou vzdálenost nebyla schopná rozeznat. Přímo za silnicí stál hřbitov. Beze slova jsem se otočila, vrátila se před dům a přikázala stěhovákům, ať přestanou s vynášením.

„Děláte si srandu, mladá paní?“ zeptal se mě jeden z nich, blonďatý chlap kolem třiceti v oranžové kombinéze s nápisem JSEM JAKO LÁSKA – PŘENESU I HORU. Položil na zem dvě do sebe zaklesnuté židle a odfoukl si z čela zpocené vlasy. „Myslíte to vážně?“

„Jenom si potřebuju zavolat,“ opdověděla jsem, a vyťukala Karlovo číslo.

„Nezapomněl jsi mi náhodou něco říct?“ zeptala jsem se ho, když konečně asi po osmém zazvonění zvedl sluchátko. „Stojím teď přímo před barákem, a hádej co. Pod oknama mám scénu ze Svatební košile.“

„Lucko…je to služební byt. Ano, je na samém okraji Lipníku, nemohli jsem si dovolit platit ti byt v centru. A na okraji měst bývají hřbitovy. Chápu, že…to v tobě asi může vyvolávat různé myšlenky, myslel jsem na to, když jsem se byl na ten byt podívat. Ale -“ odmlčel se. Čekala jsem.

„Ale je tam ticho a klid a myslím si, že si zvykneš. Nemůžeš přece pořád dokola zavírat oči a dělat, že smrt neexistuje. A pokud budeš pracovně úspěšná – a já vím, že budeš, znám tě už osm let – do Vánoc se stěhuješ do lepšího, slibuju.“

Neměla jsem náladu bojovat a hádat se. V Ostravě už jsem za svým životem udělala tlustou čáru, a vracet se nebylo kam. Pokynula jsem stěhovákům, kteří se s úlevou zase pustili do práce. Když všechno odnosili, dala jsem každému stovku tuzéra, vešla do bytu, zamkla za sebou a dala si dlouhou sprchu. Věci jsem se rozhodla vybalit až o víkendu. Tu noc jsem spala tvrdě a nic se mi nezdálo, což jsem ráno přivítala s povděkem. Víte přece, že když někde spíte poprvé, vyplní se vám to, co se vám tu noc zdá.

*****

Následujících čtrnáct dní jsem zařizovala kacelář, chodila s Kamilou na kafe a dokupovala si do bytu takové ty blbůstky na zútulnění…soupravu hrnečků v zelené a modré barvě, skleněnou vázičku se slaměnou kytkou, prostírání, a takovou černočervenou dózičku na šperky, nebo mušle od moře, zkrátka na drobnosti.

V práci se nám začaly pomalu hrnout zakázky, i když internetový boom už dávno vyhasnul. Webová adresa je dneska už stejně důležitá, jako ta fyzická. A jako na té fyzické chcete mít krásný domek, nebo aspoň byt, tak i ta internetová by měla být vkusná, elegantní, a přitom jednoduchá. Našim nadřízeným se stal Stanislav Sýkora, kluk sotva kolem pětadvaceti, ale s tím jsem problémy neměla. Měla jsem problémy s tím hřbitovem.

„Víš,“ říkala jsem Kamile, „on není…hm…odpuzující. Naopak. Něco mě na něm přitahuje. Líbí se mi, jak na něm v noci na hrobech svítí ty červené svíčky. V tom tichu okolo. Je to tak…krásně důstojné.“

Kamila nevěděla, jestli se jí mají moje slova líbit, nebo ji pohoršovat. „Ty jsi divná,“ kroutila hlavou.

Ten večer všechny svíčky zhasly. Hřbitov byl úplně černý, bez jediné jisřičky nebo plamínku. Koukala jsem na něj z okna, kouřila, a přemýšlela, jak je to možné. Nemohl někde ve městě uniknout nějaký plyn, který by se plazil při zemi a zamezil kyslíku hořet? To sotva.

Vrátila jsem se k počítači, zapnula textový editor a začala psát:

Drogerie Max

Nebyla jsem schopná se soustředit na práci. Po deseti minutách jsem vstala a šla si zapálit další cigaretu. Svíčky na hřbitově vzorně hořely. I kdyby se nakrásně všichni pozůstalí rozhodli je znovu zapálit, a jen pámbu ví, jak by zjistili, že jsou uhašené, nikdy by to za tak krátkou dobu nemohli stihnout. Počítač za mými zády zavrněl. Odhodila jsem cigaretu do trávy pod sebou a přešla ke stolku. Na monitoru bylo napsáno:

Drahý Marcel

Stála jsem tam bez hnutí, no…dobře dvě minuty. Najednou mi ztěžkly nohy a musela jsem si sednout na otáčecí židli před stolkem. Když jsem se obrátila tváří k oknu, bylo potemnělé. Hřibov za ním byl utopený ve tmě. Jen v jeho západním rohu něco nazelenale svítilo, ale tak mdle a nevýrazně, jako by to byl jen odraz světla vzdálené sodíkové lampy na žulovém náhrobku. Všimla jsem si, že před náhrobkem stojí pomník v podobě sedící lidské postavy, která na klíně drží něco jako cukrovou homoli. Víc nešlo rozeznat v té sinalé záři, jediné na celém hřbitově. A ačkoliv mi to v hlavě šrotovalo, mozek mi jel na plné obrátky, jako by mi v něm někdo prudce přehazoval závity, přepadla mě neskutečná slabost. Usnula jsem tam, na té otáčecí židli, a ráno jsem měla páteř jako popraskanou bambusovou konzoli.

*****

V práci jsem byla druhý den jako mátoha, absolutně nic mě nebavilo. Na klávesnici jsem dělala překlepy a pořád myslela na tu záhadu nočního osvětlení na hřbitově. Byla jsem rozhodnutá se jít po práci na ten náhrobek podívat. Jako by mě k němu něco (drahý Marcel) táhlo.

Když jsem vešla hlavní branou mezi hroby, srdce mi bušilo jako malá krvavá kovadlinka. Snažila jsem se jít rozvážně, přestože mě celé tělo nutilo do poklusu. Když jsem došla k náhrobku na konci hřbitova, zjistila jsem, že to, co sedící mužská postava drží na klíně, není cukrová homole, ale včelí úl. Na pomníku bylo vytesáno

Marian Sviták 26. března 1932 – 21. listopadu 2007

VČELY STÁLE PRACUJÍ

To bylo divné, ne? Chci říct, žádné ty fráze jako Pokoj jeho duši, nebo Odpočinutí dej Ti Pán. Jenom tahle absurdní zmínka o včelách. Možná, přemýšlela jsem, možná byl pan Sviták vášnivý včelař, a tím nápisem chtěl on, nebo jeho příbuzní naznačit, že i když je člověk smrtelný, příroda ho přežije, blablabla, nějaké takové moudro.

A pak jsem to uviděla. Ty kamínky. Hrob pana Svitáka, dej mu pámbu věčný med, byl pokrytý dokonale ohlazenými kamínky, které byly v různých barvách, šedivé, sklovitě průhledné, mramorované jako ulity homolic, těch jedovatých mořských škeblí. Byly tam taky kamínky nachové, tmavě zelené s černými tečkami, a jeden dokonce vypadal jako perla. Vzala jsem do dlaně ten mramorovaný a jemně ho stiskla mezi prsty. Nebyl – a to mně překvapilo – úplně tvrdý. Na omak působil jako takové ty bílé kuličky, co rostou na keřích, a které jsme jako děti nadšeně rozdupávaly. Ale fascinovala mě jeho krása a hladký, jakoby vyleštěný povrch. Nabrala jsem jich plnou hrst a chystala se je uložit do kabelky, když jsem zaslechla –

„Nedělej to, mami!“

Zůstala jsem stát na místě a zoufale jsem se rozhlížela na všechny strany. Každá máma vám potvrdí, že pozná hlas svého mláděte, pozná ho dokonce jen podle nadechnutí –

když už žádný hlas vydávát nemůže, viď?

když jí volá, že se chce zdržet ještě chvíli u babičky nebo že jdou s tátou na kolotoč –

„Maminko, nedělej to, nebij mě.“

Vyběhla jsem brankou zpátky na ulici a uviděla mladou maminku, jak drží za loket kluka ve věku asi…to je jedno. Prostě malého kluka. Druhou rukou ho pohlavkovala. Jak jsem se mohla tak splést?

„Kolikrát jsem ti řekla,“ pronášela k němu mezi pleskanci, „kolikrát jsem ti řekla, že žádnému živému tvorovi se nemá ubližovat!“

Když mě uviděla, přestala ho tlouct a rozpačitě a omluvně se na mě usmála.

„Rozšlapal včelu, víte,“ řekla mi.

*****

Kamínky jsem uložila do té červenočerné dózičky, pro kterou jsem zatím neměla využití. Postavila jsem ji na noční stolek, hned vedle lampičky, budíku a pár výtisků Elle a Marianne. Uvařila jsem si večeři, koukla se v televizi na nějaký romantický film se Sandrou Bullock a šla spát.

Když jsem potmě ležela a koukala do stropu, zaslechla jsem šepot. Takový tichý, jakým k nám promlouvají hlasy v hlavě na pomezí bdění a spánku, ale tohle žádný vnitřní hlas nebyl. Nebyla to ani jedna z Lucek, ty už znám, vím, jakou mají intonaci a melodii.

„Otoman…světla…plán…“ ševelilo to. Slova byla ukrajovaná, vyslovovaná jakoby beze smyslu, jako když se snažíte porozumět člověku, který mluví ze spaní. „Toman…plyš…Ostrava.“

Škubla jsem lehce víčkama, protože tohle slovo mi smysl dávalo. Soustředila jsem se na ten šepot. „Toman…Tománek…světla…plyš.“

Neznala jsem žádného Tomana, ani Tománka, ani –

„Tománková…světla…plán….Ostrava.“

Tománková byla moje učitelka na základní škole, ale proč by –

„Tománková. Světla. Plyš. Ostrava.“

A paní Tománková byla taky naše sousedka v domě, kde jsem jako malá bydlela s rodiči. Bylo jí kolem padesáti let, když přišla manželovi na nevěru, a jednoho dne, zatímco byl v práci, přitáhla si židli k troubě a –

„TOMÁNKOVÁ. SVÍTIPLYN. OTRAVA.“

Prudce jsem se posadila na posteli a vytřeštěně zírala do tmy. Hlasy utichly, ale cítila jsem, že jsou stále připravené promluvit, vzduch se chvěl, jakoby v něm vibrovalo elektromagnetické pole. Cítila jsem, jak se mi ježí vlasy. Když jsem se přestala soustředit, ozvalo se to znovu.

„Sinice…žábry.“

Znala jsem někoho, kdo se utopil? V zarostlém, stojatém rybníku?

„Má gel…gel má…zebra…sinice.“

Uvědomila jsem si, že ten šepot vychází – já vím, zní to divoce, ale je to tak, přísahám – z té dózičky, jakoby se tam kamínky převalovaly, skřípaly, třely se o sebe a ty zvuky používaly jako stavební materiál pro svůj hlas.

„Gelmásilnicezebra GelmaSilnice HELMA SILNICE ŽEBRA.“

Bylo mi asi dvacet, měla jsem ještě čerstvý řidičák, když jsem projížděla kolem místa, kde se vyboural nějaký motorkář. Nemám zdravotnické vzdělání, ale stejně jsem zastavila a utíkala k němu, ale už když jsem viděla helmu, válející se opodál, a tlustou rudou čáru, která vedla od ní až ke klukově hlavě, bylo mi jasné, že běžím pozdě. Díval se na mě zespoda, klekla jsem si k němu, v dálce jsem slyšela houkat majáček sanitky, a on se na mě pořád díval. Oči se mu začaly zamlžovat a já jsem viděla, jak se mu trhaně zvedá hrudník, až se mu nadzvedl, pomalinku se spustil a bylo po všem. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se ten kluk –

„Jména,“ zašeptaly kamínky. Pomalu se přesouvaly v dózičce. „Důležitá jsou jména.“

Najednou jim bylo dokonale a čistě rozumět, jakoby ve chvíli, kdy nemusejí lovit kdovíodkud dávno zapadlé vzpomínky, byly schopné špitat jasně.

„Kdo jste?“ řekla jsem potichu.

„Polibek Stvořitele…jen déšť. Hlavní jsou jména. Všichni měli jména.“

Opatrně jsem vstala a sedla si k počítači. Do dvou do rána jsem seděla v transu, nevím, co jsem dělala, ale když jsem se probrala, seděla jsem na otáčecí židli v loužičce vlastní moči, před sebou jsem měla nakousnutý sendvič a na monitoru bylo napsáno

TOMÁNKOVÁ
BALEJ
MARTINKSÝ
PAVLATA
KOSINA
BŘEZINA
MATOUŠEK
HALAS
KRATOCHVÍL
KOVÁŘ
BARTOŠ
KOPECKÝ
VLČEK
POLÁK
MUSILOVÁ
ŠIMEK
KONEČNÝ
MALÝ
ČECHOVÁ
KADLEC
ŠTĚPÁNEK
HOLUB
STANĚK
DOSTÁL
SOUKUPOVÁ
ŠŤASTNÝ
MAREŠ
MORAVEC
SÝKORA
TICHÝ
VALENTA
VÁVRA
MATOUŠEK
ŘÍHA
BLÁHOVÁ
ŠEVČÍKOVÁ
BUREŠ
HRUŠKA
PAVLÍK
DUŠEK
MAŠEK
HRUBÝ
HAVLÍČEK
JANDOVÁ
SEDLÁK

NESMÍTE ZAPOMENOUT JEJICH JMÉNA

 

A víte co? Každého z těch lidí jsem znala. Prošli mým životem, jako sousedi, kamarádi ze základky, kolega zpráce, maminka, co jsme spolu sedávaly na pískovišti. Tohle byl seznam mrtvých, kteří prošli mým životem. Některé jsem znala víc, některé jen málo. Dívala jsem se na ten seznam, a přihlouple se usmívala. Nejdůvěrněji jsem znala Sedláka.

„On už přichází,“ zašeptaly kamínky.

Chtěla jsem se zeptat, kdo, ale nebylo to nutné. Matka pozná svoje mládě i podle nadechnutí.

Pomalu jsem se na židli otočila, a loužička mezi mými stehny mě zastudila. Čekala jsem, že bude mít potrhanou tvář, a z díry po vykousnutém oku mu budou vypadávat červi, ale vypadal úplně zdravě, oblečený ve svojí teplákové soupravě od minulého ježíška.

„Maminko,“ řekl mi. „Minulost nezměníš. Dívej se dopředu. Varování. Zima nepřežije podzim.“ Otočil se pomalu ve vzduchu a jako by odplouval.

„Marceli, Macíku…počkej,“ tekly mi slzy po tváři. Když se ke mně otočil, tvář se mu začala (rozpadávat) rozplývat, ale řekl ještě: „Zima bude krátká. Včely pořád pracují.“

Zatímco se mi ztrácel před očima, kamínky se začaly tiše přesýpat. Jejich šepotání ustávalo, ale já jsem to potřebovala slyšet, potřebovala jsem slyšet další jména. Minulost možná nezměním, ale –

dívej se dopředu varování

můžu třeba někoho zachránit. Potřebuju se dostat k těm hlasům blíž, mít je u sebe, mít je těsně u ucha.

*****

Newim gdoto čte ale dělam asi pčeklepy zima nepšežije ano ano mráz nepčešije potzim nebyla v práci zvonili zvonek ale zima není zima zima je mráz mráz nepšežije mám boláky na krku svjedi svjědíííí varavani varovani nepřešije mraz potzim svědí to

svjedí rosškrábala bolí

mráz nepřežije

*****

„IT Design, Mrázová,“ řekla Kamila do telefonu, a pak jen poslouchala. Když zavěsila telefon, její nadřízený Stanislav Sýkora se na ni obrátil s otázkou v očích.

„To byl ten biolog,“ sesunula se Kamila na židli. „Karanténu už zrušili. Říkal, že si Lucka zašila do polštáře vajíčka nějakého parazita…nikdy prý nic podobného neviděl. Takový pestrý vajíčka, líhlo se z toho něco jako včely, které byly schopné paralyzovat oběť, a udržovat ji v podstatě jako živou mrtvolu. Mohla prý jen hýbat trochu rukama, ale stačilo to na to, aby si dokázala zformátovat harddisk na počítači. Nikdo už se nedozví, co tam měla uloženého tak tajného, že to smazala.“

Kamila si třesoucíma se prstama zapálila.

„Měla od nich úplně rozpíchanej krk. Věřil bys tomu?“

Standa pokrčil ramenama. „Na světě je tolik nevysvětlitelnejch věcí. Zkoušelas jí volat?“

„Zkoušela jsem na ni i zvonit, ale v bytě bylo ticho. Myslela jsem, že se vrátila zpátky k manželovi, a ozve se, že už je v pořádku. Zdá se, že teď už není v pořádku nic.“

Tohle řekla Kamila dva dny předtím, než si po večerní sprše přejela po těle. A pod levým prsem nahmatala tu bulku.

A včely pořád pracují.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 10 října 2009 v 17:34

    Jo to děláš dobře, sice povídka je tvůj svět a ty si ho můžeš udělat jaký chceš, ale vždycky se najde pár lidí, který si  prostě do tebe rejpnou. Já mám výhodu, že moje přítelkyně je zdravotní sestra, takže není problém se zeptat, ale co se týče kriminalistiky, tak té se snažím ve svých příbězích vyhýbat, jelikož to je pro mě španělská vesnice.

  2. Profilový obrázek
    DonDavido 9 října 2009 v 19:53

     Pro Pavla: výraz gangster je hodně nadsazený, už proto, že děj bude situovaný v Čechách Mám na mysli prostě kriminálníka, a navíc ňoumu, který si to prostě odskáče. Jen ještě obtěžuju své doktoří kamarády pár dotazama, abych nepsal z medicínského hlediska kraviny, a pak taky mého přítele kriminalistu, abych se vyvaroval chyb spojených s popisem vyšetřování. Ale do tajemna si kecat nenechám, fakt, slibuju

  3. Profilový obrázek
    DonDavido 8 října 2009 v 20:35

     Přátelé, moc děkuji za povzbudivé komentáře. Těší mě, že dokážete ocenit i slušnou gramatiku, která není v dnešní internetové době zas takovou samozřejmostí. Inspirací k povídce byl hřbitov v Noutonicích, na kterém se nachází sousoší muže a ženy s včelím úlem v pozadí. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem koukal v noci na hřbitov a kouřil, a zbytek je historie. Momentálně přemýšlím, co by se stalo, kdyby konkurenční gang zabetonoval mladého rádobygangstera, jenže jemu by zbyla před obličejem vzduchová kapsa. Naštěstí je zatím v bezvědomí, ale co když se probere, a uvědomí si, v jaké je situaci…? Jo – trochu nadpřirozena by tam mohlo být taky, co myslíte? Ještě jednou díky moc, jsem strašně potěšený. David

  4. Profilový obrázek
    dejv 5 října 2009 v 12:42

     Za celý text mě po stylistické natož pak gramatické stránce nic ani trochu neťuklo do oka. Text prostě plynul a já se s chutí nechal vtahávat hlouběji a hlouběji do toho proudu slov. Skoro žádné slovo tu má svoji platnost a ty snové věty a ta hatmatilka, to je jen důkaz velké vyzrálosti autora. Ne nadarmo platí, že jedna z nejtěžších věcí je namalovat nepořádek, aby vypadal přirozeně. Stejně je to s nepořádkem slov, které nosíme v hlavě a který se skutečně těžko slovy vystihuje

  5. Profilový obrázek
    Sheldon 3 října 2009 v 14:26

    BRAVO Vynikající povídka pracující pečlivě s pravidly žánru, která je vysoké lliterární kvality. Abych, ale servilně nechválil musím trochu vytknout rychlost zakončení příběhu. Hlavní postava je ale skvěle promyšlená a nebyla mi lhostejná, což je v rámci žánru obzvlášť důležité. Skvělé čtení

Nový komentář