Mrazivý vítr a chlad ohlašoval příchod podzimu. Byla noc a pro Luciuse nastala perfektní doba na uskutečnění jeho plánu. Kdyby jen tu starou babu prohledal než jedinou ranou motykou nemilosrdně ukončil její život. V jejím domě byl několikrát. Hledal ten diadém všude – prostě všude! Koho by jen napadlo, že ho bude mít u sebe. Ale až tu starou jedovatou slinu vykope, přivlastní si starožitný klenot s magickou silou, vše bude zas jak má být.
Motor auta utichl a Lucius vystoupil. Tady někde se to stalo. Otevřel kufr auta a vyndal rýč. Chvíli obcházel po okolí než to místo našel. Hlína na něm byla ještě zčechraná. Nechtěl jí znovu vykopávat a zvýšit tak šanci, že ji policiie najde – bylo to perfektní místo. Na 10 mil kolem jen bažina a nikde ani živáčka.
Větvičky pod nohami zapraskaly a rýč prorazil studenou zem. Kopal asi 20 minut, než odkryl celé její tělo. Byla odoporná, ani za živa nebyla zrovna krásná, ale teď, když jí červy prožíraly tělo…to vlastně nebylo o moc horší, alespoň ten zápach ne. Vytáhl jí z díry a začal hledat diadém. Luciusova ruka sáhla po malé kožené brašně a tam to uviděl. Mezi látkovým kapesníkem a lacinou voňavkou se třpytila malá korunka posetá diamanty. Malá korunka, která má nadlidskou moc. Když diadém držel, napadala ho spousta různých myšlenem, jedna ale byla nejslinější : musím vyzkoušet jestli funguje! Nasadil diamantovou korunku na hlavu mrtvé ženě a v tu ránu se červi prořraný pahýl její ruky vztyčil. Pomalu začala otvírat už dávno vyhaslé oči a neslyšně pohybovat rty. Funguje pomyslel si Lucius a jediným dobře mířeným úderem rýčem jí přepůlil hlavu a ukončil tak i její posmrtný život. Neporušený diadém zvedl z její rzpůlené hlavy a s opovržením plivnul do zející díry na jejím obličeji. Neobtěžoval se zakopat ji zpátky. Stačilo mu pár hodin. Za tu dobu jí tam nikdo nenajde.
Cesta do města probíhala klidně. Poslední zbytky svědomí nechal uprostřed rozlehlé bažiny.
Světla auta zhasla a motor utichl. Vystoupil z auta a podíval se na hodinky. Byly dvě hodiny ráno. To je dost času. Z kufru opět vytáhl rýč a vydal se na hřbitov. Míjel spoustu náhrobků než se dostal tam kam chtěl. Na malém mramorovém náhrobku bylo napsáno:
* 22.4.1985 † 13.10.2013
Marta Sulsam
Vzpomínáme s láskou
Při pohledu na náhrobek mu ukápla slza, a pak bez myšlenek, ale plný smutku začal kopat. Kolem třetí hodiny ranní se dostal až k rakvi. Víko rakve s lehkostí odklopil a při pohledu na překrásnou ženu se rozvzlykal. „Ahoj, lásko,” začal, „měli jsme tak blízko do svatby, neměli právo ti to udělat! Ale teď už se vše dozvím, teď už budeme konečně spolu.”
Nasadil ženě diadém a mrtvé oči, které dřív bývaly modré jako moře se doširoka rozevřely. Rty které dřív líbal se pootevřely a v němém rozhovoru se začaly pomalu pohybovat. Lucius chvíli s úžasem zíral na svou mrtvou ženu a pak se zeptal: „Existuje život po životě? Kdybych si vzal život, vzdal se všech svých budoucích dnů…Byli bychom spolu?”
Žena pomalu přikývla.
To bylo vše co potřeboval vědět. Sejmul diadém z její hlavy, přiklopil víko rakve a hrob v rychlosti zakopal. Diadém pohodil do trávy a spěchal do kufru auta. Vytáhl oprátku, kterou jako smyslů zbavený přívázal na větev nebližšího stromu. Ruce nevlékly oprátku nakrk a Lucius skočil. Oprátka se stáhla, vzduch docházel. A s posledním výdechem, se Lucius vydal za svou ženou.
Tak z tohohle šlo vytřískat daleko víc. Je to strašně krátký a moc narychlo. A když pominu fakt, že konce typu Romeo a Julie nejsou má krev, tak zase bylo to celkem čtivé.