Český název: Zánik domu Usherů
Režie: Roger Corman
Rok výroby: 1960
Délka: 79 min
Země: USA

Hrají:
Vincent Price … (Roderick Usher)
Mark Damon … (Philip Winthrop)
Myrna Fahey … (Madeline Usher)
Harry Ellerbe … (Bristol)
Eleanor LeFaber … (duch)
… a další

Adaptace Poeova románu z roku 1960 je dnes nejspíš nejlépe přijímanou a nejméně kritizovanou filmovou verzí Pádu domu Usherů. Režie se chopil Roger Corman, velký obdivovatel Poeova díla. Slavný literát se však dle mého názoru musí obracet v hrobě.

Corman (resp. scénárista Richard Matheson) příběh naprosto bezúčelně pozměnil. Nechápu například, z jakého důvodu přijíždí do starobylého sídla milenec Madeline (a tedy nikoliv přítel Ushera, jako v předloze). Rovněž jsem nepochopila podivně vykreslené charaktery – Vincent Price v roli Ushera působí spíše jako starý podivín a despota, než jako duševně chorý muž středního věku, jak tuto postavu popsal Poe. Z toho plyne i jeho vztah k Madeline. Cormanův snímek úspěšně zničil osudovost Madelinina připoutání k hrůznému domu a vykládá její neochotu definitivně odejít jen jako výsledek vlivu dominantního Rodericka Ushera. Šokem pro mě byl i Mark Damon v roli přijíždějícího Philipa Winthropa. Tak necharismatického mladíka jsem nikdy dřív neviděla. Damon je typ herce pro “fešáky ve vedlejší roli”. Použít jeho nagelovanou vizáž v adaptaci Poeovy knihy a navíc jej obsadit do role vypravěče, je hrůzostrašný omyl. Ostatně – ačkoliv ústřední postavou knihy je právě tento muž, ve filmu dominuje Vincent Price. Jakoby Corman předlohu nečetl – nebo četl a sebevědomě ignoroval.

Výše jmenovaní však nejsou hlavními aktéry příběhu. Ústředním objektem – ba i subjektem – je totiž tajemný dům Usherů, místo, které křiví své obyvatele a nasálo do sebe atmosféru okolních holých plání utopených v mlze. Proti exteriéru nemám námitek. Interiér mě však hluboce zklamal. Poe marně popisoval “tmavé drapérie”, jež měly viset po stěnách. Vnitřní vybavení osudové rezidence je nepěkně barevné, přičemž pestrost podporuje typická kolorizace filmu (vzpomeňte na ošklivého multikolor Mrazíka). Navíc – navzdory představám autora předlohy, dle nichž měl interiér působit temně a jednotlivé kousky nábytku nepohodlně, je Cormanův dům Usherů dobře prosvětlen a o nedostatku komfortu nelze ani mluvit, neboť pokud aktéři právě nedělají něco velmi akčního, rozvalují se v polstrovaných křeslech či zvlášť širokých postelích.

V neposlední řadě jsem si všimla několika objektivních nedostatků – jmenuji třeba vtipnou scénu ve sklepení, v níž stíny oba mužů poněkud neodpovídají směru, jímž k nim přichází (údajně hlavní) světlo z pochodně.

Za zvláštní kapitolu filmu lze považovat i pokus o ultramoderní snovou vizi, která je natočena tak necitlivě a jejíž motivy působí tak nepatřičně bizarně, že z ní skutečně tuhne krev v žilách. Corman tak nechtě přiznal svou bezmoc nad Poeovou předlohou. Nedokázal zahalit do oparu snu celý příběh, tak přitlačil na pilu v této pasáži… ať divák dostane pořádnou dávku a neremcá.

Nemohu bohužel nevzpomenout vyvrcholení celého snímku. Divák obeznámený s předlohou, ví, jak Usher dopadne. Poté, co skřeky jeho zaživa pohřbené sestry dozní až k němu, a poté, co se z rakve dostane až před dveře místnosti, v níž oba muži sedí a následně je rozrazí, zemřel Usher hrůzou z celého představení a Madeline (v knize coby Madeleine) jej “strhla na zem mrtvého”. Žel, Corman zřejmě zatoužil po akci. (Následuje spoiler!) Madeline, plná sil ze zdravého odpočinku v rakvi, běhá v závěrečné agónii (její i filmové) po domě a škrtí muže, na něž narazí. Dvakrát je to její milenec Philip, jednou sám Usher. Mimochodem – ten ji neočekává v osudovém strachu za poslechu četby své oblíbené knihy, ale ve střehu a s nabitou pistolí. Čirá fraška.

Spolu se závěrečným požárem domu jsem si oddychla. Tak už to končí. Příliš dlouhý, zbytečný, nezábavný a předloze nevěrný film. Corman toho měl prostě moc. Jen v roce 1960 natočil kromě recenzovaného snímku i čtyři další. Jsou filmy, které lze pouštět do světa s takovouto frekvencí. Adaptace Poeho knih k nim prostě nepatří…