Režie: Toshikazu Nagae
Rok výroby: 2010
Délka: 90 min
Země: Japonsko
Alternativní název: Paranormal Activity 2: Tokyo Night

Hrají:
Aoi Nakamura…(Koichi Yamano)
Noriko Aoyama…(Haruka Yamano)
… a další

Haruka se náhle vrací ze svého studijního pobytu v San Diegu zpět do rodného Tokia. Stala se totiž účastnicí autonehody, při které si zlomila obě nohy, a tak se o nemohoucí dívku musí postarat rodina. Přesněji řečeno devatenáctiletý bratr Koichi, protože otec právě odjíždí na služební cestu. Koichi se rozhodne vše zdokumentovat na kameru, aby se posléze mohli všichni zasmát zachyceným momentům jejich soužití, a hlavně aby měl důkaz, že se o svou sestru upoutanou na invalidní vozík staral opravdu pečlivě. Jenže již následující noc se začnou dít v pokoji jeho sestry podivné věci a dívka je přesvědčena, že ji ohrožuje nadpřirozená síla. Koichi si ze všeho dělá nejprve legraci, ale když se i on sám stane svědkem paranormálních jevů, jejichž síla začíná narůstat, rozhodnou se vyhledat odbornou pomoc. Aby však už nebylo pro oba sourozence příliš pozdě…

Sérii Paranormal Activity jsem se začal věnovat teprve před pár dny, ale už po zhlédnutí prvních dvou dílů mi bylo jasné, že tohle rozhodně nikdy nebude moje oblíbená série. V obou případech hodinu trvající nudu vždy okořenila poslední cca patnáctiminutovka, která dokázala alespoň trochu zaujmout mou pozornost. Takže když jsem se dozvěděl, že i Japonci natočili vlastní příspěvek, musel jsem ho prostě vidět, abych mohl porovnat. Hodně lidí však tento film odsuzuje, že jen sprostě napodobuje originál, s čímž ovšem nemůžu tak úplně souhlasit. Hlavně je nutné podotknout, že nejde o žádný remake – film má vlastní příběh a dokonce i úzkou spojitost s tím, co se dělo v Americe.

Což ovšem ještě neznamená, že by šlo o nějak závratnou podívanou. To v žádném případě. Mám sice hodně rád asijskou tvorbu, ale jak vidno režisér Toshikazu Nagae se od svých šikmookých kolegů mnohému nepřiučil. Vždy se mi u Japonců líbilo, že ve svých filmech dokázali navodit opravdu nervy drásající atmosféru a divák se mohl těšit na množství lekacích scén, ale tady jsem se skoro ničeho takového nedočkal. Ano, je sice pravda, že i zde se staneme svědky docela zajímavé závěrečné dvacetiminutovky, ale že by vám při ní stály hrůzou vlasy na hlavě? To těžko! Zas na druhou je potřeba podotknout, že představitelka hlavní hrdinky uměla solidně křičet, protože mi z toho místy doslova zalehlo v uchu.