Aliens versus Predator – Requiem (Brian Tyler)


Úvod

AvP je poměrně nešťastný film. Je zatracován, až poté možná milován. Nepřinesl zajímavost, jakou sliboval námět. A to ani z hlediska hudebního provedení. O to větším očekáváním bylo jeho pokračování Requiem (2007). Podle reakcí diváků ani on příliš neuspěl, dá se říci, že zklamal snad ještě více, než jeho starší kolega. Co se týče hudby, je situace ale o něco lepší. Zásluhu na tom mám mladý skladatel Brian Tyler, jehož dílo vydalo Varese Sarabande.

Rozbor

Hned samotným úvodem jsme vrženi do ledové vody. Úvodní skladba s příznačným názvem, odpovídajícím samotnému filmu, do posluchače již od prvních vteřin doslova buší. Nejprve připomíná Silvestriho Van Helsinga, a to doslova. Pravidelná rytmika, dunivý pochod a vysoce laděné melodické postupy. Poté přechází v cosi, co připomíná Hornerovy Vetřelce. Celé to zvukové divadélko, jež trvá sotva půl druhé minuty, končí stejně dramaticky, jako začalo.

„Opening Titles” hučí ve stylu Hornera, jímž je i další směřování skladby charakteristické, k čemuž se přidává již z předchozí skladby známý pochodový motiv.

Do nemilosrdné akce jsme vrženi třetí „Decimation Proclamation”. Horner a Goldenthal na nás přímo dýchají. Ono by se zde dalo vlivů nalézt celá řada. Rozhodující však je, že Tyler vytváří celkem profesionálně zvládnutou jízdu. Od akce, přes děsivější vrzání až k drtivým výbuchům. Doslova bravurně spojuje Hornerovskou atmosféričnost s disharmonickými variacemi třetího Aliena. Vše obohacuje sobě vlastní zběsilou akcí.

„Requiem Prologue” svým klidným zaměřením svádí k přirovnání nejen k předchozímu AvP Haralda Klosera, ale svým počátečním přístupem i k nejpovedenějším pasážím diskutabilního díla The Descent.

Částečným odkazem k Frizzellově čtvrtému vetřelci začíná 13minutová porce „Taking Sides”. Po uplynutí 2 minut nás kromě Hornera, jenž je zde připomenut i houslovým pozadím, které lze nalézt na jeho počinu Commando, čeká neustálé očekávání. Těsně před polovinou skladby je čas na výdech. S poslední třetinou přichází konečně velmi zřetelná variace na Silvestriho Predatora. Následuje do velmi dlouhého časového horizontu rozdělené stupňování dramatiky, v němž na moment zazní i náznak Pána prstenů Hovarda Shora, ale i uši rolující Hornerovské smyčce.

Desátá „Coprocloakia” může zpočátku připomenout Goldsmihovo mistrovství, než si začne výborně pohrávat s Hornerem a Silvestrim. Pojí je do sebe tak, že by člověk ani neřekl, že jsou to původně velmi odlišná díla. A potom se přidružují Goldenthalovské nemelodické linky.

Dvanáctá „Skinned and Hanged” je z poloviny doslova regulérní kopií Predátora. Je samozřejmě doplněna Tylerovou zběsilostí, jež zasahuje i do následující „Down to Earth”. I zde lze nalézt zřetelné odkazy k předchozím 3 Vetřelcům.

Patnáctka „Special Delivery” se může pyšnit technicky velmi dobře zvládnutou předělávkou Hornera a na konci dokonce romantickou vsuvkou. V té pokračuje sedmnáctá „Striptease”, která se však rozjíždí do kombinace elektroniky a výrazné rytmiky.

Předposlední kus je mimořádně vyvedený udušeným motivem z Predatora, jinak v původním podání značně dramatickým. Závěr alba patří stejnému motivu, již však pojatému značně důrazněji. Tak, aby se do temného ladění skladby s dalšími známými prvky hodil. Úplný závěr patří vyvrcholení par excellence. Za takové by se nemusel stydět ani Horner, jenž je tu spolu s kolegou z Predatora hojně zremixován.

Hodnocení

Jako Kloserův AvP sváděl ke srovnání s předchozími Predatory a Alieny, i zde není situace jiná. Tím spíš, že se ve zmíněných dílech nechal Tyler evidentně inspirovat.

Narozdíl od Klosera, jenž předchozí díla de facto ignoroval, se Tyler pouští do práce, v níž si ze všech bere nějaký ten základ a vytváří z nich svůj vlastní guláš. Gulášek to je velmi chutný, ovšem není dobrý natolik, abychom se nevraceli ke starým receptům, které mají přece jen časem osvědčenou kvalitu. A hlavně, nebolí nás z nich hlava.

Skutečně. Ona taková 80minutová porce akce a napětí, v níž se klidné momenty soustředí v podstatě do několika kratičkým minut, je jen pro ty odvážlivce, jejichž schopnost soustředění je velmi vysoká. Abych se přiznal, již v polovině poslechu jsem měl mozek tak vytřepaný, že jsem nebyl schopen pokračovat dál bez přestávek. V tomto spatřuji snad největší nedostatek díla. Může za to nepochybně i uspořádání skladeb, jež není vzhledem k filmu chronologické. Jistá zdlouhavost však může potěšit ty, kteří se rádi zabývají podrobným rozborem a hledáním odkazů na jiný díla. Zde je jejich množství nepřeberné.

Jestliže první AvP mohl svádět k nudě svou nevýrazností, druhý k ní může svádět naopak svou až přílišnou komplikovaností a razancí. Jsou to dva konce magnetu, dva póly, dva zřetelné protiklady, jež měly tu smůlu, že se příliš soustředily jen na jednu stránku filmu, k němuž byly zapůjčeny. Nedokázaly nalézt cestu středu, jíž byli Goldsmith a Horner.

Mezi oběma díly Avp lze v postavách skladatelů nalézt jeden zásadní rozdíl, který má vliv na celkové chápání samotných filmů. I když první AvP bylo úplně jinde než Vetřelci, Predátoři a jiná podobná sebranka, skutečnost, že se Kloser vzdal jejich připomenutí, filmu podle mne prospěla. Protože tak člověku nemělo atmosféricky ty lepší předchůdce co připomenout. V případě druhého AvP je to přesně naopak. Tyler nám to nejlepší ze staré školy připomíná doslova na každém kroku, jenže to je právě jeden z aspektů, jež srážejí Requiem na kolena. Člověk slyší známé věci, ale vidí něco, co mu k tomu nesedí.

Dostupnost

Nebývá zvykem, aby čerstvý soundtrack nebyl k dostání. To je i případ druhého AvP, které můžete sehnat zcela bez problémů takřka kdekoli.

Seznam skladeb

  1. Alien vs. Predator – Requiem (1:30)
  2. Opening Titles (3:04)
  3. Decimation Proclamation (7:40)
  4. Requiem Epilogue (3:12)
  5. National Guard – Part 1 (5:45)
  6. National Guard – Part 2 (2:56)
  7. Taking Sides (13:04)
  8. Predicide (1:31)
  9. Kelly Returns Home (1:19)
  10. Coprocloakia (5:32)
  11. Power Struggle (4:02)
  12. Skinned and Hanged (2:48)
  13. Down to Earth (2:36)
  14. Predator Arrival (3:37)
  15. Special Delivery (2:32)
  16. Alien Awakening (2:07)
  17. Striptease (1:31)
  18. Buddy’s New Buddy (1:59)
  19. Searching for Poolhouse (3:11)
  20. Gutless and Autosurgiosis (2:43)
  21. Outnumbered (4:38)

Celková doba: 77:18

Hodnocení7
V souhrnu je sice toto dílo povedené, ale zas o tolik lepší než předchozí AvP není. Rovněž se mu může stát, že vedle těch starých klasik zapadne stejně rychle, jako Kloserův kus.
70%

Sdílejte článek

Nový komentář