Para Elisa (2013)


Scénář a režie: Juanra Fernández
Rok výroby: 2013
Délka: 74 min
Země: Španělsko
Anglický název: For Elise

Hrají:
Ana Turpin … (Elisa)
Ona Casamiquela … (Ana)
Luisa Gavasa … (Diamantina)
Jesús Caba … (Alex)
Sheila Ponce … (Úrsula)
…a další

 

Studentka Ana nemá peníze na školní výlet a tak se uchází o práci chůvy. Problémy nastávají ve chvíli, kdy pochopí, že starat se o Elisu bude muset proti své vůli nepřetržitě. Zcela paralyzovaná musí sledovat, kterak se z ní stává živá hračka v morbidní rodině, jež pro ránu kladivem nejde daleko. Může takovou hru hrát nebo se pokusí o útěk?

Para Elisa má na filmových databázích po prvních hodnotících nepříjemně nízký rating. Udivilo mě to, protože po zhlédnutí jsem byl spokojen takřka na úroveň australského The Loved Ones (2009), kde měl snad ještě děsivější osud připravený student Brent. Podle mě se i tomuto snímku podařilo vyvolat onu krutost a beznaděj (“když ti maminka zlomí nohy, neodejdeš!”), i když je pravda, že ty největší krutosti jsou mimo záběr

Většina děje si vystačí s jedním bytem, druhá linie sleduje Anina přítele Alexe, který se pokusí o záchranu. Para Elisa nabídne několik pěkných twistů (snad jen ta její přítelkyně ve vaně je trochu WTF!?) a kvůli mrzké stopáži je její tempo nadprůměrné. Proto je škoda, že se debutující španělský režisér Juanra Fernández nepokusil ještě víc pohrát s finišem, který je jednoduše useknutý v tom nejlepším. (No zkrátka, ještě něco jako “pomsta” či příjezd “těch blbejch policajtů”, by prospělo celkovému vyznění).

Hodnocení6
Kdo si bude chtít rýpnout do logiky některých prvků, terč si jistě najde. Pro mě představuje Para Elisa milé žánrové cvičení, které poměrně intenzivně v rámci jedné noci zosobňuje psychologický teror. Mě to chutnalo.
60%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Frenk ( profil autora )

Film, hudba a alkoholické radovánky, to jsem já!

  1. Profilový obrázek
    Solo 28 listopadu 2014 v 12:42

    Docela jsem se na tento španělský kousek těšil, protože je nejčastěji přirovnáván k australskému The Loved Ones, jenže jak se ukázalo, nešahá mu ani po kotníky. Stále častěji mi začíná připadat, že španělská tvorba začíná v poslední době lehce upadat na úkor kupříkladu té francouzské. Jaume Balagueró je samozřejmě číslo jedna, ale většina ostatních se jej snaží jen napodobovat a moc se jim to nedaří. Juanra Fernández je ve svém oboru teprve začátečníkem, ale pokud na sobě nezačne víc makat, stane se jeho další tvorba jen průměrným patosem a brzy upadne v zapomnění. Tento obyčejný thriller je toho jasným důkazem. Pokud totiž někdo láká na psychický teror, tak je potřeba mu jej i slušně naservírovat a ne že zůstane jen u tuctového náznaku a jedinou věcí, kterou se dá „teror“ nazvat je řev jedné z hereček, při kterém vás začnou bolet ušní bubínky. Oceňuji, že si Fernández napsal i scénář, jenže v něm zůstalo tolik děr, že ani výrobci ementálu by se nemuseli stydět. Potenciál filmu zůstal z poloviny nevyužit, spousta věcí je nedotažených do konce, většina zajímavého mimo záběr kamery a stopáž mohla být klidně delší, protože useknutý konec mě pěkně nasral. Když k tomu přidám i „klasické“ nelogické chování a situace, nejsem schopný tomuto filmu dát prostě víc než obyčejný průměr. Po jeho zhlédnutí však začínám vážně uvažovat, že si v práci posbírám pár mašliček z hroznového vína a svážu s nimi svojí starou, abych si vyzkoušel, jestli to vážně funguje. To si samozřejmě dělám prdel, stejně jako si jí ze mě dělal sám režisér. Slabých 50%

Nový komentář