Démon TR38


Venku zuřila bouřka a já jsem seděl ve své pracovně a snažil se napsat úvahu. Psal jsem ji do jedné literární soutěže a téma znělo Já a současná literatura. Ačkoli jsem hned na začátku tušil, že na tohle téma nemám co smysluplného napsat, protože o současnou literaturu (nejmladší kniha v mé knihovně byl jistý cestopis z roku 1954) se příliš nezajímám, rozhodl jsem se i tak zkusit něco vytvořit. Šlo to těžce.

   Doma jsem zůstal sám, protože manželka měla volno a odjela s dětmi na chalupu. V celém domě bylo ticho, jediné co šlo teď, těsně před půlnocí slyšet, bylo silné burácení bouřky venku. Snažil jsem se si toho nevšímat a věnovat se své úvaze, ale bylo to asi tak stejně jednoduché, jako udržet vodu v cedníku. Začínal jsem si pomalu zoufat a přemýšlel jsem o tom, jestli to nemám definitivně zabalit a jít si lehnout. Stejně už bylo skoro dvanáct hodin.

   Pořád jsem přemýšlel, jestli jít spát nebo pokračovat v práci. Civěl jsem na prázdný papír před sebou a nervózně žmoulal tužku v ruce. Po pár minutách jsem se přece jenom rozhodl jít do postele a odložil jsem tužku i papír stranou. A vtom se to stalo.

   Proběhlo to velice rychle. Venku zaburácel hrom tak silně, že mě to skoro ohlušilo, a ve stejnou chvíli všechno na okamžik ozářil blesk. Potom zahřmělo ještě jednou a jediná lampa, kterou jsem měl na svém stole a v jejímž světle jsem doposud pracoval, najednou zablikala a zhasla. Octl jsem se v naprosté tmě a bouřka za oknem řádila dál.

   Fajn, nic se neděje, pomyslel jsem si v duchu, půjdu si lehnout. Takhle jsem se alespoň mohl vymlouvat na bouřku a nemusel jsem se užírat myšlenkami na vlastní lenost. Prostě nemůžu pokračovat v práci, protože bouřka mi jednoduše vyhodila elektřinu. To je snad logické.

   Zvedl jsem se ze židle a potmě přecházel na druhou stranu pokoje k posteli. A v tu chvíli se za dveřmi poprvé ozval ten prapodivný zvuk. Jako když se někdo plouží chodbou a hlasitě šoupe podrážkami po zemi. Strnul jsem v půlce kroku. Co může ty zvuky proboha způsobovat?

   Hlavně klid, snažil jsem se sám sebe ukonejšit, protože se mi proti mé zrychlil tep a začal jsem se potit. Buď v klidu, chlape, vždyť v tomhle domě kromě tebe není živá duše. Tvoje rodina je na chalupě a ty jsi tady sám jako kůl v plotě. Nikdo by za tebou ani nepřišel, a už vůbec ne teď o půlnoci.

   Teprve teď jsem si uvědomil, jak strašně si chci jít lehnout. Byl jsem unavený k smrti, chtělo se mi spát naprosto zoufale. Sklátit se do postele a spát až do rozednění bylo teď to jediné, o co jsem doopravdy stál. Tak proč jsem do té postele nešel? Proč jsem si nešel normálně lehnout, když jsem usínal vestoje? Proč jsem místo toho stál ve ztemnělém pokoji, třásl se jako rosol a nervózně zíral na dveře, jako kdyby je mělo každou chvíli něco rozrazit a vtrhnout dovnitř?

   Chvíli bylo nepříjemné ticho, v němž jsem slyšel i zrychlený tep svého srdce. A potom se to šoupání podrážek před mými dveřmi ozvalo znovu. Chtěl jsem to svést na myši nebo na vítr, ale bylo to marné. Bylo těžké uvěřit, že tyhle zvuky může mít na svědomí vítr. A myši jsem vyloučil ve chvíli, kdy se ke zlověstnému šoupání přidalo ještě hlasité škrábání na dveře. Neznělo to jako kočka nebo něco takového, znělo to, jako když nejméně půlmetrové ocelové pařáty vytesávají do mých dveří epitaf.

   Začal jsem se třást přímo neuvěřitelně, tak, že jsem se ani nedokázal udržet na nohou. Svalil jsem se na zem do klubíčka a dal se do tichého pláče člověka vyděšeného k smrti. Doprovod mi k tomu dělaly škrábavé zvuky za dveřmi.

   Ať už to je, co to je, říkal jsem si vida bezvýchodnou situaci, za chvíli se to dostane dovnitř a zabije mě to. Musí to být nějaké ohyzdné a hrozně nebezpečné monstrum. Možná, že to je nějaký démon z pekel.

   Věřte nebo ne, ta situace byla naprosto neúnosná. Mozek jsem měl zatemněný takovým strachem, že se to nedá popsat. Třásl jsem se na zemi, neschopný ničeho. Ležel jsem tam jako totální troska a každou vteřinou jsem čekal, až to monstrum, co je za dveřmi, vtrhne do mého pokoje a roztrhá mě na kusy stejně, jako se to teď snaží udělat s těmi dveřmi. Když už to trvalo déle, trochu se mi vyjasnilo a začal jsem hledat něco, po čem bych se alespoň přestal tak ukrutně bát. A potom mě to napadlo. Sice mě to monstrum zabije, ale já to nebudu vůbec prožívat. Možná, že ani neucítím žádnou bolest.

   Našel jsem totiž řešení. Vzpomínal jsem si, že jsem kdysi dal do zásuvky svého pracovního stolu flašku tuzemského rumu. Třicetiosmiprocentního tuzemského rumu. To bylo moje řešení.

   Škrábání na dveře neustále sílilo a já jsem tušil, že už nemám moc času.

   Téměř poslepu jsem dotápal ke svému stolu a třesoucíma se rukama otevřel první zásuvku. Byla tam! Bože, ta flaška tam opravdu byla. Na nic jsem nečekal a za doprovodu neustávajícího zlověstného škrábání na dveře, jsem odšrouboval vršek (musel jsem se s ním docela potýkat, protože ruce se mi třásly přímo neuvěřitelně).

   S pocitem, že jsem možná zachráněn, jsem začal pít. První várku rumu jsem si kvůli své nešikovnosti a strachu vylil na vrchní část pyžama, ale další kvantum už jsem trefil přímo do krku. Zhluboka jsem se napil. Potom znovu a znovu. Pil jsem ten rum jako vodu a za malou chvíli už byla láhev z poloviny prázdná. Čím víc jsem pil, tím méně jsem se třásl a tím menší strach jsem měl. Takže můj plán fungoval.

   Když už v lahvi zbylo rumu už jen tak na dva prsty, po mém strachu nezůstalo ani památky. Měl jsem pocit krále světa a měl jsem sto chutí se rozesmát nahlas. Připadal jsem si, jako kdybych létal někde ve vesmíru a měl přehled o každé galaxii, kterou jsem tam minul. Byl to neuvěřitelný pocit, vážně nádhera. To, že jsem se skoro neudržel na nohou, protože mi teď pokoj připadal jako nakreslený na válci, kterým někdo rychle točí okolo mě, už byla druhá a pro mě podstatně méně závažná věc.

   Teď mi škrábání na dveře začalo připadat směšné a komické. Byl jsem jako ve scéně nějaké špatně propracované animované sci-fi pohádky a přišlo mi to k smíchu.

   ,,Tak co, ty trapáku za dveřma?!“ zvolal jsem posměšně na svého nevítaného návštěvníka. ,,Dovol mi, abych ti řekl, že se tě nebojím, a že tě úplně klidně pustím dovnitř a to naprosto dobrovolně! Aby sis náhodou nevylámal ty svoje pazoury, kterýma mi ryješ do dveří!“

   Tohle mi přišlo tak neskutečně vtipné, že jsem vybuchl smíchy a potom jsem se podle svého slibu vydal ke dveřím. Pochechtával jsem se, protože dveře se točily společně s válcem, ve kterém jsem ocitl. Jednou byly někde, za další vteřinu zas o pět metrů dál a mně trvalo snad roky, než jsem našel kliku. Fenomenální legrace. Neskutečná jízda.

   Potom jsem dveře otevřel a pustil dovnitř démona.

   Určitě byste chtěli vědět, jak vypadal, tak já vám to řeknu. Vypadal příšerně. Byl jako vytažený z popelnice, takový celý pochroumaný a polámaný. Tak trochu nicotný, ale i přesto svou velikostí zaplnil celé dveře. Zůstal stát ve dveřích jako v rámu a já jsem se na něj hodnou chvíli díval jako na abstraktní obraz. V tu chvíli mi najednou ztuhl i úsměv, ale jakmile jsem si trochu přivykl na ten výjev, začal jsem se znovu smát jako šílenec.

   Monstrum se připlazilo přes práh do mého pokoje a posadilo se na zem. Svoje obrovské ruce s půlmetrovými ocelově zbarvenými drápy si položilo do šupinatého klína. Sedl jsem si naproti němu a tiše se pochichtával. Chvíli jsme seděli a mlčeli, jako nějací podivní milenci na první schůzce, kteří jsou oba tak nervózní, že nevědí, co mají říct tomu druhému.

   Potom jsem se odhodlal promluvit já. Řekl jsem tomu trapákovi něco jako:

   ,,Víš, chlape, já se tě vůbec nebojím. To snad vidíš ne? Vůbec se tě nebojím, a i kdybys mě zabil, tak já o tom snad ani nebudu vědět. Jsem totiž ožralej, víš. Totálně na plech ožralej. Stáhl jsem sedmičku třecetiosmiprocentního tuzemáku, zatímco jsi mi rukama hladil dveře zvenku.“ Potom jsem se tak rozesmál, že jsem se úplně svalil na zem a musel jsem se smát hodnou chvíli.

   Démon tam jenom seděl a čekal. Čekal, až se vysměju dostatečně, aby si mohl vzít slovo.

   A pak si ho vzal.

   ,,Můžu ti říct, chlapče,“ začal a mě skolil další neovládnutelný záchvat smíchu. To způsobil jeho hlas. Ten ubožák mluvil, jako kdyby do sebe obrátil balonek s heliem. ,,Můžu ti říct, že ten svůj rum tuzemák už pochlastáváš delší dobu. Dnes přesně od 20:13 hodin. A dnešek zdaleka není první den, kdy se válíš po zemi s ožraleckým smíchem. Zdaleka ne. Chlastáš už pěkně dlouhou dobu, brachu. A víš proč? Protože jsi sám na celém světě. Už o tebe nikdo nestojí.“

   Můj smích ustal stejně náhle, jako když se vypne rádio.

   ,,A jak… jak ty, to můžeš vědět, ubožáku zdeformovanej?“ vykoktal jsem mírnou opilečtinou a zadíval se na démona.

   Tentokrát se rozesmál démon.

   ,,Jak to můžu vědět?“ zajíkal se vysokým nepřirozeným smíchem. ,,Tak to je dobrej vtip, kámo. Vždyť to vědí úplně všichni. Celá ulice o tobě ví, to, že o tebe nikdo nestojí. Každý soused se ti na ulici vyhýbá. Žádný člověk s tebou nechce mít nic společného. Ani ten nejubožejší pes po tobě neštěkne. Dokonce i tvoje vlastní manželka využije každé příležitosti k tomu, aby s tvými dětmi odjela na chalupu, než aby se na tebe musela dívat, ty ubohá trosko člověka. A svým dětem – svým dětem se hnusíš jako prase, které se vyválelo ve hromadě hnoje.“

   Poslouchal jsem jako zhypnotizovaný a když démon skončil, tak jsem se rozplakal jako malé dítě, kterému vzali hračku. S hrůzou jsem si uvědomil, že to stvoření s heliovým hlasem a pošramoceným výzorem má nejspíš pravdu. Pil jsem už dlouho. Každý den tvrdý alkohol. A nikdo už mě kvůli tomu nesnesl. V práci už by si ke mně nikdo nesedl ani na třímetrové lavici. Vlastní žena přede mnou utíkala a naše děti brala s sebou, aby se na mě nemusely dívat. Aby nemusely být svědky toho, co se se mnou děje. Přesně, jak to řekl ten démon: troska člověka. Byla ze mě teď troska člověka.

   Zvedl jsem k démonovi hlavu a zjistil jsem, že se usmívá. Usmíval se, zatímco mně se po tvářích koulely slzy. Kde jsou ty chvíle, kdy jsem si myslel, že mám nad ním navrch? Kdy jsou ty chvíle, kdy jsem si myslel, že mě nemůže polapit? Že se ho můžu zbavit, kdy chci?

   ,,Ty jsi…“ zalapal jsem po dechu.

   ,,Já jsem démon Alkohol,“ přitakala ta nestvůra. ,,A přišel jsem si pro tebe, protože už mi dlouhou dobu patříš. Ovládám tě, kamaráde. A přitom jsi to byl ty sám, kdo mě sem zavolal.“

   ,,Já jsem tě nezavolal!“ pokusil jsem se o protest a cítil jsem zoufalost z vlastního hlasu. ,,Dobýval ses sem jenom ty sám, hajzle! Já jsem tě nevolal!“

   Démon se usmál ještě víc než předtím.

   ,,A kdo mi asi ty dveře otevřel, kamaráde? Nebo už jsi na to snad zapomněl?“

   Znovu jsem se dal do hlasitého pláče. Zase měl pravdu! Ten hajzl měl zase pravdu. Já jsem ho přivolal a já jsem ho pustil dovnitř do svého života. Nechal jsem ho dobrovolně, aby mě zničil. A teď ho snad i nechám, aby mě zabil.

   Pohlédl jsem monstru do očí, které jsem viděl teď trojmo (nebo že by jich měl opravdu tolik? – nedokázal jsem to určit s jistotou). Chvíli jsem mlčel, protože jsem netušil, jak mám svoji otázku formulovat. Chtěl jsem mu to říct nějak na úrovni, aby pochopil, že nejsem ještě úplně ztracený. Nakonec jsem ze sebe dostal opilecky podbarvené: ,,Mám ještě nějakou šanci, pane? Myslím, jakože vypadneš a už se nikdy nevrátíš? A necháš mě žít?“

   Démon Alkohol se nade mnou napřímil v celé své výšce a já jsem si uvědomil, že tak vysoký, že se hlavou dotýká stropu. Vyplňoval teď téměř celou místnost. Celý můj současný svět.

   ,,Původně jsem chtěl říct ne, ty jedna odporná lidská trosko!“ zahřměl úplně jiným hlasem, než jakým se mnou doposud mluvil. Teď byl jeho hlas hluboký jako hřmot hromu a plný zloby. ,,Nic jiného by sis nezasloužil než chcípnout jako poslední prase teď a tady u mých nohou! Ale vidím, že svých činů dokážeš litovat, brachu. Takže ti dám poslední šanci. Teď si jdi lehnout a ráno uvidíš. Pokud bude ráno u tvé postele nová neotevřená lahev rumu, jsi mrtvej. Pokud v ní místu rumu bude voda, začínáš s čistým štítem! Ale bude to tvá poslední šance na tomhle světě, rozumíš?! Teď jdi do té své zatracené špinavé postele a snaž se usnout dřív, než si to celé rozmyslím a rovnou tě zabiju!“

   Tak teď jsem se teprve začal bát. Odplazil jsem se k posteli a vydrápal se nahoru, těžkopádně, ale nakonec úspěšně. Právě jsem usínal, když jsem ještě stihl zahlédnout démona, jak vylétá oknem ven do běsnící bouřky. V tu chvíli se opět rozsvítila lampa na mém stole.

   A já jsem se propadal do neklidného spánku a modlil jsem se, abych ráno našel u postele jen sklenici vody.

Sdílejte článek

  1. Sway 29 května 2011 v 18:48

    Můžu říct, že děj povídky mě velice zaujal a nutil mě číst až do konce. Originálním způsobem jsi vystihl problém s akloholem Také velice oceňuji odlehčenou čát příběhu kdy se hrdina sám směje a já jako čtenář přesto cítím hrůzu co příjde dál, to byla fakt bomba! Málo komu by se tohle podařilo. Jen tu a tam bych vypustila nějaké slovo, ale to je asi na cítění každého z nás   Pokračuj ve tvorbě

Nový komentář