Predator 2 (Alan Silvestri)


Úvod

Predátor 2 (1990) je pokračováním úspěšného sci-fi o vesmírném lovci trofejí. V druhém dílu se návštěvník přesunul ze zapadlé džungle do velkoměsta. Bylo nutné, aby se stejným směrem orientovala i hudba. Jak na tuto změnu zareagoval Alan Silvestri? Podařilo se mu vykreslit lovce takového, jakého si ho diváci pamatovali z předchozího dílu? Povedlo se mu ho zároveň sundat dolů ze stromu a zasadit do víru velkoměsta?

Rozbor

Již od prvních tónů je zřejmé, že na nějaké tajuplné výlety do zákeřné džungle se nehraje. Silvestri užívá bubínky, nicméně úplně jiným způsobem, než na jaký byl posluchač zvyklý z prvního dílu. Od samého začátku udává rytmika netradiční tempo. Změna je patrná i z orchestrací. Jsou daleko masivnější a vznosnější. I když tím skladatel zvýrazňuje zběsilost a hrůznost městské džungle, působí „Main Title”, tedy spojení rychlých bubínků a několika orchestrálních výbuchů, spíše krkolomně. Samozřejmě, že pouze na první poslech. Jen do chvíle, než si člověk uvědomí, jaké prostředí to kolem něho vlastně je. Rázem se dostavuje pocit nejistoty.

Druhá skladba se přes počáteční temnotu vrací motivově k prvnímu dílu. Drží se v klidnějších vodách, jež více rozvíří až třetí kompozice. I zde na bystrého posluchače dýchne spousta známých motivů, ovšem v daleko drtivější podobě. Přestože tempo se zdá pomalejší a skladby jsou jakoby táhlejší, zdají se daleko více propracované, nejvíce po stránce tzv. nářezové. Skutečně si člověk řekne, že je to bomba.

Čtvrtá „Truly Dead” vnáší do konceptu značky Predator jisté prvky, které budí dojem velkoleposti zamaskované roztahaností. Onu typickou hudební kulisu, která je charakteristická pro pozdější filmové počiny, zvláště historického žánru. Silvestri ji ovšem obléká do bubínků a dalších roztodivných zvuků, nevyjímaje vtíravou elektroniku (k jejímuž postřehnutí je zapotřebí pozornosti), ale bohužel i hlasy. I když tady mají své místo a tu správnou atmosféru navodí, přece jen mi to k Predatorovi jako takovému nesedí.

„Danny Gets It” je zprvu klidnou záležitostí, která zavání nudou. Poslední třetina sice nese několik překvapivých momentů plných možného leknutí, ale sotva se to rozjede, už to končí, aby se nám v následující skladbě připomněl motiv smutné trumpety. Bez varování vystřídaný několika svižnými údery a bublajícími hlasovými hrátkami, s charakteristickými džunglovými bubny prvního dílu v pozadí.

To už startuje „El Scorpio”, těžící převážně z motivu městského chaosu a recyklovaných melodií staršího díla. Tato skladba je značně variabilní. Střídá se v ní několik klidných momentů s rychlými městskými výjevy, které si lze představit klidně i u nějaké té honičky.

Osmá „This is History” připomíná úvodní motiv prvního dílu. Nechybí v ní onen klasický pochodový rytmus, ale to je na první 3 minuty skladby tak vše, co je schopné upoutat. Trvá to jen krátce, zbytek vyplňuje jemný hukot a hra na temnotu. Ta je jaksi nepřesvědčivá, závěr skladby patřící typickým predátorským drtivým nájezdům je na tom lépe. Soustředěný posluchač si může všimnout, že Silvestri se zde opakuje a používá takřka totožné melodie, jejichž opakování se snaží zakrýt ještě větší snahou o gradaci. Je však třeba podotknout, že i stupňování má své meze.

Již zřejmě nepřekvapí, že hned příští skladba se opět nese v duchu poklidnějším. Opět v ní ve velké míře figuruje roztahaná tajemnost, jež je ke konci oživena městskými bubínky. Předposlední štych je na tom o poznání lépe. Začátek opět patří opáčku toho, co už jsme několikrát slyšeli, ovšem většinu stopy tvoří doposud nepředvedené variace.

Téměř 9minutová „End Title” začíná zvolna. Několik prvních motivů dává tušit, že půjde zřejmě o nářez. Silvestri téměř věrně připomíná perkusní úvodní motiv prvního dílu včetně orchestrů. Dechové gradace zde ovšem dosahují zcela jiných výšin, než jak tomu bylo dříve. Nyní se zdá, že hraje daleko více nástrojů. Ve chvíli, kdy je ucho napjatého posluchače nastraženo a těší se na další příval poctivé symfonie, vstupují do hry bubínky. Ne ty z džungle jedničky, nýbrž ty z ulic a mrakodrapů. I přes tempo, jež skladbě udávají, nepůsobí příliš vhodně. Celá skladba je v podstatě jedním velkým shrnutím Predatora jako takového. Jak prvního, tak druhého, s těmi nejzásadnějšími motivy. Končí tím, jímž se v jedničce otevíraly dveře pro souboj dvou machrů.

Hodnocení

Jak tedy celé dílo dopadlo? Je to nářez, dokonce to vypadá, že ještě větší než jednička. Ale? Je v podstatě jiné. A to hned z několika důvodů.

Předně se Silvestri musel vzdát her na schovávanou, jež mu poskytoval hustý porost neprostupného lesa. Musel vyjít ven do ulic. Musel všechna esa z rukávu vytáhnout prakticky ihned. Zatímco v prvním Predatorovi budoval určitou atmosféru, jež pak vyvrcholila vstupem lovce na scénu, zde jako by se neměl s vesmírným zmetkem kam schovat. Již od začátku nastavuje laťku tak vysoko, že ji až do konce ani o píď neposune. Hovořím o jeho úchvatné schopnosti chlácholit jemnou melodií a tu následně hrůzně vygradovat. Co tady chybí? Právě gradace. Ani přes zoufalou snahu tu po nich není hlubších stop. Prakticky od začátku totiž posluchače drtí tím nejlepším, co ve svém arzenálu má, takže již později nemá čím překvapit. Chce-li se někam uklidit, pomáhá si nevýraznými a nudnými pasážemi. Nic takového v jedničce nebylo.

Druhou nejvýraznější změnou je volba motivu, jímž se snaží zachytit prostředí. Protože to se změnilo, musel se změnit i jeho doprovod. Mám na mysli pověstné bubínky. I když tu občas zazní ty klasické, tahounem díla je značně pozměněný a zrychlený motiv. Často je ho užito i tam, kde se to zdá kvůli konzistenci jednotlivých skladeb zbytečné. Nevím, spousta lidí to uvítá, ale mne osobně tedy rušily. Na druhé straně to byly právě ony, kdo dané skladby a v podstatě i celé dílko posunuly dopředu a zpestřovaly jej tak, že pokud jste obě díla slyšeli třeba jen jednou, měli byste být schopni od sebe rozlišit skladby obou dílů prakticky bezpečně.

Do třetice se chci zmínit o celkové skladbě díla. Zatímco jednička byla vystavěna na provázanosti relativně samostatných skladeb, kterým vévodily odlišné motivy, dvojka je na tom jinak. Autor zde předkládá mix skladeb, jež v sobě zahrnují celou řadu motivů, jež jsou vzájemně provázány do zprvu sympaticky působící směsice, s odstupem však vypadající jako zvuková koule, v níž se dá orientovat jen velmi těžko. Po chvíli se přímo nabízí dojem opakování. Silvestri ovšem nepatří k těm, co by se pořád dokola pasírovali přes mlýnek, alespoň ne v tomto případě. I když zde neustále opakuje známé motivy, při bedlivějším poslechu se ukáže, že je skládá do tak promyšlených variací, že o nějakém bezduchém házení stejnými postupy nemůže být řeč. Až na výjimky, samozřejmě.

Dostupnost

Dvojka byla dlouhou tím jediným, co se dalo v rámci Predatora sehnat. K tomu za lidovou cenu. Aby ne, když se jedná stále o ten stejný starý náklad, kde booklet tvoří knížečka se třemi černobílými obrázky! Ale stojí za to.

Seznam skladeb

  1. Main Title
  2. First Carnage
  3. Tunnel chase
  4. Truly Dead
  5. Danny Gets It
  6. Rest In Pieces
  7. El Scorpio
  8. This Is History
  9. Swinging Rude Boys
  10. Dem Bones
  11. End Title
Hodnocení8
Takže to shrnu. Druhý Predator je povedené dílo. Spousta nástrojů a důraz na razanci orchestrálních útoků dodává dílu ještě větší náboj. Je masivnější, údernější, pompéznější, zkrátka po formální stránce daleko vymakanější. Po té obsahové však za svým předchůdcem značně pokulhává. Je nepřehledný a chvílemi i nudný.
80%

Sdílejte článek

Nový komentář