Rule Of Rose (PS2 hra)


Pokud si myslíte, že jste měli tvrdé dětství, jen počkejte, až se ponoříte do pocuchaného světa ROR. Je to survival horror se stejnou povahou, jakou má Resident Evil a hlavně Silent Hill, jelikož jeho nálada je spíše rušivá, než-li konvenčně strašidelná. Tato hra má skvělý smysl pro styl, jako nějaká zrůdná pohádka nebo strašidelná historka vyprávěná u táboráku. Má to jen jeden háček: ROR není moc zábavná. Spíše než odkrýváním herního poutavého děje nebo interakcí se zvláštními postavami, strávíte nadměrné množství času pouhým slepým blouděním identickými chodbami.

ROR je zasazená do třicátých let 20. století a vypráví příběh Jennifer, mladé angličanky, nebo spíše “plaché smolařky”, jak jí sama hra ráda nazývá. Na začátku vystoupí z autobusu před zchátralým starým sirotčincem. Všude okolo číhají dětičky s pytly přes hlavu a šťouchají do nejrůznějších věcí tyčkami. Všechno začne být ještě podivnější, když se Jenny pustí do prozkoumání sirotčince. Později se probouzí v něčem, co vypadá jako gigantická vzducholoď určitého druhu, a posléze se seznamuje s dívkami, které si říkají “Aristokraté Červeného Pastelu”. Do tohoto malého tajného spolku je následně vtažena s výpomocí věrného psa Browna, kterého osvobodila od krutého otročení. Hra se odvíjí jako série celistvých kapitol, které působí docela rozpojeně. Nic nedává smysl, obzvláště když Jenny potkává více a více dětských nepřátel, ale časem získáte dojem, že všechny tyto incidenty reprezentují epizody z její vlastní minulosti. ROR je účelně nejasná, a ačkoliv nabízí jen málo co do vývoje postav, bylo do ní vloženo dostatek zajímavých a provokativních obrazů, aby udržela vaší pozornost.

Hratelnost samotná pak spočívá v prostém pobíhám a sbíráním předmětů, vyhýbáním se nepřátelům a příležitostně řešení hádanek. Když sebou navíc máte Browna (většina hry), může vám pomoct při hledání cesty. Specificky, můžete tomu troubovi nařídit vystopování pachu nějakého předmětu ve vašem inventáři, což vás zavede k podobným předmětům. To pak bere pryč domněnky, kam jít dál, což je rozhodně dobrá věc, jelikož klopýtání herními lokacemi začne brzy unavovat. A i když na vás všude možně číhají nepřátelé, oběhnutí jich bez povšimnutí je vesměs snadné. Ale jelikož si jsou většina prostředí tak podobná, budete pravidelně běhat do kolečka. Máte přístup k mapám jiných lokací (jakmile je získáte), ale tyto mapy jsou vykresleny jemným tiskem, a je to jako práce v domácnosti, když se k nim musíte neustále vracet.

V ROR moc bojování není, i přesto je to však důležitou částí hry, neboť se z několika situací budete muset vybojovat, včetně různých konfrontací, jež zastávají funkci duelů s bossy ve stylu “vyhni se rozdrcení”. Bohužel, tento aspekt není o nic lepší, než všechno to bádání. Jelikož je Jenny tak bojácná, není právě kompetentní bojovník, a bude vlastně jen stěží mávat nožem nebo jinou zbraní, kterou právě má u sebe. Brown může být mírně užitečný k pomatení nepřátel, ale k jejich porážce se budete obvykle muset dostat opravdu blízko a doufat, že Jennino nesmělé mávnutí zasáhne svůj cíl. Mezitím, je těžké odhadnout, jak moc je Jennifer ubližováno, když nevyhnutelně dostává proplesk, ale můžete najít léčivé předměty jako lízátka a vdolečky, a tak sami sebe udržovat naživu. Stále, jeden nešťastný úder do této nešťastné dívky vás může rychle dovést na známou GAME OVER obrazovku, a jelikož uložitelné pozice jsou v této hře docela vzácné, nutkání procházet si zdlouhavé části této hry znovu a znovu může být frustrující.

Příběh, nikoliv samotná hratelnost, vás bude nutit hrát dál, ale ani on by nemusel být dostatečně silný na to, aby vás prohnal i těmi více matoucími a těžšími částmi hry. Většina hry se odehraje v několika stejných lokacích, do kterých se budete neustále vracet, nicméně ROR toto rozumně zakrývá tím, že vás předhazuje lehce odlišným nepřátelům, nebo za odlišných okolností.

Zároveň tomu pomáhá dobrý vzhled, kompletní se zrnitým filmovým efektem, jenž přidává na děsivém tónu hry. Nejčastěji budete pozorovat Jenny a Browna, jež vypadají dostatečně realisticky, když pobíhají kolem, a vytváří pěkný kontrast s některými těmi bizarními, ďábelskými nepřáteli, na které narazíte. Tito zahrnují věci s prasečí a kozí hlavou, a také něco, co vypadá jako děti nosící rybí hlavu, se svázanými nohami, které jsou nuceni k plácaní se na podlaze. ROR zároveň obsahuje některé skvěle vypadající cinematické filmečky, které zobrazují určité zvláští rituály našich Aristokratů, jako třeba svazování lidí do pytlů a pak, jedenomu po druhém, vhazování různého hmyzu a jiných nechutných věcí do otvoru pytle. Mimo mísu, herní manuál je zpracován hodně pěkně, jako knížka s omalovánkami nějaké hodně narušené dívky.

Herní dobové zasazení do třicátých let minulého století je nejprominentnější skrz soundtrack, který je naplněn napjatou hudbou, jenž praská do ječivých houslí. To je náladové a efektivní, zvláště když jsou nepřátelé v pohybu, ačkoliv v časech, kdy se pouze snažíte najít cestu dál, stává se to reptiční a následně protivné. Dabingu se dá vyčíst jen málo, a zvukové efekty jsou všeobecně dobre, avšak nenápadné.

  • Hratelnost – 5/10
  • Grafika – 7/10
  • Zvuk – 7/10
  • Návykovost – 6/10

+ Zajímavý horrorový psychologický příběh je matoucí, ale vtáhne vás do děje
+ Dobrá, děsivá prezentace zahrnuje některé skvělé filmečky

– Repetiční, nudná hratelnost většinou spočívá v pouhém pobíhání z místnosti do místnosti
– Špatný bojový systém, který může hodně frustrovat
– Matoucí level design vás může přimět ztrácet drahocenný čas slepým pobíháním dokola

Hratelnost5
Grafika7
Zvuk7
Návykovost6
Během hraní ROR dostanete pocit, že celý ten příběh se nakonec stejně nevyjasní. Přinejmenším vás přiměje o tom všem popřemýšlet, budete se ale muset propracovat přes spíše nudné prozkoumávání, abyste se dopracovali k herním koncům. Rule Of Rose boduje v protahování určité záležitosti, která je na hru pěkně troufalá, a zatímco by hra s takovým rušícím subjektem nemusela nutně být zábavná v tom nejryzejším smyslu, zároveň by neměla být nudná. Horší šedesátka.
63%

Sdílejte článek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář