Duchové neexistují


Katka dopila pivo a pohlédla na hodinky. Bylo půl dvanácté. Domů se jí nechtělo, ale věděla, že musí. Doba návratu, kterou si s mamkou sjednala, se blížila.

Chvatně se rozloučila s kamarády, kteří ji chvíli přemlouvali ať ještě zůstane, oblékla si zimní bundu a nasadila čepici. S barevnou šálou, kterou svírala v levé ruce, jim naposledy zamávala a zamířila k východu.

U stolu kde seděla by se jistě našel někdo, kdo by šel domů stejným směrem. Žádný z jejích kamarádů se však zatím k odchodu nechystal. Přítel Honza, který ji obvykle doprovázel až před vchodové dveře bytovky, kde ve třetím patře bydlela, byl právě nemocný a ležel s teplotou v posteli. A proto Katka neměla na vybranou. Nezbývalo jí, než vydat se mrazivou nocí domů sama…

Katka vyběhla z klubu, kde celý večer popíjela a tancovala a zkontrolovala čas na mobilním telefonu.

Poté co otevřela dveře ji ovanul chladný vzduch. Při prvním nádechu se zakuckala a rychle si skryla bradu a ústa do šály, kterou si nadvakrát ovázala okolo krku. Uvědomila si, že teplota musela klesnout hodně pod nulu, neboť se jí od pusy při sebemenším vydechnutí vznášela hustá pára. Zima se jí začala pozvolna vkrádat pod sněhově bílou zimní bundu a pronikla i do bot k jejím drobounkým prstíkům.

Katka se rozhodla zahřát svižnou chůzí. Přidala tedy do kroku, ruce zabořila do kapes a sklonila hlavu, aby do teplé šály schovala i špičku zmrzlého nosu.

V kapse se za okamžik ozval její mobil a upozornil ji na doručenou zprávu. Byl to Honza: Miláčku ať jde někdo domů s tebou. Buď opatrná. Miluju tě…

Katka bydlela v bytovce na samém okraji města. Cesta z centra tam trvala půl hodiny. Věděla však, že kdyby prošla několika zkratkami, zvládla by ji i za dvacet minut.

Ony zkratky přes den lidé hojně využívali. V noci se z nich ale stávala temná prázdná místa. Byly to úzké domovní průchody, cestičky mezi keři vyšlapané v tichém zasněženém parku. A také podivné strmé schody, které ústily na silnici jen několik set metrů od cíle Katčiny cesty…

Začalo hustě sněžit. To co padalo z nebe však nebyly drobné vločky ale spíše kusy sněhu. Chuchvalce připomínající natrhanou vatu se snášely k zemi a rovnoměrně pokrývaly chodník a silnici. Některé z nich se usadily i na čepici a ramenech drobné postavy v bílé bundě spěchající nočním městem.

Katka měla hlavu schovanou mezi přikrčenými rameny. Lákalo ji podívat se na nenadálý sněhový příval. Přestože spěchala, na chvíli se zastavila, aby vzhlédla vzhůru. Stála se zakloněnou hlavou přímo pod pouliční lampou a pohled, který se jí naskytl, ji zcela očaroval.

Kdesi uvnitř ji hřál alkohol a proto na chvíli uvolněně povolila ramena. Katce se zdálo, jakoby vločky přicházely odnikud, krátce pronikavě zasvítily a zmizely v zapomnění hned poté co je pohltí okolní tma. Po tu krátkou chvíli, než opět sklonila hlavu a pokračovala v chůzi, si připadala jako v pohádce…

Katka myslela na Honzu. Ten teď jistě leží v posteli, čte si nebo se dívá na film a myslí na ni. Přemýšlí jestli ji v klubu třeba nikdo nepolil pivem, neuhodil ji nebo zdali jí nikdo nenabídl, aby se s ním šla projít ven na čerstvý vzduch. Věděla, že ji miluje a věděla by to i kdyby jí o tom denně neujišťoval. Věděla, že o ni má právě strach…

Jdu sama, ale neboj, už jsem skoro doma. Zítra se stavím, Krásné sny lásko, pa. Katka zaklapla mobil a schovala ho spolu se zmrzlou rukou hluboko do kapsy.

Pod kopcem, kde bydlela, se musela rozhodnout. K jejímu domu vedly dvě cesty. Bezpečnější z nich byla sytě osvětlená. Podél chodníku zde vedla silnice, po které sem tam tiše projel taxík. Druhá cesta byla temnější a vedla přes staré dlouhé dlaždicové schody. Schody, podél kterých se jako klikatý had táhlo vzhůru staré oprýskané zábradlí…

Právě přes ně měla Katka ve zvyku si poslední úsek cesty zkracovat…

Husté sněžení neustávalo a bylo nepříjemné i když nefoukal vítr. Skrz těžké vločky téměř nešlo prohlédnout.

Katka se už viděla v posteli. Už v duchu házela své oblečení nasáklé cigaretovým kouřem přes opěradlo židle, už se v duchu ukládala ke spánku. Bylo toho dnes mnoho. Ráno škola, pak únavná cesta autobusem. Byla skoro půlnoc a jí se chtělo spát…

Katka se znenadání zastavila. Utichlo křupání sněhu pod jejími kroky. Nebylo slyšet nic než vločky tiše ševelící mezi sebou. Nevěděla kam pokračovat. Jakým směrem se dát. Po osvětlené silnici nebo potemnělou zkratkou přes schody…

Stála na okraji chodníku a padající sníh jí znovu pozvolna zasypával ramena. Rozhlédla se kolem sebe, zda neuvidí kráčející postavu. Nikoho nespatřila a to ji znervóznilo. Okolní lampy nyní svítily jen pro ni. I ten sníh nyní padal jen pro ni.

Byla tu sama…

Pohlédla na nekonečnou parabolu bezpečně vyhlížející osvícené ulice a povzdechla si.

Do těla se jí kromě zimy začal vkrádat i nový pocit, který se po celý dnešní den držel v pozadí. A tím novým tísnivým pocitem byl strach.

Katka se kolem sebe snažila rozhlédnout střízlivýma očima: Byla noc a ona se vracela domů. Stála právě na chodníku v místech, kudy projdou denně stovky lidí a kudy projedou stovky aut. Ničeho se přeci nemusí bát… V duchu si město představila za světla. Vzpomněla si, jak tu každou neděli spěchá s batohem na zádech spolu s jinými studenty na autobus a v hlavě má spoustu starostí. Vzpomněla si na dnešní odpoledne, kdy tudy stejně jako další pátky spěchala zase zpátky ze školy domů.

To na strach nebylo místo. Proč je to teď v noci jiné?

Katka byla ponořená do úvah. Není žádná malá holka, v jejím věku přece není normální se bát. Je dospělá. Má přítele a v duchu už pomalu plánuje svoji budoucnost. Práce, děti, manželství. Strach je něco směšného. Něco, co ve skutečném životě nemá místo. Něco, na co je čas jen při sledování hororových filmů. Tak proč se jen nemůžu rozhodnout, kudy se dám? Proč se jen bojím jít po schodech. Vždyť je to stejná cesta, kterou jsem šla dnes odpoledne…

Katka si přiznala smutnou skutečnost. Ve svém věku se bojí jít v noci domů zkratkou přes schody. Smutnější ovšem bylo, že se nebojí násilníků a bezdomovců, kteří by jí mohli ublížit. Ti se spíš v mrazivé noci starají o to, kde by se ohřáli.

Bojí se duchů…

Prudce se otřásla, ale nebylo to zimou. Dvakrát se zhluboka nadechla a zamumlala si pro sebe, že strachu podléhají jen lidé, kteří se bojí leknutí. Neexistují žádní duchové ani příšery unášející neposlušné holčičky, které jsou pozdě v noci vzhůru a toulají se městem.

Katku po chvíli uklidnilo světlo, které ji celou dobu obklopovalo. Najednou zapomněla na to, že tam, kam v následujícím okamžiku zamíří, ho bude o mnoho méně.

V krátké chvilce, kdy podvědomě zvítězila nad svým strachem, přešla silnici a zmizela v uličce vedoucí k vzdálenému kopci, na němž se za zasněženými stromy rýsovaly obrysy potemnělých domů. Mířila k dlaždicovým schodům…

Honza podle Katky nezná strach. Na duchy a strašidla nevěří. Ale ona ano… Existují přeci svědectví, fotografie, studie a knihy popisující podivné a nadpřirozené věci jako zcela normální úkazy vyskytující se mezi lidmi odnepaměti. Úkazy, které nechápeme, ale které přesto existují. Úkazy, které neumíme pojmenovat a popsat a proto se jich bojíme. Poltergeist, věštby, duše mrtvých bloudících ulicemi, které nikdo nevidí, ale které se mohou projevit. Kulové blesky, návštěvy z vesmíru…

Katku fascinovalo nadpřirozeno. Četla knížky, každá nová informace, každá nová záhada v ní vzbuzovala touhu rozluštit ji. Stejně tak v ní však tyto záhady vzbuzovaly strach. Strach, který pro ni byl vzrušující když bylo světlo a ona byla mezi lidmi, ale který se po tmě a o samotě měnil v tíživé noční můry.

Právě tak jako nyní…

Katka se opět začala bát. Uvědomila si, kolik je hodin a zalitovala, že nezůstala na osvícené hlavní ulici. Hodina duchů, kdy jsou temné síly nejsilnější, kdy před několika staletími vylézaly z pukajících hrobů upíři a lidé se měnili ve vlkodlaky, brzy nastane.

Za deset minut bude půlnoc…

A dost!

Katka se zoufale snažila myslet na něco veselého. V hlavě se jí však stále honily hrozivé představy, které byly tím reálnější, čím více se na ně snažila nemyslet. Dýchala rychle a tiše. Zorničky měla rozšířené. Svoji únavu zanechala daleko za sebou na osvětleném chodníku u hlavní silnice. Nedůvěřivě nahlížela do podezřelých zákoutí. V každém z nich viděla červeně svítící oči, které jen co zamrkala, zmizely. Kdyby po ní někdo v tuto chvíli někdo hodil sněhovou koulí, asi by se s výkřikem skácela k zemi a schoulila do klubíčka.

Honza říká: Neboj se duchů, jenom zlých lidí.

„Možná má pravdu. Duchové neexistují, duchové neexistují, duchové neexistují…“ opakovala si Katka stále dokola. Šla po kraji silnice vedle chodníku. Šla tak, aby byla co nejdále od nebezpečných stinných zákoutí, zpoza kterých může každou chvílí vykouknout mrtvolně bledý obličej.

Přemýšlela o strašidelných příbězích, které ji kdysi dávno vyprávěly starší děti. O lesních příšerách, které se v noci procházejí mezi stromy a zabíjejí každého, kdo se jim připlete do cesty. Možná jsou to vrazi, kteří se před dopadením rozhodli skrývat a žít v těch nejhlubších lesích, možná jsou to duchové…

Viděla jsem jednoho z nich kousek za městem. Byla zima a já jela na lyžích přes hustý les. Byla jsem sama. Už se stmívalo a nebyl slyšet ani hlásek. Spěchala jsem domů…

Na okraj lesa to bylo už jen pár set metrů, když jsem ho uviděla. Seděl mezi stromy na převráceném kmenu a tiše mě sledoval. Byl ode mě asi dvacet metrů. Nikdy nezapomenu na ty oči. Krvavě rudé, skryté pod hustým obočím. Podél tváře mu zplihle visely dlouhé mastné vlasy, rezavý plnovous měl plný jehličí a větývek. Kolem pusy se mu leskly sliny. Seděl ani se nehnul jen oči se mu pohybovaly ve směru, kterým jsem jela. V ruce, kterou se opíral o zasněžený kmen, držel něco dlouhého a ostrého.

Takový strach jsem neměla nikdy v životě. Kdyby se za mnou rozeběhl… nevím, co bych dělala. Můžu ti jenom říct, že tak rychle jako tehdy jsem na lyžích ještě nejela. Zastavila jsem až uprostřed louky, odkud už byly vidět budovy města. Ohlédla jsem se za sebe. Z lesa ale nikdo nevyšel. Všude okolo bylo ticho.

Víš Káťo, kdybych se v tom lese náhodou nepodívala na pravou stranu a nespatřila ho, ani bych o něm nevěděla. Seděl tam tiše jako pěna a díval se jak jedu. Možná tam seděl tak tiše, protože jeho tělo nic nevážilo. Možná to byl jen přízrak. Bože, to byla hrůza… Nevím, kdo to byl. Snad duch, lesní muž nebo uprchlý vrah…

Táta mi jednou říkal, že slyšel od svého známého, který pracuje u policie, jak se tady ve městě před několika lety ztratilo pár lidí. Všichni šli sami v noci po ulici a všichni se po nějakém čase našli mrtví v lesích za městem. Dívala jsem se na mapu a ty lesy jsou fakt rozsáhlé. Strašně rozsáhlé…

Není nic lehčího, než ukrýt se v nich, aby o tobě nikdo nevěděl. Ukrýt se v nich a v temných nocích vyrážet vraždit…

Katka si v hlavě přehrávala jeden děsivý příběh za druhým. Rychle střídala pravou i levou nohu, jen aby už byla co nejdříve doma. Zbývalo jí ještě přejít silnici, vyběhnout ty hnusné strašidelné schody a pak zdolat posledních sto metrů k domovním dveřím. Už je to jen kousek…

Vykročila rázně ke schodům, které se táhly jako přímka na vrchol kopce. Na levé straně se přes zábradlí nahýbaly přerostlé zasněžené keře, zprava stála oprýskaná pomalovaná zeď patřící garážím. Na několika místech byly ve zdi temné průlezy. A od těch temných zrádných průlezů Katku ochraňovala jen zohýbaná trubka starého rezivého zábradlí.

Stále hustě sněžilo a navíc začal foukat vítr, který hnal padající vločky z jedné strany na druhou. Dvě lampy, které z celé řady jako jediné svítily, byly na celé schodiště málo. Téměř celé se topilo ve tmě. Ony dva svítící body si Katka zvolila jako své záchytné stanoviště, na kterých si mohla alespoň trochu oddychnout.

Schody vždy vyšla do půl minuty. Když je bude brát po dvou stihne to do několika vteřin. A kdyby zadržela dech, možná je zdolá na jedno nadechnutí. Vyrazila…

Katka vstoupila do temného stínu a hnala se vzhůru k první lampě. Lampa však k její hrůze začala poblikávat. Z dálky to vypadalo, jako by právě umírala a z posledních sil se snažila udržet naživu.

Sviť…

Katka se dívala střídavě doleva i doprava a s prosebným zoufalým pohledem sledovala blikající lampu. V každém okamžiku mohl přijít smrtící útok. Povšimnula si, že na čerstvě zasněžených schodech nejsou žádné stopy. Nikdo tu tedy od té doby co začalo sněžit neprošel. Bůhví jak dlouho by tu ve své vlastní krvi pohozená v ledovém sněhu musela čekat na záchranu. Možná by se jí do rána nedočkala…

Co kdyby ji zlí duchové unesli neznámo kam, co kdyby zmizela beze stopy? Co kdyby její mrtvolu nalezl za měsíc až lyžař v lese kousek za městem…

Schodiště bylo rozděleno na deset mezistupňů oddělených od sebe krátkými rovinkami. Katka zdolala první tři a proběhla pod blikající lampou. Ta náhle zhasla a celá spodní část schodiště se tak ponořila do tmy.

Katce se tím okamžikem málem zastavilo srdce. Klopýtla o následující schod a pravou rukou se opřela o zasněženou zem. Jelikož neměla nasazené rukavice ucítila mezi prsty sníh. Jeho chlad ji uvrhl do reality. Je sama v mrazivé noci venku. Duchové, kteří umí číst myšlenky už vědí, že se bojí. Jsou jí nyní v patách.

Katka si uvědomila, že musí bojovat o život. Hlavně se nesmí zastavit…

V úplné tmě klopýtala k dalšímu záchytnému bodu, který od ní byl vzdálený dvacet metrů. Čím více se svítící lampě přibližovala, tím více zrychlovala. Už jen několik schodů…

Náhle se jí zdálo, že se ve křoví něco pohnulo. Rychle se přitiskla k zábradlí na pravé straně. Temným průlezům mezi garážemi nyní nevěnovala žádnou pozornost.

Zdálo se jí to nebo ve křoví zahlédla shrbenou postavu? Co by tu v té zimě ale dělali bezdomovci? Problesklo jí hlavou.

V kapse křečovitě svírala mobilní telefon a nevědomky vytočila Honzovo číslo. Bez dechu vyběhla zbylé schody a objevila se v osvětlené ulici.

Nejhorší už měla za sebou. Zamířila proto rychle k vchodovým dveřím svého domu, ale stejně po zbytek své cesty neměla klid. Neustále propadala znepokojujícímu pocitu, že jí někdo sleduje…

Celá udýchaná otevřela dveře bytu. Právě za ní zhasnulo domovní světlo na chodbě a ona se na okamžik ocitla v úplné tmě. V panice hledala na zdi vypínač a jen co jej rozsvítila, celé napětí z ní spadlo.

Když při cestě do pokoje procházela kolem zrcadla zdálo se jí, že si nevšimla svého odrazu…

Katka si lehla oblečená do postele a bylo jí do breku. Styděla se za svoji slabost, za svůj strach, který se opět ukázal být přehnaný a zbytečný.

Nic se přeci nestalo… Jen přímo nad ní na schodech zhasla jedna lampa, takže nyní už tam svítí poslední a v keři vyplašila spícího ptáka. Město dá veřejné osvětlení do konce vánočních prázdnin spravit a až bude příště v noci vycházet schodiště, bude se sama před sebou propadat hambou, že se tu kdy mohla tak strašlivě bát.

Katka se pomalu vysvlíkla a zlostně pohlédla na svoji poličku, kde byly poskládané všechny její knížky týkající se duchů, ufo a jiných nadpřirozených věcí. Odsud pramení její strach. Tato literatura rozvíjí její fantazii nesprávným směrem a může za všechny její děsy. Katka měla sto chutí shodit celý sloupek z poličky, ale jen by tím probudila svojí mamku.

I přes to, že si byla vědomá svojí slabosti a přes to, že se dnes už posté přesvědčila, že žádní duchové neexistují, se rozhodla usnout s rozsvícenou lampičkou…

„Kačí, před chvílí jsi mi volala, děje se něco?“ ozval se z mobilu Honzův hlas poté co Katka přijala hovor. Bylo čtvrt na jednu a ona ležela v pyžamu v posteli. Nad sebou měla rozsvícenou lampičku a marně se snažila usnout.

„Ahoj Honzí, nic se neděje, už sem doma. Jenom jsem omylem vytočila tvoje číslo. Jsem v pořádku…“

„To jsem rád, teď jsem se vrátil z koupelny a viděl nepřijatý hovor.“

„Hm, to bylo ono, fakt mi nic není. Dobrou noc, už se mi chce spát…“ Katka do telefonu ne příliš přesvědčivě zívla a doufala že se s ní už Honza rozloučí. Na jednu stranu byla ráda, že ho slyší, vždyť celý dnešní večer strávený v klubu jí tak strašně moc chyběl, ale také už chtěla být sama se svými myšlenkami. Chtěla rozebrat vše co se dnes cestou domů stalo a vyvodit z toho závěry.

„Ale zdáš se mi vystrašená… Opravdu je všechno v pořádku?“

„Jo je. Neboj lásko.“

„Hm, když to říkáš…“

„Už se mi fakt zavírají oči…“ Katka opět zívla, nyní však nemusela nic nepředstírat.

„Dobře, tak ahoj. Zítra tě budu čekat. Dobrou noc Kačí…“

„Dobrou noc lásko, miluju tě…“

„Já tebe taky, pa.“

Katka zavěsila.

Chvíli jen koukala do prázdna a poté zavřela oči.

Nemůže se už bát. Musí svůj strach zlomit! Ale jak to jen udělat? Jít v tuto hodinu na půdu jen s rozsvícenou baterkou? Projít se v noci sama po lese? Přespat na hřbitově? Ne. Pro začátek bude stačit, když se zbaví všech těch ohavných knížek z poličky. Knížek, kvůli kterým se bojí jít jen do sklepa pro okurky. Ano, všechny ty knížky vyhodí do popelnice a jednou provždy tak přestane svůj mozek zásobovat potravou, z které při každé vhodné příležitosti dosud svědomitě vytvářel neexistující hororové scénáře, které jí tak nesnesitelně otravují život.

Také by si zítra ráno mohla přivstat a jít se podívat na místo, kterého se před pár okamžiky tak strašně moc bála. Mohla by se jít za denního světla podívat k dlaždicovému schodišti…

Ano, to byla ona spásná myšlenka! Zbavit se svého strachu postupně… Ne žádné nárazové spaní na hřbitově, či plnění jiných strašidelných bobříků odvahy, po kterých by zbělaly vlasy na hlavě i rozeným nebojsům. Prostě si zítra přivstane, a pod záminkou, že jde nakoupit čerstvé pečivo k snídani, půjde položit první základní kámen při stavbě pevné mostní konstrukce, která v cíly povede k překonání všech forem jejího strachu.

Přivstane si a půjde se podívat na schody…

Ujednáno. Katka dnes v noci oficiálně vyhlásila válku svému strachu…

Svým předsevzetím, zbavovat se ho postupně, se vnitřně uklidnila. Nařídila si budíka na šestou hodinu ranní, rozhlédla se po svém prázdném pokoji a uvolněně se usmála.

Aby nezůstalo jen u planých slibů, Katka se pro ukonejšení svého svědomí do svého závazku zapojila ještě tuto noc. Zhasnula totiž malou stolní lampičku a celý pokoj se ponořil do husté tmy. Chvíli nato uvolněně usnula…

V šest hodin ráno zazvonil budík. Katka si v první chvíli myslela, že musí do školy, ale v následujícím okamžiku jí bylo vše jasné.

Unaveně se protáhla a posadila se na posteli. Mátožně přešla k oknu a vytáhla žaluzie. Venku bylo ještě šero, ale modré čisté nebe slibovalo slunný den.

Všechno bylo pokryto bílým sněhem. Jehličnaté stromy působily dojmem, že je na jejich větvích nanesena sladká bílá poleva. Jen ji slíznout. Auta, domy, chodníky, popelnice, lavičky, dopravní značky. To vše vypadalo tak čistě a panensky. Všechna špína a hnus byly skryty pod milosrdnou sněhovou peřinou. Katka si uvědomila, že dokud sníh neroztaje, bude celý svět vypadat líbivěji…

Po silnici už podle stop pneumatik projelo pár aut. Dosud však byla také krásně bílá neboť do ulice ještě nedorazilo posypové auto.

Ulice byla tichá, neboť všichni její obyvatelé dosud spali ve svých postelích.

I Katce se chtělo spát. Jak moc se jí chtělo hupsnout zpátky pod vyhřátou peřinu, přikrýt se až po uši a spát až do oběda. Moc dobře ale věděla, co jí čeká… Čeká ji cesta ke schodům, aby se přesvědčila, že na nich není nic strašidelného. Čeká ji úkol, který si před spaním usmyslela, do kterého se jí vůbec nechce, ale který přesto musí vykonat. Neměla na vybranou…

Katka se teple oblékla a vyšla ven. Sníh jí hlasitě křupal pod nohama a jiskřil se v tisících odlescích. Svět okolo se zdál být bezstarostný…

Katka měla dobrou náladu. Zasněžené okolí ji uklidňovalo a dělalo ji šťastnou. Byla spokojená, že skutečně dostála svému slibu. Naléhavost, se kterou si tento úkol v noci slíbila se k ránu pozvolna vytratila, avšak důležitost, kterou v sobě toto rozhodnutí neslo, zůstala.

Došla až na vrchol schodiště, které končilo dole pod kopcem. Sluníčko již povystoupilo a začalo osvětlovat zasněžené vrcholky keřů, které ve tmě působily tak strašidelně. Nyní by si pro svou krásu skoro zasloužily vyfotit. Naducaná sněhová peřina, která na nich ležela se jemně vlnila a s trochou fantazie připomínala hladinu moře.

Katka kráčela po schodech dolů. Šla pomalu a spíš se kochala okolím. Nepotřebovala sebe samu vnitřně ujišťovat, že zde není nic strašidelného. Vždyť to věděla…

Je přeci bílý den a svítí sluníčko… Žádní duchové tu nejsou a nikdy nebyli. Jak jsem to jenom byla včera naivní a hloupá… Žádní duchové na tak pěkném místě být nemohou…

Katka došla pod první lampu. Zastavila se, zaklonila hlavu a zadívala se na žlutou zářivku, která dosud svítila. Světlo působilo žalostným dojmem. Za dne bylo tak nevýrazné a slabé… Přišlo jí neskutečné, jak pro ni v noci byl rozsvícený plamínek vysoké lampy důležitý… Utíkala k němu vyděšeně jako pták, kterého stihla bouřka a který se letí schovat do spásné koruny stromu…

Sluníčko náhle zašlo za mrak a okolí pokrylo studené šero. Katčinu tvář zlehka ovanul chladný vítr a na vzdáleném kostele věžní hodiny odbily celou. V Katce se v tu chvíli slabě ozval onen nepříjemný pocit, který ji včera provázel celou cestu. Uvědomila si, že její včerejší strach nebyl vůbec malicherný…

Šla dál. Už byla na pátém mezistupni a blížila se k lampě, která ji včera zradila. Která ji uvrhla do strašidelné temnoty, když nad ní tak nečekaně a zákeřně zhasla.

A vtom uviděla ty červené tečky ve sněhu. Začínaly na posledním schodu před krátkou rovinkou a u zábradlí se shlukovaly k sobě. Pokračovaly v nesourodých cákancích až k nejbližšímu keři, ze kterého někdo necitlivě setřásl sněhovou pokrývku. Pod obnaženými větývkami byly vidět trčící nohy. Špičky zimních bot směřovaly k sobě a modré kalhoty byly ztvrdlé zimou. Nohavice kalhot pokrývaly stejné červené cákance. Katce až nyní došlo, že se právě dívá na nohy mrtvoly…

Zděšeně vykřikla a chytila se zábradlí na druhé straně. Pusu měla pootevřenou a ve vyděšených očích se zračila úzkost. Katka si sedla na schody a neustále pevně svírala rezavé zábradlí. Neuhnula svým pohledem ani o píď. Neustále sledovala ony zkroucené nohy, které mizely pod keřem. Po celou dobu svého zírání se neodvažovala mrknout, aby byla připravena zachytit jakýkoli náznak změny. Jakýkoli budoucí pohyb. Po tvářích se jí skutálela první slza.

Uplynula minuta, ale žádný nečekaný pohyb nenastal…

Katka stále neměla odvahu zvednout se a jít se podívat, zdali je nebohá osoba stále naživu. Bála se toho, jaký pohled by se jí naskytl. V hlavě se jí míhaly desítky obrázků, které ji napovídaly, co by na ni čekalo, pokud by rozhrnula větve. Nikdy neviděla mrtvého člověka. Zakrvácené kalhoty neznámé osoby proto stačily k tomu, aby se jí udělalo nevolno.

Sníh ji pomalu začínal studit, ale ona na schodech seděla dál. Uplynulo dalších několik vteřin a Katka se začínala uklidňovat.

Snažila se zachovat si chladnou hlavu. Člověka, který tu před ní leží, musel v noci někdo přepadnout a zabít. Když se tudy před půlnocí vracela, ničeho si nevšimla. To znamená, že k útoku muselo dojít až po půlnoci. Bože, kdybych tudy prošla o chvíli později…

Katka si postupně uvědomovala, o jaký kousek unikla pořádnému maléru. Jít o hodinu později, mohla tu nyní v krvi ležet ona. Nebo co hůře, mohly tu vedle těchto nohou ležet i ty její…

Uplynula další minuta. Katka se bázlivě ohlédla, zda nespatří nějakého chodce, který by ji mohl uklidnit nebo zavolat pomoc. Nikoho však neviděla. Schody byly prázdné. Nikdo po nich podle neporušeného sněhu od rána neprošel. Žádný chodec nebyl vidět nahoře na chodníku ani dole pod schody. Byla tu opět sama…

Rozhodla se, že musí jednat. Opatrně si stoupla, ale náhle ustrnula v podřepu. Uvědomila si, že vrah může být stále poblíž. Třeba se na ni právě dívá a čeká na vhodný okamžik. Opět se nedůvěřivě ohlédla kolem sebe. Hledala jakoukoli známku něčí přítomnosti. Nepostřehla však nic. Okolí bylo klidné a tiché.

„Prosím, tady policie, co si přejete?“

„Dobrý den, chci nahlásit…“ Katka se snažila mluvit tiše a klidně. „Chci nahlásit nález těla…“

„Jakého těla, odkud voláte?“

Katka mu sdělila místo svého bydliště a policista ji okamžitě přepojil na zdejší městskou policii. Katka chvíli čekala a v duchu si připravovala co řekne. Z přemýšlení ji vytrhl otrávený hlas.

„Prosím…“

„Dobrý den, chci ohlásit nález těla.“

„Aha, rozumím. Jak se jmenujete a kde právě jste?“

Katka nahlásila své jméno a řekla mu, kde se nachází.

„Vydržte prosím na telefonu, hned tam pošlu zásahovku. Zkontrolovala jste životní funkce? Mám poslat i sanitku?“

„Nezkontrolovala…“

„Dobře, tak prosím vydržte na místě na příjezd kolegů. Jo a ničeho se nedotýkejte! Děkuji za hlášení. Nashledanou.“

Katka ukončila hovor a znovu pohlédla na trčící nohy. Poslední věcí, kterou měla v úmyslu bylo něčeho se dotýkat…

Těch několik minut do příjezdu policistů bylo nejhorších. Katka seděla na schodech a nevěděla co má dělat. Nejraději by se zvedla a utekla domů, ale nyní už nemůže. Už zavolala na policii. Už je do této situace zatažená. V duchu si vyčítala, proč sem na schody dnes ráno chodila. Kdyby spala udělala by nejlíp. O vraždě by se dozvěděla odpoledne od kamarádky nebo od rodičů. Jistě by se zhrozila, uvědomila by si, jaké měla štěstí, možná by sama sobě vynadala, proč v noci nešla raději delší bezpečnější cestou po hlavní ulici, ale nijak vážněji by se jí celá situace netýkala.

A teď? Sedí tu na chladné zemi a je jí zima. Kouká ze tří metrů na nehybné nohy potřísněné krví a ví, že pod keřem leží obličejem k zemi mrtvá osoba.

Nemůže se odtud hnout, protože ji zcela jistě čeká svědecká výpověď. Bude jim muset říct, že tudy v noci, pravděpodobně krátce před vraždou, šla. Budou se jí ptát na to, jestli si něčeho zvláštního nevšimla a ona jim bude nucena říct o tom, jak se vedle ní cosi neznámého pohnulo ve křoví. Sama přitom neví, zdali to nebyl jen pták… Zdali se ono zašustění neodehrálo jen v jejích představách. Zdali nebylo jen výplodem jejího strachu…

Podle bot Katka usoudila, že před ní leží dívka. Asi se vracela z hospody, možná ze stejné, jako ona. Třeba vedle sebe tancovali nebo u baru čekali na drink. Třeba se jí lehce dotkla, když se proplétala zpět ke stolu. Možná na ní i pohlédla…

Ubíhající minuty nutily Katku vytvářet si stále více teorií o minulé noci. Stále více probouzely její představivost…

Poté co domluvila s policií byla na chvíli v pokušení zavolat Honzovi. Mobil roztržitě převracela v dlani, ale nakonec ho strčila zpět do kapsy. Honza zcela jistě ještě spal a také ho nechtěla zbytečně děsit. Věděla moc dobře, jak moc se jí třásl hlas, když telefonovala na policii, a pochybovala, že by to při hovoru s Honzou bylo jiné.

Dělal by si o ní jen starosti a možná by sem chtěl přijet. To přeci nechce. Honza je nemocný a musí ležet v posteli. Celý svůj příběh mu povypráví pěkně v klidu možná už dnes večer. Už nyní cítila jak moc se mu potřebuje svěřit. Chtěla to udělat co nejdřív, ale chtěla to udělat osobně…

Katce se zdálo, že už tu sedí celou věčnost. Nechtěla věřit, že tu dosud nikdo jiný neprošel. Že zde už přes deset minut sedí úplně sama. Byla sice sobota, ale bylo skoro čtvrt na osm. Kde jsou lidé co chodí ráno pro čerstvé pečivo? Kde jsou pošťačky roznášející sobotní tisk?

Katka nervózně koukala zleva doprava a pak si všimnula zakrváceného zábradlí, na kterém byl patrný otisk ruky. Musela několikrát polknout, aby odehnala myšlenky na zvracení. Na spodku zábradlí byly malé krvavé rampouchy. Pozůstatky stékající krve, která do rána zmrzla…

Pod schody zastavilo policejní auto. Vystoupili tři policisté a vykročili nahoru. Zastavili se těsně před Katkou a aniž na ni pohlédli, začali na zábradlí uvazovat červenobílou pásku. Jeden z nich zmizel ve křoví a vzápětí se vynořil. V obličeji byl celý bílý a sahal do kapsy pro cigaretu.

„Je mrvá…“

Katka se postavila a jelikož jim nechtěla překážet, vystoupila o několik schodů nahoru na další mezipatro. Myslela si, že si jí všimnuli a zvídavé otázky přijdou později. Policisté měli ale dosud plné ruce práce s rozmotáváním pásky a s fotografováním. V následující minutě přijela záchranná služba. Dva muži otevřeli zadní dveře a začali vytahovat nosítka. Jeden z nich v rukou držel velký kufr. Ještě dříve než vyrazili nahoru na ně jeden policista zamával: „Ty nosítka tam nechte! Nejsou už potřeba.“

Katka stála zaraženě s rukama podél těla za páskou už asi půl hodiny. Sledovala práci policie, zajišťování stop, snímání otisků prstů a poslouchala jejich hovor.

Spolu s ní tu stálo už několik kolemjdoucích, kteří si šeptem sdělovali nejrůznější domněnky. Katka se s nimi nechtěla bavit. Její slova byla určena do policejní výpovědi.

Proč si mně ale nikdo nevšímá? Copak nechtějí poznat osobu, která jim o té mrtvole podala zprávu?

Katku celá situace znervózňovala. Přestože ještě nikdy nic podobného nezažila, vnitřní hlas jí říkal, že něco není v pořádku…

Už chtěla podlézt pásku a přihlásit se u nejbližšího policisty jako svědek. Chtěla jim říct, že to ona byla první na místě činu. To ona před půl hodinou volala na policejní stanici.

Těsně před tím, než se k tomu odhodlala se však zarazila. Dva muži v uniformách položili na schody velký černý igelitový pytel a nasadili si rukavice. Jeden vlezl do křoví, druhý se předklonil k zakrváceným nohám. Poté se za hlasitého praskání začal ten první prodírat ven. V rukou držel za zimní bundu první polovinu těla. Sníh mu padal za uniformu, ale on nepovolil. Skrz zatnuté zuby byl slyšet jeho namáhavý sípot.

Na denním světle se ukázalo celé tělo. Katka zatajila dech. Rukou si přikryla ústa. Nebohá dívka, kterou nyní přenášeli přes zábradlí, měla bílou zimní bundu, na níž svítily obrovské krvavé skvrny. Byly sytě červené a byly i v jejích vlasech a na rukou. Na rukou, kterými se zcela jistě snažila zachytit zábradlí…

V hloučku několika přihlížejících to podivně zašumělo. Někteří z nich odvraceli své pohledy, jiní se zájmem přihlíželi, ale stejně nedokázali ovládnout své krabatící se obličeje.

Katka zahlédla pod rozcuchanými hnědými vlasy širokou řeznou ránu na krku. Hlava dívky byla v nepřirozeném záklonu. Připadalo jí, že drží jen na kůži.

Katku přepadl nepříjemný pocit, jehož původ si nedokázala vysvětlit. Pozorně se na dívku zadívala. Něco na ní bylo nápadné. Vždyť ji zná! Ano, zná ji, ale odkud? Pamatuje si ji z klubu? Je to nějaká její bývalá spolužačka nebo snad dávná kamarádka.

Katka usilovně přemýšlela. Dívala se na celou scénu z pozadí, ale přesto vnímala každý její detail.

Vtom ji polilo horko neboť procitla. Nohy a ruce jí rázem zdřevěněly hrůzou a všechno uvnitř ní se sevřelo v bolestné křeči.

Mrtvolu mladé dívky totiž právě položili na černý pytel a její obličej, který byl dosud obrácený na opačnou stranu se podivně zvrátil, takže nyní směřoval k hloučku přihlížejících. Katka se s nepopsatelnou hrůzou dívala do své vlastní tváře. Pootevřené prázdné oči zíraly do prázdna a ze zakrvácené pravé ruky právě vypadl její mobilní telefon.

Katka zděšením vykřikla, ale nikdo se k ní neotočil. Nikdo ji nevnímal. Nikdo ji už neslyšel…

Sdílejte článek

16 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Effi 4 června 2010 v 20:01

     Na Tvou povídku, jsem narazila náhodou. Nudila jsem se, tak mě ani dlouhá stránka plná textu neodradila. Teď vím, že nebyla zbytečnost jí číst;) Od stupnice 1-10.. Rozhodně 10! Zaujalo mě to, jak jsi  napsal, že neviděla svůj odraz v zrcadle, a to mě donutilo číst dál. Později jsem tomu nevěnovala pozornost a soustředila se na text. Ohledně toho konce, vůbec mě nenapadlo že to takhle skončí. Skvěle odvedená práce, tleskám všemi možnými končetinami;) 

  2. Kapr 18 října 2009 v 11:18

    Pro see-sawandrew: Katka zemřela hned poté, co jí něco vystrašilo ve křoví, konkrétné v části: Náhle se jí zdálo, že se ve křoví něco pohnulo. Rychle se přitiskla k zábradlí na pravé straně. Temným průlezům mezi garážemi nyní nevěnovala žádnou pozornost. Zdálo se jí to nebo ve křoví zahlédla shrbenou postavu? Co by tu v té zimě ale dělali bezdomovci? Problesklo jí hlavou. Jinak díky za komentáře, a co se týče gramatiky, snažím se, aby tam nebyly chyby, protože bych byl sám proti sobě, zbytečně by to působylo, že sem to odbyl…

  3. pajus 17 října 2009 v 16:44

     see-sawandrew: jasně, neříkám, že kapr je jediný kdo to dává, ale říkám že většina to nedává. To neznamená všichni, ale je jich tu strašně moc. Mě se to pak špatně čte protože mě ty špatné í strašně rozptylujou ale poslední dobou nedělám skoro nic jiného než že to tu se zaujetím pročítám, takže každopádně oceňuju fantazii a úsilí všech, a teď myslím všech

  4. see-sawandrew 17 října 2009 v 16:37

     Pěkné počtení, kdy se příběh stále drží svého a nezabíhá do nedůležitých nebo zmatených rovin. Kapr rozhodně patří mezi ty lepší pisatele zde a doufám, že bude ve své tvorbě pokračovat minimálně na stejné úrovni, protože se z toho jednou možná vyvine opravdový majstrštyk.

    pajus: rozhodně si nemyslím, že by zde drtivá většina povídek byla s gramatickými chybami. Jsou tady i jiní pisatelé, kteří gramatiku ovládají. Většinou jsou to autoři rozsáhlejších povídek :o)

  5. pajus 17 října 2009 v 16:00

     Já jsem tu šokující poitu právě vůbec neprohlédla, pořád jsem si říkala kdy se teda začne něco dít, ale ten konec stál za to. Nicméně by mě zajímalo, kdy teda Katka zemřela? Fakt jsem to z toho děje nevyčetla, napovězte někdo:-)

    A proč sem píšu – hodnocení = DVOJNÁSOBNÉ BRAVO

    1/ výběr slov, logické uspořádání, příběh, … vše skvělé.

    2/ Snad první povídka (četla jsem většinu povídek co tu jsou) BEZ gramatických chyb!!!! Autorovi gratuluju.

    Pro všechny ostatní – většina povídek zde je podle mého názoru čtivá a povedená, uvážíme-li, že se jedná o neprofesionální tvorbu. Ale i tak naprostá většina obsahuje spoustu chyb (a nemám teď na mysli překlepy), hlavně y/i. Za všechny vás prosím – když už si dáváte tu práci s tvořením příběhu, nechte si to po sobě zkontrolovat a upravit, bude se to číst ještě líp. Kdyžtak pomůžu, paula.rainbow@seznam.cz

    Všeobecný návod

    “Zaslechli/y jsme hlasy.” Zaslechli =pouze  muži nebo muži+ženy dohromady.           Zaslechly = pouze ženy !!! takhle jednoduché to je.

    dále

    y na konci slovesa = řeknu si TY (ty stromy, ty větve, ty domy, …)

    i na konci slovesa = řeknu si TI (ti lidé, ti vrazi, …)

    Těším se na další povídky

Nový komentář