Série Resident Evil od Capcomu kralovala horrorovému žánru do té doby, než se ukázal konkureční Silent Hill. Zatímco se RE soustředil na typické lekačky, SH vytvořil atmosféru nejen děsivou, ale taky psychologicky sklíčující: kombinace Twin Peaks od D. Lynche a videoklupů Marilyna Mansona. Originální SH děsil excelentně a vybudoval v hráči potřebu znát důvody, proč se toto tiché Anglické město tak pekelně změnilo. Jediné, co se mu ale poskytne je konec, který je nejen krutě negradující, ale zároveň přinutí hráče hru dokončit ještě několikrát poté, aby mu to začalo dávat alespoň náznak jistého smyslu.

Byly kladeny velké naděje, že porkačování poskytne uspokojivější děj zabalený do maximálního grafického pokroku, jelikož se také jednalo o skok do nové generace systému. V obou těchto směrech je úspěšná, ovšem postupem času trochu ztrácí na přitažlivosti.

S absolutně novými tvářemi Silent Hill 2 tak nějak vyžaduje, abyste zapomněli na všechno, co jste o něm věděli z prvního dílu, tedy kromě faktu že je to setsakramentsky zamlžené městečko a že se onou mlhou vlečou určité “věci”. Novým hrdinou se stává James Sunderland, který přijíždí do Silent Hillu poté, co obdržel záhadný dopis od své mrtvé ženy. V tom dopise ho jeho žena žádá, aby se s ní v tom městě shledal. Již brzy po vašem příjezdu si všimnete, že s tímhle místem se děje něco doopravdy špatného – Jediní lidé, na které narazíte mají očividně narušenou mentalitu ale hlavně, z té všudypřítomné pohybující se mlhy se motají monstra. Stejně jako v prvním díle, i zde se brzy ozbrojíte provizorní zbraní – kus trámu s hřebíkem – a malým rádiem, které začne šumět kdykoliv jsou nějak kreatury poblíž.

Očekávajte, že strávíte většinu času řešením hádanek, na jenž se hra soustředí nejvíce. Některé hádanky vyžadují, abyste našli a nějak zkombinovali klíčové předměty, jiné zase prozkoumání vámi nalezených dokumentů a poznámek pro nalezení určitých čísel, které později zkombinujete, no a pak je tu pár vedlejších náhodných hádanek pro vaše potěšení. Všechny tyto hádanky jsou zmáknuty dobře – jsou dostatečně těžké na to, aby vás přinutily pořádně přemýšlet, ale nejdou do extrémů, kdy by vás dohnaly až k návodu. Těch pár momentů, kdy na nějakém místě uvíznete a nebudete vědět, co si počít, budou pravděpodobně způsobeny jednoduše vaší neopatrností – chybějícím předmětem – což následně vede k prozkoumávání všech možných místností znovu, dokud danou věc nenajdete. Excelentní systém mapy vám v tomto ohledu dokáže dobře pomoct, protože vám ukazuje, jaké místnosti jste již navštívili, jaké dveře nejsou odemknutelné a kde jsou již nalezené hádanky, které se odfajfkují poté, co je vyřešíte. Další fajnovou věcí je to, že po vstupu do místnosti se postava kouká směrem ke kterémukoliv pozoruhodném předmětu. To ušetřuje závažné monžství času, který byste jinak strávili prohledáváním každého rohu.

Nejlepší aspekty SH2 jsou její grafika a zvuky. Těch několik unikátních monster, se kterými se potkáte, jsou navrženy skvostně. Například první z nich vypadá jako muž oblečený do uplé bundy a pokrytý vrstvou lesklého červího masa. Dalším takovým je bizarní montáž částí nějaké manekíny. Většina, ne-li všechny tyto monstra jsou velice rušivé jak na podvědomé, tak i vizuální úrovni, což tuto hru dělá rozhodně nevhodnou pro děti.

Kreatury v SH2 zní právě tak strašidelně, jak vypadají. Ten nejneškodnější druh nepřítele zní jako pes složený z kousků rozbitých hodin. Jakmile tohoto nepřítele najdete, přestanete se ho vlastně bát, do té doby vás však to nevědomí, odkud ten zvuk pochází, udrží nervózního. Hudba je rozptýlena po celém prostřední, místy jen těžko zaslechnutelná, ale v tý správné momenty zesiluje a doplňuje tak skvělý efekt. Kvalitní soundtrack a zvukové efekty jsou lehce podbízené herním dabingem, který je zaviněn spíše tím, jak byly dialogy napsany, než špatnými herci.

Působivé vizuálie mají taky pár nedostatků. Ačkoliv tu je velká různorodost uvnitř herních temných vnitřních prostředích, venkovní lokace jsou prostě až příliš zamlžené, jinými slovy málo koukatelné. Jistě, mlha zde úspěšně přidává na atmosféře, ale více ubírá na kráse.

Defaultní ovládání SH2 je podobné tomu v sérii RE, kdy musíte postavu nejdříve nasměrovat tam, kam chce jít předtím, než se vlastně budete moci dalé pohnout. Kritika toto ovládání v RE odsoudila, tady je to ale méně problematické, jelikož akce a reakce je zde dosti rychlá. Ti, kterým toto jednoznačně nevyhovuje můžou ovládání přenastavit na jiný styl, který bohužel neumím popsat, ale každopádně je ještě nešikovnější.

Kromě možnosti nastavení ovládání, SH2 taky poskytuje možnost nastavit obtížnost hádanek a bojů s monstry. Nastavte obtížnost bojů na začátečníckou a můžete klidně jen tak chodit patnáct minut, zatímco na vás nepřátelé ústavičně útočí a i po těch patnácti minutách budete stále naživu. A samozřejmě s vyšší obtížností se hra stane daleko vyzývavější.

Příběh SH2 dává na konci větší smysl, než dával předešlý díl, ale narozdíl od něj druhý díl nevytváří v hráči ten pocit potřeby ho pochopit. Je to rozpojené vyprávění, na které mnozí řeknou pouze: “aha, tak takhle to je”.

Děj je pro tento druh her důležitý, jelikož mnoho hráčů půjdou pouze po progresivním horrorovém elementu a možném příšerném odhalení strašné pravdy na konci – jako tomu bývá v podobně motivovaných filmech. Ti, jenž hledají tento styl napětí by měli udržet na mysli, že SH2 je hrůzostrašnější, ale ne děsivější než první díl. Tak například, v původním Silent Hillu bylo jedno monstrum – napůl pes, napůl člověk – které vás pronásledovalo mlhou, během čehož mrzutě štěkalo a to přimělo těch pár vlasů na krku napjatě stát. Kreatury v SH2 působí stejně rušivě, ale vy máte sklon je zabíjet jenom proto, že vám stojí v cestě a munice máte habaděj, nezabíjíte je ze strachu o váš život. Obdobně jako několik horrorových filmů, i SH2 začíná pomalu a působí, jakoby se jen pokoušela navodit napětí. Ale jakmile to začne, okamžitě se veškerá koncentrace přenese na řešení hádanek a na nějaké adrenalinové či napínavé boje zapomenete.

• Hratelnost – 7/10
• Grafika – 8/10
• Zvuk – 8/10
• Návykovost – 8/10