Chlapečkova životní lekce


Ani jsem si nezabalil. Šel jsem z domu nalehko, v tričku s límečkem a kalhotách. Sebral jsem jen ruličku bankovek z plechové dózy na polici nad postelí v mém staromládeneckém pokojíku v domě u rodičů.

Měl jsem na sebe nepředstavitelný vztek. Pohádal jsem se s přítelkyní, nyní už expřítelkyní. Nevím, co to do mě vjelo. Řekl jsem jí věci, které jsem nemyslel vážně a jež měly zůstat navěky utajeny v temných zákoutích mé mysli. Soudě podle slz a zlostných kopanců to však vzala docela jinak. Obvykle se hádáme kvůli malichernostem, ale tentokrát jsem hodně ustřelil. Asi jsem jí neměl říkat, že bych to radši dělal s mrtvolou, protože i ta je vřelejší, že je plochá jak přistávací dráha a směje se jak největší dylina pod sluncem. No asi jsem to vážně přehnal, ale nemůžu si pomoct. Prostě jsem se bránil jejímu stupidnímu chování posledních pár týdnů, kdy mi dala v restauraci do jídla projímadlo, pálila mě ve spánku zapalovačem a nebo mi strkala ruku v noci do umyvadla se studenou vodou, abych se k jejímu pobavení pomočil. Dělala vše proto, aby mě zesměšnila.

Počítal jsem, že řeknu rodičům o své cestě do Irska až telefonátem z terminálu Ruzyně. Máma logicky brečela, táta mi nadával do nezodpovědnejch tuláků a já si dal kafe s vysokohorskou přirážkou.

V letadle jsem seděl vedle asi stejně starého Slováka s nikotinově žlutými zuby a výrazem tak udřeného gastarbeitera, že už mě teď začaly bolet ruce z toho, co asi budu muset následující týdny vytrpět kvůli teplýmu žvanci, posteli a letence nazpátek.

,,Ty máš rád Slovákou?“

,,Jasně“

,,Já je nesnáším.“

Provokatér podělanej.

,,Mě nevaděj.“

,,Máš holku?“

Měl jsem rudo před očima, ten hlupák mě začal tím svým kamarádíčkováním pěkně dožírat. Cítil jsem, že ještě chvíli a vypěním jak papiňák. Raději jsem se od něj otočil. Vydržel to asi pět sekund a pak mi poklepal na rameno.

,,Proč se otáčíš? Ptal jsem se tě, jestli máš holku?“

,,Běž už konečně do prdele!“

Otočil jsem se.

,,Keby som mal kudlu, vrazil by som ti jí do chrbátu, ty kokot.“

Dělal jsem, že ho nevnímám a zavřel oči. Po pár minutách jsem navzdory strachu z létání a nepříjemnému sousedovi usnul.

Probudila mě letuška s výrazem, který jsem nebyl schopný identifikovat.

,,Pane?“

,,Ano?“

,,Vy jste neměl souseda?“

Vedle mě teď nikdo neseděl.

,,Měl, ale jestli vypad z letadla a stalo se mu něco hodně bolestnýho a hodně hnusnýho, tak bych se nezlobil.“

Ani se nepousmála, dokonce jí ani necukly koutky.

,,Nevíte, kde by mohl být?“

,,To vážně netuším.“

,,Dobře. Budeme přistávat, připoutejte se prosím.“

Odešla. Bylo mi jasné, že pro ní je to asi malér, ale na druhou stranu je to její boj. Každej si svý průsery musí vyžrat sám. Pousmál jsem se, to by se mohlo tesat.

Vystoupil jsem z letadla a sáhl do kapsy pro zbylé bankovky. Byly pryč. Najednou to do sebe krásně zapadlo. Slovák zmizel i s prachama a já nemám s sebou ani zubní kartáček. Normálně nepanikařím, ale teď jsem měl slzy vážně na krajíčku.

Procházel jsem prázdnými ulicemi města a připadal jsem si jak nejmenší z nejmenších. Bolelo mě břicho a žaludek mi svírala zaťatá pěst. Začalo pršet. Studený déšť bičoval moje jediné oblečení, od pusy mi šla pára a začínalo mi čvachtat v botách.

,,Hej mladej!“

Na protější straně ulice stál ve dveřích postarší obtloustlý pán s řídkými vlasy a z ruky mu vycházel kouř.

,,Pojď se schovat.“

Nemusel říkat dvakrát. Přeběhl jsem bez sebemenšího zaváhání přes ulici a schoval se k němu pod přístřešek.

,,Dáš si cígo?“

Zavrtěl jsem odmítavě hlavou.

,,Ty nekouříš, chlapečku?“

,,Ne.“

,,Kouření způsobuje impotenci, viď?“

Zasmál se svému vtipu vysoce posazeným pískotem neúměrnému jeho věku a vzhledu.

,,Co tu děláš, chlapečku?“

Neměl jsem náladu cokoliv říkat, ale jaksi samovolně jsem začal odpovídat.

,,Okradli mě na letišti, nemám kde spát a nemám žádné oblečení.“

,,Bez majetku je prý člověk nejšťastnější.“

,,To si nemyslím.“

Ušklíbl se.

,,Začíná mi bejt pěkná zima, půjdu dovnitř a jesti chceš, pojď taky, chlapečku.“

Nemusel říkat dvakrát.

,,Díky“

Měl jsem zase slzy na krajíčku.

,,Dělám tady recepčního.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to laciný hotel, omšelý nábytek s nevkusnými prosezenými potahy, na stěnách černé šmouhy svědčící o tom, že tu už dlouho nikdo nebílil.

,,Nejsme žádný Hilton, ale zaplněnost máme 80% v průběhu celého roku.“

,,Je to tu dobrý.“

Zalhal jsem až se mi krev přelila do hlavy.

,,Sundej si šaty, ať nenastydneš.“

Tak do toho se mi zrovna dvakrát nechtělo.

,,Půjčím ti hotelový župan.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Hledal jsem šatnu nebo tak něco. Nejsem zrovna exhibicionista, ale tričko se na mě lepilo a zatraceně studilo.

Rozhodl jsem se hned a sundal triko. Chlápek nehnul ani brvou, jak jsem očekával, ale možná mu křivdím. Třeba není zvrhlík. Otočil se a odešel.

Díky Bohu, jde pro ten župan. Sundal jsem si i mokré kraťasy. Boxerky jsem si nechal, i když by se daly ždímat.

Otevřel jakousi skříň a podal mi froté župan s logem hotelu Ambra.

,,Díky moc.“

,,Není zač.“

Teď promluvil trochu přiškrceným hlasem a všiml jsem si, že má trochu slzy v očích. Chtěl jsem ho obejmout za jeho dobrotu, ale neudělal jsem to. Najednou jsem přestal myslet na svojí holku a na zástupné prkotiny ve svém životě.

,,Nechceš na záchod?“

,,Vlastně docela jo.“

Dobrotivě se usmál a ukázal za roh.

Bez obav jsem kráčel v bílém županu se zeleným logem hotelu na prsou ztichlého hotelu.

Začal jsem močit do mušle a s úlevným pocitem jsem zjišťoval, že se mi už vážně chtělo. Tak nakonec se z něj vyklubal správnej chlápek.

Dopad kovové přezky z pásku na zem zněl jako ohlušující výstřel ze startovací pistole. Otočil jsem se, ale tak nějak tušil že je zle.

,,Nedělej problémy, miláčku.“

Dobře mířená rána plná zlosti ho zasáhla do kořene nosu. Vystříkla z něj krev. Výraz jeho obličeje dával najevo, že do poslední chvíle očekával hladký průběh. Byl jsem zděšený a přiznám se, neumím se vůbec prát. Ani mě nenapadlo, že by mi jí vrátil. Udělal to. A bolelo to. Nevím ani jak, ale svalil se na mě a začal mě škrtit. Do otevřených úst mi dopadala jeho slaná krev. Měl jsem rudo před očima a cítil jeho zlobu všemi póry svého těla. Chtělo se mi zvracet i brečet zároveň, ale hlavně jsem se snažil dostat pryč z jeho příšerně bolestivého sevření. Nebyl zrovna lehký jako pírko.

Drtil mi krk svými masitými prsty. Ztrácel jsem vědomí a tak jsem se pokusil o poslední zoufalý pokus. Všechnu sílu jsem soustředil do svojí levé nohy a prudce vykopl. Trefil jsem ho do zad. Zachroptil a ztratil dech. Snažil se nadechnout, ale vdechoval jen svojí slanou krev.

Krví mu rudly oči a místo mého krku se chytl za ten svůj. Dusil se vlastní krví.

Beze slova jsem ho ze sebe odtlačil. Ztěžka dopadl na zem. Jeho rudá krev barvila podlahu.

Opatrně jsem vstal. Bolest mi vystřelovala snad ze všeho citlivého.

Najednou vzal někdo za kliku od toalety.

,,Héj, pane Nelsone, jste v pořádku?“

Otočil jsem se a jedinou záchranou se zdálo být prosklené okénko vysoko od země.

,,Pane Nelsone, jestli neotevřete vyrazíme dveře!“

Ten parchant začal gestikulovat a zkusil promluvit. Vydralo se z něj jen zachrčení. Došel jsem k zásobovači od toaleťáku a odmotal kus. Zarazil jsem mu ho do pusy. Nechápavě na mě zíral. Myslím, že vůbec netušil co se mu stalo.

,,Pane Nelsone, vyrazíme dveře.“

Z dálky se ozvalo.

,,Našel jsem klíč. Otevřu dveře.“

Nebyl čas. Vysoukal jsem se ven z okna chvíli po tom, co jsem uslyšel cvaknutí zámku.

Bolestivě jsem dopadl na ulici a dal se do běhu ztemnělou ulicí. Kroky duněly do jinak klidné noci.

Měl jsem na sobě zakrvácený hotelový župan, v kapse ani floka a žádný doklad. Naštěstí nikde žádnej policajt. Když jsem před sebou uviděl billboard s nápisem

VÍTEJTE V IRSKU

pousmál jsem se a do díry po vyraženém zubu zastrčil jazyk.

Modrá světla z policejního majáku na konci ulice pro mě znamenala velký otazník.

 

O 2 MĚSÍCE POZDĚJI

Byl jsem až překvapený, jak rychle mě odsoudili. Jako nepřímý důkaz použili záznam z videokamery na toaletách. Zajímavé bylo, že část se nenávratně smazala, za to tam zůstalo, jak mu rvu do jeho zkrvavený tlamy neskutečný role toaleťáku.

Dostal jsem na výběr – odsedět si tam půl roku natvrdo a nebo se nechat vydat do Čech s tím, že nikdo neví, jak dlouho se budou vyřizovat formality. Rozhodl jsem se pro první možnost.

První noc na kavalci nebyla zrovna moc příjemná. Štěnice mě ošklivě pokousaly a bachaři mi naplivali do jídla. Teda doufám, že jenom naplivali. Asi tam trochu zhubnu. Soused mě pořád otravuje lascivními gesty, že začínám litovat, že jsem tam v hotelu Ambra radši tomu starýmu buzerantovi nepodržel.

Čas plynul. Do jídelny chodím pomalým krokem. Pořád musím mít něco v ruce, abych mohl pohrozit otravným spoluvězňům, které zajímá jen jedno a to jim vážně nechci dát. Ve sprše se pro mýdlo neohýbám, i když někdy bohužel vyklouzne a zatoulá se zpravidla mezi pokérované sloupy Briona Whitea, odsouzeného za sérii znásilnění v okolí křesťanského gymnázia St. Catherine.

Po pár týdnech, kdy už za mnou přestala jezdit rodina a dokonce přijela i moje ex-přítelkyně, která přijela jenom kvůli tomu, aby se mi mohla vysmát do ksichtu, že mi to patří, mi na celu přidělili nového spoluvězně. Prý si budeme rozumět.

Svět je velké divadlo. Byl to ten Slovák, co mě okradl v letadle. Zavřeli ho za drobné krádeže na pracovišti a jak se ukázalo byl obviněn i z pokusu o velkou loupež. Prý to bylo na něj ušité, tvrdil mi se slzami v očích.

Podíval jsem se na něj a dobrotivě se usmál. Opětoval mi úsměv svými nikotinově žlutými zuby. Od počátku se mi nelíbily a proto jsem mu do nich dal prakticky vzápětí obrovskou ránu. Vypadly mu čtyři přední.

Najednou jsem si uvědomil, co všechno mi ten gauner proved a že tam jsem kvůli němu. Také mi zvýšili trest kvůli tomu, že ten chlápek v hotelu umřel na jakýsi vnitřní krvácení, který jsem mu prý způsobil.

Byl jsem rád, že mám tohohle sviňáka na pokoji. Když jsem si rozepínal kalhoty u svého vězeňského mundůru měl jsem na tváři slastný úsměv. Vyražené čtyři přední zuby jsou totiž na to, co se teď chystám udělat akorát.

Sdílejte článek

14 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Sheldon 3 května 2009 v 23:38

    Drsné je to v tom, že to znásilnění recepčním se skutečně mělo odehrát, ale ten kamarád ho dřív naštěstí zmlátil. Realita byla ale taková, že pak musel přespat na nádraží  Toho Slováka jsem tam dal proto, že jsem potkal jednoho nalitýho Slováka v noci v baru, kde jsem čekal na kamarády a on se přifařil a ptal se takhle blbě. Pak se pokusil sahat na prsa jedný kamarádce a musel jsem ho krotit. Tak se objevil i v mý povídce   

  2. Morton Eucrow 27 března 2009 v 22:06

    ,,Ty máš rád Slovákov?“

    ,,Jasně“

    ,,Ja ich neznášam.“

    ,,Mě nevaděj.“

    ,,Máš holku?“

    ,,Prečo sa otáčaš? Pýtal som sa ťa, či máš holku?“

    ,,Běž už konečně do prdele!“

    ,,Keby som mal kudlu, vrazil by som ti ju do chrbáta, ty kokot.“

    trochu som upravil ten dialóg, takto by mal vyzerať po slovensky… poviedka je super, páči sa mi tá irónia osudu Slovák, ktorý nemá rad Slovákov si nezaslúži nič iné len fajčiť péro bezzubý btw, pravda je to po krádež alebo aj to s nadržaným recepčným?

Nový komentář