Režie: David Cronenberg
Rok výroby: 1981
Délka: 103 min
Země: Kanada

Hrají:
Stephen Lack … (Cameron Vale)
Jennifer O´Neill … (Kim Obrist)
Michael Ironside … (Darryl Revok)
Patrick McGoohan … (Dr. Paul Ruth)
Lawrence Dane … (Braedon Keller)
Robert A. Silverman … (Benjamin Pierce)
…a další

Hlavní hrdina Cameron Vale je scanner. To znamená, že má neuvěřitelně silnou telepatickou schopnost, která mu umožňuje nejen číst myšlenky, tzn. skenovat, ale také ovládat chování lidí. Zatím však své nadání neumí plně využít, protože o něm pořádně neví. Osobní rozvoj mu zajišťuje až Dr. Ruth, jenž jej „vychovává” ve středisku společnosti ConSec. Právě on mu sdělí, že lidí jako on je velmi mnoho. Bohužel jsou ve velké většině soustředěni ve zločinné organizaci Darryla Revoka, obávaného scannera. Cameron má jasný úkol. Musí se do Revokovy skupiny infiltrovat. Zdá se však, že je stále o krok pozadu a že na něho čeká několik nemilých překvapení, která vyvrcholí bojem o život.

Scanners je film, který Cronenberga katapultoval do povědomí široké divácké obce a samozřejmě i štědrých sponzorů jeho dalších filmů. Jak příhodné a osudově symbolické, když si uvědomíte, že to způsobil film, který se tématem po(d)vědomí přímo zabývá, že? O kvalitách snímku hovoří i 3 získaná ocenění. Ještě v roce 1981 získal Saturn Award za nejlepší mezinárodní film a make-up, o dva roky později cenu za nejlepší fantasy film.

Jak známo, režisér Scanners si ve svých filmech bere na mušku jistá témata. I zde lze nalézt jedno z nejsilnějších, tj. odkaz na deformační účinek pokroku na lidské individuum. Jedná se zde o pokrok duchu lékařského, přesněji řečeno o následky nepříliš etického experimentu. V těch se nejedná o tělesné degenerace, nebereme-li v úvahu ty, které jsou způsobeny skenováním, jde jednoznačně o ty duševní. Zásadní prostor filmu je věnován psychickým prožitkům, nicméně pouze skrytě. Nevidíme konkrétní obrazy, jako například v pozdějším Cronenbergově filmu Videodrome, slyšíme pouze hlasy a vidíme jen vnější projevy ve výrazech obličeje. Ty je na místě pochválit. Ostatně jako další herecké výkony většiny zúčastněných.

Skutečností k zamyšlení se nabízí hned několik. Nebezpečí neprověřených lékařských postupů. Možnost zneužití původně dobře zamýšlené technologie. Způsob nakládání s mimořádnou schopností či silou, jež může deformovat osobnost. Odpovědnost za vlastní činy, které se nelze zbavit mlčením. Odcizení způsobení výjimečností. Je asi zbytečné je všechny jmenovat a rozebírat. Je na divákovi, jak se k filmu postaví a jestli se mu bude chtít přijmout jej nejen jako odpočinkovou zábavu, což v tomto případě není zcela nemožné.

Snímek vyniká pro Cronenberga vlastní poctivostí. Scénář je téměř bezchybný (pokud vám nevadí občas delší dialogy, bez kterých byste ale leccos nepochopili). Nápad je nevšední a praktická realizace některých jeho částí (pokus o spojení s počítačem) slušivá. Atmosféra je pohlcující. Může za to postupné odkrývání tajemství a vcelku svižné tempo. Hudba, jejímž autorem je opět Cronenbergův dvorní skladatel Howard Shore, dokresluje beznadějnost, s níž jakožto jedinou lze proti scanners bojovat.

Po stránce vizuální je film pastvou pro oči. Nádherné barvy, i když nic extra veselého, bizardní umělecká díla jedné z postav, násilné scény, i když zde ne až tak přímé, jak by mohl někdo čekat. Kapitolou o sobě je pověstné vybuchování hlav, které se nad filmem vznáší jako legenda. Sice jich tu tolik nevybouchne, ale i to málo je provedeno velmi precizně a působivě. Stejně jako závěrečný souboj, který je vedle zápasu grimas i ukázkou excelentního maskérského umění. A taktéž ukázkou režisérova nadání zamotat divákovi hlavu tak, že chvíli neví, jak to vlastně dopadlo, popřípadě jestli to vůbec nějak dopadlo.