Český název: To
Režie: Andy Muschietti
Rok výroby: 2017
Délka: 135 min
Země: USA
Hrají:
Jaeden Lieberher … (Bill Denbrough)
Jeremy Ray Taylor … (Ben Hanscom)
Sophia Lillis … (Beverly Marsh)
Finn Wolfhard … (Richie Tozier)
Chosen Jacobs … (Mike Hanlon)
Jack Dylan Grazer … (Eddie Kaspbrak)
Wyatt Oleff … (Stanley Uris)
Bill Skarsgård … (klaun Pennywise – To)
… a další
Je tomu deset let (12. června 2007), co jsem publikoval svou recenzi na dvoudílný televizní film To, který jsem negativně kritizoval. A příští rok to bude deset let od knižní recenze na To, kterou jsme spolu s Prasoidem několik dní dávali dohromady, a 100% hodnocení pro ni bylo stále málo.
Ano, knižní To je u mě dosud tou nejlepší knihou, co jsem kdy četl (a to do tohoto žebříčku počítám i literaturu slavných klasiků). Je proto pro mě velice těžké přistupovat k filmové podobě nestranně. Minimálně jednomu se nevyhnu… a tím je znalost jistých kontextů, které film nezobrazuje a tedy mé subjektivní pochopení různých náznaků a informací, které diváku neznalému knihy budou skryty (například lego skládačka želvy).
Tak si předně řekněme, že nové filmové To (2017) to se svým vznikem nemělo vůbec lehké. Už v době, kdy jsem psal recenzi na onen nepovedený televizní počin, jsem slýchával zvěsti, že se připravuje remake. Před pár lety režisér Jany Eyrové a Temného případu Cary Fukunaga oficiálně oznámil, že do realizace zbývají poslední kroky. Kroky, které se ale staly jeho vizi osudné. Studio Warner Bros odmítlo natáčení v New Yorku jako příliš nákladné, a tak po produkčních neshodách Cary odešel a s ním i Will Poulter, který měl představovat původního klauna Pennywise.
A tím jsme u To, jak ho dnes můžeme vidět. Režii získal Andy Muschietti, který mě zrovna svým hororem Mama neoslnil. Roli Pennywise – To získal Bill Skarsgård a já tehdy předvídal tomuto komplikovanému projektu průšvih.
Světla pohasla, sál se utišil a projekce začala. A mě zhruba v polovině padla spodní čelist pod sedačku a horní provrtala díru do plechové střechy kino sálu. Tohle nebyl vůbec špatný film. A z úhlu čtenáře knihy se zde dokonce plnily některé sny, ke kterým se TV film z roku 1990 ani nepřiblížil.
Předně obrovská pochvala patří castingu. Klub Smolařů je jedna z nejlepších part (srovnávám snad jen s českou klasikou: Bylo nás pět), kterou jsem měl tu čest kdy vidět. Každý z hrdinů je něčím specifický, zamilujete si ho a budete mu i celému týmu fandit, bát se o něj a milovat ho.
Filmaři skvěle zvládli dát prostor jednotlivým postavám, aby se jejich charaktery nezazdily. A v každém políčku filmu se odehrává různě důležitá scéna odkrývající jednotlivé motivace, které ženou celý film kupředu.
Ano, tohle je film o partě dětí, které čelí vlastním problémům, násilným spolužákům a dokonce i v několika případech rodině. Naproti tomu nadpřirozené To je v první polovině jen jakýmsi bubákem v pozadí, které se ale postupně dostává do popředí zájmu klubu Smolařů a tedy celého děje.
Ano, klaun Pennywise je důležitou postavou pro celý příběh o klubu Smolařů. Bez správného klauna by film zcela určitě propadl. A já se srdcem lehkým jako peříčko můžu sdělit, že se nový klaun Pennywise povedl na výbornou. Bill Skarsgård mu dal nejen onu děsivost, ale i jakousi dětinskou šílenost. Geniálně využívá své grimasy, pohyby i řeč, která dává tomuto celovesmírnému zlu onen dokonalý nádech bestie, co se ve filmu živí, jak strachem, tak i masem.
A právě zde byl jeden z mých největších strachů. Klaun Pennywise z roku 1990 patřil díky Timu Currymu k tomu nejlepšímu na celé adaptaci. Ale i tak působil jako strašák v zelí, který jen párkrát bafne a postavy vlastně vůbec neohrozí. A zprvu to tak vypadá i zde. Jenže po prvních několika útocích, které spíše působí jako halucinace dětí, začne To být více tím strachem, který jakmile si ho pustíte k tělu, nepustí vás a sežere. Nestojí jen na jednom místě, vyráží tryskem za svou obětí a vy si rázem připadáte jako ve svých nočních můrách, kde utíkáte před příšerou a přitom stále o něco zakopáváte.
Na ruku současným divákům jde posunutí děje z roku 1957 do roku 1989. Více návštěvníků kina si totiž své dětství prožilo v osmdesátých letech než padesátých. A tak i toto rozhodnutí psychologicky pomáhá ztotožnit se s hlavními hrdiny.
A tím se dostávám k několika negativům tohoto snímku. Většina z nich pramení samozřejmě z toho, že 500 stran knihy (polovina) nemohla být převedena do dvouhodinového hororu. A tak kupříkladu linka Henryho Bowerse jako násilnického spolužáka je jen načrtnuta v nutných základech, kde pochopíte, že jde o bastarda s otcem, který mu zřejmě není dobrým rodičem. Znalec knihy pochopí více, ostatní budou tápat. Stejné to je s podobou klauna Pennywise. Proč vystupuje jako klaun? A jaká je jeho skutečná podoba? Proč loví děti? A jak se v Derry sakra vzalo? Odpovědi naleznete zatím jen v Kingově textu.
Co říci závěrem? Abyste v To zbytečně nehledali žánrově čistý horor. Je to drama o partě dětí, které pochopí, že společně jsou silnější a dokáží se ochránit. Pevnost jejich vztahu projde mnoha zkouškami, z nichž některé jsou hororové. Díky tomu se budete u tohoto filmu bát, smát, možná i plakat. A to jsou přesně ty pocity, které jsem prožíval před mnoha lety u knihy.
To není hororem o zabíjení dětí. Je příběhem typu Stranger Things či ještě lépe: Stůj při mně. Pokud takovéto příběhy máte rádi, určitě na To vyrazte. Nezklame vás. Pokud ale takové stylistické osmdesátky nemusíte, hrozí, že budete zklamáni.
[…] dosud nejvýdělečnějšího horroru historie It (To, 2017) režiséra Andyho Muschiettiho konečně odhalil plnohonotný trailer! Již v květnu tvůrci […]
[…] je v posledních letech natáčeno množství filmů. Některé z nich dosáhly načisto velkého úspěchu, jiné naopak zapadly do průměru. A některá již zfilmovaná literární dílka se […]
Na tento film jsem se musel dopředu trochu připravit a i z toho důvodu jsem si dnes nejprve pustil starší kousek z roku 1990. Kingovu předlohu jsem svého času „žral“, jako Pennywise své oběti a dodnes ji považuji za jednu z jeho nejlepších knih. Televizní zpracování mám docela rád, přestože jsem k němu měl vždy docela dost výhrad. Takže jsem byl opravdu zvědavý, jestli ho remake předčí – vzhledem k těm „chvalozpěvům“ které jsem na něj slyšel. No a popravdě já na něm nic extra výjimečného nevidím. Ať se na mě někdo zlobí, nebo ne. Bylo mi hned jasné, že jelikož měl Andy Muschietti mnohem větší rozpočet než jeho předchůdce Wallace, tak to bude mnohem „nadupanější“ po trikové stránce, ale to není všechno. Chvílemi jsem nestačil zírat, co trojice scénáristů přidala do mého oblíbeného příběhu, jak překroutila některé věci k obrazu svému a jak jim to tolik lidí žralo i s navijákem. Což o to, atmosféra byla místy skutečně našlapaná, některé momenty pěkně mrazivé a hlavně já měl u starého TO stejně nejraději pasáže z dětství hlavních hrdinů (rozhodně více než když pak byli dospělí…Takže jsem byl určitě potěšený, že se tento remake věnoval právě tomuto období. Jenomže největší rozdíl vidím v obsazení mladých herců. Zatímco ta stará parta se mi líbila opravdu hodně, tak tady jsem byl na některé jedince přímo alergický. Musím smeknout před vykreslením některých „životních etud“, které se v televizním kousku neobjevily, ale i po této stránce si tvůrci dost přidali ze své fantazie a právě to byl pro mě největší rušivý element. Navíc hlavní dětský agresor Henry Bowers tu dostal tak žalostně málo prostoru (o jeho letu do studny se raději nemíním bavit). No a samotný závěr, tak to byla v mých očích učiněná katastrofa. Tohle snad nemohli myslet vážně (to jsem si říkal, leč opak byl pravdou). Konfrontace Bill Skarsgård – Tim Curry dopadla tak nějak nerozhodně. První jmenovaný nebyl tolik statický, se svými obětmi si pěkně pohrával, ale ten druhý mi přišel zase více děsivý (navíc se obešel bez digitálních efektů). Pokud bych měl tedy sečíst všechny pro a proti obou filmů, tak mi bohužel vychází spravedlivá remíza. A je mi úplně jedno jestli mě budete považovat za blázna (nebo i něco horšího). Oba filmy mají své přednosti, ale i řadu viditelných nedostatků. Každopádně jsem zvědavý na druhý díl. 60%
Řekl bych, že TO je nesmírně poctivý horor. Především ústřední parta loserů se povedla a děcka nakonec utáhnou tu dlouhou stopáž. Škoda, že Pennywise nedostal více prostoru s nimi komunikovat. Řemeslně výborné (ale hudba mohla mít výraznější motiv) a atmosféra občas příjemně mrazivá. 75 %