Dům Šílenství



Prolog:

Vyrůstal jsem v siroťáku. Má matka mne tam z neznámých důvodů umístila ve dvou letech. Nemám na ni žádné vzpomínky, žádnou fotku, tudíž nevím jak vypadá. Když jsem v osmnácti letech konečně vypadnul ze sirotčince, začal jsem pátrat po své minulosti… marně. v pětadvaceti jsem se oženil a mám malé dítě. Všechno šlo normálně do mých třiceti. Pak se ozval někdo, kdo objevil něco z mé minulosti.

I.

Zvedl jsem telefon. Řekl kdo jsem…klasika. Na druhém konci se ozvalo: "Našli jsme vaši matku… tedy zmínku o ní" "Kde???" zajímalo mne. "V novinách z roku 1986… spáchala sebevraždu,"ozvalo se na druhém konci, "ale našli jsme místo jejího bydliště"

II.

Stáli jsme před domem. Číslo popisné 6. Okolo žádné jiné domy nebyly. Tázavě jsem pohlédl na svého společníka. "Bývala tu vesnice," řekl, "Ale vyhořela. Máte štěstí… ale nemáte klíče,"dodal s úšklebkem. Podíval jsem se pod rohožku. Nic. Nezbývalo než dveře vyrazit. Byly pevné, takže jsem ničeho nedosáhl. Obešel jsem dům. Tak se tam holt budu muset dostat oknem. Zavolal jsem na toho, který mě sem přivedl… ani neznám jeho jméno. Vsoukali jsme se dovnitř. Několikacentimetrová vrstva prachu, pavučiny… nic co by se nedalo čekat. Ale přesto… něco tu bylo. Šramot. Otočil jsem se. Krysa. Oddychl jsem si. "Asi pojedeme zpátky, ne???" zeptal se společník. Neposlouchal jsem ho. vyšel jsem do druhého patra. Napadlo mě… to byl můj domov… a taky bude. "Zejtra se stěhuju," zamumlal jsem. Netušil jsem, co je to za debilní nápad.

III.

Žena mi umírala v nemocnici na rakovinu, a mě, vola, nenapadlo nic jinýho než se přestěhovat se sedmiletým dítětem. Bylo v tom věku, kdy si vymýšlelo imaginární kamarády a nebyla s ním řeč… taky jsem si tím prošel. Najal jsem si bandu uklízečů aby v domě mé matky… vlastně teď už v mém domě trochu poklidili. Klíč jsem objevil ve dveřích zevnitř. Ten barák na mě působil až magicky pozitivně. Stěhováci přivezli nábytek a já se poprvé v životě cítil jako doma… prozatím. První dva dny proběhly naprosto klidně. Až třetí den… zaslechl jsem hluk ze zadní části domu, kde byl obývák. Chvíli jsem si myslel, že syn něco rozbil. Omyl. Vlítnul jsem do pokoje. Tam špinavý bezďák hrabal ve skříni po něčem co by moh vzít. Popad jsem ho za umáštěné dredy a vytáhnul ho dveřmi ven. Nenávistně se na mne otočil a zařval něco v tom smyslu ať si dám pozor, nebo se ráno už nevzbudím. "A co mi tak uděláš??? Zabiješ mě smradem???" vysmál jsem se mu do obličeje. "Já nic… To oni… ", zachroptěl na mě. Tak ono je jich víc, pomyslel jsem si. "Táhni zmetku ať tě nevidím".

IV.

Byla neděle. Já sice v boha tak trochu věřil, ale když jsem přišel s dítětem v jeho třech letech v kostele, všechny kříže se obrátili a svěcená voda začala hořet. Farář mě tehdy vyhnal s tím, ať to Satanovo dítě nechám zabít. Naštval jsem se a začal řvát ať se pořádně koukne jestli to, čemu říká svěcená voda náhodou není benzin a ať si ty kříže pořádně přibije. Pošta. Hrabal jsem se obálkami. Složenky,dopis z nemocnice. Má žena znenadání dnes minutu po poledni zemřela. Jak to sakra vysvětlím synovi???

V.

Po pohřbu jsem se vrátil domů se synem v náručí. Položil jsem ho na gauč v obýváku. Já šel do koupelny trochu propláchnout ksicht. Pohled mi padl na kohoutek u vany. Zdálo se mi, že se tam rudě zalesklo. Nedalo mi to a šel jsem blíž. Pohlédl jsem do ní. Vana byla do poloviny naplněna krví. Poté se vynořil obličej. v úleku jsem ustoupil o několik kroků nazpět. V naději, že mne klame zrak jsem se přiblížil nazpět k vaně. Jaká byla má hrůza když jsem zjistil, že tam leží tělo. Neboli spíše zbytek těla bez rukou a nohou. Otevřel oči a začal plivat krev. "Zvedni mě!!! Zvedni mě!!!" křičel. V hrůze jsem vyběhl z koupelny.

VI.

Stáli jsme s inspektorem nad – prázdnou vanou. Ani kapka krve. Nic. Žádné tělo. Došli k názoru, že jsem vynervován ze smrti manželky. To jsem považoval za dobrý argument. Neměl jsem klidnou noc. Zdálo se mi, že z postele mi vylezly ruce a pevně chytily. Nade mnou se zjevila postava se skalpelem který zabořila do mého břicha a vytvářela dlouhý řez až k hrudníku. Vzbudil jsem se zpocený s příšernou bolestí břicha. Rozsvítil jsem… Přes hrudník k břichu se táhla dlouhá sešitá rána, která tam před několika hodinami určitě nebyla. Byl jsem přesvědčen, že se mi to zdá. Padl jsem na postel a navzdory bolesti usnul.

VII.

Ráno jizva byla pryč. Opravdu to byl jen sen. Ráno proběhlo jako každý jiný, poslal jsem syna do školy, a fláknul s sebou na gauč. Práci marně hledám. Přes Net, inzeráty, ale kdo stojí o jednoho bez matury. Otočil jsem se na zrcadlovou skříň. Prohlédl jsem si svůj odraz. O vzhled jsem přestal dbát už na základce. Ale tohle??? Ne… to jsem nebyl já… tohle… Viděl jsem jakýs takýs obličej. Hrůza. Mozek na pravé straně hlavy pulsoval. levá polovina rtů chyběla. Ozval se rachot. odtrhl jsem se od svého "odrazu". Za mnou stál syn. Bez hlavy. Zatřásl jsem hlavou. Hlava byla na svém místě. Dítě si zapomnělo tašku. Touhle vizí si to někdo pěkně podělal. "Vyžeň to dítě… zab ho!!!" ozvalo se za mnou. "Kdo ksakru jste?" Bez odezvy. Končím s váma, pomyslel jsem si.

VIII.

Zavolal jsem exorcistu. Ten sice potvrdil, že v domě něco je, ale myslím, že má v popisu práce tvrdit to o každým starým domě. Pohlédl jsem na něj. Klasická křesťanská výbavička… co víc dodat. Začal se modlit. Potom cáknul svěcenou vodu na zeď. Ozvalo se zasyčení. Kříž, který měl exorcista na krku se rozžhavil do ruda. Strhnul si ho. Poté prohlásil: "Pane, tento dům je pod ochranou ďábla. Není to jeden z prokletých domů… ten dům patřil-." Zbytek nestihl doříct, protože se svezl k zemi. Mrtvý. Doktor sice řekl, že to byla mrtvice, ale po tom, co jsem viděl, tomu nemohu věřit.

IX.

Tak jsem zkusil spiritistku. "Ozvi se mi duchu tohoto domu… " Jo to byly přesně ty kecy, který jsem čekal. Ovšem nečekal jsem, že to bude mít nějaký účinek. Na zdi se objevil nápis. Zbav se toho spratka!!! No skvělý, řekl jsem si. Kde jsem tohle slyšel. "A něco jinýho nemáš???" zeptal jsem se zkusmo. dům se lehce otřásl. na jednom místě spadla omítka. Otočil jsem se na spiritistku. "Máte padla," oznámil jsem jí. Odešla. Později jsem zjistil, že jí srazil náklaďák dva kiláky od domu.

X.

Stál jsem před právě dokončenou dírou. Za ní se objevil pokoj bez oken s velkou knihovnou na níž byla sklenice ve které plavalo oko naložené v lihu. Bichle o černé magii, Satanova bible od LaVeye, Crowley… No, každej máme nějaký choutky. Na stole ležela fotka. Žena se dvěma asi ročními dětmi. Vytáhl jsem fotku z rámečku. Otočil jsem jí a zezadu bylo načmáráno:Já, Argyle a Gill . Oněměl jsem. Mám bratra. Proč mi o tom neřekli??? Když jsem později volal do siroťáku ve kterém jsem vyrůstal dostalo se mi odpovědi, že o ničem nevědí. Vrátil jsem se zpět do místnosti… cestu mi zablokoval další přízrak: žena držící v ruce dětskou hlavičku. Bylo mi na blití. Našel jsem fotoalbum, osoby byly zachyceny při jakémsi obřadu… nejspíše černé mši. Většině bylo vidět do obličeje. V jednom jsem okamžitě poznal přízrak z koupelny. Po podrobném zkoumání pokoje jsem objevil v podlaze malá dvířka, která vedla do jakéhosi sklepa. Temný, vlhký… smrad plísně… normálka. Rozsvítil jsem. Rozlehlá kamenná místnost, ze stropu visely háky. Chvilku se mi zdálo, že se na háku houpe postava… ale asi jsem byl zblblej z předchozích zjevení. Sklep nepřinesl nic nového.

XI.

Syn se vrátil ze školy. Zase si šel hrát se svým imaginárním kamarádem. Nechtěl jsem vypadat jako ignorant, tak jsem se zeptal jak se jmenuje. "Gill," zněla stručná odpověď. Ztuhl jsem. Přísně jsem zakázal aby se s ním bavil, ale bylo mi jasné, že pouhý zákaz je k ničemu. Pokračoval jsem v prohlídce domu. Půda. Snad nejmenší místnost v celém stavení. Asi pět metrů čtverečných malé okénko a..židle s provazy. Provázen pocitem, že mě někdo sledu je, sešel jsem zpět dolů. "A nakonec zjistim, že ten barák stojí na indiánským pohřebišti," utrousil jsem ironicky.

XII.

Opět neklidné sny. Stále se mi zjevovala postava s hlavou v ruce. Hlava otevřela oči. Opět se probouzím zpocený, ač je celkem chladno. Sic to bylo neuvěřitelné, ale po chvíli jsem usnul. Ráno jsem se vzbudil s řezavou bolestí v noze. Vedle postele stál syn s vyděšeným výrazem. Podíval jsem se na místo, kde to bolelo. S hrůzou jsem zjistil, že z nohy zbyl jen krvácející pahýl. Křikl jsem na dítě, aby zavolal záchranku (a pokud možno našel mou nohu). Telefon byl vypojený… a jako na potvoru byl vyřazen vysílač. Nebyl signál. Dveře nešly otevřít. Omdlel jsem.

XIII.

K mému překvapení jsem se vzbudil v nemocnici. Vedle mě stál doktor. Oznámil, že jsem měl štěstí, že kdosi šel okolo domu a zaslechl křik a zavolal záchranku. Byl jsem překvapen jeho silou. Připadalo mi to jako nový díl ze série The Omen.

XIV.

Bolest, strašná bolest a pak Tma. Nekonečný pád Tmou. Následoval tvrdý pád. Jestli je nějaké peklo… jsem asi v něm. Dopadl jsem přímo před nohy nějakého člověka. Pokud to byl člověk. Podíval jsem se do obličeje toho nade mnou. Zdála se mi povědomá, jen jsem nevěděl kam jí zařadit. Vybavila se mi fotografie… matka??? Vzpomněl jsem si, že ona je ten duch, jež držel dětskou hlavičku v ruce. "To bude nadlouho," odpověděla.

XV.

Začalo to, když se přidala k Sektě. Pokoušeli se sice vyvolat Ďábla… avšak marně. Po čase začala slyšet hlasy, nejdříve zabila manžela ve vaně, potom zabila svého bratra tím, že mu rozmlátila lebku a znetvořila mu obličej. V záchvatu šílenství usekla hlavu i svému prvorozenému synovi. Když jí amok přešel a viděla dílo zkázy, rozhodla se mne dát do dětského domova, načež vyhledala psychiatra. Vše šlo v pořádku, když jí zase jednou přepadl záchvat. Napoprvé se mu povedlo jí svázat na půdě, avšak na druhý pokus se jí povedlo ho podříznout a zakopat na zahradě. Dlouhou dobu nikdo nic nevěděl, ale pak sousedka narazila na jednu z mrtvol, matka v obavě, že by z toho mohly být potíže podpálila vesnici. Sama pak spáchala sebevraždu ve sklepě na háku.

XVI.

Vyslechl jsem jí se zatajeným dechem a vyvalenýma očima. Když se mi vrátila řeč, zeptal jsem se, jestli náhodou neví, co se stalo s dítětem. "Jeden z Pánových démonů se vymkl kontrole asi se vtělil právě do onoho dítěte. Ty s tím však asi nic nenaděláš," zněla odpověď, "i když… můžu ti zajistit druhou šanci… mám řekněme… konexe," usmála se… no dalo se to přirovnat jen k sadistickému úsměvu, poté zmizela jako černý oblak. Vzápětí se však objevila s ještě záhadnějším výrazem. "Dostal jsi druhou šanci… můžeš žít… pokud zabiješ svého syna. Jako člověk bys to ovšem nedokázal, proto budeš dočasně povýšen do démonického stavu." Hned na to zmizela a já zůstal stát kdesi… v pekle??? Každou chvílí se mi to zdálo jako vetší blbost. Zatřásl jsem hlavou. Opět jsem v nemocnici… a přede mnou stojí to démonické "dítě".

XVII.

"Tak mě tu máš zpátky," řekl jsem s nezvyklou intonací hlasu. To, co kdysi bylo můj syn se na mne otočilo, ta tvář však nebyla jeho. Napřáhl ruce, ze kterých vyšlehl plamen. Ohnivá koule mne odmrštila přes zeď do vedlejší místnosti. Jelikož jsem nebyl… řekněme vyškolený démon, nevěděl jsem, jak opětovat útok. Nechal jsem se tedy vést "vnitřním hlasem". Napřáhl jsem tedy ruce po vzoru svého nepřítele. K mému velkému překvapení mi z dlaně vystoupal černý dým, jež se zformoval v malou kuličku. Za mnou se zjevil démon v podobě syna. Mrštil jsem tedy svou jedinou "zbraň" proti němu. Zásah do břicha. Pak to vypadalo, jako by se zhroutil sám do sebe. V návalu naivity mě napadlo, že mám vyhráno. Tento pocit však přešel po ráně do hlavy. Otočil jsem se a tam stál… chlap v bílém plášti.. O místnost dál se sestra skláněla nad mrtvým dítětem.

XVIII.

Výslech. "Jak jste to mohl udělat vlastnímu synovi???" ptali se mne. Nedokázal jsem jim odpovědět. Mezitím, co jsem zápasil s démonem se jakoby zastavil čas a mne našli na místě činu. Našli mrtvého doktora, mrtvé dítě, rozbořenou zeď a mne prakticky bez zranění. Smrt doktora nikdo nedokázal vysvětlit. Všechno co šlo vyžrat bylo sežráno, zbyly jen kosti a kůže… Takže se ze mne stal obětní beránek. Jak jsem tak seděl ve výslechové místnosti a díval se na policistu rudého vzteky. Opět se ozval jakýsi vnitřní hlas. A tak, já vůl vyklopil pravdu. Na stanici došli k názoru, že trpím duševní poruchou, kterou mám zjevně po matce. Vyhnul jsem se sice lochu, ale poslali mě do psycho léčebny. No… a teď tu sedím nad papírem a líčím věci, které mi ani Pánbů nevěří…

 

KONEC

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. makyla291 4 května 2010 v 17:26

    Moc dobrej příběh!!! Ale já sem strašpytel (je mi 12) takže sem se u toho hodně bála ,ale já se ráda bojim! někdy sem musela dokonce přestat číst,protože se mi udělalo špatně! !Např. stou nohou,nebo to tělo ve vaně!!! !!! Ale jinak se mi to moc a moc a moc líbylo a i mímu bráchovi kterýmu sem to četla ( je mu 9,on je to velkej saďour a jemu tohle neva)se to moc líbylo!!!!  !!!!

  2. PETRS 31 ledna 2010 v 14:59

    Nápad zajímavý, ale zpracování strašné. Neodradilo mne to, ale ne kvůli tomu, že by to bylo tak hrůzostrašné. Spíše kvůli tomu, že jsem se v jednom kuse musel smát. A nejvíce mě dostala věta:
    “Křikl jsem na dítě, aby zavolal záchranku (a pokud možno našel mou nohu).”
    Piš dál, dál a dál. Tohle byl opravdu výborný nápad, jen ho zpracovat.

Nový komentář