Režie: Bryan Bertino
Rok výroby: 2008
Délka: 85 min
Země: USA

Hrají:
Liv Tyler … (Kristen McKay)
Scott Speedman … (James Hoyt)
Gemma Ward … (Dollface)
Kip Weeks … (The Man in the Mask)
Laura Margolis … (Pin-Up Girl)
…a další

Definice horroru může být těžko uchopitelná a posledních deset let horrorových filmů bylo dostatečně zábavných. Nicméně, mezi hrůzným a hrozivým více a více rostlo odloučení, mezi tím, co je krvavé a rušivé a legitimně strašidelným. Pokud poslední dekáda zažila vzestup a pád Amerických remaků; PG-13 slasherů pro pubescenty; a hardcore Hostel/Saw motivů; jednomu může vrtat hlavou, jestli – byť jen málo – The Strangers náhodou není pouhou reakcí na to všechno.

Pro své efektivní nabízení nemalé porce krve a vyčerpávající kolekce dlouhovlasých, Japonských mrtvých dívek, takové filmy jsou velmi estetickými zážitky. A ve zmírněném, polo-přijatém slova smyslu, mnoho diváků je mohou chápat, jako “děsivé”. Ale pro fanouška těchto filmů, je to šokující zážitek, když se ukáže malý, napjatě roubovaný film, jako The Strangers – a to skoro nezvaně – a připomene vám, co termín “hrozivý” opravdu znamená.

Situace je skutečně prostá. Dva milenci (Scott Speedman a Liv Tyler), následkem poklesu v jejich vztahu, jsou nuceni přespat v jednom odloučeném venkovském domě po návratu z blízké svatby. Na scénu přicházejí cizinci – tři maskovaní psychopati, kteří si náš zamilovaný páreček dobírají a loví jej během hrůzných hodin před svítáním. Ironicky, na film nazvaný The Strangers, ta premisa je neuvěřitelně známá, ale je to exekuce, v čem film uspěl.

Nákladní vlak horrorového filmu autora a režiséra Bryana Bertina – perfektně načasovaném v rozptýlených devadesáti minutách – dělá několik věcí absolutně správně. Dává si to načas, a když to příjde, zasáhne to tvrdě. Vytváří postavy, které se chovají a jednají jako dospělí, činí racionální, pokud pochopitelně panické, rozhodnutí a jen zřídka, pokud vůbec někdy, sestupují do té naprosté stupidity většiny obětí v horrorové historii. Stále je o krok napřed před svými diváky, konstantně odpovídající na otázky přesně v tom momentu, kdy skočí do divákovy mysli. Využívá zvuk a ticho právě tak mistrovsky, jako každý jiný proslulý horror, a vytváří tak zřetelný smysl tenze – každá lekačka a každý náhlý zvukový podnět má jak kontext, tak i důvod. Buduje rámec, ve kterém postrádání motivace vrahů je dělá ještě více hrozivými, nikoliv méně uvěřitelnými. Udržuje neustálou úroveň horroru s pouze dvěma protagonisty, a to z velké části vytvořením hřiště, na kterém vrazi nechtější striktně zabíjet, ale terorizovat. Je to brutální, aniž by to bylo krvavé; je to hrozivé, aniž by to bylo nápadité…

Bertinoho režie je vhodně zbavená jakékoliv cinematické jiskry, volící raději hold vzdávající atavismus do let sedmdesátých. Všechno od osvětlení, přes práci s kamerou až po návrh samotného domu přispívá na smyslu běžnosti a konečný důkaz efektivity filmu je váhavost, zda-li se člověk má vrátit do vlastního neosvětleného domu či bytu po odchodu z kina nebo z bytu kamaráda, kde byl film sledován. The Strangers exceluje v tom, co vidíme a slyšíme – dlouhý zlověstný záběr na maskovaného nezvaného hosta stojícího po lampou, nebo chrastění a třeskání, které slyšíme, zatímco psychopatické trio řádí ve venkovní části domu.

Speedman a Tylerová vydávají úpřimný, věrohodný výkon, a zatímco je těžké odhadnout, jak by se jeden mohl chovat v takové situaci, ani jeden z nich nikdy nepřehrává. To je znázorněno malými momenty, jako když Speedman neví, jak přesně nabít brokovnici, kterou našli schovanou v domě; nebo v jeho počáteční nedůvěře, že se děje něco pravdu nebezpečného. Většinou  tento pár dělá moudrá rozhodnutí, a kromě jednoho relativně pošetilého “rozdělme se!” momentu, kde jejich volby nejsou možná právě chytré, jsou stále přinejmenším pochopitelné.

Zatím samá chvála, tak je na čase něco málo napsat i o chybách tohoto filmu. Nejprve je dobré vědět, že všechy chybičky jsou zastíněny celkovou úrovní zručnosti tvůrců. Během sledování filmů budou diváci několikrát mít jasné a přesné tušení, co se stane, ale The Strangers tyto momenty chytře okořeňuje elementy, které udržují diváky nerozhodné, navzdory jejich jistotě. Prodloužené, pokud tak nějak familiární, tempo ve venkovní části domu, kdy se musí poraněná Tylerová proplazit skrz deseti minutami průběhu, je utišené faktem, že zabijáky jednoduše nezajímá okamžité zavraždění, a rozhodnutí Tylerové neběžet a nespěchat je založeno na jejím pochopení té hrozivé škodolibosti.