Hotový andílek – 1.část


Vlastně jsem byl rád, že jsem to vzal. Je pravda, že promenádovat se po škole v oblečení Mikuláše není můj styl, zvlášť v době, kdy bývá na chodbách taková zima, ale od doby, co jsem Lenku přemluvil do role jednoho z andělů, docela se těším. Sice moji šanci docela zmenšuje fakt, že jde s námi Larry. Možná bych ho měl upozornit, že- ale ne, nejsem holka.

„Vypadáš nervózní,“ usmála se Lenka a prohlédla si mě od hlavy k patě, načež jsem musel rychle uhnout pohledem, abych nezčervenal, jsem vážně jak holka.

„Jsou to prvňáčci,“ připomenula mi její společnice Mary, takže jsem si připadal o to víc hloupě.

„Já vím,“ zdůraznil jsem, „a nejsem nervózní.“ uzavřel jsem to.

„Tak otevři ty dveře,“ ozvala se tiše Mary.

„Fajn,“ zavrčel jsem a položil ruku na kliku.

„To musíš dát dolů a potáhnout,“ poučil mě Larry a ležérně se opřel loktem o Lenčino rameno.

„Fajn,“ vykřikl jsem o něco rázněji a hlasitěji než jsem měl prve v úmyslu, až sebou ostatní trhli a vešel jsem do třídy.

 

Bylo to vlastně roztomilé (zas jak ženská), vidět ty malé dětičky v prťavých lavičkách, jak na vás zaujatě koukají, ale ve chvíli, co vešel do třídy Larry s jeho společníkem Deanem, z jejich roztomilých tvářiček se vytratila barva a někteří se dali i do pláče.

„No jo, děti mi přímo padají k nohám,“ poznamenal ironicky Larry, a když se Lenka zachichotala, nejraději bych mu dal pěstí. Radši jsem se odvrátil a pozoroval, jak učitelka uklidňuje malou copatou holčičku a něco rozzlobeně vytýká jejímu sousedovi.

„Mám pro vás první zakázku,“ zašeptala mi, když se vracela ke katedře, „ten chlapec vedle té uplakané holčičky by potřeboval krapet postrašit.“

Zadíval jsem se na onoho kluka pozorněji, něco právě povídal své sousedce, které se po každém jeho slově o to víc zkřivila tvář pláčem. Když to zpozorovala i učitelka, zavolala:

„Jacku! Nech už ji být! Pojď, půjdeš tady s pány čerty za dveře a oni už ti přistřihnou křidélka,“ vyzvala ho, načež se chlapec sebevědomě zvedl a s drzým úšklebkem zamířil k nám.

 

„Prej že mu přistřihnem křidélka,“ zašeptal Larry, když jsme vyvedli prvňáčka na chodbu, „my ho tak akorát můžeme hodit do pytle, nejsem psycholog.“

„Tak to uděláme,“ navrhl jsem, „co s ním budeme dělat?“

Ohlédl jsem se na Jacka, který momentálně zkoumal zavazování pytle, vypadal nadšený, pomyslel jsem si, že by se do toho pytle nejraději zavázal sám a to hned. Ostatní nejspíš přemýšleli o tom samém.

„Takže ty jsi zlobil,“začala opatrně Mary.

„Jo, vezmete mě do pekla?“ zeptal se vzrušeně Jack.

„Okay,“ pokrčil rameny Dean a nastavil mu pytel tak, aby do něho mohl vlézt a následně ho za ním zavázal.

Vypadalo to, že je Jack docela trpělivý, celou minutu tam jen dřepěl v pytli a ani nehlesl.

„Co teď?“ zašeptal jsem a ohlédl se na Larryho s Deanem, kteří si mezi tím zapálili cigaretu. „Volové, dyť tady přijde učitelka budeme mít průser.“

„Klid,“ vyfoukl Larry, „za pár minut jim ho vrátíme, a jestli ti to tak vadí, půjdem na WC.“

„To bych prosil,“ zamračil jsem se.

„Okay,“ začal Larry mávat rukama, aby odstranil zápach cigaret, neúspěšně, „nejde si jedna z vás, andílků, taky trochu zahřešit?“ významně si potáhl.

„Nekouřím,“ odpověděla k mé radosti Lenka.

„Hmmm…,“ protáhla zamyšleně Mary, „já půjdu.“

Nevšímala si Lenčiného užaslého výrazu a zmizela s klukama za rohem.

„Nevěděla jsem, že kouří,“ zamumlala Lenka. Cítil jsem, že zase rudnu. Bylo to snad poprvé, co jsme spolu byli sami, úplně sami…vlastně ne, byl tu ten kluk v pytli, ale to se nepočítá. Zvláštní bylo, že i ona vypadala nervózní…že by…?

„Nebo spíš chce být s Larrym,“ napadlo mě.

„Co?“ nechápavě se na mě podívala. Nebylo to poprvé, co jsem byl nucen přiznat, jak krásné má oči, takže jsem si dal s odpovědí trochu načas.

„Je to Larry. Larry. Larry Backer. Po něm letí všechny,“ zamumlal jsem a zoufale jsem doufal v odpověď typu: „Ale já ne, já miluju tebe“. Zprvu to však nevypadalo, že by se vůbec měla k odpovědi, jenom zírala do země, nejspíš vybírala vhodná slova k vyjádření její vroucí lásky ke mně. Pak se najednou zarazila, prudce zvedla hlavu a-

„Pytel je prázdný!“

Zmateně jsem se podíval do rohu, kde jsme nechali pytel i s Jackem. Pytel byl splasklý. Do prdele!!! Došel jsem k němu a zvedl ho…

„Není tam díra,“ konstatoval jsem a snažil se z výrazu Lenčina obličeje vyčíst, co to může znamenat.

Sdílejte článek

Nový komentář