Blair Witch vol. 1: Rustin Parr (PC hra)


Filmaři stojící za Záhadou Blair Witch vytvořili dlouhou a zkomplikovanou historii týkající se zvláštních jevů v Burkittsville (též známý jako Blair) v Marylandu. Ze všech těch smísených nadpřirozených okolností je nejhrůzostrašnější příběh Rustin Parru. Podle fiktivní historky zmizelo v Burkittsvillu roku 1940 sedm dětí. O rok později, poustevník jménem Rustin Parr vyšel ze svého domu v lesích, přišel do města a sdělil místnímu obchodníkovi: “Konečně jsem hotov.” Šest z těch sedmi dětí bylo nalezeno v Parrově suteréně mrtvých, avšak jeden chlapec, Kyle Brody, byl stále naživu a stál tam v rohu.

Příběh Rustina Parra bude důvěrně známý těm, kteří viděli film. Parrův dům je vlastně dějiště poslední scény ve filmu a je klíčem k záhadnému ukončení. Ony vraždy jsou také předmětem BW1 – prvním vstupem v celkově třídílné série.

Tuto hru vyvinulo Terminal Reality, jejíchž Nocturne kráčelo podobnou cestou. Popravdě je BW1 něco jako pokračování Nocturne. Používá stejný enginei postavy. Hrajete za Elspeth Holliday, jež byla jen vedlejší postavou v Nocturne, ale je hlavní hrdinkou této hry. Elspeth je agentka Spookhouse, vládní agentury založené pro vyšetřování nadpřirozených jevů, a je poslána do Burkittsvillu, aby zjistila, co je pravdy na tvrzení Parra, že během páchání všech těch vražd byl pod vlivem nadpozemských sil.

Je to dobrá premisa a párování agentů Spookhouse s Burkittsvillskou legendou vypadá na perfektní utkání. A ve většině případech to taky funguje. BW1 obsahuje několik opravdu děsivých momentů. Nicméně, důvěra ve střelných zbraních a zabíjení monster ubírá na důvtipnějších odstínech hry. Zamoření monstry jako v Resident Evil působí v téo hře dosti nemístně. Hra stejně jako film je nejděsivější v těch momentech, kdy je tam pouze náznak toho, že něco nadpřirozeného je vůbec v pohybu. Když je to očividné, stane se to potěšilé.

Než se vydáte do Burkittsvillu, musíte projít výcvikovou sekcí. A právě zde se ukazují nedostatky použitého enginu v plném světle. Proměnlivá third-person perspektiva dělá boje frustrující a obtížné, podobně jako ve většině her tohoto druhu v té době. Návrhaři vám ale udělí jeden návrh: Najděte si sami pro boj lepší úhel kamery. Tohle je vlastně “technický tip” ve výcvikové misi a vy začnete uvažovat, proč se touto radou autoři sami neřídili, jen s náhradou slova “boj” za slovíčko “design”.

Tenhle tip ale přestane fungovat v pozdější fázi hry, kdy bude boj stálejší, jelikož přesun do nové lokace jednoduše znamená střetnutí se s více nepřátely a potencionálně horším úhlem kamery pro zmíněný boj. Navíc, herní auto-mířicí doplněk je rozporuplný a je jen těžké udržet korálek na přicházejících protivnících. Naštěstí je boj nepovinný element během většiny hry, dost možná neúmyslně. Je totiž docela snadné se vyhnout nepřátelům a jenom je oběhnout. Výsledkem toho sice bude, že za zadkem pak budete mít hejna nahromážděných bestií, ale když s nimi nebudete bojovat, může vám to ušetřit určité trable.

Děj BW1 začíná, když výcviková mise končí a Elspeth přichází do Burkitsville a začíná vyšetřovat. V této hře je více adventurních prvků, než bylo v Nocturne, a Elspeth si celou dobu dělá excelentní poznámky, takže zůstanete na stopě. Bohužel, tento prvek není kdovíjak pronikavý a vy si budete spíše přát, abyste se dostali do trošku většího kontaktu s měšťáky, ale stále se vám dostane slušné nadílky historek a naivních anekdot o zle, které se skrývá v těch lesích.

První kapitola končí poněkud zvláštní sekvencí, která se řadí mezi ty nejlepší, ale zároveň i ty nejhorší. Veškerý městský lid se promění v poletující démony připománající klasické béčko Evil Dead a vy je musíte všechny pozabíjet. Tohle je vaše první setkání s bojem a zároveň je to jedna z mála bitev, kterou musíte projít, abyste se vůbec dostali dál. Ale nejzajímavější na této sekvenci je to, jak končí: vlastně má dva konce. První z nich je opravdu hrozivé a dává dojem, že se i zbytek hry bude řítit tímto zajímavým směrem. Poté ale dostane ten skutečný konec, který následně zmenšuje šok z toho, co jste právě shlédli.

Váš první výlet do Black Woods je zdlouhavá zmatená sekvence, ve které máte za úkol najít dům Rustina Parra a mezník zvaný Coffin Rock. Moc se toho neděje a toulání po lesích vás bezpochyby začne otravovat. Zvykněte si na to: Pokaždé, když vstoupíte do lesů (jakože tam vstoupíte častokrát), budete si muset tím bludištěm projít znovu. Tyto cesty přes lesy mohou být únavné, už jen díky měnícím se úhlům kamery, které mohou dělat navigaci jediným směrem obtížnou. Dokonce i s aktivovaným kompasem budete nejednou běhat dokola tím špatným směrem.

Jakmile najdete Parrův dům, teprve tehdy poznáte, jak děsivá tato hra doopravdy může být. Díky osvětlovacím a stínovým kapatibilitám engine exceluje v budování atmosféry. A Parrův dům je toho skvělým příkladem – budete si neustále myslet, že ve tmě vidíte lstivé záblesky něčeho, co tam být může, ale taky nemusí a to je sakra strašidelné.

Zbytek hry je pak o cestování z Burkittsvillu do lesů, během čehož se budete dozvídat čím dál více o tom, co se v lesech skutečné skrývá. Ačkoliv je příběh zajímavý, je trochu zkroucený. Nepřátelé (kterých je v lesích čím dál hojněší počet) se skládají hlavně z nemrtvých zvířat a lidí, ale i takové ty divné, kolebající se napíchlé svazky, které taky potkáte jsou rovněž jaksi strašidelné. Ale na hru, která evokuje ty největší děsy jemně a nenápadně, je trochu podivné, že vašim prvním výraznějším nepřítelem bude velký neviditelný štír.

Závěrečná sekvence hry je zábavná, ale trošku zklamání. Nebudete toho muset moc dělat a najednou se všeho ujme hra samotná a vy se budete jen dívat. Je to pěkně napjatá sekvence, ale je relativně snadšív porovnání s těmi složitějšími částmi hry. Ta nejlepší část přichází těsně před koncem hry, kdy budete muset řešit několik hádanek, které jsou jak zajímavé, tak i originální. Je to perfketní část a kdykoliv si myslíte, že už je konec, nabídne se ještě jedna věc, kterou budete muset udělat. BW1 by tedy byla daleko zábavnější hra, kdyby toto řešení hádanek bylo rozšířenější.

Hra vypadá celkově dobře, ačkoliv některé modely postav vypadají poněkud ošklivě a poletování jejich plášťů působí hodně nerealisticky. Ale skvělé stínové efekty a pustý vzhled města a lesů pomáhají na budování velice děsivé atmosféry. Zvuky zde odvádějí rovněž dobrou práci – často přehnaný dabing je okamžitě poznatelný, avšak hlasy Elspeth a protagonisty z Nocturne, The Strangera, jsou skvělé. Hra navíc zahrnuje dvě excelentní hádanky, kdy budete muset analyzovat zvuky z magnetofonu. A filmy jako Šestý Smysl nebo Vymítač Ďábla dokázali, že magnetofon může být hodně strašidelné zařízení.

  • Hratelnost – 7,5/10
  • Grafika – 7/10
  • Zvuk – 8/10
  • Návykovost – 8/10
Hratelnost7.5
Grafika7
Zvuk8
Návykovost8
Ačkoliv je BW1 rozporuplná hra, je stále zábavná. Její dobré části stojí za to protloukání se průměrnými boji. Atmosféra je parádní, a i když je taková možná jen díky dlouhým stínům a temnými kouty, hlavně že to funguje. BW1 vám nezabere příliš mnoho času hraní, ale častokrát vás kvalitně vyděsí. Fanoušci žárnu by měli stoprocentně zkusit.
76%

Sdílejte článek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

  1. j.calling.2bad 20 května 2008 v 15:14

    Jsou tři díly, nicméně pouze jednička mě oslovila natolik, abych s ní ztratil nějakej ten čas (resp. s její recenzí) a taky je to jediný díl, který mám. Dvojku i trojku jsem hrál, ale nemám je a jen matně si na ně pamatuju. A psát recenzi na základě toho, co si pamatuju by byl nesmysl (i když už jsem takovou recenzi jednou nebo dvakrát psal.)

     

Nový komentář