Thing, The (Ennio Morricone)


Úvod

V roce 1982 natočil John Carpenter stálici světového sci-fi, jež je zároveň uctívána i v oblasti hororu. Snímek „The Thing” (Věc). Formálně se jedná o remake filmu „Thing from Another World” z roku 1951, obsahově však vychází z literární předlohy J. W. Campbella Jr. „Who goes there?”, z níž měl vyjít i původní černobílý počin. Carpenterova hrůzná jízda je dodnes považována za atmosféricky i trikově zvládnutou podívanou, na jejímž depresivním a klaustrofobickém nádechu má svůj podíl především vhodně zvolený hudební doprovod. O ten se postaral Ennio Morricone.

Legenda o hudební Věci

O hudební podobě konceptu Věc se obecně ví, že je jedním z těch, které jsou opředeny několikerými komplikacemi, majícími vliv na výslednou úpravu. Přestože si Carpenter skládal hudbu k většině svých filmů výhradně sám, Věc je výjimkou. Ať už v tom má prsty tlak filmového studia, nebo výběr samotného Carpentera, důležité je, že se skladatelskou tváří snímku stal Morricone, známý především svými pracemi pro staré westerny. Očekávalo se od něj leccos. Výsledek ve filmu? Hudba, která většině lidí připomněla právě Carpenterův rukopis plný syntezátorů. Ať se to komukoli jakkoli líbí nebo ne, pro film to mělo značně pozitivní přínos. Bez některých hypnotických pasáží by zřejmě obraz vypadal úplně jinak, o přínosu případné orchestrální hudby se dá dnes jen nepatřičně diskutovat.

To, že Morricone vyšel ze samotného Carpentera, vůbec nebylo na škodu. Dává to smysl, možná předpokládal, že by mu Carpenter ani jinou hudbu nevzal. Je tu ovšem daleko větší háček. Ve filmu zazní sotva zlomek toho, co Morricone původně složil, což může teorii o podobnosti s Carpenterem značně narušit. Na vydaném soundtracku je 10 skladeb, ovšem ve filmu jich většinu neuslyšíte. Jen několikrát dokola převařovaný motiv z „Humanity”. Možná právě proto vybudoval Carpenter daleko snadněji hypnotickou atmosféru.

Dalším problémem je skutečnost, že právě Carpenter několikrát zavítal do nahrávacího studia a ovlivnil nebo sám složil jednu nebo dvě krátké doprovodné skladby, které však na druhé straně nenajdete na oficiálním Morriconeho soundtracku. Zcela konkrétně se jedná o samotný úvod filmu, kde ona typická Carpenterovská kulisa budí dojem buďto vystřihnuté a protažené části některé z Morriconeho skladeb, nebo záměrně do filmu nasazeného parazitního momentu. Poslech ukázky může dokonce vzbudit dojem, že si Carpenter vypůjčil několik okamžiků z jiného svého díla, v tomto případě z „Halloweenu III”.

Rozbor

První skladba „Humanity” začíná pomalým houslovým rozjezdem do tklivé a táhlé skladby s dvoutónovým motivem, pro film charakteristickým. Postupně zesiluje důraz na orchestrální spolupráci a jednotlivé gradující momenty složené z onoho již zmíněného tématu. Pozadím se line nervózní smyčcová linka. Skladba postupně, a to velmi zvolna, graduje. Závěr patří lehkým úderům piana, samozřejmě v doprovodu již zmíněných prvků.

Druhá „Shape” začíná hlubokým basem, k němuž se přidružují ojedinělé dechové nástroje. Zvuková náplň postupně houstne do roztodivných variací a brnkání klavíru, což střídají mrazivé smyčcové nájezdy a lehký závěr. Na ni navazující třetí skladba je ukázkou rychlých a zdánlivě chaoticky uspořádaných tónů, vyvolávajících představu velmi rychlé práce prstů hudebníka.
Opět basou začíná další kompozice „Bestiality”. Je velmi svižného tempa. Postupně se k ní přidává několik dalších houslových nástrojů a piano a společně tvoří razantní, tvrdou, přitom dostatečně zvučnou a zachytitelnou melodii. Skladby připomíná něco mezi Goldsmithovým „Omenem” a „Psychem”. Je jedním z nejorchestrálnějších, nejnaléhavějších a nejlepších momentů díla.
Oproti tomu následující pátá skladba začíná velmi zvolna. Melodie se v ní hledá jen velmi těžko. Z několika málo nástrojů buduje Morricone pesimistickou náladu, která nemá daleko k temnotě. Jakoby ve třetí části skladby se opakuje jistý tklivý moment z dřívějška. Budí dojem velké rozlehlosti, v oné poslední části se motivy vracejí a střídají se s tichem, takže když už to vypadá na konec, melodie se z nenadání vrací.

Šestý track vnáší do prozatímního drtivou většinou orchestrálního ladění čistou elektroniku. Carpenterovský styl plný hypnotického pozadí a opakujících se zvuků v popředí je nepřeslechnutelný. Jsou postupně přidávány varhanní hrátky. Hlasitost se zvyšuje, hypnotický účinek skladby se střídá s děsivým.

Sedmý kousek začíná trumpetovým apelem na představu o hrdinovi z pohádky. Po chvíli je vystřídán elektronickým pozadím a v dalších chvílích má posluchač pocit, že se ocitl v Hornerově opusu „Aliens”. Jinak ale pokračuje v tendenci nemelodického doprovodu, v němž se tóny disharmonicky přesouvají z jedné výšky do druhé. Bystrý posluchač zaslechne motiv podobný Williamsovým „Jaws”.

A to již začíná „Humanity II”. Velmi známý motiv. Hory, v dálce helikoptéra, po chvíli pes. Ano teprve zde lze jasně identifikovat hudbu, která je slyšitelná i ve filmu. I když se zdá, že mezi touto skladbou na cd a kulisou na obrazovce je rozdíl ve výškách a důrazu na tu kterou linku skladby. Známé bouchání a varhanní dvoutón jsou zde spíše utopeny. V jednom momentu skladba částečně utichá a nastupuje elektronická gradace par excellence.

Předposlední elektronická skladba se pod rouškou střídajících jednotlivých tónů brání vyvolat konkrétnější představu. Je velmi hypnotická. Poslední kompozice se houslově chvěje a snaží se o ponurou depresi. Několik světlých momentů nicméně nezakryje uklidňující tendenci. V případě, že by byla umístěna na konec filmu, by nádherně vykreslila bezmocnost a nejistotu přeživších.

Hodnocení

Z hlediska filmu je hudba obecně hodnocena velmi kladně. Pro samostatný poslech však již není Morriconeho dílo příliš doporučováno. Jednak pro celkovou jednobarevnost, skrytou za snahou vytvořit doprovod pro takový film, jakým Věc je. Jednak pro nudnost, kterou takové pojetí hudby přirozeně nese s sebou. V neposlední řadě pro základní podmínku, jež je s poslechem spojená, a to je prvotní naladění posluchače. Tento soundtrack není v žádném případě vhodný kdykoli kamkoli. Vyžaduje jistou dávku soustředěného poslechu a správného emocionálního rozpoložení. Jako pouhá kulisa je dílo dostatečně nevýrazné. K všednímu poslechu je zase příliš nudné a nebezpečné pokažením nálady směrem k pesimismu či znechucení z nezajímavosti materiálu.
Tak jako tak nemohu Morriconeho Věc jednoduše poplít a pošpinit. I přes nudnost a velkou míru nezáživnosti ve mne při poslechu jistých skladeb emoce a nejistota jen kvetly. O tom, že jsem se chvílemi otáčel kolem sebe zmrazen přívalem hrůzy (ke všemu za bílého dne!), nebudu mlčet, protože bych tím utajil zásadní kvalitu a schopnost této hudby. Morricone totiž při použití nevelkého počtu hudebních nástrojů vytvořil masivní atmosférické hororové dílo. Tedy v určitých momentech. Dalo by se říci, že čím více je minimalistický po stránce formální, tím intenzivnější nálady vytváří obsahově.

Ač Morriconeho The Thing nemá šanci stát se poslechově jedním z nejlepších soundtracků všech dob, už proto, že o valné části skladeb nemá široká veřejnost ani potuchy, stále se jedná o zajímavé dílo schopné při správném přístupu obohatit posluchače o emocionální zážitek. Otázka je, jestli o takovouto depresivní zkušenosti má zájem i někdo jiný, než jen pravověrní fanoušci filmu. A ani jim nemusí tahle věc úplně sednout.

Dostupnost

Soundtrack oficiálně vyšel pouze u Varese Sarabande. Je beznadějně rozebrán a jakékoli naděje na opětovnou reedici jsou mizivé. Sehnat tento kousek je nadlidský výkon, ale i tak tyto snahy doporučil spíše jen zarytým příznivcům skladatele či filmu.

Seznam skladeb

  1. Humanity (Part I) (06:53)
  2. Shape (03:20)
  3. Contamination (01:06)
  4. Bestiality (02:58)
  5. Solitude (05:58)
  6. Eternity (05:35)
  7. Wait (06:29)
  8. Humanity (Part II) (07:15)
  9. Sterilization (05:08)
  10. Despair (04:49)
Hodnocení4
Poprvé sahám v případě soundtracku k velmi nízkému hodnocení, protože několik velmi světlých momentů zde není schopno vyvážit celkový dojem.
40%

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    unREALITYboy 15 září 2015 v 01:49

    Pro mě je to jedna z nejlepších Morriconeho věcí, který složil. Jedna velká depka, která jako celek působí opravdu mrazivě. Mezi vrcholy řadím postupně gradující Bestiality, Eternity u které mívám pocity jakoby závraťe, klasickou Humanity (Part II) a nejistý konec v podobě Despair. Pro někoho na první poslech možná nuda, ovšem genialita tohoto díla se skrývá uvnitř, tam pod tlustou vrstvou ledu.

  2. Profilový obrázek
    Frenk 7 ledna 2012 v 14:04

    Přesně tak – nudné, nezajímavé. Jediný rozpoznatelný prvek je známá "Humanity". Takže zatímco jsem si nedávno starou Věc připomněl na DVD a byl z ní opět nadšen (méně už z nové verze), přesvědčil jsem se, že hudba tam pasuje se svou minimálností docela dobře, samostatný poslech je ale mrtvolnost sama. Taky 40.

Nový komentář