O TT se vědělo, že to bude herní adaptace Carpenterové Věci z roku 1982, jenž samotná je remake skutečného originálu z roku 1951 od Howarda Hawkse, a tak jí logicky byly předvídány negativní reakce. Hra ale velice mile překvapila. Vlastně, nebýt celkového nedostatku opravdového děsu a ovládání nevhodného pro akční hru, byla by The Thing parádní záležitost.

Hra nevypráví ten samý příběh, který byl ve filmu. Pravda je taková, že děj hry začíná tam, kde ten filmový skončil. Jste poslán na prozkoumání dvou Antarctických výzkumných stanic, do kterých byl zasazeny události filmu. V průběhu hry narazíte na několik pozůstalých a taky spolu-vyšetřovatelů, které můžete zatáhnout do týmu. To byl ten nejinovačnější nápad, který TT měl. Kdykoliv můžete cestovat s až třemi kolegy, které ovládá AI. Můžete jim dávat zbraně a munici, uzdravovat je a dávat jim jednoduché rozkazy jako “zůstaň tady” nebo “následuj mě”. Protože je tato věc parazitní infekce, nikdo nikdy neví, kdo je infekovaný a kdo ne. Vaši kolegové mají ukazatel důvěry, který měři, jak pevně věří, že nejste jednou z těchto věcí. Akce jako uzdravování, pomáhání v boji a darování jim vybavení tento ukazatel naplňuje, zatímco ostatní akce jej snižuje. pokud vám váš společník nevěří, nebude poslouchat vaše rozkazy a někdy vás dokonce i napadnou. Všichni také mají ukazatel strachu. S jeho zvyšováním se stává více a více rozrušeným. Pokud ho nijak neuklidníte, tak nakonec zešílí, díky čemuž přestane absolutně reagovat, začne slepě střílet ze své zbraně, počůrá se a nebo to může skončit i sebevraždou. Zhruba všechny akce, které zvyšují jejich důvěru zároveň potlačují jejich strach. Je zde ale i fakt, že kdokoliv z vašeho týmu může být věc a tak se může rovněž kdykoliv bez varování proměnit v monstrum.

Teoreticky je tento strach/důvěra/infekce systém perfektní zachycení filmové atmosféry. Nicméně prakticky to má jen malý dopad na hratelnost. Všechny tyto akce, kterými zvyšujete jejich důvěru a potlačujete strach jsou totiž takové, které budete dělat automaticky – ozbrojovat je, dávat jím munici, uzdravovat je a bojovat s monstry. Takže i když je možné, že váš kolega ztratí rozum nebo vás napadne ve své opravdové podobě, nikdy se to nestane, pokud se proto sami nerozhodnete. Během těch nějakých osmi hodin, za které jsem hru dokončil, jenom jednomu členů z mého týmu se podařilo podlehnout svému strachu, a to mohla být jen těžce nevyhnutelná součást jedné hádankové sekvence. Ale říkám si, že na nějtěžší obtížnost by to mohlo být jinak.

Hrozba proměny vaších kolegů v monstra je spíše menší potíž, než zdroj teroru, jelikož tyhle věci nejsou absolutně žádní soupeři vaším zbraním. Když se někdo změní, prostě ho rychle zabijete a jdete dál. Naštěstí to není všeobecně velká ztráta, protože vaší parťáci vás nenásledují při přechodech mezi levely a noví členové jsou dostupní v běžných intervalech.
Téměř všechny ostatní akční hry jsou o osamělém hrdinovi bojujícím sám proti hordě nepřátel, takže už jen býti v kroužku ozbrojených vojáku – dokonce i když jsou pár z nich věci – vlastně ještě více snižuje úroveň horroru v této hře.

Pravda je, že TT je opravdu spíše akční hra, kde střílíte do monster, než mrzutý survival horror kousek. Puncy tohoto žánru – relativně slabý hrdina a nedostatek výzbroje – tady jednoduše neplatí. Tak jako v obyčejné střílečce, množství zbraní, munice a zdraví je zde hojné, a vaše postava může dostat pořádnej výprask bez větších zranění. Pokud nejste sváteční hráči, skoro nikdy se nemůže stát, abyste se zdraví nebo munici postrádali. V porovnání s vámi jsou věci pěkně slabé. Často to budete vy, kdo honí nepřítele, jak prchá před hrůzným ohněm vašeho plamenometu. Takže z určitého pohledu funguje TT jako horror spíše pro ony monstra.

Nicméně, jako akční hra je TT parádní. Jen ovládání je její skutečnou stinnou stránkou. S myší se můžete dívat doleva a doprava, ale ne nahoru a dolů. Abyste si mohli prohlédnout i vertikální osu vašeho pohledu, musíte stisknout a držet určité tlačítko, během čehož se zase nemůžete hýbat, kromě automatického míření, které se aktivuje společně s jakýmsi vpolným pohledem, který zase aktivujete již zmíněnou klávesou. Schéma ovládání TT se daleko lépe hodí pro gamepad (The Thing je vydán i ve verzích pro PS2 a Xbox) než pro kombinaci klávesnice a myší. Nebýt auto míření (nebo dokonce možnosti nastavení jej) a trvalého volného pohledu – de facto standard v third-person PC hrách – ovládání by bylo daleko lepší.

Jinak je ale TT hodně dobrá střílečka. Umělá inteligence parťáků je skvělá v boji a v této hře je hodně dobře inscenovaných bitev. Konkrétně jedna v malé budově, kde se na vás věci vrhají ze všech čtyř stran je obzvláště intenzivní. Hádanky jsou více méně bezvýznamné, ale všeobecně intuitivní. TT téměř perfektně splétá příběh s vlastním hraním. Co se ukládání pozic týče, hra využívá známý systém omezených pozic, který je až na pár vyjímek dostatečně shovívavý, takže by příliš velké frustrace neměl způsobovat.

Nad tím vším je však téměř dokonalá prezentace. Osvětlení, detailní práce s texturami a atmosférické zvukové efekty jsou všechny na nejvyšší úrovni. Návrhářům se povedlo vymačkat úžasnou různorodost z něčeho, co je v podstatě pouze dlouhá procházka betonovými bunkry a neúrodnou krajinou, jenž to všechno obklopuje. Modely postav jsou dobře zanimované a všichni členové jsou ojedinělí – každý má svoji odlišnou a jedinečnou tvář a styl mluvy.

• Hratelnost – 7/10
• Grafika – 8/10
• Zvuk – 9/10
• Návykovost – 8/10