Mist, The (Mark Isham)


Úvod a dostupnost

Horor The Mist (2007, Hustá mlha) se byť pouhopouhým závanem neotřel snad o málokoho, kdo se o hororovou branži zajímá. Jednak jej podle povídky Stephena Kinga natočil mistr jeho adaptací Frank Darabont, jednak byl kolem snímku humbuk, o který se postarali distributoři, kteří totálně selhali a uvedení do kin oddalovali tak dlouho, až bylo zbytečné. Zdá se navíc, že to stejně vázne i v případě soundtracku. Domácí trh jím zrovna zahlcen není, a to i přesto, že je to již nějaký ten pátek, co cd s hudbou Marka Ishama vydalo Varése Sarabande. Pojďme si jej tedy představit.

Rozbor

Úvodní skladba je spíše zvukovou clonou, která se s jistými náznaky vzdálené temnoty postupně přelévá dopředu. Poté se otevírají vrzající vrátka druhé „Tentacles” a je jasné, že přichází cosi neúprosného. Symbolizuje to rozmanitá hra zvuků, kterým vévodí rytmika a motiv bzučícího hmyzu, střídaný troubením něčeho daleko většího kdesi v dálce. Dokonalý doprovod k valící se bílé smrti.

Třetí „Bugs”, nejdelší skladba, podtrhuje tklivost a bezvýchodnost situace. Atmosféru zhušťují o prvek neporazitelné hrůzy rytmické nájezdy elektroniky a zpěv v pozadí. V polovině přichází taneční rytmus a zrychlení, které má dát na vědomí, že to, co vypadá jako nebezpečí venku, může být nebezpečné i uvnitř. I když se čas od času vzdaluje, stále trvá. Což potvrzuje i obsahová neurčitost čtvrté „Mist”.

„Spiders” pokračuje v živé rytmické jízdě plné překvapivých zvratů, které nemají daleko ke způsobení úleku. Příští kompozice se nese spíše v klidnějším, zato daleko nervově labilnějším duchu. Pomalé nájezdy drsné temnoty sešlapávají posluchačovu hlavu tak důkladně, že mám o ni upřímně strach.

A to již zaznívá varhanní motiv, za který by se nemusel stydět ani John Carpenter. Přichází „The Host of Seraphim”. Velmi hypnotická a temná skladba, která nenabízí nic než depresivní tragédii a po zádech běhající nikoli mráz, nýbrž absolutní nulu. Objevují se v ní záblesky naděje, ovšem její horizont je spíše apokalyptický. Je na místě podotknout, že tato kompozice není plně v rukou Marka Ishama. Ten ji samozřejmě doplnil o své nápady, avšak primárně patří autorství skupině Dead Can Dance, jíž tvoří Brendan Perry a Lisa Gerrard.

Poslední ochutnávka „The Vicious Blues” je již dle názvu malým zpestřením v podobě živější a veselejší skladby. Jako by se Isham skladbou, kterou si vypůjčil ze svého staršího díla Mrs. Parker and the Vicious Circle (1994), snažil omluvit za předešlým děním pocuchané nervy. Ve filmu je to úplně první skladba, doprovázející malování Kingovy postavy Ronalda Deschaina z Gileadu.

Hodnocení

Krátké, zato intenzivní. To jsou první slova, která mne po několikanásobném poslechu napadají. Těmi dalšími jsou nepochybně atmosférické (podle vydavatele vtíravě, což musím kvitovat), v jistém smyslu pak apokalyptické a drtivé. Stejně jako nás Darabont převálcoval filmem, rozšlapal nás Isham svým soundtrackem. Je tu však zásadní ale.

Nevýhodou tohoto díla je skutečnost, že je ve filmu jako takovém nevýrazné. Řekněte svým známým od hororu, že máte soundtrack k Husté mlze. Vsadím se, že často padne otázka: „Tam byla hudba?” Vsadím se dokonce, že stejná padla v mnoha případech i nyní. Právě neschopnost vzpomenout si na hudbu ve filmu způsobila, že jsem se poptávce po soundtracku dlouho vyhýbal. Toho jsem poté ihned zalitoval. Co způsobilo, že Darabont Ishama pohřbil pod příkrovem filmového pásku? Nabízím svůj pohled.

Jednou z příčin může být fakt, že se taková jednohubka, jakou půlhodinový soundtrack je, v dvouhodinovém filmu prostě jednoduše ztratí. Absence hudby je ostatně charakteristická i pro závěrečné titulky, což bývá místo, kam skladatelé zpravidla umisťují své tajné zbraně.

Druhou, a pro mne nejpřijatelnější, je celková formální podoba díla. Isham obsahově zvládl vytvořit náležitou atmosféru, ovšem zůstal pouze u podpory. Nepřišel se zásadním hudebním motivem či jednotlivé tracky spojovacím prvkem, který by uvízl v hlavě a upozornil tak na sebe jakožto na samostatné dílo hodné blízkého zájmu.

Toho však přesto hodno je. I když je skoupé na melodie a více se soustředí na rytmiku a drsné výbuchy hrůzy, je velmi chytlavé, progresivní, nebývale zvukově rozmanité, zkrátka ucházející.

Seznam skladeb

  1. Won’t Somebody See A Lady Home? (1:24)
  2. Tentacles (3:18)
  3. Bugs (7:49)
  4. Mist (1:32)
  5. Spiders (4:26)
  6. ExpIation (2:24)
  7. The Host Of Seraphim (7:19)
  8. The Vicious Blues (3:48)

Ceková doba: 32:03

Hodnocení9
Malá porce nevšední atmosféry a intenzity. Je jistě jedním z těch, k nimž se budu stále vracet.
90%

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    davena27 17 ledna 2011 v 02:50

    Je to jeden z nejlepších soundtracků .Obzvláště skladba The Host of Seraphim ve vokálním provedením Lisa Gerrard a Brendan Perry.Zajímavostí je že tato skladba již byla jednou použita v soundtracku pro jiný film a to pro obrazový epos Baraka.Jako formace Dead can Dance mají za sebou také hudbu k jiným hororovím kouskům jako Demoni 2(1986),Salem’s Lot(2004) a je škoda že soundtrack k filmu Constantine(2005)nedokončili a tak nebyl použit.Každopádně při poslechu tohoto soundtracku budete mít pocit že vám po bytě běhá různá havěť,v rukou držíte nabitou zbraň a potajmu počítáte rodinné příslušníky.Vřele doporučuji. 😀

Nový komentář